Fantasy příběhy

Při západu slunce jsem dojela k lesu a těsně před tím, než jsem do něho vjela jsem zastavila koně. Tento les jsem milovala a bylo na něm zajímavé, že pokaždé když jsem jím jela, tak byl jiný. Stromy byly jinak uspořádaný, rostl tam jiný mech i jiná tráva a prostě vždy to byla úplná změna. Zhluboka jsem se nadechla a vjela jsem mezi koruny. Jela jsem krokem, protože toto jsem si opravdu musela užít.

Již jsem nemířila na západ, ale na severozápad. Les teď vypadal jako opravdu starý hvozd. Všude kolem mě byly velice tlusté a vysoké stromy, že jsem pomalu ani jejich koruny neviděla. Tráva měla takovou tyrkysovou barvu a mech byl jako nadýchaný polštář. Ještě jsem měla dlouhou cestu, ale věděla jsem, že brzy přijede elfí stráž, která pojede se mnou až do království. Už mě budou znát, takže mě nepovedou jako vězně, jako když jsem tu byla poprvé.

Všude kolem mě poletovaly malé víly. Vypadali přesně jako motýli, ale když jste se pořádně podívaly, tak měly lidské tělíčko. Jen měli na hlavě tykadla, ale byly celkem legrační. Starali se o les a udržovali ho v pořádku, ale nehlídali ho. To měli na práci elfové a duchové lesa. Duch lesa byl samozřejmě duch, který hlídal les. Často na sebe brali podobu medvěda, jelena a nebo tygra. Moc je nezahlédnete, protože jsou velice plaší a jsou neustále v pohybu.

Někde nade mnou zpívali zvláštní ptáci, kteří když jste něco zazpívali, tak to po vás opakovali a tak jsem jim zazpívala jednoduchou melodii, kterou neustále prozpěvovali. Byly to zvláštní ptáci, které jste nikdy neviděli. Ani já jsem je ještě nikdy v životě neviděla a to jsem je znala již spoustu let. Když jsem vjela do lesa, tak Der slétl ke mně a teď seděl na mém rameni, protože by mě ze vzduchu moc dobře neviděl.

Jela jsem dál a měla jsem i zavřené oči. Nemusela jsem koně řídit, protože tento les byl jeho domov a on znal cestu domů. Jeli jsme snad již hodinu a všude kolem začala být pěkná tma. Jen světlušky, které kolem poletovali, tak vrhali nějaké světlo, ale jinak byla všude tma. Nevadilo mě to, protože já tmu milovala. Nechala jsem se unášet zpěvem stromů, protože tyto stromy nebyly obyčejní, tak elfům zpívali v jejich jazyce. Znala jsem jazyk elfů a také jsem ho uměla. Samotný elfí princ mě ho naučil a vždy říkal, že umím výborně elfsky, že si někdy opravdu myslí, že jsem také elf.

Už jsem byla na půli cesty k lesnímu království a pořád elfové nikde. Přišlo mi to divné, protože už pomalu na začátku lesa mě vždy odchytili. Najednou se kůň prudce zastavil a já si všimla proč. Před námi totiž stál duch lesa. Měl podobu krásného obrovského jelena s mohutným parožím. Upřeně na mě hleděl a já se dívala na něj. najednou jsem se vzpamatovala a uklonila se mu, jenže když jsem se narovnala, tak on se mi také uklonil. Vypráví se, že když se někomu ukloní duch lesa, tak jej čeká štěstí, které však nakonec přejde v neštěstí. Prý se to ještě nikomu nestalo, ale on zřejmě věděl, kdo já jsem.

Už jsem otevírala pusu, že něco řeknu, když v tom se otočil a byl ten tam. Usmála jsem se a kůň se opět rozešel. Najednou jsem za sebou uslyšela nějaký hluk a tasila jsem meč, protože ten hluk byla dunící kopyta. Rychle jsem otočila koně a včas zabránila elfímu princi v jeho útoku s mečem. Kdybych jeho meči nenastavila ten svůj, tak by byla teď moje hlava oddělena od těla. Princ se darebácky usmál a sklonil meč.

,,Jsi pořád tak bystrá jako kdysi, ale jsi mnohem hezčí." napřímil se na hřbetu svého druhého koně a pohlédla na koně, na kterém jsem jela.

