Fantasy příběhy

Kolem poledne jsem byla již v polovině cesty, takže někde kolem půlnoci, bych mohla být u lesních elfů. Již jsem projela jednou vesnicí a všichni po mně strašně civěli a několik kluků i zahvízdalo, když jsem jela kolem nich a také mě pár mužů přemlouvalo, ať tam na chvíli zůstanu, ale ani jeden z nich nepochodil. Plášť za mnou vlál a v té rychlosti, kterou jsme jeli mi vítr foukal krásně do vlasů.

Několikrát jsem se nechala unést tou rychlostí a pustila jsem se hřívy koně a držela se pouze nohama. Rozpřáhla ruce a zaklonila hlavu. Párkrát jsem i zakřičela do dáli, jen tak. Stoupal ve mně adrenalin a divokost. Pořád jsem v sobě musela dusit touhu proměnit se do pravé podoby. Kolem totiž byl sem tam nějaký statkář na poli a nebo pasák s kravami nebo kozami a nebo si tu děti hráli na louce na rytíře a princezny.

Tohle již brzy vymizí, protože za lesem byla již pouze města a pomalu žádná vesnice. Tyhle děti ještě nevěděli, jaký je svět. Nahlas se smáli a dováděli. Podívala jsem se před sebe a zahlédla velice blízko vesnici. Jela jsem po louce a blížila jsem se k potoku, kde ležel ve trávě nějaký muž. Poplácala jsem koně na krku a řekla mu v mysli:

,,Tak, Světe. Teď přeskočíme ten potok a dávej pozor na toho muže ano?" na souhlas zafrkal a rozeběhl se ještě rychleji. Muž nás uslyšel příliš pozdě a sotva na nás stihl otočit hlavu, když se Svět odrazil a přeskočil muže i potok na jeden skok. Slyšela jsem, jak muž nadává a tak jsem Světa na druhém břehu zastavila a otočila koně bokem k muži. Muž teď stál na nohách, ale již nenadával, protože když mě spatřil, tak úplně oněměl. Usmála jsem se na něho a řekla.

,,Doufám, že se vám nic nestalo. Omlouvám se za to překvapení, ale když má člověk divokého koně, tak nikdy neví." muž se na mě překvapeně díval a hodně si mě prohlížel. Hlavně mé nahé nohy, které vykukovali z pláště.

,,To nic nebylo. Ten kůň je váš?" zeptal se překvapeně.

,,Ano." řekla jsem a viděla jsem, jak se mu úplně podlamují kolena, jak až se do mě zamiloval a můj hlas ho vždy úplně dostal.

,,Já jen, že jsem ho tu před chvílí viděl běžet. To se nebojíte na něm jezdit bez sedla a uzdečky?" byl velice překvapen.

,,Ne. Já mu věřím a vím, že mě neshodí. Promiňte mě, ale již musím jet." nevině jsem se usmála.

,,To tu se mnou již ani chvíli nebudete?" zeptal se prosebně, ale já jsem se nemohla zdržovat.

,,Nemohu, říkám že mám na spěch."

,,A kam pak jedete?" nedal se odbít muž.

,,Jedu velice daleko a mám před sebou ještě dlouhou cestu a musím být opět co nejdříve doma, protože jinak můj bratr bude zabíjet, abych byla opět u něho v bezpečí."

,,To se mu ani nedivím, protože kdyby byla moje sestra tak to krásná, tak bych asi vraždil, abych ji ochránil."

,,Jenže já nepotřebuji chránit." tázavě zvedl obočí a já odkryla plášť, takže sem odhalila meč a také svoje nahé břicho. Jen chvilku se díval na meč a hned poté upřel pohled na moje břicho a poté na brnění.

,,Promiňte, ale já již opravdu spěchám." usmála jsem se a otočila jsem koně, kterého jsem ihned pobídla do cvalu. Byl to na pohled milý muž, ale v očích se mu zračila krutost, ale hlavně touha. Tyto dva pocity se zračí v očích každému, koho potkám, ale pouze mužům u žen tam je závist.

V této domě již skoro všichni nosili masky a přetvařovali se. I já jsem měla masku a krapet jsem mu lhala, ale jen proto, že jsem mu nevěřila. Tušila jsem, že v budoucí době budou mít všichni lidé masku a budou se přetvářet a to ve městech již určitě bylo.

