2. epilog
Po bitvě jsme spálili všechna těla mrtvých vlkodlaků v ohni, který oni sami založili. Jakmile plameny pohltily jejich těla, tak se zbarvily do modra. Nechali jsme modrý oheň za námi a snažili jsme se dostat co nejdříve ke mně do domu, protože všichni byly velice zranění a potřebovali ošetřit.
Jediný kdo to uměl s léky a ještě k tomu s přírodními jsem byla já. Princi, Ďáblovi i Michaelovi jsem nakázala, aby se naložili do jezírka s bylinkami, které jsem do vody naházela. Po hladině plulo mnoho listů bylin a všem třem z vody vykukovaly pouze ramena a hlavy.
Ďábel se nenávistně díval na prince a neustále ho pozoroval. Princ si Ďábla nevšímal a pořád pozoroval mě a neustále se usmíval tím svým darebáckým úsměvem. A Michael? Ten se díval z jednoho na druhého. Již jsem na sobě měla lidskou podobu a oblečení: tilko a kraťasy.
Všem se ulevilo, když jsme dorazili do mého domu. Také jsme zjistili, že v jeskyni kde přebývali vlkodlaci, leželi lidské kosti, kosti lovce duchů. Vlkodlaci ho prý sežrali, protože jim dělal potíže. Vysvětlil mi Ďábel a Michael.
Oba dva chtěli slyšet můj příběh, co jsem dělala u elfů. Tak jsem jim vyprávěla, ale přitom jsem pár částí vypustila, hlavně ty jak jsem se líbala s králem a posléze i s princem.
Při vyprávění jsem je obcházela a masírovala jim ramena a nebo jim ošetřovala jejich rány na hlavě, krku a ramenou. Všichni mě poslušně poslouchali a já je sledovala. Byla jsem ráda, že je mám konečně u sebe a že je mohu ochránit.
Po koupeli jsem je ještě všechny pečlivě ošetřila, ale na sebe jsem už ani neměla čas se podívat. Takže jsem celý následující den chodila špinavá a celá od krve.
Pouze večer jsem si pro sebe našla chvilku a tak jsem si vzala do náruče zraněného ježečka, který na mě bedlivě čekal a posadila jsem se u jezírka na střeše mého domu. Hleděla jsem do dálky na zapadající slunce, které mizelo za horami a přitom jsem nepřítomně hladila ježečka.
Kluci zatím dole pode mnou večeřeli a nebo si prohlíželi můj dům. Za sebou jsem uslyšela kroky, ale nepodívala jsem se, kdo to jde, protože jsem ty kroky moc dobře znala.
Byl to Michael. Posadil se vedle mě a také se zadíval na zapadající slunce. Najednou si hlasitě oddechl a podíval se na mě. také jsem se na něho podívala, ale ani jeden z nás se neusmíval.
,,Je dobře že jsme zase spolu a že to nejhorší je už za námi." řekl a smutně se usmál. Já se však neusmála. Měla jsem pořád takový nepřítomný výraz, protože jsem myslela na toho Pána. Zatřepala jsem hlavou a plně se začala věnovat Michaelovi.
,,To, milý Michaeli není zas taková pravda." řekla jsem a on se na mě překvapeně podíval. Zahleděla jsem se do dálky na místo, kde se právě schovalo slunce za horami.
,,Sice je pravda, že jsme spolu, ale to nejhorší za námi opravdu ještě není," zašeptala jsem a upřela jsem na něho svůj pronikavý pohled. ,,protože Bouře teprve začala."
Konec