,,Vidím, že jsi našla mého koně." usmál se a zastrčil meč zpět do pochvy. Také jsem meč vrátila zpět do pochvy, ale když jsem s mečem trochu pohnula, tak se rudě zaleskl. Princ si toho všiml a zděsil se.

,,Ale copak princi. To se bojíš meče z Měsíční záře?" zeptala jsem se a otočila jsem svého koně zase zpět směrem k lesnímu království elfů. Princ byl hned se svým koněm vedle mě. Pobídla jsem koně do kroku a on vyrazil vpřed.

,,To víš že nebojím, ale překvapilo mě to. Nevěděl jsem, že máš v držení takovýto meč." pokrčil rameny a jel velice vzpřímeně. Přede mnou se vždy takto předváděl a snažil se mě okouzlit. Přišlo mi to až srandovní, někdy jsem se málem i rozesmála.

Byl vysoký snad jako já. Jeho ruce a hruď byly samý sval. Měl krásné dlouhé stříbrné vlasy, které ve tmě nádherně zářily a sahaly mu až po pas. Vlasy nosil vždy rozpuštěné, ale nad ušima měl spletené takové dva copánky, aby mu vlasy nepadaly do obličeje. Jeho zelené oči hrály humorem a právě teď i touhou. Na sobě měl elfí brnění také ze svitu hvězd. Jen to jeho bylo krapet jiné, protože měl pokryté brněním celé tělo až na dlaně a hlavu, avšak helmu měl také, ale nejspíš si ji nechal doma. Součást jeho brnění byl ještě dlouhý zelený plášť.

,,Nemám jen jeden meč, ale rovnou dva." podívala jsem se na něho a on uznale pokýval hlavou s legračním výrazem. Doširoka jsem se usmála. S ním se nikdy nikdo nenudil.

,,Jak to, že jsi přijel až teď?" zeptala jsem se ho na otázku, kterou jsem mu již dávno chtěla položit.

,,Slavíme sté narozeniny mé sestry a tak les hlídali pouze duchové lesa. Jakmile tě jeden duch spatřil, tak nám to přiběhl říct a já se ihned rozjel za tebou, ale jel jsem trochu špatným směrem a proto jsem přijel taky tak pozdě." pokrčil opět rameny, ale tentokrát nasadil ještě nevinný úsměv a já se musela opět usmát.

,,Takže ty máš sestru, jo?" přikývl a mohl na mně jen oči nechat.

,,Ano, jmenuje se Lótien a jak už jsem říkal, tak dnes slaví sté narozeniny. Jenže to tys nemohla vědět, že mám sestru, protože nás navštívíš vždy jen jednou za 500 let." řekl smutně a zakňoural. Usmála jsem se a zahleděla se před sebe.

,,To sice ano, ale právě teď si nemohu dovolit vás navštěvovat." překvapeně se na mě zahleděl a svoji otázku nemusel ani vyslovit.

,,Měla jsem problémy s otcem, ale to jsem již vyřešila a teď mám problémy s vlkodlakem, který se do mě zamiloval a za každou cenu chce, abych byla jeho a bohužel to je vůdce smečky a ještě k tomu po mě za pár dnů půjde lovec duchů."

,,Jo tak to máš těžký, ale kdybys chtěla, tak ti mohu pomoct. Klidně opustím les." nabízel, ale já jej ještě v čas stihla zastavit.

,,Ne, mám ještě Ďábla a ten stojí po mém boku neustále."

,,No jo, kde on vlastně je?"

,,Střeží vesnici, protože Michael, který je můj přítel, tak ten by ji ochránit nezvládl."

,,Takže přítel jo?" darebácky se usmál, ale já v jeho očích spatřila smutek.

,,Jsme jen přátelé a navíc je to jen člověk." zamyšleně a nepřítomně pokýval hlavou a najednou s ní zatřepal, aby se probudil ze svého snění.

,,Proč si nás vůbec navštívila?"

,,Protože mám jistý problém a nevím jak jej vyřešit. Může mi poradit jedině studánka Moudrosti."

,,Co pak je to za problém?" zeptal se zvědavě a zadíval se mi do očí svůdným pohledem, ke kterému nasadil ještě svůdný úsměv, ale na mě to nepůsobilo. Nahlas jsem se rozesmála a když jsem se uklidnila, tak jsem mu konečně odpověděla:

,,To ti řeknu až při zasedání rady. Jo a ten pohled je úplně zbytečný, protože jsem se nezměnila a jen tak se nezměním." usmála jsem se a dál jsme již jeli v tichu.

