Fantasy příběhy

Byl východ slunce, když jsem došla k římse. K římse se došel vyprovodit samotný král gryfů. Rozloučili jsme se beze slov a on se nabídl, že pokud chci, tak se mohu proletět na jeho hřbetě. Kdo by to nevzal. Tak teda jsem souhlasila, ale pod jednou podmínkou, že ho tím nějak neponížím a on mi řekl, že tím ho budou mít ostatní ještě více v úctě.

Vylezla jsem na jeho hřbet a on seskočil z římsy. Velikou silou máchl křídly a mi se rozletěli do dáli. Obkroužili jsme strom elfů. Všichni elfové na nás překvapeně hleděli, protože na králi gryfů mohl létat jedině král elfů. Mezi elfi jsem zahlédla i samotného krále a dokonce i prince. Pouze jsem se na ně usmála a gryf zamířil směrem pryč od stromu.

Byl to nádherný pocit. Sice jsem takto létala často na Ďáblovi, ale to bylo něco jiného, protože on neměl srst jako gryf. Oba dva byli posvátní. Oba dva byli králové, ale každý jiných tvorů. Ďábel byl král koní a Arnael byl král gryfů. Oba dva byli velice moudří a chytří. Na tomto světě byli oba dva již mnoho let a oba dva se mi na vždy vryjí do paměti.

Letěli jsme nad lesem a já úplně zapomněla na Michaela, Ďábla a dokonce jsem zapomněla i na to, kdo vlastně jsem. Byla to pro mě strašlivá čest letět na hřbetu tak pradávného a vzácného tvora. Létali jsme do té doby, než vyšlo úplně celé slunce. Poté mi najednou došlo, že jsem vlastně včera při západu slunce chtěla letět za Michaelem a Ďáblem. Poprosila jsem aby již přistál a tak opravdu přistál, ale ne na římse, ale na nejvyšší větvi stromu elfů.

Seskočila jsem z jeho hřbetu a on poznal, že budu již brzy chtít odejít a tak mi nabídl, že mě klidně dostane na konec lesa. Přijala jsem nabídku, ale řekla jsem mu, že půjdu až pozdě odpoledne, že teď si potřebuji ještě něco zařídit a tak odletěl. Otočila jsem se k elfovi, který ke mně právě běžel. Byl to princ. Zastavil se pouze půl kroku ode mně a překvapeně na mě hleděl.

,,Jak si to dokázala?" zašeptal nevěřícně a stále na mě překvapeně hleděl.

,,Co přesně myslíš? Pokud myslíš to, že jsem se proletěla na králi gryfů, tak to on sám se nabídl. A jestli myslíš to, že jsem se zvládla podívat do studánky a přitom nezemřít, tak to byla hračka." usmála jsem se a on mě najednou prudce popadl a objal mě kolem pasu a přitiskl si mě k sobě. Objala jsem ho kolem krku a hlavu si položila na jeho rameno.

,,Ty jsi opravdu plná překvapení a tajemství." řekl pobaveně, ale najednou jeho výraz posmutněl.

,,Co se děje?" zeptala jsem se a odtáhla se od něho na tolik, abych mu viděla do obličeje.

,,Nic. Já jen, že dívka kterou celým srdcem miluje se líbá s mým otcem a ne se mnou." řekl již opravdu smutně a dokonce již i rozlobeně. Takže to byl opravdu jeho pohled, který jsem na sobě cítila. Provinile jsem se podívala do jeho očí ve kterých byl opravdu veliký žal, ale hlavně veliká bolest. Vím že jsem mu ublížila.

,,Princi, já..." chtěla jsem začít vysvětlovat, ale on mě zastavil a přiložil na mé rty svůj ukazováček.

,,Pokud mi chceš něco vysvětlit, tak mě prosím tě neoslovuj princi. Již mnohokrát jsem tě o to prosil. Pro tebe jsem jen a pouze Labrenys a ne nějaký princ." usmál se posmutněla a já jsem přikývla.

,,Tak dobrá pri- teda Labrenysi. To, co jsi viděl, bylo jinak než si myslíš."

,,A to jako jak?" řekl rozlobeně, protože si myslel, že jsem nejspíš zamilovaná do jeho otce.

,,Mezi mnou a králem opravdu nic není. Král je sice do mě zamilovaný, ale já do něho ne. Labrenysi v tom byl jistý slib."

,,Jaký slib." princ byl vyveden z míry.