Vesnice byla už jen pár metrů před námi a tak jsem koně zpomalila do kroku. Byla totiž neslušnost projet koněm ve vesnici rychle, ale když jste ji projeli pouze krokem, tak to bylo v pořádku. Jenže teto vesnice byla opravdu veliká, takže jsem byla nucena u prvního domu seskočit z koně a dál ho vést. Neměl uzdečku, takže neměl ani otěže, za které bych ho vedla, ale já jsem nějak věděla, že mě bude následovat.

Vešla jsem tedy do ulice, která byla prázdná bez lidí. Podívala jsem se na domy po svém pravém boku a poté po levém a byla jsem zklamaná. Tyto domy se spíš podobali domům ve městě. Byly to kamenné domy, které byly na sebe namáčklé a čím blíž jste byly středu vesnice, tak tím byly vyšší. Střechy měly dřevěné a některé vysoké domy měli již  balkónky. Ani u jednoho domu nebyla zahrádka či hlídací pes jako to bylo u každého domu v předchozí vesnici.

Ulice se začala rozšiřovat a taky lidí přibývalo. Kolem mě chodily samé ženy s košíky, ve kterých nesli ovoce a zelenin, takže to znamenalo, že jsou zrovna dnes trhy. Všechny na mě hleděly, ale nemohli mi vidět do obličeje, protože jsem měla na hlavě kápi a mé tělo zakrýval plášť až ke kotníkům. Jen vlasy mi čouhaly z kápi a vlály ve větru. Nakonec se ulice ještě více rozšířila a tady již chodili i muži a děti. Nebyl tu snad nikdo kdo by se na mě upřeně nedíval. Sice na mě a mého koně všichni hleděli, ale drželi si odstup dva metry, což mě vyhovovalo.

Ulice vedla dál, ale slyšela jsem křik majitelů stánků a hlasy všech těch lidí, kteří tam nakupovali. Byl to obrovský rámus a mě ani Světu se tam nechtělo jít. Neklidně pohazoval hlavou a tak jsem ho musela hladit po krku, aby se trochu zklidnil. Musela jsem tam jít, protože to byla ta nejkratší cesta přes vesnici, po hlavní ulici.

Vkročila jsem tedy na tržiště a kráčela si jeho středem. I tady se všichni lidé drželi dva metry ode mě. Ulice už byla tak široká, že připomínala dlouhé obdélníkové náměstí. Nevšímaje nikoho jsem šla dál a dívala jsem se pořád jen před sebe. Najednou jsem blízko za sebou slyšela několik nohou, které mě pronásledovali. Ano, šli za mnou. Pohlédla jsem na ně, když jsem pohladila opět koně. Byly to velice mladí muži věkově od 20 do 25 let. Bylo jich asi šest a všichni šli za jedním, který vypadal jako jejich kapitán a oni byly jeho kámoši, kteří ho bezmezně poslouchali.

,,Hej, puso. Ty s tím divným koněm. Zastav." Zakřičel na mě jeden z nich a já odhadla, že to byl ten jejich blonďatý velitel. Šla jsem dál a nevšímala si jich, ale najednou jsem si uvědomila to ticho. Všichni najednou zmlkli a otočili se čelem k nám, ke mně a k těm mladým mužům. Jejich pohledy se mezi námi míhali a všichni lidé i prodávající čekali, co se budě dít.

,,Hej, puso. Nezapomněla sis doma boty a nebo nevíš co to je?" řekl opět stejný hlas. Opět jsem ani teď neměla boty. Chtěl mě naštvat, ale já se tvářila stále klidně a také jsem byla stále klidná. Chtěl si hrát s ohněm a já mu to chtěla dopřát, protože on určitě nevěděl, jaké to je, spálit se. Zastavila jsem se a znovu jsem pohladila koně. Hned poté jsem se otočila na své pronásledovatele a ledově se usmála.

,,Ne, nezapomněla jsem a vím co to jsou boty, ale podle mě boty nosí jen ten, který se bojí, že si třeba šlápne na ostrý kámen a nebo na bodlák a toho já se nebojím." řekla jsem ledově a klidně a shodila si kápi na ramena. Už na rovinu jsem chtěla odhalit svou tvář a všichni málem přestali dýchat. Pohled jsem upírala pouze na toho prvního blonďatého muže. Vadilo mi hlavně na nich, že stáli pouze metr a půl přede mnou.

,,Pěkná tvářička, která bude hned moje." zašeptal ke svým druhům, ale trochu nahlas. Jenže ostatní lidé to nemohli slyšet, protože měli slabý sluch, ale já ho slyšela a tak jsem ho chtěla trochu zpražit.

