Fantasy příběhy

Když jsem králi dovyprávěla svá dobrodružství, zapadalo již slunce a já byla již unavená z toho neustálého mluvení. Byla jsem energetická a proto jsem nevydržela sedět v klidu a střídavě jsem seděla, ležela a nebo stála. Někdy jsem se dívala do dáli, někdy zase na ptáčka a někdy na krále. Celou dobu poslouchal, jako kdyby ho můj hlas krmil.

Král celou dobu hleděl jen na mě a ani jednou ode mě neodtrhl pohled. Stále si mě prohlížel. On se ani nehnul z místa kde seděl a pomalu se ani nepohnul. On nebyl zvyklí na takoví život plný akcí, který jsem měla já. On zažil nějaké dobrodružství jednou za tisíc let.

Když jsem řekla poslední slovo, rozlehlo se všude kolem ticho. Zrovna jsem seděla zády ke králi a hleděla do dáli. Právě jsem pohledem pročesávala les a hledala jisté nebezpečí. Uslyšela jsem zazpívat opět ptáčka, který přerušil to ticho a najednou jsem si vzpomněla, že vlastně nevím, kde je můj bratr orel a co dělá.

Opět jsem se zahleděla do lesa a úplně celý jsem ho prohledala. Spojila jsem se i s pomocí stromu, na kterém jsem právě seděla, se všemi stromy v lese a ani jeden mého bratra již celý den nespatřil. To znamenalo, že není na území lesa. Když jsem se s ním snažila spojit v mysli, tak to nešlo, protože měl zablokovanou mysl.

Zahleděla jsem se tedy svým velice bystrým zrakem ještě dál až za les, ale stále nic. Tak jsem se podívala za vodu, ale pořád nic. Čím dál jsem se dívala, tak tím se moje zorničky zužovaly, až nakonec byly jen jako úzké čárky. Tato podoba očí nastala, když jsem se podívala za hory a tam jsem spatřila něco, kvůli čemu vyskočila na nohy a málem přestala dýchat.

Nebyl tam můj bratr orel, ale byl tam Skar se svojí smečkou čítající asi třicet vlkodlaků. Dva z nich nesli Ďábla v poutech a Michael se tam zrovna statečně postavil Skarovi jen s mečem, který jsem mu já zanechala. Viděla jsem, jak se mu na krku houpe přívěšek s mou mocí, který jsem mu také dala.

Udělala jsem jeden krok kupředu a stále jsem hleděla na Michaela a Skara. Michael byl v pasti, protože byl schován v koruně staré vrby. Neměl kam utéct a stejně před vlkodlaky by neutekl. Tušila jsem, že je zabijí a první bude na řadě Michael a poté Ďábel a nebo je uvězní a budou je mučit do té doby, než se já vrátím a poté je před mými očima zabijí.

Musela jsem jít i hned za nimi a zachránit je. Věděla jsem, že proti tak četné smečce nemám šanci, ale kdybych využila moc z dračího přívěšku, tak bych je možná zvládla. Udělala jsem další krok vpřed a poté další a další. Uslyšela jsem, jak se za mnou král postavil, ale já jej nevnímala. Najednou jsem měla kolem pasu jeho ruce, které mě svíraly, abych nemohla jít dál.

,,Adrianno, co se děje?" zašeptal mi do ucha a sevření vůbec nepovolil. Házela jsem sebou a přitom pořád hleděla na Michael se Skarem.

,,Musím do vesnice. Skar se vrátil s celou svou smečkou a vesnice, Ďábel a Michael jsou v nebezpečí." vytrhla jsem se mu nakonec, protože jej překvapila zmínění o někom koho neznal o Michaelovi. Rozeběhla jsem se po větvi a ruce jsem odtáhla krapet od těla a uvěznila v nich všechen vítr z okolí.

,,Michael?" řekl nechápavě král a slyšela jsem za ním ještě dalším kroky, které se zastavili určitě vedle krále. Již jsem byla skoro na konci větve, když na mě zavolal princ.

,,Ne, Anno!" on byl jeden z mála, který mi říkal Anna a byl jediný z elfů, který mi tak říkal, protože elfové si říkali celými jmény a nikdy je nijak nezkracovaly. Podívala jsem se na něj pouze přes rameno a skočila z větve do dáli. Použila jsem vítr, abych letěla a to se mi také podařilo. Moje tělo bylo moc těžké a tak jsem změnila své hmotné tělo v něco nehmotné.

Letěla jsem několik metrů, když v tom mě v mysli oslovil nějaký neznámý hlas: ,,Před osudem neutečeš a ani se mu bránit nebudeš!" hlas byl velice hluboký a byl to hlas nějakého muže.

