Fantasy příběhy

Do lesního království elfů jsem dojeli při východu slunce. Ihned nás oba dva pustili dovnitř a koně odvedli stráže do stáje. Princ mě dovedl ke královně a králi a ihned se svolala rada. Stála jsem uprostřed místnosti a kolem mě sedělo dvanáct těch nejmoudřejších elfů a přede mnou seděl král, královna, princ a princezna.

Král Tyrnorys byl velice podobný, jako jeho syn, princ Labrenys. Jediný rozdíl bylo to, že jeho vlasy byly čistě bílé a ne stříbrné. Král měl na sobě zelenou košili a zelené kalhoty s mečem za hnědým opaskem. Na zádech měl ještě dlouhý zelený plášť, který táhl po zemi za sebou. Na hlavě měl zajímavou korunu. Byla z větviček upletená, mezi kterými byly větvičky s bobulemi.

Královna Larian[Larijan] byla zase úplně jiná. Na elfa byla celkem drobná, asi o hlavu a půl nižší než já. Její vlasy byly hnědé a pod lopatky dlouhé. Její oči byly velice tmavě hnědé až skoro černé a její křivky nebyly moc výrazné. Na sobě měla zelené šaty sahající až k zemi a korunu na hlavě neměla.

Princezna Lótien[Lótijen] byla úplně stejná jako matka, ale byla snad ještě o kus menší. Její vlasy byly možná krapet světlejší než vlasy její matky, ale jinak byla úplně stejná. Měla na sobě šaty také zelené barvy, ale jí sahali po kolena. Všichni měli na nohách vysoké zelené boty, jen princ měl boty z měsíční záře, protože byl v celé zbroji akorát bez helmy.

Já byla jediná z celé místnosti kdo neměl boty i nejmoudřejší je měli. Také boty bylo to jediné, co jim bylo z pod pláště vidět. Na sobě měli totiž plášť tmavě zelené barvy a na hlavě kápi. Jen málo elfů zná jejich podobu a samotný král věděl jejich tváře jen jednou a to z nich je jeden jeho otec, ale to on také určitě nevěděl kdo, protože všichni vypadali úplně stejně.

Cítila jsem na sobě všechny pohledy v místnosti až na ten svůj. Já se dívala pouze a jen králi do očí. Jeho pohled byl také nejsilněji cítit, protože se mi také díval do očí. Moc elfů se mu nezvládlo dívat do očí, protože z něho měli strach a respekt. Jenže já jsem zabila jednoho z Pánů, takže zabít krále elfů by mi nedělalo žádný problém, jen ta stráž, která by ho chránila, jen s tou by byl větší problém, ale ne moc velký.

Stála jsem jako jediná a stát taky budu až do konce rady. Ještě pořád mě zakrýval můj plášť a na hlavě jsem měla kápi. Vlasy mi splývaly po hrudi dolů až skoro ke kolenům. Vlasy a bosé nohy byly to jediné, co mi z pod pláště šlo vidět. Vypadala jsem pomalu jak jedna z nejmoudřejších, ale to jsem nebyla.

Dlouho bylo ticho, které mohl přelomit jedině samotný král. Najedou se král postavil a došel ke mně. Jen dva kroky ode mně se zastavil a pravil:

,,Proč se Adrianno pořád ukrýváš v tom plášti? Vždyť tady v mé říši, tě všichni znají a vědí jak vypadáš. Teda pokud jsou starší pět seti let." natáhl ke mně ruku a já přesně věděla, co chce. Chtěl abych si sundala plášť a dala mu ho. Shodila jsem si tedy kápi na ramena a odkryla tak svou tvář s ledovým výrazem. Poté jsem zvedla ruce ke krku a rozdělila od sebe dvě spojky, které drželi plášť.

Tím jsem odhalila své tělo, které bylo zakryto pouze brněním. Měla jsem velice výrazné křivky a podle mužů jsem vypadala jako anděl, jenže já byla něco jiného. I samotný král podlehl před lety mé kráse a proto se teď snažil ovládat, aby to nikdo nepoznal. Prohlédl si mě a poté ke mně ještě o krok blíž přistoupil. Do ruky jsem mu dala plášť a on směrem ke mně zašeptal:

,,Jsi krásnější než kdy dřív." nemohl ho nikdo kromě mě slyšet. Nepatrně jsem pozvedla pravý koutek úst do úsměvu a nepatrně jsem přikývla hlavou jako děkování. S mým pláštěm v ruce odešel zpět ke svému trůnu, kde se zastavil ke mně zády. Před tím v plášti jsem stála vzpřímeně a teď bez pláště jsem to nechtěla rušit a tak jsem stála též vzpřímeně s rukama podél těla.

