Fantasy příběhy

Když jsem se došla k mému domu, tak již zapadalo slunce. Byla jsem ještě trochu zmatená, ale dalo se to již zvládat, jen ty proudy myšlenek, které se mi v hlavě pořád točily dokola a stále další přibývaly. Jen ty nešly ovládat. Pořád jsem musela přemýšlet nad tím přívěškem, ale na nic jsem nemohla přijít.

Jediné místo, kde bych o tom přívěšku mohla něco zjistit, bylo dva dny chůze vzdálené od vesnice a jeden den letem. Byla to studánka ,,Moudrosti". Byla však v lese lesních elfů, kde by mě určitě přijali, ale nemohla jsem si dovolit být tak dlouho pryč. Jedině že bych tam šla sama bez Ďábla, ale s tím by on nesouhlasil. Musela jsem si s ním ještě o tom promluvit.

Vyběhla jsem schody a ani jsem se nezastavila na balkóně a rovnou jsem vešla do domu. Vyběhla jsem až nahoru do svého pokoje, kde jsem se zastavila až u skříně se zbraněmi. Otevřela jsem ji a pohledem odhadla, že je tam ještě dost místa na to, aby se tam vešli moje zbraně, které jsem si přinesla.

Naskládala jsem dovnitř všechny zbraně a poté jsem přešla ke skříni s oblečením, kam jsem uložila své oblečení a poté i prázdnou brašnu. Měla jsem náladu na koupel a tak jsem vyběhla po schodech až úplně nahoru.

Když jsem se podívala na jezírko, tak po jeho hladině pluly okvětní lístky. Bylo jich spousty, že pomalu ani voda nešla vidět. Zrovna jsem na toto měla náladu a strom ji vycítil, takže mi udělal radost. Sundala jsem si ze sebe těžké brnění a položila ho vedle studánky. Trochu jsem se protáhla a hned poté se ponořila do teplé vody. Okvětní lístky hrály všemi barvami a nádherně voněly.

Položila jsem si hlavu na okraj a snažila se z mysli vyhnat všechny myšlenky. Bylo to však nemožné a navíc by mě to stejně dlouho nevydrželo, protože jsem uslyšela silné máchnutí křídel. To byl jen a pouze Ďábel, který právě přistál na střeše domu a proměnil se do lidské podoby. Pobaveně se na mě podíval a posadil se za mě. Z vody mi čouhala ještě ramena a on je začal ihned masírovat.

Trochu jsem se uvolnila, ale najednou mi v mysli přeběhlo to o čem jsem si s ním chtěla popovídat. Trochu jsem ztuhla a on musel poznat, že po něm něco chci. Znala jsem ho dobře, takže jsem věděla, že zamyšleně svraštil obočí a přemýšlí, co bych po něm asi chtěla až poté by se zeptal.

,,Copak?" zeptal se nakonec, protože zřejmě nevymyslel, na co bych se asi chtěla zeptat.

,,Ďáble, já bych si s tebou potřebovala o něčem promluvit." řekla jsem nevině a on poznal, že to bude něco, co se mu nebude líbit.

,,Tak dobrá. Řekni co chceš a já tě vyslechnu." přestal mě masírovat a již za mnou pouze seděl.

,,Chci na pár dní odejít z vesnice, protože si potřebuji něco zjistit a chci aby si zůstal tady ve vesnici a chránil ji." vychrlila jsem na něj a cítila jsem, jak za mnou ztuhl.

,,Na jak dlouho?" zeptal se zamyšleným hlasem, ale takovým zamlženým, jako kdyby na něco vzpomínal.

,,Asi na pět až šest dní." pokrčila jsem rameny a hleděla stále před sebe." velmi dobře jsem dokázala z někoho vycítit pocity a právě teď jsem cítila, že se Ďábel hněvá a strachuje.

,,To ti nedovolím." zašeptal pevným a neústupným hlasem. Stoupal ve mě hněv, ale stále jsem mluvila klidně.

,,Proč ne?"

,,Protože nechci aby se ti něco stalo a kam by si šla?"

,,K lesním elfům, protože se potřebuji podívat do studánky ,,Moudrosti" ." jeho hněv ještě více sílil.