,,Kdo jsi?" zašeptala jsem mu v mysli nazpět, ale bylo to velice složité, protože se nacházel velice daleko.

,,To již brzy zjistíš, protože nebude trvat dlouho a setkáme se spolu." ďábelsky se zasmál a já cítila už jen z jeho hlasu tu temnou moc, která najednou začala vycházet i z přívěšku. Ten muž na mě musel zaútočit, protože moje mysl jako kdyby začala umrzat a vůbec jsem neovládala své tělo. Moje tělo najednou začalo padat a já ztrácela vědomí.

Najednou jsem si připadala jako anděl, který padá z nebe. Letěla jsem k zemi zády napřed. Slyšela jsem hlasy, které něco křičeli, ovšem nevěděla jsem co a na koho. Moje tělo se opět zhmotnilo a já padala bez přestání. Ten muž musel být velice mocný, protože ovládnout tělo někoho, kdo je mocný tak jako já, to bylo velice těžké.

Navíc jak mohl vědět, že se bráním osudu? Buď ovládal čas a nebo byl opravdu nepředstavitelně moudrý. Viděla jsem, jak kolem mě začaly poletovat motýli různých velikostí. Jejich barvy byli nádherné a všelijaké. Jeden byl modrý, další rudý a další fialový. Usmála jsem se a z poslední chvilek vědomí jsem ucítila, jak mě něco chytilo.

Musela jsem být již skoro u korun stromů, ale žádné větve mě nechytili, protože jsem letěla. To nějaké pařáty mě svírali, ale čí, to jsem se již nedozvěděla.

Když jsem se probrala opět k vědomí, necítila jsem ani jednu jedinou část svého těla. Ten muž ještě pořád ovládal moje tělo, ale nehýbal s ním. Nemohla jsem otevřít oči, nic. Jen jsem mohla myslet a tak jsem přemýšlela. co se mnou asi chce dělat.

Že by mě chtěl využít? A nebo se chce někomu pomstít a tak chce využít moje tělo? Co když to je Pán? Co když to je ten Pán, kterého vlastním srdce a teď se chce pomstít mně? Najednou jsem si uvědomila, že ve své mysli nejsem sama, někdo tu byl, protože jsem nemohla svou mysl obrnit a postavit kolem ní velikou hradbu.

,,Co chceš se mnou dělat, záhadný muži?" oslovila jsem ho, protože jsem věděla, že je to pořád on.

,,Tak záhadný muž, jo?" uchechtl se a cítila jsem, jak se ďábelsky usmál.

,,To není odpověď na moji otázku." řekla jsem neústupně a snažila se jej odehnat. Snažila jsem se své tělo dostat opět do svých rukou, ale on byl silnější než já. Už se mi to skoro povedlo, když v tom si to uvědomil a ještě více si mé tělo přivlastnil.

,,Ale kdepak, kdepak. Jsi mazaná a mocnější než jsem si myslel, ale nejsi tak mocná jako já. Tvá moc se té mé ani zdaleka nevyrovná." říkal darebácky a já cítila, že dělá něco i s mou duší. Také se ji snažil dostat, ale to se mu nepovede.

,,Jsi sice velice mocný, ale já jsem dost mocná na to, abych si udržela alespoň svoji duši." moje mysl se usmála. Věděla jsem, že svoje tělo získám zpět jedině, když ze své mysli vyženu všechny myšlenky a nechám ji prázdou, ovšem to teď bylo nemožné. Nejen že jsem myslela na toho muže v mé mysli, ale také jsem myslela na Michaela a Ďábla, kteří teď trpěli, protože i na dálku jsem cítila jejich bolest.

,,Ale copak? Tví přátelé trpí? Nojo, jak smutné, ale lidé umírají a oni jednou také zemřou. A možná to bude o něco dřív." snažila jsem se nevšímat si jeho hlasu a docela se mi to i dařilo. Uvědomila jsem si, že Michaela a Ďábla zachráním jedině tehdy, až bude mé tělo v mém držení. Vyhnala jsem všechny myšlenky na ně z mysli a poté i vše ostatní. Jen hlas toho muže zbýval.

,,Jejich smrt není takto blízká a toto nebylo ani v mém osudu. Vím že ty jsi Pán času a pouze jsi do tohoto zakročil. Zmiz z těla, které ti nepatří, jinak zemři v mrtvé náruči!" mluvila jsem nejprve klidným hlasem, který byl stále silnější a stále více nelidský. Poslední větu jsem odříkala, protože to bylo jisté kouzlo, které se ve většině případech splní, ale u něj by se nesplnilo, protože jeho zabít jen tak nešlo.

