Fantasy příběhy

Nevěděl co to do ni vjelo, ale chtěl ji vyhovět a tak dělal, že odchází, ale přitom čekal na chvíli, kdy odejde sama. Když mu zmizela v lese, celý naštvaný se vrátil zpět k Ďáblovi a nasupeně se posadil na zem do trávy. Zkřížil ruce na hrudi a počkal, než si sedne i Ďábel. Ten se po chvíli také posadil.

,,Nechápu, co to do ni vjelo, ale mohla nám to říct." řekl již nešťastně. Ďábel se na něj podíval zamyšleným výrazem.

,,Možná je lepší, že to nevíme." pokrčil rameny Ďábel. ,,Navíc, neměli bychom se plést do jejího soukromého života. Každý má právo na soukromí a ona ho má ještě velice omezené kvůli mně." řekl a zamyšleně se zahleděl k lesu.

,,Kam vůbec běžela?" optal se zvědavě Michael a také se zahleděl k lesu.

,,Šla zkontrolovat svůj dům."

,,Cože? Ona má svůj dům?"

,,Ano. Stojí již mnoho let a ještě hodně dlouho stát bude. Sama si ho postavila ještě dřív, než mě potkala. Je to opravdu nádherné místo."

,,Proč sis vůbec vybral i mě? Mohl si být jenom s ní."

,,Bylo by pro mě těžké tě opustit a navíc by jsme se stejně často viděli. Pro ni to bude také těžké být bez tebe." pohlédl na něho svým moudrým pohledem.

,,Tak to těžko." zahleděl se Michael do země a začal si pohrávat se stéblem trávy, které utrhl.

,,Tím bych si nebyl tolik jistý. Vám bylo předurčeno se ještě setkat. To bylo předurčeno i jí a Skarovi. Proto ho možná nezabila. Možná jí to samotný osud nedovolil. On jí v tom zřejmě zabránil."

,,Tak proč nám to ale neřekla?"

,,Protože je to mnohem více složité. Není to tak jednoduché, jak to vypadá." přišel tomu Ďábel konečně na kloub. Dlouho tam seděli v tichu a uzavřeni ve vlastních myšlenkách.

,,Sotva jsem ji osvobodil, tak jsem ji opět ztratil, ale možná je to dobře. Protože konečně na ni budu moct zapomenout." vyslovil nahlas svoje úvahy Michael. Oba dva se naráz postavili a vydali se k vesnici.

_* * ^* * _*

Ve stromovém domě:

Ve své obsáhlé knihovně jsem objevila jednu velice zajímavou knihu a bylinkách. Potřebovala jsem si to vše opět zopakovat, protože jsem to již velice dlouho nepoužívala a někdy se velice hodilo vyznat se v bylinách. Četla jsem si celý den a ani trochu jsem nepomyslela na jídlo či pití. Houpala jsem se v houpacím křesle na balkóně. Bylo tady největší světlo a mohla jsem od sud pozorovat a poslouchat zvěř.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem již velice dlouho neviděla Svého bratra orla a ani jsem o něm nic neslyšela. Hned jakmile jsem na něj pomyslela, přistál na zábradlí hned přede mnou.

,,Už jsem myslela, že ses zatoulal."

,,Málem ano. Hledal jsem vás všude možně a hlavně tebe. Jenže našel jsem jen Michaela s nějakým polo drakem, který vypadal jako člověk se šupinami jen z poloviny těla." 

,,Ten polo drak, to byl Ďábel jen v lidské podobě. Jo a já jsem byla uvězněna u svého otce v podzemí."

,,Tak o tom mi musíš vyprávět." usmála jsem a dlouho jsem na něj hleděla.

,,Tak dobrá, budu ti vyprávět." a začala jsem mu vyprávět přesně od toho rány, kdy jsem měla ty dvě vidiny až do dnešního rána. Velice soustředěně poslouchal, aby zachytil každé mé slovo a sem tam se mě i na něco zeptal. Když jsem mu dovyprávěla své dobrodružství, bylo již po západu slunce. Každým okamžikem by tu měl být Ďábel.

Opět se stala shoda náhod a on se objevil nade mnou a přistál kus za mnou. Proměnil se v člověka, protože mi položil ruku na rameno a pohlédl na Dera.

,,Opět ses objevil můj bratře." zaskřehotal na souhlas a protáhl si křídla, která si i pro čechral zobákem. Zaklonila jsem hlavu a pohlédla na Ďábla. Usmál se a pohlédl na moji knihu.