,,Tak to máš asi vysoké sebevědomí." překvapeně se na mě podíval a nechápal. ,,Já nejsem hluchá. Moc dobře jsem tě slyšela." podíval se na mě zkoumavým pohledem a už chtěl ke mně udělat jeden krok, ale já rychle tasila meč, který jsem měla za opaskem u levého boku. Natáhla jsem k němu ruku i s mečem, takže se špička meče skoro dotýkala jeho krku. Zprvu se vyděšeně zastavil, ale poté již s bojovným výrazem o krok ustoupil. Meč jsem opět zasunula do pochvy.

,,Tak dobrá, když chceš se mnou bojoval, ale moc bych ti to neradil, protože jsem ten nejlepší bojovník od jihu a východu od hor, až k severu a zápasu k lesu." začal se chlubit a sundal si košili, protože mě zřejmě chtěl ohromit  svou hrudí, která byla asi stejně svalnatá, jako ta Michaela před jeho výcvikem. Pohladila jsem koně po krku a v mysli mu řekla:

,,Počkej na mě na konci vesnice. Já tady tomuto nevychovanci ukážu, jak se správně bojuje. Ale ještě počkej. dám ti svůj plášť a brašnu, které budeš hlídat." souhlasně pokýval hlavou a všichni kolem nás na mě a koně překvapeně hleděli. Sundala jsem si plášť a odkryla tak své skoro nahé tělo. Plášť jsem uložila do brašny, kterou jsem koni přendala přes hlavu. Brašna mu sjela po krku až ke kohoutku(konec krku). Poplácala jsem ho po krku a on se rozešel davem pryč z trhu.

Již jsem se otočila ke svému vyzyvateli, který tak toužil se spálit ohněm. Dlouho na mě zíral a divila jsem se, že nezačal ani slintat. No to bylo vlastně u všech mužů kolem. Lidé kolem mě a toho blonďáka utvořili kruh a ostatní muži z party se schovali do davu. Tasila jsem oba dva své meče a skrčila se do útočné pozice.

,,No právě, od hor." řekla jsem tajuplně a on nechápavě zvedl obočí a napřímil se.

,,Jak to myslíš." zeptal se hlasem skoro jako šepot. Tato vesnice totiž ležela v údolí jako všechny vesnice kolem. Ze západu a severu byl les, do kterého se všichni báli vstoupit, protože se od tam tuď ještě nikdy nikdo nevrátil živý. A z jihu a východu od kuď jsem přišla já, byly hory. Na východě ty, které byly všude kolem mé vesnice a na jihu jiné. I do těch hor se všichni báli vstoupit, protože cestu tam a opět zpět také nikdo nepřežil.

,,,Přišla jsem od východu a šla jsem přes hory. Tam za horami je moje vesnice, kde jsem žila až do teď a žít také budu. Přes hory jsem šla již mnohokrát, ale vy to nezkoušejte, protože neznáte cestu. Pokud si myslíš, že mě zastrašíš těmi slovy, tak to se pleteš. Nenosím toto brnění jen tak na ozdobu. Nosím ho, aby šlo vidět, že jsem válečník. A nevykovala jsem si tyto dva meče jen pro radost, ale pro boj a do bitvy." překvapeně na mě hleděl a snažil se schovat ve tváři strach. Nasadil dobrou masku, ale já ho přes tak prokoukla.

Stále jsem stála ve stejné útočné pozici a on se také postavil do útočné pozice, ale stál krapet prkenně a nemotorně. Podívala jsem se na něj vyzývavým pohledem a jeho to celkem vytočilo, takže se proti mně rozeběhl a zaútočil na mě mečem. Vůbec nebyl nějako rychlý, takže jsem mu úplně v klidu stihla jeho útok odrazit tak, že jsem zkřížila své dva meče a on tím svým narazil přesně do bodu, kde se mé dva meče střetali. Přiblížil svůj obličej k to mu mému a zašeptal:

,,Copak se ti ani trochu nelíbím?"

,,No, viděla jsem i hezčí muže. I více svalnaté." zašeptala jsem na oplátku a foukla mu do obličeje. Ihned jsem se do mečů opřela silou a odstrčila ho od sebe. Urazila jsem ho a tak se proti mně vrhl silou, ale přes tak dost slabě na to, abych to nezvládla odrazit. Začal tedy souboj, který jsem již dlouho nebojovala. Naposledy jsem měla takového soupeře, když jsem pod starou vrbou bojovala s Michaelem. Už po několika útocích byl unaven a já jsem se na něj podívala a ledově se usmála.