Vyhnala jsem z mysli jeho hlas a moje mysl se stala prázdnou schránkou. Našla jsem spojení své mysli s ohněm, který ve mně dřímal a probrala jsem ho. Jeho síla se rozletěla mým tělem a muž ztratil nadvládu nad mým tělem. Moje mysl a tělo se opět propojili a já znenadání otevřela oči. Zhluboka jsem se nadechla a už jen v mysli slyšela zdánlivý hněvivý křik toho muže.

Hleděla jsem na strop, který vypadal jako strop jeskyně. Netušila jsem kde jsem a tak jsem se znovu zhluboka nadechla a uvědomila si, že tu kolem sebe cítím jistou moc. Velice zvláštní a prastarou moc, která mi dodávala sílu. Rychle jsem se posadila a přede mnou stál nádherný tvor.

Gryf. Byl majestátní a obrovský. Měl vysoko zdviženou orlí hlavu s bílým peřím a modrýma očima mě pozoroval. Měl složená křídla a stál na všech čtyřech nohách. Na křídlech měl též bílé peří, ale ze s pod bylo spíš takové našedlé. Jeho přední nohy byly orlí pařáty s dlouhými drápy. Jeho zadní končetiny byly zase lví nohy i se lvím ocasem. Měl krásnou hnědou srst a již od pohledu šlo vidět, že je vysoko postavený.

Opatrně jsem se podstavila a cítila na sobě pořád jeho pohled. Také jsem se mu podívala do očí a on mi pohled opětoval. Byl to nádherný, bystrý a chytrý tvor. Všimla jsem si, že za ním stojí několik dalších gryfů, kteří však nemají již tak vysoko zdvižené hlavy.

Najednou jsem si uvědomila, že to byl nespíš on, kdo mě zachránil. Hluboce jsem se mu uklonila a on se krapet usmál. Přistoupila jsem pomalu k němu a již jsem byla jen krok od něho, když v tom mi u nohou proběhlo takové klubíčko s křídly.

Byl to malý zvědavý gryf, který ještě asi nikdy neviděl člověka nebo elfa a začal se tulit k mým nohám. Sklonila jsem se k němu a on začal skákat do výšky. Opatrně jsem ho vzala do náruče a on mi jazykem olízl tvář. Pobaveně jsem se usmála a on se hlavičkou otřel o moji tvář.

Byl velice roztomilý. On nebyl již ani hnědý, ani bílý. On byl celé černý a jeho oči zeleně zářily jak dva diamanty. Byl neskutečně roztomilý a když jsem ho pohladila, tak se kolem mě postavilo několik gryfů ve výhružném postavení, ale ten gryf, který stál přede mnou zvedl jeden pařát a všichni se najednou uklidnili.

Sklonila jsem se, abych položila malého gryfa na zem, ale on ode mně nechtěl pryč a nechtěl se mě ani pustit. Pustil se teprve tehdy, když na něj zasyčel jeden gryf. Byla to jeho matka, protože byla menší než ostatní a měla velice ladné a ne tolik svalnaté tělo jako ostatní. Maličký k ní poslušně doklusal, ale ještě se na mě otočil a něco zaskřehotal. Na oplátku jsem mu zamávala a on zmizel s matkou za rohem.

Podívala jsem se na gryfa přede mnou, který se na mě díval zkoumavým pohledem a já se pouze usmála. Opět jsem se uklonila a zůstala v úkloně o něco dřív než prvně. Poté jsem se vzpřímeně postavila a zahleděla se ledově do očí gryfa, který se zřejmě snažil vyčíst mé myšlenky, ale nepodařilo se mu to.

,,Já vím kdo jsi." uslyšela jsem v hlavě hlas gryfa. Měl velice hrubý a velitelský hlas. Bylo mi hned jasné, že je to jejich král. Vypadal také že je z nich největší, nejmoudřejší, nejbystřejší a nejstarší. Muselo mu být už velice hodně let, ale přes tak málo na to, kolik se měl až dožít.

,,Ano. Znáš mě i když jsi mě nikdy v životě nepotkal a já zase znám tebe, králi gryfů Arnaeli." opět jsem se mu uklonila a poté se zadívala na ostatní gryfy.

,,Je mi ctí tu s vámi být a konečně vás vidět, alespoň jednou za život." otočila jsem se na krále Arnaela. Zavrtěl hlavou a opět v mysli mi řekl.

,,Ty se neklaň, to mi bychom se měli klanět tobě, drakobijče." řekl s úctou a on samotný král se mi poklonil a ostatní gryfové ho napodobili. Dlouho zůstali v úkloně. Byla jsem pro ně něco mnohem cennějšího než jejich vlastní život. Do této doby jsem si neuvědomovala jak je až můj život důležitý, ale teď mi to již docházelo. Jen já jsem mohla zachránit svět před Pány a před sebou samotnou. Gryfové to věděli a uvědomovali si to.