,,Co to čteš?" podala jsem mu knihu a on se podíval na úvodní stranu. ,, ,Vše o bylinkách' " přečetl nahlas a uznala pokýval hlavou. Podal mi knížku a usmál se takovým svým darebáckým úsměvem.

,,Myslím, že tě v hostinci ještě nevystěhovali." rozesmál se nahlas a já ho praštila do kolena. I hned se za něj chytl a začal skákat po jedné noze. Teď jsem se rozesmála já a to opravdu pořádně, že jsem málem spadla z houpacího křesla.

,,Au, to musíš mít takovou sílu?" stěžoval si Ďábel a hladil si své bolavé koleno. Konečně jsem se trochu uklidnilo, ale ze smíchu mě začalo neskutečně bolet břicho. A nejen kvůli smíchu, ale také kvůli tomu, že jsem za celý den nic nesnědla a nevypila. Ďábel si všiml mého křečovitého sedu a ihned ke mně poklekl.

,,Co se děje?" zeptal se ustaraně. ,,Že ty sis opět celý den četla a nic nesnědla či vypila." odhalil mě a já se nevině usmála. Pobaveně si vzdychl. ,,Tak pojď." a zvedl si mě do náruče. Došel až k zavřeným dveřím, které jsem mu otevřela a za námi zavřela. Donesl mě až k pohovce, na kterou mě položil.

,,Děkuji." řekla jsem potichu a on došel ke kuchyňce. Prohlédl všechny skříňky, ale samozřejmě nic nenašel. Jen prázdné talíře, hrníčky, mísy a nádoby na vodu.

,,To jsem mohl předpokládat, že tu nic nebude, když jsme tu sedmnáct let nebyly." zamumlal si pro sebe, ale já jej přes tak slyšela. Otočil se na mě a podle jeho výrazu jsem usoudila, že přemýšlí co má dělat.

,,Doletím k Michaelovi pro nějaké jídlo a vodu. Počkej tu na mě. Za chvíli jsem tu." a vyběhl ze dveří, které za ním bouchly. V místnosti dělaly světlo pouze světlušky. Dlouho jsem je pozorovala a nevnímala čas.

Najednou se otevřeli dveře a v nich stál Ďábel s brašnou přes hlavu. Hned za sebou zavřel dveře a došel ke mně. Poklekl před pohovkou a začal se přehrabovat v brašně. Vytáhl kožený měch a odšrouboval víčko. Opatrně jsem se posadila a on mi pomohl se napít.

Vodu mi nešlo moc dobře polykat, protože jsem měla stáhnuté hrdlo, ale přesto jsem se snažila. Vypila jsem celý měch vody a bolesti trochu ustali. Poté mě Ďábel donutil sníst jedno jablko a hrušku. Zdálo se mi, jako kdyby žaludek odporoval a vše jsem musela dvakrát polykat. V klidu čekal než vše dožvýkám a poté čekal. Věděla jsem, že chce slyšet jak mi je.

,,Děkuji, je mi teď mnohem lépe." postavila jsem se a on mi podal brašnu.

,,Je v ní ještě jeden měch s vodou a poté nějaké ovoce a zelenina. Ulož si to sama, protože já si již nepamatuji, jak sis to vždy rovnala." darebácky se usmál a rozvalil se na pohovce. Pouze jsem zakroutila hlavou a došla si uložit věci z brašny do kuchyňky.

Vodu z měchu jsem přelila do nádoby na vodu. Ovoce jsem uložila do mís a zeleninu též. Skříňky měli prosklené dveře a tak jsem je mohla mít klidně zavřené a ovoci se nic nestalo. Byl v nich i dostatečný chlad, takže se to jídlo jen tak nezkazí. Celou dobu jsem na sobě cítila Ďáblův výraz a když jsem vše uklidila, tak jsem se na něj otočila a ruce dala v bok.

,,Co je?" pozvedl nevině ruce a taky se tak usmál.

,,Budeš mě dlouho pozorovat?"

,,No pokud si to přeješ." pokrčil rameny a dál mě pozoroval. Dělal si ze mě pořád srandu, ale já mu ji ráda oplácela. Došla jsem se posadit do houpacího křesla a byla jsem přesně naproti jemu.

,,Zítra se stěhujeme k Michaelovi. Jen abys to věděl." dělala jsem si z něho srandu a v něm úplně hrklo.

,,Cože?" zeptal se překvapeně a kdyby měl právě v puse pití, tak bych se vsadila, že by ho vyplivl. Hlasitě jsem se rozesmála a on pochopil.