,,Kdysi když jsem po vašem boku bojovala ve válce vlkodlaků, tak král po mě chtěl, že pokud to přežijeme, tak ho alespoň jednou políbím. Přežili jsme a já jej nepolíbila, protože jsem svůj první polibek v životě nechtěla mít s tvým otcem, ale s někým jiným. Navíc mi to osud ani nedovolil jej políbit a tak jsem mu slíbila, že přesně za tisíc let sem přijdu a políbím ho. On na ten slib zapomněl, ale já ne a tak jsem ho musela splnit." řekla jsem a celou dobu se dívala do očí prince. V jeho očích se střídali různé pocity. Strach, láska, bolest, pochopení a hlavně pocit vinny, že mě obvinil, aniž by věděl jak to doopravdy je.

,,Omlouvám se." zašeptal nakonec a sklonil svoji hlavu ke straně, abych mu neviděla do obličeje.

,,To je v pořádku. Nemohl jsi o tom vědět a pokud tě to alespoň trochu uklidní, tak krále nemiluji ani trochu. Já nemiluji nikoho." překvapeně a trochu posmutněle se na mě podíval.

,,Jak to?"

,,Moje srdce není stavěné k tomu abych milovala. Kdybych mohla milovat, tak ten muž koho bych milovala byl ve velikém nebezpečí a navíc by byl mojí slabinou. Proto mi i bylo odebráno skoro celé srdce." řekla jsem na vysvětlenou a on si posmutněle vzdychl.

,,Takže nikdy nebude ani sebemenší chvíle, kdy bys mě mohla milovat?"

,,To víš že je možnost, abych někoho milovala, ale to bys musel najít způsob jak vyléčit mé srdce. Není to lehké, protože se o to snaží Ďábel a ještě jeden muž Michael."

,,Jaký Michael?"

,,To je muž, který patří mezi mé přátele jako ty. Je to člověk a udělal by cokoliv, aby mě zachránil. Právě teď ho vězní spolu s Ďáblem vlkodlaci blízko mé vesnice a proto taky dnes budu muset odejít."

,,Kolik je těch vlkodlaků?" věděla jsem, že chce znát počet, že by šel se mnou a pomohl mi.

,,Je jich jen pár, zvládnu je."

,,Kolik?" zeptal se s úsměvem a s výzvou ve tváři.

,,Kolem třiceti a jejich vůdce je tak nějak do mě zamilován a ovládá temný oheň, takže dost mocný." usmála jsem s výzvou ve tváři.

,,Cože?! Třicet?! A to se jim chceš postavit jako sama?" řekl najednou rozlobeně.

,,Ano chystám a ty se mnou nepůjdeš." můj výraz byl nechápavý.

,,Zbláznila ses?"

,,Zapomněl jsi snad, že jsem zabila Pána?" byla jsem již nabroušená.

,,Nezapomněl, ale oni jsou ve veliké přesile a Pán byl jen jeden." řekl již opravdu naštvaně. Hněv uvnitř mě stoupal a princ zřejmě poznal, že se chystám mu něco udělat a tak se pouze darebácky usmál a sklonil se k mému obličeji. Možná myslel, že mě tím vykolejí, ale to se mu nepovedlo.

,,Půjdu s tebou ať chceš či nechceš." zašeptal svůdným hlasem a jemně přitiskl své rty k těm mým. Zprvu jsem se bránila, ale nakonec jsem přestala a nechala jsem prince ať si pohrává s mými rty. Měla bych začít být na ty muže v mé blízkosti přísnější, protože si dovolují mě líbat kdy se jim zlíbí. A je jim úplně jedno, jestli s tím i já souhlasím.

Když se odtáhl darebácky se usmál a hned ode mě odskočil, protože jsem se po něm rozpřáhla pravou rukou ze srandy. Málem jsem ho i praštila a on se pouze hlasitě rozesmál a já jej ze srandy udeřila do břicha. Byla to o něco větší rána než jsem chtěla a on sykl bolestí. S hranou naštvaností se na mě podíval a já se pouze darebácky usmála.

Přeskočila jsem na vedlejší větev a rozeběhla se po ní ke kmeni stromu, kde jsem vběhla do dveří a běžela po schodech dolů až do pokoje, který jsem tu obývala. Zamkla jsem za sebou dveře, protože princ Labrenys byl v závěsu za mnou. Ovšem byla tu jedna potíž. Princův pokoj byl hned vedle mého a z jeho pokoje vedli do toho mého další dveře, ve kterých se zrovna objevil princ. Usmál se vítězoslavným úsměvem.

Vyzývavě jsem se usmála a tasila jsem meče, které jsem měla celou dobu u sebe. Také tasil meč, který měl za opaskem. Jeho meč byla ladná elfí čepel stříbrné barvy ze Svitu hvězd. Po celé čepeli byly vyryty různé znaky v elfí řeči. Mé meče byly úplně jiné než ty jeho. Byli totiž z temné moci. Taky to znázorňovala jejich černá barva. Oba jsme se proti sobě rozeběhli a zkřížili jsme meče před našimi obličeji.