,,Copak, to jsi už unaven?" nasadila jsem ďábelský úsměv a on sotva popadal dech. Už jsem ho trápila dost, takže jsem jej ušetřila. Proběhla jsem kolem něho jako blesk a rychle jsem zastrčila jeden meč do pochvy na zádech a meč, který jsem držela v pravé ruce jsem mu přiložila k hrdlu.

,,Pořád si myslíš, že jsi nejlepší bojovník v okolí?" začal opatrně a prudce kroutit hlavou. Naklonila jsem se úplně k jeho uchu a zašeptala jsem. ,,To je dobře." pustila jsem ho a zasunula jsem meč zpět na jeho místo. Poodešla jsem od toho blonďatého muže, který byl snad k smrti vyčerpán a věděla jsem, že se mu blíží smrt. Ještě jsem se na něho otočila a on se málem skácel na zem, ale já jsem byla ihned u něho a zachytila jsem ho před tím, než spadl.

Všichni kolem nás vykřikli a rozeběhli se všemi směry pryč, jen jeho kámoši zůstali a seběhli se kolem mě. Opatrně jsem ho položila na zem a jeho hlavu jsem si položila na nohy, protože jsem si klekla na zem. Oběma rukama se držel mé pravé ruky a v jeho očích byl neskutečný strach.

,,Ty vrahu, co jsi mu to udělala?!" zařval na mě jeden z jeho kámošů. Poklekl hned naproti mě a snažil se toho blonďatého muže nějako uklidnit.

,,To bude dobrý Ostene, hlavně nás neopouštěj." oslovil blonďatého muže jménem a hladil ho po rameni.

,,Můžeš být chvíli z ticha?!" okřikla jsem ho, protože jsem se snažila vymyslet nějakou smíchaninu bylin, která by mu pomohla.

,,A to jako proč?!" vyjel na mě a podíval se na mě a v očích měl hněv.

,,Snažím se vymyslet nějakou směs rostlin, která by mu pomohla."

,,Proč ho rovnou nenecháš zemřít?"

,,To by člověk nepochopil. Není tu někde nějaká babka kořenářka?" zeptala jsem se rychle než stihl něco namítat a ukázal za sebe, kde byl jeden stánek a ano byly tam byliny. Rychle jsem se zvedla a položila Ostenovu hlavu tomu druhému muži do klína. Udiveně na mě zíral a já mu pouze řekla:

,,Nedovol mu usnout a nebo na delší dobu zavřít oči, protože jinak zemře a to ty podle mě nechceš a já nemohu dovolit, aby zemřel." rychle jsem doběhla k tomu stánku, kde byly byliny. Za ním se krčila nějaká velice stará paní a já se ji optala jestli si nemůžu nějaké byliny vzít a ona souhlasila, protože určitě odhadla, že chci tomu muži pomoci. Rychle jsem se začala hrabat mezi bylinkami a brzy jsem našla všechny potřebné byliny, které jsem rozmačkala v ruce a kaši z nich jsem si nechala v levé ruce.

Ihned jsem byla zpět u obou mužů a poklekla jsem vedle toho umírajícího, vedle Ostena. Podívala jsem se na něj a vypadal, že je na tom mnohem hůř než před chvílí. Rychle jsem si položila ruku na jeho čelo a když jsem dala ruku pryč, tak se začal dusit. Druhý muž, jehož jsem jménem neznala se na mě zoufale podíval a já v jeho očích viděla strach, protože mu došlo, že nejsem člověk a viděla jsem v jeho očích i lásku, takže jsem usoudila, že to jsou bratři.

,,Já nejsem člověk." zašeptala jsem a v ruce se mi objevila modrá moc, kterou jsem si vzala z přívěšku, který také ihned začal zářit. Osten vyplašeně hleděl na moji pravou ruku s modrou mocí, kterou jsem mu položila na nahou hruď, na místo, kde se nacházelo srdce. Levou ruku jsem zase položila na jeho krk a pomalu jsem ji začala roztírat. Osten se najednou zhluboka nedechl a pod svou pravou rukou jsem cítila, jak jeho srdce bije opět normálním tempem.