_* * ^* * _*

Ve vesnici:

Jakmile se Michael dozvěděl, že Adrianna odjela, tak se málem zhroutil. Nejprve si myslel, že to udělala, protože ho již nikdy nechtěla vidět, ale poté mu došlo, že by Ďábel odešel s ní. Poté, když mu Ďábel vše vysvětlil, tak byl neklidný, protože mu Ďábel řekl i o elfím princi. Ďábel o něm mluvil, jako kdyby se mu vůbec nelíbil. Avšak Michaelovi se také nelíbil, protože se bál, že by se do něho mohla Adianna zamilovat a již se nikdy nevrátit a nebo by si ho sem přivedla a poté by spolu odešli pryč.

Strachoval se o ni, protože teď byla daleko od něho a on nevěděl, jestli by ji vůbec zvládl včas zachránit. Bál se o ni jako nikdy jindy. Hlavně proto, že neznal ty, kteří teď byly v její společnosti.

Ďábel s ním byl teď pořád i přes noc a bál se o ni stejně jako Michael. Každý večer se teď chodil dívat ke staré vrbě a díval se dlouhou dobu na hvězdy a myslel na ni. První noc co byla pryč, se i rozplakal, protože mu na tolik chyběla a on byl velice zoufalý.

Teď to bylo již den a druhá noc, co byla pryč. Opět seděl na větvi staré vrby a hleděl na měsíc, který byl skoro v úplňku. Všude kolem zářily jasné hvězdy a on byl ponořen do svých vzpomínek. Vzpomínal na svůj starý klidný život a jak se snažil dobít si srdce Adrianny.

Ďábel na něj teď dával pozor a seděl o jednu větev výš. Proto si také nevšiml, že Michaelovi stekla po tváři slza a za ní další, až měl mokrou celou hruď, kterou měl poslední dobou často nahou, protože ho a Ďábel opět trénoval. On sám to chtěl, protože při tréningu nemyslel na Annu.

Vždy když se takto rozplakal, tak uchopil do ruky přívěšek, který měl na krku a který byl taky jednou z mála dárků od Adrianny. Ještě jeho meč byla živá vzpomínka. Najednou mu již bylo všechno jedno, protože život bez její tváře, bez jejího úsměvu, bez jejího polibku, který ji vždy ukradl, neměl žádný smysl. Nechtěl již žít dál bez ní, ale pořád si snažil namluvit, že tak to bude lepší.

Chtěl ji opět obejmout a cítit její tělo na tom svém, klidně jen v objetí. Chtěl ji opět ukrást další polibek a chtěl ji opět alespoň vidět. Najednou se začal nenávidět, protože byl tak hloupý. Schoval obličej do dlaní a přestal plakat. Utřel si všechny slzy z tváře a najednou se začal bouchat do hlavy. Přitom ve své hlavě na sebe křičel:

,,Ty hlupáku, ty idiote, ty troubo jeden!" nadával a zlobil se. Každým dnem, kdy neviděl Annu se nenáviděl stále víc a to bylo to nejhorší, protože by ho to mohlo jednou zničit.

Ďábel moc dobře věděl, že pod ním Michael právě plakal a slyšel teď i jeho myšlenky, protože se naboural do jeho mysli, ale pouze poslouchal, jak si nadává. Bylo mu ho líto, protože viděl, jak ho to ničí zevnitř. Jeho to také ničilo, ale zvládal to lépe než Michael.

Také se díval na hvězdy a přemýšlel, kde asi je. Věděl, že Anna nebude vůbec spát a půjde bez odpočinku. Teď již byla asi ve dvou třetinách cesty. Bál se o ni, protože s ní byl ten proradný princ. Vůbec si spolu nesedli, protože Ďábel chtěl Annu chránit a být pořád sní a princ jí vždycky někam odvedl na posvátné místo, kam ho stáže nepustili za nimi.

Princ byl prostě takový mazaný elf, který ji chtěl oblbnout hlavu těmi svými vtipy a tím svým flirtováním. Byl to drzý elf, který se mu opravdu ani trochu nelíbil. Ďábel mohl jen doufat, že ji tentokrát princ neoblbne. Elfové totiž mohli za ta léta vymyslet lék, který mohl uzdravit mrtvé srdce a on doufal, že jej ještě nevymysleli.