,,K elfům už vůbec nepůjdeš. Už jsi snad zapomněla na toho elfího prince?" nezapomněla jsem. Ihned se mi vybavil lesní princ. byl to milý muž, ale moc si dovoloval.

,,Nezapomněla jsem a navíc miluje mě mnoho mužů, takže nevím co máš proti němu." byla jsem již celkem naštvaná a dávala jsem to znát i ve svém hlase.

,,Nelíbí se mi jeho drzost a navíc, co potřebuješ zjistit od té studánky?" zeptal se tázavě a cítila jsem, jak pozvedl nechápavě obočí. Hněv už ve mně opravdu velice stoupal. Ve vodě jsem se k němu otočila čelem a vynořila se z vody jen tak, aby viděl řetízek černého draka vpáleného v mé kůži. Ukázala jsem na přívěšek a naštvaně na něj zasyčela:

,,Kvůli tomuto přívěšku!" trhl sebou, když jej spatřil. Moc dobře věděl, že je to srdce Pána. Opatrně ke mně natáhl roku a chtěl se dotknout toho přívěšku, ale já mu to nedovolila.

,,Jak si k tomu přišla?" vyděšeně na mě hleděl a překvapeně stáhl ruku zpět.

,,Dobře víš, že je to srdce Pána, ale já nevím jakého Pána. Našla jsem ho v podzemních síní a kdybych si jej nevzala, tak bych ho stejně našla někde jinde. Dnes když jsem byla tam dole pro dvě věci, které jsem tam nemohla nechat, tak se mi vpálil do kůže."

,,Jak ho ale dostaneme pryč."

,,Ten nepůjde sundat. Moje matka měla také srdce mého otce vpálené do kůže úplně na stejném místě jako já a nešlo sundat. Srdce Pána má jen ten, kdo s ním poté stráví velikou část svého života a nebo nějakému Pánovi zlomí srdce. Toto není srdce mého otce, takže to znamená, že budoucí době budu uvězněna zase jiným Pánem."

,,Proč ale ta studánka?"

,,Nevím co mi to srdce udělá. Nevím jestli nemá moc mě zabít a já vím, že ty mě nechceš vidět umírat. Musím se naučit jej ovládat a musím o něm něco vědět. Prosím, musíš mi dovolit jít." viděla jsem jeho výraz a usoudila jsem, že se uvnitř něho pere srdce s rozumem.

,,A nemohl bych jít s tebou? Jako že by vesnici chránil Michael. Je na to dobře vycvičen."

,,To ano, ale kdyby přišel Skar, tak by ho nezvládl. Musíš tu zůstat s ním." pokýval hlavou. Zvedl se a vešel do domu, protože mě chtěl nechat v klidu se vykoupat, jenže na nějakou koupel jsem již neměla náladu. Vylezla jsem z vody a díky vnitřnímu ohni jsem byla ihned suchá. Ustrojila jsem si opět brnění a sešla dolů do první místnosti za Ďáble. Ani se na mě nepodíval, ale nakonec se přece jen podíval.

,,To chceš jako někam jít pouze v tomhle?" vyjel na mě hned.

,,Ano, chci a jaké si vezmu oblečení, to tě nemusí zajímat. Když jsem tam byla naposled, tak jsem neměla brnění a šlo vidět, že jsou z toho smutní a někteří i naštvaní. Brnění z měsíční záře má pouze král, královna, jejich syn a ještě já." otočila jsem se a vyšla jsem k sobě fo pokoje. Otevřela jsem skříň s oblečením a vytáhla dlouhý černý plášť a brašnu. Plášť jsem si přehodila na záda a zapnula u krku.

Došla jsem ke skříni se zbraněmi a vytáhla jsem své dva meče z Měsíční záře. tyto meče jsem si hodlala vzít sebou. Jeden jsem si zastrčila za opasek a ten druhý jsem si dala na záda pod plášť. Podívala jsem se na sebe do zrcadla a rozhodla se, že si vlasy nechám rozpuštěné, ale vzala jsem si stuhu, kdybych si někdy při cestě chtěla dát vlasy do copu či culíku. Vlasy jsem si ještě rychle rozčesala matčiným hřebenem a také jsem ho zastrčila i s knihou do brašny.