,,Máš slušné meče." pochválil mě.

,,Ty také, ale víš jistě že je dobré používat meč ze Svitu hvězd proti dvou mečům z Měsíční záře?" překvapeně se zahleděl na mé meče a teprve teď si uvědomil z čeho jsou vyrobeny.

,,Jak si k nim přišla?"

,,Našla jsem Měsíční zář v paláci svého otce, bývalého Pána a ukovala jsem si z ní tyto meče." vysvětlila jsem a uskočila  vzad, protože jsem chtěla pokračovat v souboji a ne s ním tady kecat. Udeřila jsem svými meči do toho jeho a on můj útok odrazil. Věděla jsem že souboj s ním bude teprve nějaký souboj. Elfové byli velice rychlí a princ obzvláště, ael já byla také velice rychlá a tak začal neskutečně rychlý tanec s meči.

Bojovali jsme spolu asi hodinu a stále nikdo z nás nepociťoval únavu, když v tom někdo otevřel dveře, které vedli do pokoje prince. Byla to královna a její výraz byl velice překvapený a nechápavý, ale hned se změnil v naštvaný, protože já a princ jsme pořád bojovali nehledě na její přítomnost. Celou dobu jsme se smáli, protože jsme při souboji dělali i hlouposti.

Nakonec jsme skončili souboj tím, že zkřížili opět meče před svými obličeji přesně tak, jak jsme i souboj začali. Ani jeden z nás nebyl nějako moc extra unavený. Cítila jsem na sobě naštvaný pohled královny a tak jsme s princem od sebe ustoupili a oba dva jsme vrátili meče na svá místa. Stála jsem čelem ke královně a princ zády, takže se postavil vedle mě a podíval se překvapeně na matku.

,,Docela by mě zajímalo, proč se zamykáte v pokoji?" zeptala se tázavě, jako kdyby jsme tu dělali kdo ví co.

,,Mami, jen jsem s Annou bojoval. Nic víc." řekl na vysvětlenou a já jsem přikývla.

,,No, nevím nevím. Pojď se mnou, potřebuji si s tebou o něčím promluvit." otočila se a odešla do princova pokoje. Princ šel za ní a ve dveří se na mě ještě otočil a mávl na mě. Zavřel za sebou dveře a jeho matka spustila:

,,To ses nemohl zamilovat do někoho jiného? To nevidíš jak je drzá? Letěla na králi gryfů a ještě se smála. Je to vrah. Je nebezpečná a ty za ní lezeš jako kdyby byla úplně neškodná!" šeptala velice naštvaně, ale já je přes tak slyšela.

,,Sám král gryfů se nabídl, že ji sveze. Sice zabila již mnoho tvorů, ale všichni byly temní a zlí. Ona je jiná než jak si ty myslíš!" zašeptal naštvaně a potichu a ani jeden z nich si nevšiml, že jsem stála v otevřených dveří a sledovala je. Až princ si toho všiml a překvapeně se na mě zahleděl. Jeho matka na něj nevěřícně hleděla a když se podívala jeho směrem, tak její výraz byl velice naštvaný a také překvapený. Měla jsem zkřížené ruce na hrudi a opírala jsem a trám dveří.

,,Jediný kdo je tady drzí jste možná vy! Sice jsem možná vrah a vzala jsem již tisíce životů, ale všichni byli zlí a temní. kdybych vám před jedním tisíce letím nepomohla proti vlkodlaků, byly by jste všichni již mrtví. Pokud si nepamatujete, tak to já jsem chránila celý tento strom před vlkodlaky. Uvnitř jste byla vy a ženy s dětmi. Já byla jediná žena, která byla v bitvě a také jsem byla jediná, kdo chránil tento strom. kdybych tu nebyla, co byste dělali?" zeptala jsem se a stála jsem již jen krok před ní. Nebála jsem se jí, protože ona neuměla ani zacházet se hřebenem, natož se zbraní.

,,Co si to ke mně dovoluješ?!" řekla uraženě královna a hned se otočila směrem ke dveřím, které vedli pryč z princova pokoje. Ve dveřích se ještě zastavila a otočila se na mě.

,,Jdu za svým mužem, abych mu řekla, jak se to chováš ke královně, ty nicko." řekla opovržlivě a ve mně již opravdu vyrostl hněv. Došla jsem až k ní a prst, kterým jsem na ni ukázala. mi vzplál fialovým ohněm.

,,To vy jste nicka, pokud jste to ještě nepochopila!"

