Fantasy příběhy

Ráno mě probudil parsek slunce, který mě hřál na tváři. Otevřela jsem oči a usmála se. Po nose mi totiž cupitala malá sedmitečná berušku. Zvedla jsem ruku a natáhla k ní prst. Beruška mi na něj přelezla a já si ji mohla pořádně prohlédnout. Byla krásná. Měla nádhernou červenou barvu a krásné poctivé tečky, černé barvy. Dívala se mi do očí a já se na ni usmála.

Roztáhla krovky a vzlétla do vzduchu. Pozorovala jsem i až se mi ztratila mezi bylinkami, které krásně rostli. Slyšela jsem, jak Ďábel pomalu oddychuje, takže ještě spal. Najednou mi došlo, co jsem dneska měla v plánu: chtěla jsem navštívit vesnici a vzít si své věci.

Hned mě to probralo a já vyskočila z postele. Probrala jsem tím Ďábla, který se velice lekl až spadl z postele. Začala jsem se nahlas smát a on se zmateně postavil.

,,Co to do tebe vjelo?" postavil se a hladil si hlavu. Zřejmě se do ni uhodil.

,,Promiň, ale dnes se chci jít podívat do vesnice." usmála jsem se a vyběhla z pokoje. Sjela jsem schody po zábradlí a vyběhla hlavními dveřmi ven. Doběhla jsem jsem až k okraji balkónu a rozpřáhla jsem ruce. Nastavila jsem tvář slunci a nechala jsem vítr, aby mi cuchal vlasy.

Zhluboka jsem se nadechla a usoudila, že dnes bude krásný den. Přímo dokonalí na návštěvu překvapené vesnice. Rychle jsem se otočila a vběhla zpět do domu. U stolu zatím seděl Ďábel a jedl jablko. Překvapeně se na mě podíval a já pouze kolem něho proběhla. Vyběhla jsem opět schody a zavřela jsem za sebou dveře v pokoji. Došla jsem ke skříni a začala hledat vhodné oblečení.

Nic moc tam nebylo, ale našla jsem přesně to, co jsem hledala. Moje staré brnění. Byl to dar od elfů. Moc dobře si pamatuji, jak jsem jim pomohla před útokem vlkodlaků. Brnění bylo ze svitu hvězd, protože to byly lesní elfové, kteří jej uctívali. Brnění se skládalo ze sukně, která byla vhodná do bitvy a byl u ní ještě tlustý opasek, za který se vešlo několik mečů. Na hruď bylo pouze kus brnění, který tak tak zakrýval poprsí. To bylo vše a to taky stačilo elfům a mě též.

Na celém brnění byly vyryty elfí znaky a rostliny. Celé brnění stříbrně zářilo a bylo přesně na moji postavu. Shlédla jsem se v zrcadle a byla velice spokojená. Jen vlasy jsem si ještě svázala do vysokého culíku. Nebrala jsem si sebou žádné zbraně, protože těch budu mít dost, až odejdu z vesnice. Sešla jsem schody a Ďábel se na mě překvapeně podíval. Prohlédl si mě od hlavy až k nohám a zpět.

,,Tohle brnění jsem neviděl již mnoho let. Nevěděl jsem, že ho ještě pořád máš." podivil se a já si došla pro jedno jablko, které jsem taky hned snědla. Hodně zvláštní na mě bylo to, že jsem nikdy nenosila boty. Neměla jsem je ráda a nosila jsem je jen velice málo. Když jsem jedla, tak mě Ďábel pořád pozoroval. Začalo mě to velice štvát.

,,Co tak pořád zíráš?" zeptala jsem se celkem již nabroušeně.

,,Promiň, když já si nemohu pomoct." pořád hleděl a já si říkala, že každou chvílí snad začne slintat.

,,Ďáble, jsme sourozenci, tak na mě pořád tak nezírej. Slintej nad někým jiným." popuzeně se mi podíval do očí.

,,Když tady v okolí není nějaká krásná dívka kromě tebe a navíc k čemu mi je koukat po holkách, které nejsou nesmrtelné." pokrčil nevině rameny a zase si mě začal prohlížet. Pořád civěl na moje křivky a boky. Nakonec jsem se postavila a došla ke dveřím. Vůbec jsem se nezastavovala a šla jsem pořád dál až ke schodům. Opět jsem sjela po zábradlí a když jsem byla již dole a šla směrem k vesnici, tak se ze dveří vyřítil Ďáble.

,,Kam jako jdeš beze mě?" proměnil se a přeletěl zábradlí a přistál těsně přede mnou.

,,Pokud chceš jít se mnou, tak na mě tolik nezírej a proměň se v koně." přikývl a proměnil se v krásného černého vraníka. Vyšplhala jsem se mu na hřbet a on se rychle rozeběhl k vesnici. Běželi jsme velice rychle a on nezpomaloval, ale právě zrychloval. Prudce zastavil před vesnicí a já z něho seskočila.