Sešla jsem schody a došla nehledě na Ďábla do kuchyňky a našla jsem své dva staré měchy na vodu. Byly sice prázdné, ale za mým domem tekl potok, takže tam si je naplním. Ani jsem si nesbalila jídlo, protože za mým domem byl ještě malý sad a malá zahrádka, o které se staral strom a malé lesní víly. Došla jsem k hlavním dveřím a tam jsem se s rukou na klice zastavila. Otočila jsem se ještě na Ďábla a ten se postavil. Pomalu došel ke mně a pevně mě objal.

,,Dej na sebe pozor." zašeptal a ani se mi nesnažil domluvit, abych ještě na noc zůstala, protože dobře věděl, že by mě to stejně nevymluvil. Jemně jsem se od něho odtáhla a podívala se do jeho očí, které byly plné slz.

,,Nechci tě ztratit." zašeptal a po tváři mu stekla první slza.

,,Neboj se o mě. Jsem teď mocnější než kdy dřív, protože když jsem zabila otce, tak jsem dostala jeho moc a navíc ten přívěšek mi dává taky jistou moc." usmála jsem se a natáhla jsem se, abych mu dala pusu na tvář. Sice jsem byla dost vysoká, ale Ďábel byl i přes tak o hlavu vyšší. Musel snad jako člověk měřit asi dva metry. Když jsem se na něho opět usmála, tak se usmál také. Už chtěl něco říct, ale já jej stihla zastavit.

,,Ne. Ďáble. Běž raději za Michaelem a chraň ho. Nepotřebuji doprovod a navíc se mnou půjde náš bratr orel." přikývl a vyšel se mnou ven. Tam se proměnil v dračího koně a odlétl co nejdříve pryč. Usmála jsem se a hleděla jsem za ním. Přeskočila jsem zábradlí a mrštně dopadla na zem. Bylo to vysoko, ale to mě nemohlo zastavit. Šla jsem směrem na sever.

Za domem jsem si natrhala několik jablek a hrušek, které jsem naskládala do brašny a poté jsem tam na zahrádce vytrhla ze země několik mrkví a ještě další zeleninu a pár borůvek. Několik metrů za domem tekl potok, kde jsem si naplnila měchy čistou vodou. Tady byla voda ještě čistá a nezkažená. Neměla jsem v úmyslu se otáčet a tak jsem šla dál. Někde nade mnou letěl Der a já věděla, že mě neopustí.

Neměla jsem v úmyslu se někde na cestě zastavit, protože to by mě jen zdržovalo. Byla jsem vycvičená, že i několik dní vydržím bez spánku a navíc teď jsem byla poháněná novou mocí a nadějí. Šla jsem stále dál a nic mě nemohlo zastavit. Přeskakovala jsem pařezy a podlézala spadlé kmeny.

Brzy jsem šla do kopce nahoru, protože jsem byla přesně na začátku hor. Netrvalo dlouho a cesta byla samý kámen a díra. Já však šla stále dál a dál. Hora ne hora, ta mě nezdolá a hory již vůbec ne. Sice byl již podzim a blížila se zima, ale přesto bylo velice teplo. Neznala jsem sníh, pouze jsem o něm slyšela. tady u nás nesněžilo, ale v zemích daleko na severu prý v zimě krajinu pokrývala bílá peřina. Moje veliké přání bylo vidět sníh, ale to jsem si teď nemohla dovolit.

Tady u nás bylo v zimě teplo jako v létě, jen možná o trochu chladněji. Mohla jsem jen snít o sněhu a o sněžných zvířatech. Prý tam opravdu daleko na severu žije pták ve fraku, který však neumí létat. Prý byl černý a bílý a jmenoval se tučňák. Nebo tam prý žili zvířata, která se jmenovala mroži, tuleni a lachtani, ale o těch jsem nevěděla již vůbec nic.