,,Jsem rád, že ještě pořád máš náš dar." řekl pevným, hlubokým a hlasitým hlasem, který se rozlehl po celé místnosti. Prostě hlasem krále. Položil můj plášť na svůj trůn a bokem se ke mně otočil.

,,Ano, ještě pořád je brnění z Měsíční záře v mém držení a na dlouho bude, protože to je vzpomínka na den, který se stal přesně před 1257. Byl to den, kdy jsem bojovala po boku elfů, po boku tebe králi a po boku tvého syna prince Labrenyse. Bojovali jsme proti armádě vlkodlaků a bylo mi ctí bojovat po vašem boku a po boku vašeho syna a na vždy to bude pro mě čest." promluvila jsem poprvé od doby, kdy jsem byla v království lesních elfů.

Království lesních elfů byl vlastně obrovský strom, který tu stál již tisíce možná i desetitisíce let. Právě jsme byli v nejvyšším patře, kde byly kromě této místnosti ještě dva pokoje a to byl pokoj prince a ten druhý měl být pokoj princezny, ale jí se nelíbil a proto byl teď prázdný.

Hned za stromem byla jediná hora v celém lese a elfové ji nazývali Hora Hnízd, protože v ní přežívali poslední gryfové. Elfové gryfům nabídli ochranu a gryfové jim za to nabídli své hřbety.

Byly to nádherní tvorové, ale bylo jich již velice málo. Asi posledních sto gryfů žilo zde v hoře. Jen párkrát jsem viděla tyto nádherné tvory a bylo mým přáním se na nich proletět, ale toto přání jsem nikdy nevyslovila nahlas.

,,Proč jsi přišla do mého království? Minule jsi nás přišla navštívit i s Ďáblem, protože jste byli znaveni z boje a byli jste zranění. Proč si přišla dnes a ještě bez něho?" otočil se již ke mně čelem a v jeho očích se zračila zvědavost.

,,Přišla jsem bez něho, protože teď máme potíže s jedním vlkodlakem, který je vůdcem smečky a tak chrání vesnici. A já jsem přišla, protože se musím podívat do studánky Moudrosti. Vím jaké mi hrozí nebezpečí, když se do ni podívám, ale když se do ní nepodívám, tak mi může hrozit smrt, protože mám v držení něco velice mocného." věděla jsem, že jsem tím králi a jeho otci připomněla ošklivou vzpomínku, protože králova matka zemřela, když se podívala do studánky, protože nebyla dost mocná, aby to přežila.

,,Ne, to nedovolím. Nechci aby jsi umřela." řekl pevným a neústupným hlasem. Začal ve mně stoupat hněv a tak jsem zaťala ruce v pěsti a na chvíli jsem zavřela oči, abych se uklidnila.

,,Já nezemřu." řekla jsem úplně stejným hlasem jako král, ale já ještě trochu přidala na hlasitosti. Všichni se na mě vyděšeně podívali, protože si ještě nikdy nikdo nedovolil zvýšit hlas na krále.

,,Jak si můžeš být tak jistá?" řekl ledovým hlasem a podíval se na mě již krapet naštvaně, ale v očích měl obdiv mé odvahy.

,,Určitě jsi slyšel, že zemřel nejmladší a nejslabší Pán."

,,Ano slyšel, jeho smrt je záhadou." pokrčil rameny a udělal lhostejný výraz.

,,Pro mě však záhadou není." řekla jsem hlasem skoro jako šepot. Počkala jsem, až na sobě ucítím všechny pohledy v místnosti a poté jsem pokračovala: ,,Byla jsem u jeho smrti a viděla jsem jeho smrt."

,,Kdo ho zabil?"

,,Jeho vlastní potomek. Jen potomci Pánů vědí jak zabít Pána. Ten nejmladší měl dceru a syna, ale jeho syn zemřel hned po něm. Už je jen jeden potomek Pána." řekla jsem a přitom se na každého v místnosti na chvíli zahleděla.

,,Kdo je to?" zeptal se krapet vyděšeně král, protože moc dobře znal tu legendu.

,,Máš právo se bát králi, ale nemusíš moc, protože legenda není tak pravdivá."

,,Jaká legenda?" zeptal se princ, protože i legendě nevědělo moc lidí. Podívala jsem se na něho a ledově se usmála.

,,Legenda pravý, že potomek Pána, který má moc ho zabít, tak zabije i všechny ostatní, ale je v tom háček, protože když budou mrtví všichni Páni, tak nebude již na zemi žádné veliké zlo, takže se ten potomek stane zlým a nastanou časy kruté nejen pro bytosti, ale i pro lidi a zvířata." řekla jsem a přitom si byla dobře vědoma, že mluvím sama o sobě.