,,Můžeš si jít dělat co chceš, já si jdu pro věci." pohladila jsem ho po hlavě a on se rozeběhl pryč. Stála jsem na opačné straně vesnice než byl hostinec a to byl také můj úmysl. Chtěla jsem, aby mě vidělo co nejvíce lidí. Vykročila jsem do ulic, které však byly prázdné, ale pře sto jsem na sobě cítila pohled z oken domů. Nevšímala jsem si toho a šla jsem pořád dál, až k hostinci. Celou cestu jsem za sebou slyšela kroky, kterých stále více přibývalo. Dělala jsem, že je neslyším.

U hostince jsem se zastavila a vyrazila jsem dveře. Vešla jsem dovnitř a došla až ke schodům. Když jsem šla kolem dveří do kuchyně, tak z nich vyběhl otec, ale když mě spatřil, tak se zastavil. Slyšela jsem, jak přestal dýchat, ale já na něho ani  nepohlédla, stále jsem se dívala do předu a šla dál. 

Když jsem stála ve svém pokoji, tak jsem se pro sebe usmála. Došla jsem ke skříni s oblečením a do jedné brašny naházela nějaké své oblečení, které jsem měla ráda. Plnou brašnu jsem si přehodila přes rameno. Došla jsem ke druhé skříni se zbraněmi. Neplánovala jsem tu ani jednu jedinou zbraň nechat.

Vytáhla jsem všechny své luky a toulce se šípy. Byly po třech. Tři luky a tři toulce se třiceti šípy. Toulce jsem si přehodila přes rameno a luky přes to druhé. Vytáhla jsem všechny své meče. Byly čtyři. S tím už byl větší problém, ale také jsem to vyřešila. Zasunula jsem si za opasek vždy dva meče na jednom boku. Měla jsem tam ještě snad čtyřicet dýk. Deset z nich byly v jednom pásu a deset dalších v tom druhém. Každý pás jsem si připnula pod sukni na stehna a zbylé dýky jsem ještě zastrkala do brašny a některé k připnula k opasku.

Došla jsem se podívat na sebe do zrcadla a vypadala jsem jako nějaký bojovník, to jsem vlastně i byla. Rozloučila jsem se se svým pokojem a odešla z něj. Sešla schody a zastavila se ve dveřích, protože se před hostincem shromáždili snad všichni obyvatelé vesnice. Jakmile mě spatřili, tak všichni zatajili dech. Každému se ve tváři zračila hrůza a děs. Nahlas jsem se rozesmála, protože tato podívaná byla opravdu boží.

,,Ale copak? Neříkejte, že ze mě máte strach. To jste si opravdu mysleli, že nezvládnu zabít ani nějakého ubohého draka?" všichni se opět zděsili a o krok ustoupili.

,,Je to čarodějnice!" zakřičel mě známí hlas. Ten hlas jsem poznala. Byl to hlas Michaelovi matky."

,,Ne, ne, ne. To opravdu nejsem. Já jsem něco mnohem horšího než obyčejná čarodějnice, protože kdybych byla čarodějnice, tak by jste byly možná již všichni mrtví. Já vás musím chránit. Nemohu zabít nikoho z vás ani kdybych chtěla sebevíc." podívala jsem se na jejich nevěřícné tváře. ,,Vidím že mi nevěříte, ale mě je to jedno. Klidně mi nevěřte."

,,Pošlete někdo pro kováře, ať zajde pro lovce duchů." zašeptal někdo z žen.

,,Tak vy na mě chcete jít s lovcem duchů." ušklíbla jsem se. ,,Když jsem zvládla zabít draka, tak lovec duchů to nebude žádný problém. Jo a já klidně dojdu za kovářem. Stejně mu chci ještě něco říct." usmála jsem se jako vrah a oni mi všichni uhnuli z cesty. Prošla jsem uličkou, kterou mi vytvořili a k několika z nich se naklonila a oni byly ze mě tak vystrašení, že málem spadli na zem. Nahlas jsem se zasmála a rozeběhla se ke kovárně.

Zastavila jsem se u dveří a opřela se o ně. Něco koval a já ho chvíli pozorovala. Byl to pořád vlkodlak, takže měl výborný sluch a uslyšel mě. Otočil se na mě a málem pustil kladivo, které držel v ruce. Až natolik byl překvapený a vyděšený.

,,Ale, copak můj mistře. To jste se mě až natolik lekl?" usmála jsem se.

,,Jak si to přežila?" zašeptal.

,,Bylo to celkem snadné ho zabít. Sice ten drak byl můj otec, ale to nevadí. Měl by ses stydět za svého syna, protože utekl z bitvy." spatřila jsem jeho tvrdý výraz.

,,Lžeš!" vyštěkl a objevil se hned přede mnou.

,,Ale kde pak. Nelžu. Celá vaše rodina utekla kvůli někomu koho milovala." podíval se na mě zkoumavým pohledem.

,,Jak to víš?"

