Fantasy příběhy

Stála jsem na jedné z nejvyšších větví. Měla jsem zavřené oči a hlavu pozvednutou k obloze. Stála jsem na místě, kde byla větev již hodně tenká a byla jsem ve výšce snad 200 metrů, ale nebála jsem se. Ruce jsem měla trochu od těla a prázdnou mysl. Nechala jsem se unášet nebezpečím pádu a větrem, který fučel v koruně a hlavně všude kolem mě. Krásně mi čechral vlasy, které za mnou vlály jak závoj.

Byla jsem tam sama a takto jsem tam stála snad již dvě hodiny. Ucítila jsem na tváři paprsek sluce, které právě vycházelo. Ale ani slunce mě nedonutilo otevřít oči a tak jsem stále stála bez pohnutí. Milovala jsem divokost a volnost která byla ve větru. Celou noc jsem nespala, protože jsem přijela na toto místo něco po půlnoci a poté byla asi hodinu rada. Když nás pustili pryč, tak jsem zmizela. Nikdo nevěděl, že jsem tady.

Moje pravé ucho postřehlo nějaký velice slabý zvuk kroků a to levé uslyšelo zpěv ptáka, které jsem cestou lesem sem slyšela. Byl to ten pták, jak opakoval po vás písničky a zpíval přesně tu, co jsem včera večer v lese zabroukala. Krapet jsem se usmála, protože jsem již tušila kdo to přišel. Jen jeden elf měl za přítele takového ptáka.

Aniž bych otevřela oči, jsem skočila po hlavě dolů. Po pár metrech jsem otevřela oči, ve kterých byla divokost a láska k nebezpečí. Pomocí větru jsem se vyhýbala větvím a před poslední větví jsem udělala salto a mrště dopadla na větev. Postavila jsem se a podívala se nahoru. Úplně nahoře se na mě dívala elfí hlava.

Usmála jsem se a pozvedla, ve skrčené pozici, ruce nahoru s dlaněmi směrem k nebi. Všechen vítr najednou začal proudit ke mě. Jakmile jsem kolem sebe měla vítr z blízkého okolí, tak jsem dlaně obrátila směrem dolů a všechnu sílu větru jsem využila k odrazu.

Letěla jsem nahoru bez zastavení a pouze jsem se vyhýbala větvím. Vlastně jsem spíš byla v neuvěřitelném skoku. Vyletěla jsem ještě výš, než byla ta větev, na které jsem před tím stála, udělala jsem salto a poté jsem dopadla mrštně jako kočka zpět na větev.

Dopadla jsem na prsty u nohou a na prsty u rukou. Poté ještě na levé koleno. Zvedla jsem hlavu a podívala se na elfa, který stál na větvi, kde ještě byla hodně tlustá, že by se na ni vešli dva lidé vedle sebe. Hned jsem se mrštně postavila a zahleděla se na bělovlasého elfa, který držel v levé ruce luk a na pravé mu seděl ten ptáček.

Ptáček měl nádhernou modrou a zelenou barvu. Na hlavičce byl také trochu černý, ale byl nádherný a stále si prozpěvoval mou melodii. Přistoupila jsem až k elfovi a pohladila ptáčka po peří. Hned se mi hlavičkou přitulil k ruce a elf na nás překvapeně hleděl. Podívala jsem se na elfa a trochu se usmála.

,,Proč jsi přišel králi?" zeptala jsem se ho a přitom si prohlížela jeho oblečení, které bylo spíš jako pro stráž. Nevzal si ani korunu. Vypadal úžasně a velice svůdně, ovšem já uměla odolat. Hladila jsem ptáčka po peří a broukala si s ním mou melodii. Když jsem se podívala na krále, tak se usmíval a vypadal, že je šťastný.

,,Přišel jsem ti oznámit, že rada rozhodla, že se smíš podívat do studánky a taky se ti omlouvám za svoji dceru, je celá po matce a ty moc dobře víš jaká je." přikývla jsem hlavou a on si přehodil luk přes hlavu. Poté přistoupil ještě o kousek blíž a naše nosy byly od sebe vzdáleny snad jen dva centimetry. Ptáček odlétl na větvičku, kde se posadil a hleděl na nás co se bude dít.

Král se toužebně díval na mé rty a já věděla, že mě každou chvílí políbí. Nevěděla jsem jestli chci aby mě políbil a nebo ne. Avšak věděla jsem, že to není správné, protože on měl ženu a dvě děti a moje tělo ho pouze nutilo mě políbit. Moje tělo bylo lákadlo na muže a to mě štvalo.

Král přejel prsty po mé lícní kosti a přitom měl palec položený v mém levém koutku úst. Také hned poté mi přejel palcem nejprve po spodním rtu a poté po horním rtu. Hned překonal ještě ty dva centimetry a naše špičky nosů se dotkli. Pravou ruku měl položenou na mé tváři a tu levou ovinul kolem mého pasu a přivinul si mě k sobě.