,,A proto můj synu, musíme s Adriannou toho potomka najít a zabít ho dřív než bude pozdě, protože i tyto léta kdy jsme pod nadvládou Pánů jsou mnohem lepší, než kdyby jsme byly pod nadvládou potomka Pána." řekl sebejistě král a najednou se podíval opět na mě.

,,Jak ses dostala k potomkovi Pána a přitom se nenechala zabít?" zeptal se velice překvapeně, protože v legendě se říkalo, že každý kdo se ocitne v přítomnosti potomka Pána, tak zemře.

,,Takovou otázku bych mohla položit i já tobě, protože potomek Pána je ti mnohem blíž než si myslíš." zašeptala jsem ďábelsky.

,,Kde je?"

,,Je přímo v této místnosti právě teď s ním mluvíš, protože to já jsem potomek Pána. To já jsem zabila svého otce nejmladšího a nejslabšího Pána. To já jsem ten netvor o kterém se povídá v té legendě. To já jsem ten, koho chceš se mnou najít a zabít. Jenže já vím, že mě nedokážeš zabít." řekla jsem a zahleděla se postupně na královnu, princeznu, krále a naposledy na prince, který byl úplně vyveden z míry.

,,Ale, jak je to možné? Vždyť kdybys to byla ty, tak jsme již všichni dávno mrtví." zašeptal král a skácel se do trůnu.

,,To je právě ta část legendy, kterou znají jen a pouze Pánové a já. ,Pokud však bude prvorozený potomek Pána dcera, která bude mít skrytou moc a bude nepředstavitelně krásná, bude ji odebráno skoro celé srdce a bude ji dáno břemeno celého světa: chránit všechny dobré bytosti, lidi, zvířata a přírodu. Zabíjet pouze zlo a nastolit rovnováhu mezi dobrem a zlem.' " řekla jsem a nakonec všichni pochopili, že je to vlastně pravdivé.

,,To já jsem prvorozený potomek Pána a to já dostala to břemeno světa. Nemohu zabít ani jednoho z vás, protože jinak by mě stihl trest, tak krutý, že si ho nikdo z vás nedokáže ani představit. Já vím je to kruté, ale bohužel je toto moje temná minulost a navždy to bude i moje temná budoucnost." řekla jsem a ke všem jsem se otočila zády. Prohlížela jsem si zeď místnosti. Byla z větví stromu, které byly hned vedle sebe a na dveřích, které byly také ze dřeva byly různé nápisy v elfí řeči.

Po nějaké chvíli jsem se opět otočila na překvapeného krále, kterému začalo všechno docházet. Opět se postavil, ale nedokázal se na mě podívat.

,,Mám lidskou podobu jen proto, že matka nechtěla, aby mě lidé poznali. Sice nejsem drakem, ale jsem jinou bytostí. Jsem dryádou po matce, ale nebezpečnou dryádou. Žádná jiná dryáda neovládá oheň jako já a žádná jiná dryáda nemá takový osud jako já. Králi, musíš mi dovolit podívat se do studánky, jinak mě ta věc kterou mám ovládne a již nebude nikdo, kdo by tento svět mohl zachránit. Nedovol aby se vyplnila ta část legendy, která je krutá."

,,Co je to za věc?" zašeptal a konečně se na mě opět podíval.

,,To je na tom to nejhorší." řekla jsem a odkryla si vlasy, které zakrývali přívěšek draka vpálený do kůže. Král moc dobře věděl, že je to srdce draka a taky se zhrozil a to i všichni ostatní až na královnu a princeznu, protože ty nevěděli co to je.

,,Vždyť je to jen obyčejný přívěšek." řekla princezna svým vysokým pištivým hlasem. Otec se na ni otočil a varovně se na ni podíval.

,,To není ledajaký přívěšek. To je srdce jednoho z Pánů a je velice mocné, jen má podobu přívěšku. Máš se ještě co učit moje dcero." princezna se urazila, protože neměla pravdu a otec ji opravil.

,,A ten největší problém je, že nevím jakého Pána to je srdce a nevím jak s ním zacházet a jak jej ovládat. Poté tu je ještě jeden problém a to ten, že moje matka měla srdce mého otce, protože ji otec miloval a ona jeho taky, takže jí otec to srdce dal a u mě to zřejmě bude také tak." řekla jsem ještě a šlo vidět, že jestli ještě něco řeknu, tak se král asi zhroutí z těch všech informací.

,,Králi, musíš mi dovolit podívat se do té studánky." řekla jsem svou poslední větu, protože poté mě, prince, královnu a princeznu propustil, aby se mohl poradit s nejmoudřejšími.