,,Moc vtipný." říkal, jako kdyby se urazil, ale také se smál.

,,Co podnikneme dnes v noci?" zeptal se mě najednou.

,,Dnes bude klid." zašeptala jsem a podívala se ven z okna. ,, Takže dnes bych odpočívala po dnešním souboji." usmála jsem se a rychle se zvedla. Doběhla jsem ke dveřím a rychle vyběhla schody. Ďábel to pochopil jako srandu a tak se rozeběhl za mnou. Hlasitě jsem se smála. Nahoře v patře jsem mu zavřela dveře před nosem, ale on je hned otevřel a chytil mě do náruče a hodil na postel. Vrstva mechu byla dost tlustá, takže jsem spadla do měkkého.

Hned byl u mě a ze srandy mi tlačil jemně obličej do mech, takže jsem se nemohla zvednout a stále jsem se smála. Mazaně jsem mu nohou pod kosila nohy a on se skácel hned vedle mě na postel. Rychle jsem se postavil a on se smál.

,,To ti nedaruji." říkal, když se zvedal z postele. Oba dva jsme se postavili tak metr mezi sebou doprostřed místnosti. Zaťali jsme ruce v pěsti a oba dva jsme se pokrčili v nohách. Jako první jsem zaútočila pěstí na jeho rameno. Nestihl se uhnout a tak jsem ho velice silně udeřila. Nasadila jsem vyzývavý výraz a on výzvu přijal. Také mě hned udeřil pěstí do loktu a tím začal náš pěstní souboj. Toto byla naše zábava, naše hra a naše blbnutí.

Dlouho jsme se uhýbali a bouchali do sebe pěstmi a ani jeden z nás nevítězil. Ďábel i já jsme byly již celkem unavení a tak Ďábel chytil moje ruce za mými zády. Svalil mě na postel a zalehl vlastním tělem. Byla to celkem váha, protože měl veliký svaly a ty taky něco váží. Ovšem já jsem ho ze sebe shodila a on spadl na zem.

Hlasitě jsme se rozesmáli a já si lehla na záda do krásného a měkkého mechu na posteli. Hleděla jsem do stropu a on dělal zřejmě to samé, až na to, že ležel na zemi. Podívala jsem se na něho přes okraj postele. Usmál se a rozcuchal mi vlasy. Opět se nahlas rozesmál a já mu na oplátku též rozcuchala vlasy.

,,Tak jo. Jsme si klid." smál se a posadil se, aby si upravil vlasy. Já si je pouze prohrábla prsty a to mi stačilo. Lehla jsem si opět na záda a ruce jsem si dala za hlavu. Ďábel byl úžasný brácha. Ten nejlepší na světě. Milovala jsem ho jako bratra a tak to vždy bude.

Byla to jiná láska než ta, kterou jsem měla k Michaelovi. Michael byl jako ten nejlepší přítel na světě, který by si zasloužil moji lásku, kterou však nikdy nedostane. Ne že bych ho nechtěla milovat, ale já nebyla schopna milovat. Opět mi ho bylo líto. Chtěl se mnou žít šťastně až do smrti, ale to nebylo možné, protože on byl smrtelník a já ne. I kdybych ukradla někomu léta života, tak by stejně mohl žít maximálně dalších 480 let. Člověk mohl mít přidaná léta, ale maximálně i s přidanými léty se mohl dožít jen 500 let.

Kdyby to věděl, určitě by si to přál, abych ukradla někomu léta, ale já to nechtěla. Nechtěla jsem ho tu držet a ubližovat mu pořád. Kdyby měl normální lidská léta, tak by jeho duše odešla do ráje, kde by se mu splnilo jeho největší přání a dostal by tam nějakého mého dvojníka, se kterým by žil na věky. On ale místo toho bude chtít tu se mnou být ještě několik let. Pro mě je stejně tolik let pouze okamžikem.

Vyrušil mě něčí pohled. Ďábel se na mě upřeně díval a určitě přemýšlel nad čím přemýšlím.

,,Nad čím přemýšlíš?" zeptal se mě a měřil si mě zkoumavým pohledem.

,,Ne nad něčím důležitým." zalhala jsem mu.

,,Vím, že mi lžeš, ale nech si tedy svá tajemství. Stejně jednou vyjdou najevo." usmál se. Oba dva jsme mohli jeden před tím druhým uzavřít svou mysl a on pak neslyšel myšlenky toho druhého. Neustále jsme měli uzavřené mysli a cítili jsme, když se jeden chtěl dostat do mysli toho druhého. To bylo vždy, když mu potřeboval něco zdělit pouze myslí.