Věděla jsem, že se blíží ta chvíle, kdy mě políbí. Teď jsem již věděla, že to není správné a navíc jsem na sobě cítila nejen pohled ptáčka a krále, ale ještě někoho jiného, kdo nás sledoval. Ten třetí pohled jsem znala, již jsem ho na sobě cítila mnohokrát a cítila jsem v něm touhu a závist. Král se ke mně ještě o kousek přiblížil a naše rty byly od sebe vzdáleny jen centimetr.

,,To nejde, králi." zašeptala jsem a sklonila trochu hlavu do strany. Překvapeně se na mě podíval a na tváři měl nechápavý výraz.

,,Proč ne? Nikdo neví, že tu jsme a já se ti snad nelíbím?" zeptal se posmutněle, ale stále mě držel. Král byl zvyklí, že dostane vše co chce až na mě.

,,O to nejde králi, ale o toto jde: Když mě někdo vidí, chce mě poté vidět stále více. kdo se mě dotkne, touží se mě dotknout znovu a kdo mě políbí, tak jeho touha naroste natolik, že bude chtít další polibek a aby ho dostal, tak by vraždil kohokoliv, jen aby se ke mně dostal a dostal další polibek. Sice každý říká, že mu jeden polibek stačí, ale to není pravda." podíval se na mě a pravou rukou, kterou měl stále na mé tváři pozvedl můj obličej ke svému obličeji.

,,Když ti řeknu, že elfové vymysleli lék, který ničí touhu, tak mě políbíš?" zeptal se s vítězným úsměvem.

,,Pokud je to pravda." přikývl. ,,Tak možná i jo." to bylo pro něj jasné znamení, že jsem mu dovolila, aby mě políbil. Obě ruce mi ovinul kolem pasu, vyzvedl mě do vzduchu a jednou se se mnou otočil kolem své osy. Hned poté mě postavil opět na pevný povrch větve a bez jakéhokoliv varování mě políbil.

Jeho polibek byl jemný a pomalý. Byl to úplně jiný polibek než od Skara a také o něco jiný, než od Michaela. Michael byl výjimka, protože on sice toužil vždy po dalším polibku, ale on byl nepředstavitelně trpělivý a nikdy by nikoho kvůli polibku nezabil.

Celou dobu do teď jsem měla ruce podél těla, ale nechtěla jsem krále urazit a proto jsem ovinula své ruce kolem jeho krku. Ten třetí pohled, který jsem ještě pořád cítila, byl najednou nenávistný. Ale nenávist nebyla posílána ke mně, ale spíš ke králi. Najednou pohled na chvíli přestal, ale poté jsem ho opět cítila. Tentokrát byl zklamaný. Prvně jsem si myslela, že je to třeba královna, ale teď mi došlo, že je to princ.

Protože jsem byla dryádou, tak jsem měla vyvinutější mysl než lidé a elfové. Mohla jsem vnímat na ráz několik věcí. nebo poslouchat naráz i několik rozhovorů a přitom se v nich neztratit a přitom jsem mohla přemýšlet i nad něčím úplně jiným.

Králův polibek mi přišel již celkem zdlouhavý a tak jsem se od něho jemně odtáhla. Nechtěl, aby polibek skončil, ale já jsem si čelo opřela o to jeho a on mi vyhověl. Cítila jsem z něho touhu přímo sálat, jako kdyby byla něco hmotného. Dívali jsme se sobě do čí, ale on často pohled upíral na mé rty. Opatrně jsem se vymanila z jeho náruče a o krok odstoupila.

Na rameni mu přistál jeho ptáček a král se na mě prosebně podíval. Říkala jsem si kdy začne kňučet, protože dělal psí obličej, ale kňučet nezačal. Místo toho se posadil na vedlejší větev a pozoroval mě. Já se posadila na místě kde jsem stála a vytáhla jsem z pochvy jeden meč. Meče jsem měla pořád u sebe, jen moje brašna teď byl v pokoji, kde jsem měla spát.

Na větvi rostl mech a tak jsem do něho začala utírat meč, který byl trochu špinavý. Král mě celou dobu pozoroval a nic neříkal. Ticho mi nevadilo a měla jsem ho i ráda. Najednou mě již začalo štvát jak se král jen dívá a mlčí a tak jsem se na něho podívala pohledem ,,Co se děje" .

,,Nic se neděje, ale právě jsem přemýšlel, co jsi asi mohla dělat těch pět set let? Budeš mi to vyprávět?" zaprosil a já se pouze usmála, protože král a princ byly opravdu skoro stejní. A tak jsem u začala vyprávět svá dobrodružství za posledních pět set let.

 _* * ^* * _*

Ve vesnici:

Věděl, že se již blíží. Ďábel mu to řekl. Jsou prý v horách a je jich mnoho. Je to prý veliká smečka čítající asi třicet vlkodlaků a vede je Skar, jejich vůdce. Několik z nich jsou prý ženy a někteří jsou prý ještě vlčata, děti věkově od 12 - 15, protože u vlkodlaků se stává již patnáctiletý vlkodlak dospělým. Žen bylo asi deset, dětí pět a mužů bylo patnáct.