,,Moc dobře vím, že za tři roky zemřeš, protože ti již bude 500 let. Viděla jsem tě vyrůstat a ne jen tebe, ale i tvého otce, děda, praděda a možná i prapraděda. I tvého vnuka a syna."

,,Kolik ti je let?" zašeptal a bál se odpovědi.

,,Na tomto světě jsem již 1517 let a ještě mnoho let tu budu. Jenže již neuvidím vyrůstat tvého pravnuka, protože žádného mít nebudeš. Již před jedním tisíciletím jsem tvému předku slíbila, že vyhladím všechny z jeho rodu a to hodlám splnit. Tebe však nechám ještě žít ty tři roky. Tři roky jsou pro mě sotva vteřinou, ale pro tebe jsou celkem hodně." již jsem se otočila a nasedla jsem na Ďábla, který právě přiběhl. Ještě jsem se otočila na překvapeného kováře.

,,Jo a lidi z vesnice chtějí, aby si došel pro lovce duchů, protože si myslí, že jsem čarodějnice a kdyby si na své cestě potkal svého syna, tak mu vyřiď, že pokud mu je jeho život drahý, tak ať se sem již nevrací. Jinak zemře ještě dřív než kdyby zůstal schovaný za horami." pobídla jsem Ďábla a ten se rozeběhl pryč z vesnice.

Když jsme běželi po louce, tak jsem se podívala směrem ke staré vrbě, protože jsem chtěla vědět, jestli je v pořádku. Jenže jsem tam spatřila někoho ve větvích. Hned mi došlo, kdo to je. Byl to Michael. Zastavila jsem Ďábla a seskočila z něho. Proměnil se v člověka a tázavě se na mě podíval.

,,Běž za Michaelem. Přes den máš být přece s ním a ne se mnou. A navíc vypadá dost zamyšleně a něco ho trápí. Jen běž."

,,Tak dobrá. Večer zase přijdu." přikývla jsem a on se otočil a rozeběhl se ke staré vrbě. Podívala jsem se směrem k mému domu, ale chtěla jsem se stavit ještě někde jinde. Rozeběhla jsem se k vodopádu. Po kamenech jsem přešla vodu až k vodopádu. Vlezla jsem za něj do jeskyně a došla ke zdi, k tajnému vchodu do podzemních síní.

Zatlačila jsem do zdi, protože ten tajný vchod byly kamenné dveře bez kliky. Dveře se pomalu otevřeli a koukla dovnitř. Vchod byl přesně na druhé straně než byla jeskyně, do které jsem již v životě nechtěla vstoupit. Dostala jsem se rozbitým oknem do svých komnat a tam jsem si vzala matčinu knížku s obrázky, které namalovala a poté i její hřeben. Toto jsem tu opravdu nemohla nechat a chtěla jsem to mít u sebe v domě.

Nechtěla jsem se tu dole dlouho zdržovat a tak jsem se otočila a už chtěla jít pryč, ale najednou mě na krku začalo něco velice pálit. Vzpomněla jsem si na přívěšek draka. Úplně jsem na něj zapomněla. Rychle jsem ten přívěšek pustila, protože mi velice spálil ruku. Jenže jakmile jsem ho pustila, tak se mi začal vpalovat do kůže na hrudi pod krkem. Zaťala jsem zuby bolestí a opřela se rukou o zeď.

Přišlo mi to jako věčnost, než ta bolest ustala. Jenže když ta bolest ustala, tak jsem ohmatala místo, kde byl přívěšek, ale nic jsem nenašla. Došla jsem co nejrychleji k zrcadlu a podívala se na místo, kde byl přívěšek. Jenže, ten byl teď vpálený do mé kůže a moje kůže byla kolem přívěšku spálená a měla narudlou barvu a byla krapet i po křupaná.

Pořád mě ten přívěšek pálil, ale ne již tolik jako předtím. Byla jsem zmatená, protože mě nemohl žádný oheň takto ublížit. Ten komu patřilo to srdce musel být velice mocný Pán. Ještě jsem tam chvíli stála, protože jsem se nemohla vzpamatovat. Najednou jsem sebou trhla, protože mnou projela jeho moc. Byl to jako elektrický proud. Byla to opravdu strašlivá rána málem jsem se z toho skácela na zem. Ovšem vydržela jsem to a úplně se rozhodla, že již od sud musím vypadnout pryč.

Rychle jsem se přesunula zpět do jeskyně za vodopádem i s knihou a hřebenem a zavřela jsem za sebou dveře. Opravdu jsem byla nějako mimo a opřela jsem se o dveře a sklouzla se po nich až jsem se posadila. Zeď byla krásně chladná a já se mohla konečně uvolnit. Věděla jsem toho opravdu hodně, ale nic o tomto přívěšku. Musela jsem o něm něco zjistit a to co nejdříve, protože by mě to mohlo zabít a nebo cokoliv jiného.

Pouze jsem věděla, že díky tomu jsem teď o něco více temná a zákeřná. A to bylo to nejhorší. Musím se s tím prostě naučit zacházet.