Dlouho jsem se na něho dívala jestli je v pořádku a on se na mě krapet vyděšeně díval. Poté jsem se podívala na toho druhého muže a ten se snažil něco říct, ale nešlo mu to.

,,Sice teď víte, že nejsem člověk, ale mohu vás ujistit, že i kdybych vás chtěla zabít sebevíc, tak bych nemohla, protože já musím lidi chránit. Ostene budeš v pořádku a omlouvám se za to, že jsem tě uhonila až k smrti. Ovšem budeš v pořádku a díky tomu, že jsem tě vyléčila svou mocí, takže se dožiješ opravdu vysokého věku." postavila jsem se a on se ihned také sebral ze země.

,,To již jdeš?"

,,Ano již musím, moje cesta vede do lesa na západ, takže musím jít. Sbohem, možná se ještě potkáme za pár dní, až půjdu zpět domů." ještě něž stihl něco říct, tak jsem rychle odběhla pryč. Běžela jsem velice rychle a hned jsem byla na konci vesnice. Svět tam na mě již čekal a já ho pohladila po krku. Rychle jsem mu sundala brašnu, protože jsem za sebou slyšela, jak někdo běží. Vyndala jsem plášť a nasadila si ho. Brašnu jsem si přehodila přes rameno a rychle jsem nasedla na koně.

Již jsem otočila koně, ale uslyšela jsem, jak za mnou Osten volá. Otočila jsem koně k němu bokem a podívala jsem se na něj. Zastavil se až u mě a několikrát se zhluboka nadechl a poté se na mě podíval.

,,Krásko, prosím tě počkej. Chtěl bych ti ještě něco dát." vytáhl něco z kapsy a natáhl ke mně ruku. Natáhla jsem k němu i tu svou ruku a on mi do ni něco dal. Když jsem si tu ruku přitáhla k sobě, tak jsem ji otevřela a měla jsem v ní zvláštní náramek. Byl to náramek z kůže a byl na to, aby se obtočil kolem ruky a vyseli na něm nějaké korálky.

,,Klidně ti ten náramek nasadím." nabídl se a tak jsem k němu natáhla pravou ruku. Vzal si náramek a opatrně mi ho nasadil. Náramek byl z černé kůže a byl kolem mé ruky omotaný jako had. Byl velice dlouhý, od zápěstí až k loktu a zespodu se na něm houpali drahokamy různých barev. Díval se na mě těma svýma modrýma očima a mě ho bylo najednou líto, protože jsem věděla, že já budu žena jeho snů a že si možná nebude chtít jinou vzít.

,,Je to od tebe milé, ale nemohu to přijmout." řekla jsem a už jsem si pomalu náramek sundala, ale on mě zastavil. Jeho blonďaté vlasy na ramena mu teď padali do očí a on vypadal jako kluk, který je nevinný a to on podle mě i byl.

,,Musíš si ho vzít. Ten náramek ti bude vzpomínkou na muže, kterého jsi zachránila a který byl do té doby, než jsi ho potkala slepý. Ten náramek mi dala moje matka a řekla ať ho dám ženě, která si ho zaslouží a já vím, že to ty jsi ta žena. Zamiloval jsem se do tebe jako určitě již mnoho mužů přede mnou, ale vím, že ty nikdy nebudeš moje. Proto ti teď dávám sbohem." řekl a políbil ještě moji ruku na prstech. Dívala jsem se na něj ledovým výrazem, ale najednou jsem se k němu sklonila a neposlušné vlasy mu zastrčila za ucho.

,,Až půjdu zpět domů, tak se tu stavím a optám se po tobě. Nemůžeme být spolu ani kdybych tě milovala, protože ty bys zemřel asi za šedesát let, ale já bych žila ještě hodně dlouho. Po tomto světě chodím již 1517 let a budu zde chodit až do té doby, než tato planeta přestane žít a zemře. Ještě se potkáme za pár dní, ale poté již zřejmě ne. Takže ti teď také dávám sbohem." sklonila jsem se k němu ještě víc a políbila jej na tvář. Poté jsem otočila koně k němu zády a odjela pryč.

Osten byl hodný kluk a dnes se z něho stal opravdový muž. Ta žena, která získá jeho srdce bude mít štěstí, ale já jsem ho nechtěla. Nechtěla jsem ho, protože bych za celý svůj život mohla mít přes tisíce mužů a po šedesáti letech s jedním, bych si mohla najít nějakého jiného. já potřebovala také někoho nesmrtelného, jenže toho jen tak nenajdu.