Věděl, že on a Ďábel nemají proti nim bez Anny žádnou šanci. Věděl že je zabijí oba dva a možná i všechny ve vesnici, protože i vlkodlaci museli něco jíst. Michael byl již smířený se smrtí a Ďábel též. Michael na ně čekal na staré vrbě a Ďábel lítal někde nad horami a sledoval vlkodlaky.

Ďábel teď litoval že nechal Annu odejít, ale také byl z nějaké stránky i rád, protože by ani ona proti všem neměla šanci. Ďábel se s ní potřeboval spojit, ale nemohl, protože byl moc rozrušený a potřeboval by hodně času, aby se uklidnil a čas byl teď velice drahocenný.

Nejhorší na tom bylo, že ještě pořád musela být na cestě tam, protože šla pěšky a teď teprve zapadalo slunce druhého dne od jejího odchodu. Ještě jednu noc a měla by být u elfů.

Měl o ni strašný strach, protože ji mohlo cestou něco potkat, ale tato smečka vlkodlaků ji nepotkala, protože to by jinak sem asi ani nemířila úplně celá, ale pouze pár mužů, aby jeho a Michaela zabili. Věděl, že se Anna vrátí až za tři až čtyři dny a to už mohou být oba dva mrtví a všichni ve vesnici zmasakrováni.

Letěl rychleji než samotný vítr. Potřeboval je opět najít a stopovat je. Konečně je opět našel. Zrovna si dávali menší pauzu na jedou velikém kameni, kvůli dětem a muži se zatím dohadovali, jakým směrem se mají vydat. Tak tedy přistál velice potichu za jeden balvan, z pod kterého je pozoroval.

Michael již věděl, že je toto jeho konec a že již nikdy nespatří tu, kterou miluje víc než svůj život - Annu. Tentokrát neseděl pouze na nejnižší větvi staré vrby, ale tentokrát stál skoro na té nejvyšší, protože vyhlížel vlkodlaky. U pasu se mu houpal meč, který by neváhal použít, aby zachránil Annu.

Levou rukou se držel kmene stromu a v té pravé držel přívěšek od Anny. Anna mu v podzemních síní říkala, že jej alespoň trochu ochrání a že je v něm ukryta moc, kterou bude moc použít, když porozumí tomu přívěšku. A to byl ten problém, on mu nerozuměl a asi mu již nikdy neporozumí. Najednou sebou trhl, protože ucítil něčí bolest.

Ďábel nedával dobrý pozor a zezadu mu na hřbet skočil jeden vlkodlak a najednou druhý. Až moc se k nim přiblížil a to byla chyba. Svalili ho na zem a přimáčkli ho k zemi. Před něho přistoupil Skar v lidské podobě.

,,Ale, ale. Kohopak to tu máme. Nejsi ty náhodou ten zatracenej ochránce Adrianny?" řekl přátelsky, ale přátelství jen a pouze hrál. Ušklíbl se zlomyslně a při dřepl si k jeho hlavě.

,,Kdepak ji schováváš?" Ďábel pořád nic neříkal a díval se vzdorovitě Skarovi do očí.

,,Tak mluv!" zařval na něj Skar, ale s Ďáblem to ani nehnulo. Skar se tedy postavil a poručil vlkodlakům něco v jejich řeči, které Ďábel nerozuměl. Poté se na Ďábla ještě podívala a řekl:

,,Však já si ji najdu." zašeptal a Ďábel se změnil do lidské podoby, protože jedině tak s ním mohl mluvit nahlas.

,,Nikdy ji nenajdeš! Není totiž tady ve vesnici a již nikdy se nevrátí!" zavrčel Ďábel a vlkodlaci, kteří se proměnili do lidské podoby mu svázali ruce a nohy řetězem.

,,Jak to! Kde je?!"

,,To ti já neřeknu!" zavrčel na něj Ďábel a plivl mu do obličeje. Skar si plivanec utřel z tváře a utřel ho do skály.

,,Silně pochybuji, že by tebe a toho Michaela tady nechala. Moc dobře vím, že je tady ve vesnici, protože cítím jeho pach. Brzy budete oba dva moji a Adrianna až se vrátí, tak bude taky moje." Ďábelsky se nahlas rozesmál a zavelel něco vlkodlakům, kteří hned vyzvedli Ďábla do vzduchu a odnesli ho do tábora, kde si dělali pauzu.

Michal tušil koho to byla bolest. Určitě zajali Ďábla a nebo jej rovnou zabili. Věděl, že je to jeho chyba, protože kdyby Skara tehdy v podzemních síní zabil, tak by se nic takového nemuselo dít.

Po chvíli uslyšel již dusot rychlých tlap, které se k němu rychle přibližovali a on věděl kdo to je. Rychle si připnul přívěšek opět na krk a v mysli dal Anně sbohem, ale do její mysli to neposlal. Již je spatřil, takové černý, hnědé a šedé čmouhy v lese, které se velice rychle pohybovaly.

najednou se zastavili na konci lesa a z lesa vyběhl jen jeden, který zavětřil ve vzduchu a poté hlavu otočil směrem k Michaelovi a upřel na něj pohled. Jeho pohled by poznal kdekoliv a kdykoliv. Michael hned poznal kdo to je. Byl to Skar.