,,Já jsem královna elfů a co jsi ty?" vyštěkla na mě a přitom se vyděšeně podívala na můj fialový oheň.

,,Sice možná jste nějaká královna elfů, ale řeknu vám jedno! Vy se mně nikdy nebudete moc rovnat, protože ani to vaše místo královny nic neznamená proti tomu mému místu ochránce a k tomu jsem ještě královnou všech dobrých bytostí, takže i vás, ale já se nerada vyvyšuji, jak to vy děláte s velikou radostí! Můžete se klidně zeptal i toho vašeho krále, nebo-li manžela, který se stejně potají líbal s někým jiným, než s vámi." zašeptala jsem nakonec darebácky a ďábelsky k tomu. Královna byla velice dobře vyvedena z míry a já jsem se pouze usmála a odešla zpět do svého pokoje.

_* * ^* * _*

Ve vesnici:

Skar odvlekl svázaného Michaela a Ďábla do jeskyně, kde je hodil do kouta a nechal je tam, zatímco se všichni vlkodlaci proměnili do lidské podoby. Všichni muži se začali radit co dál. Děti, kteří byly již dost staří na to, aby si hráli, tak si o něčem povídali a mladé dívky se pořád dívali na Michaela a Ďábla v koutě. Všechny ženy buď seděli v hloučcích a bavily se o Michaelovi a Ďáblovi a nebo seděla blízko nich a jen na ně hleděly.

Michaelovi to bylo velice nepříjemné a věřil že Ďáblovi též. Oba dva měli na sobě pouze roztrhané kalhoty a ruce měli za zády svázané. Seděli u zdi a opírali se zády o studenou zeď, která je alespoň trochu uklidňovala. Michael měl raději celou dobu zavřené oči a nebo se díval do stropu. Ovšem když sklonil pohled a podíval se na ženy kolem sebe, které byly nahé, všiml si něčeho zvláštního.

Za ženami seděl u zdi jeden asi patnáctiletý kluk, který byl velice vzhledově podobny Skarovi. Seděl tam sám a ve tváři měl lhostejný výraz. Vypadalo to, jako kdyby mu bylo všechno jedno a hlavně to, kvůli čemu tu všichni byly. V jeho tváři šlo taky velice dobře vidět, že to nechápe. Nechápal proč se Skar hnal s celou smečkou za nějakou dívkou.

Michael věděl, že je Anna zachrání, ale nevěděl, jestli už ví, že jsou zajati. Byla pryč teprve tři dny a tři noci. a měla se vrátit až za dva či tři dny a to mohl být on i Ďábel již dávno mrtví. Najednou si všiml, že ke klukovi přistoupil Skar a něco mu říkal ve vlkodlačí řeči. Nerozuměl tomu, ale tušil, že ten kluk je asi Skarův syn.

Skar nejspíš ucítil jeho pohled a tak se něho podíval tázavým pohledem, ale Michael nic neříkal, ani neuhnul pohledem. Skar došel až k němu a Ďáblovi a poslal ženy pryč. Posadil se před ně na zem a chvíli se díval na jednoho a poté zase na druhého. Ve tváři měl vítězný úsměv.

,,Všechno vychází přesně podle mého plánu. Vás dva jsem zajal a Anna mi přijde přímo do mé náruče." ďábelsky se usmál.

,,Anna je chytřejší než si myslíš. Měl bys mít spíš strach, protože tentokrát se nad tebou neslituje a tentokrát z boje neutečeš. Nikdo z vás nezůstane živý." zavrčel Ďábel.

,,Ale já přece vím jak až je chytrá, ale ani s tou její mocí nebude mít šanci proti mně a celé mé smečce." řekl darebácky.

,,Je mnohem mocnější ode dne kdys ji viděl naposled." řekl tentokrát Michael.

,,To je možné. Určitě by vás zajímalo, kdo tamten kluk, jak tam sedí u zdi sám." řekl aniž by věděl, jestli je to zajímá, ale je to opravdu zajímalo a hlavně Michaela.

,,Je to můj vlastní syn. právě tam kuje nějaké pikle a přemýšlí, jak vás zabít." řekl Skar a pyšně se na něho podíval.

,,Mě spíš přijde, že nemůže pochopit, proč jsem taháš celou smečku jen kvůli tomu, že chceš dostat do svého držení jednu ženu a vypadá, jako kdyby mu bylo všechno jedno." řekl posměšně a vyzývavě Michael. Již se Skara nebál a bát se ho ani nechtěl.

,,Mysli si co chceš ty červe!" řekl naštvaně Skar a před tím než odešel, řekl něco svým mužům, kteří se poté vrhli na Michaela a Ďábla.