Zrovna začalo vycházet slunce, když jsem byla asi tak v polovině cesty přes hory. Z hlavy jsem si shodila kápi a slunce přede mnou vrhalo můj dlouhý stín. Svítilo mi do zad, takže jsem nemusela přivírat oči. S radostí do nového krásného dne jsem začala scházet zase dolů z hor.

Měla jsem již docela hlad a tak jsem si vytáhla jedno jablko a snědla ho. Bylo ještě trochu kyselé, přesně tak, jak jsem to měla ráda. Napila jsem se ještě vody, protože se začalo velice oteplovat. Motýlci mi létali kolem hlavy a několik se jich posadilo i na můj plášť. Sem tam jsem v dáli přede mnou zahlédla Dera, ale to jen málokdy.

Milovala jsem, když jsem někde byla sama a byla volná. Mohla jsem si dělat co jsem chtěla a tak jsem si začala zpívat písničky, které jsem rovnou i skládala. Měla jsem na to veliký talent, protože mě slova napadala hned. Sen tam jsem se i zatočila, ale to jen málokdy, protože jsem musela dávat pozor, abych neuklouzla na kamenech.

Když jsem sešla z hor, bylo slunce již vysoko. Daleko až kam moje oko dohlédlo, nebyla žádná hora či pohoří, jen údolí. Pouze v dálce jsem viděla první stromy lesa, kam jsem mířila. Poté jsem viděla i několik vesnic, ale nechtěla jsem v nich zastavovat, ale několika jsem musela projít, protože obcházení by mě pouze zdržovalo.

Všude kolem mě byly pouze louky, na kterých se pásl dobytek a nebo pole, na kterých již zrálo obilí. Smála jsem se světu, protože na první pohled vypadal tak neškodně, ale jinak byl krutý. Moje oči ho již dávno prokoukli. Nic mě nebolelo, ani nohy, ani ruce, jen mě na hrudi pořád pálil ten přívěšek.

Všude kolem bylo nádherné ticho a tak jsem zavřela oči a šla dál pouze po sluchu. Najednou jsem uslyšela řehtání koně. Rychle jsem otevřela oči a spatřila, jak se ke mně řítí velikou rychlostí nádherný kůň. Toho koně jsem již někde viděla, ale právě jsem si nemohla vzpomenout kde.

Byl to velice zvláštní kůň, protože byl velice zvláštně barevný. Znala jsem ho, takže jsem věděla, jak vypadá. Jeho pravá strana byla černá a levá byla bílá. Byl to hřebec skoro stejně veliký jak Ďábel, ale asi o 20 centimetrů nižší. Měl oči černé jako uhle a byla v nich nedůvěra.Jeho hříva byla černá, ale ocas měl také z poloviny bílý a černý.

Blížil se ke mně a vůbec nezastavoval. Najednou se mi vybavilo, kde jsem ho viděla. To byl kůň prince lesních elfů. Nikdy ho nezkrotil, také jsem mu to říkala. Určitě mu opět utekl, ale elfové ho nemohli jít hledat, protože by se prozradili. Zastavila jsem se na místě a krapet rozkročila nohy. Kůň věděl, že mu neuhnu a již bylo příliš pozdě, aby zatočil a tak přede mnou prudce zabrzdil a vzepjal se. Začal velice nahlas řehtat.

,,Světe, uklidni se. To jsem přece já. To už si na mě nepamatuješ?" oslovila jsem ho jménem. Jmenoval se Svět, protože byl stejný jako on. Byl dobrý, ale i zlý a hlavně byl krutý k těm, kteří mu ubližovali, aby ho zkrotili, takže i k princi. Jakmile jsem vyslovila jeho jméno, tak poznal můj hlas a podíval se na mě těma svýma očima. Natáhla jsem k němu ruku a on do ní položil čenich. to byl takový náš pozdrav.

,,Ano, vzpomínáš si." pokýval hlavou a já se usmála.

,,Svezeš mě?" opět pokýval hlavou a postavil se ke mně bokem. Přesně jako Ďábel neměl rád sedla a uzdečky, takže jsem se musela držet pouze jeho hřívy a pevně nohama. Otočila jsem ho správným směrem a on se rozjel cvalem k lesu elfů.