,,Klidně se vyspi moje malá sestřičko. Já budu dávat pozor, kdyby se něco dělo." přikryl mě a políbil na čelo. Opět si ze mě dělal jen legraci, ale tentokrát jsem ho nechala. Posadil se vedle mě na zem a zahleděl se ven do noci. Zachumlala jsem se, ale pořád mi něco chybělo. Pořád jsem se přetáčela z jednoho boku na druhý, ale pořád to nebylo ono.

Najednou mi došlo, co mi chybí. Moje šelma. Jenže ta se už nikdy nevrátí a já ji již nikdy neuvidím. Podívala jsem se na Ďábla a zamyslela se.

,,Ďáble, nemohl bys pro mě něco udělat?" otočil se na mě a kývl hlavou jako co potřebuji.

,,Víš, já teď byla zvyklá, že hned vedle mě ležela moje šelma a bez ní nemohu usnout. Ona byla mým polštářem." usmála jsem se nevině a on pobaveně zvedl obočí, protože věděl, co od něho očekávám. Nakonec si ze srandy vzdychl a přikývl.

,,Tak dobrá." řekl naschvál znuděně, ale hned se rozesmál. Bouchla jsem ho do ruky a on si ke mě přilehl. Hlavu měl opřenou o ruku a já si hlavu opřela o jeho hruď. Také jsem ho přikryla dekou z pavoučích vláken a on ochranářsky položil svoji ruku na mé břicho.

,,Děkuji." stihla jsem už jen zašeptal. Víčka mi ztěžkla a já je nechala klesnout. Hned jsem usnula dostala se do říše, kde bylo vše možné. Do říše snů a nočních můr.

_* * ^* * _*

Ve vesnici:

Ďábel mu neřekl pro koho bude ta voda a jídlo, ale jemu to došlo. Anna zřejmě neměla moc dobře zásobovaný dům, takže asi nebyl tak skvělí jak mu říkal Ďábel. Zřejmě to byla nějaká malá plesnivá chatrč, která už se skoro rozpadla. Docela ho zajímalo, jestli si přijde pro své věci do hostince. Dnes šel kolem a ještě její věci nevyházeli před dům.

Díval se z okna a pořád jen myslel na ni. Nenáviděl se za to. Chtěl na ni zapomenout, ale to bylo nemožné. Byl by poté určitě šťastnější. Měl by volnou mysl, někdy by si na ni vzpomněl a určitě by si našel jinou krásnou dívku, se kterou by prožil normální život. Jenže to on nechtěl. Jemu se líbilo to vzrušení, které měl po boku Anny.

Jenže věděl, že by ho Anna nenechala chodit si po světě s tím, že by věděl co doopravdy je. Určitě by mu vymazala paměť nebo něco takového. V nejhorším případě by ho zabila. Právě si přál aby se nikdy nenarodil. Vše by bylo snadnější. Anna by se nejspíš vdala za Skara a nemusela by nikde trpět. Nebo by se rovnou vdala za Ďábla.

,,Třeba mi celou dobu lžou a milují se? Třeba se již dávno před lety vzali." vyslovil Michael nahlas své úvahy a poté zmlknul, protože věděl, že i noc má uši a nikdy neví, kdo jej může poslouchat. Dlouho byl ticho a poslouchal, ale nikde se nic neozvalo a tak se nakonec uklidnil.

,,Proč jsem takový hlupák." zašeptal si pro sebe a sám nad sebou kroutil hlavou. Měl to tušit, že je Anna zamilovaná do Ďábla. 

,,Určitě je to pravda." zamumlal a vyskočil z okna. Mrštně dopadl na zem a rozeběhl se ke staré vrbě. Tam mu bylo nejlépe. Stará vrba byla dalek, ale on byl vytrvalý. Běžel celou cestu a nakonec se svalil do trávy pod korunou stromu. Dlouho tam ležel a poslouchal okolní zvuky.

Slyšel jak voda hučí a jak stromy naříkají ve větru a jam mezi sebou mluví. To Ďábel mu prozradil, že stromy v noci mluví. Že když bude poslouchat, tak je může slyšet, ale nebude jim rozumět.

Nechápal to, jak až byl celou dobu slepý. Vylezl na nejnižší větev staré vrby a opřel se o kmen stromu. Zavřel oči a jen poslouchal. Ztratil pojem o čase a když oči opět otevřel, vycházelo již slunce.