,,Vím proč tu jsi. Byl tu za mnou král se dohodnout, jestli se můžeš podívat do studánky. Již věky tu na tebe čekáme. Následuj mě, ochránce." otočil se a já se postavila po jeho pravém boku a šli jsme za hor, kde před tím zmizel maličký. Ostatní nás následovali a já netušíc kam jdeme následovala krále.

Byla jsem někde v hoře a právě jsme procházeli bludištěm chodeb a jeskyň. Párkrát jsme kráčeli i směrem nahoru a někdy zase dolů. Byla jsem překvapena z toho, jak se tady až vyznají. Šli jsme velice dlouho a většinou úplně po tmě jen sem tam vyseli na zdech pochodně, které hořely modrým věčným plamenem.

Nakonec jsme se zastavili ve vchodu do kulaté místnosti, která byla celá osvětlená. Uprostřed místnosti stála studánka. Nevypadala jako obyčejná studánka, byla úplně jiná. Obyčejné studánky byly v zemi, ale tato ne, ta byla ve vzduchu. Vypadala jako veliký talíř plný čiré vody, která neustále přetéká přes okraj a nikdy nevyschne. Akorát tam chyběl ten talíř.

Podívala jsem se na krále a ten mě pobídl kupředu a sám o krok ustoupil. On neměl právo vidět to, co mi studánka ukáže. To jsem mohla vidět jen já. Pomalu jsem přistoupila ke studánce a zastavila jsem se pár centimetrů od ní. Byla ve výšce mého pasu, takže jsem do ni mohla v pořádku nahlédnout. Ve studánce se zračil vesmír. Sice jsem ho ještě nikdy v životě neviděla, ale něco uvnitř mě mi říkalo, že je to vesmír.

,,Konečně jsi přišla. Čekám tu na tebe již mnoho let, abych ti zdělila to, co chceš vědět." zazněl v mé mysli kouzelný hlas, který by každého muže zlákal. Byl to jako hlas zpívající sirény. Něco neodolatelného, ale dokázala odolat, protože jsem věděla, že je to pouze past, do které se bohužel chytla matka krále elfů.

,,Ano přišla jsem a teď tě žádám o to, abys mi řekla něco o tomto přívěšku, o srdci draka. Řekni mi vše, co o něm víš."

,,Tak dobrá." souhlasila a studánka pohltila celý můj pohled. Neviděla jsem nic kromě studánky. Její hladina se právě zvlnila a objevil se v ní obrázek muže. Muž byl vysoký, svalnatý a na sobě měl pouze kalhoty. Měl velice bystrý pohled a jeho oči sami o sobě byly velice zvláštní. Měl černé vlasy černější než noc, které mu padaly do očí a díky kterým vypadal nebezpečně.

,,Tohoto Pána je to srdce, které vlastníš. Je to nejsilnější a nejstarší Pán. Koluje ve vás stejná krev, protože ty jsi dcera jeho bratra, kterého on však odmítl a celé roky žili jako kdyby vůbec nebyli bratři. Navíc ty jsi odmítla svého otce a přísahala jsi, že oni nikdy nebudou tvými rodiči. Velice se mu líbíš a chce zjistit, co všechno zvládneš a co umíš. Před pár hodinami jsi s ním mluvila v mysli.." 

,,Takže to byl on, kdo ovládl moje tělo." zašeptala jsem si v mysli, ale studánka to přes tak slyšela.

,,Ano, to byl on." obrázek se změnil. Už tam nebyl ten Pán, ale tentokrát tam byl zvětšený přívěšek. Dobře jsem věděla jak vypadá a i z obrázku ve studánce měl ten drak velice zvláštní oči jako ten muž.

,,On sám neví, že ty máš v držení jeho srdce. Jinak bys byla již mrtvá. Abys zvládla to srdce ovládnout, musíš jej nejprve pochopit. Musíš pochopit podstatu světa a proč je majitel toho srdce takový."

,,Jaký majitel?" musela jsem se zeptat, protože majitel toho srdce byl jak ten Pán, tak i teď já.

,,Musíš pochopit jak sama sebe, tak i toho Pána. Jedině tak jej ovládneš a poté budeš moct využít jeho moc, která se v něm ukrývá." obraz ve studánce zmizel a já jsem zase viděla jen hladinu studánky a podlahu jeskyně kolem. Byla jsem zmatená, protože jsem toho nevěděla o moc víc než před tím. Jak jsem mohla pochopit sama sebe a ještě k tomu někoho koho vůbec neznám? Jakou podstatu světa jsem měla pochopit?