16. kapitola
Šla jsem chodbou a zem se kolem mě třásla. Ďábel a Michael šli za mnou a šelma šla hned po mém pravém boku. Dveře jsem opět jako skoro vždycky rozrazila větrem a vstoupila dovnitř. Zastavila jsem se ve dveří a Michael s Ďáblem se též zastavili, ale kus za mnou. V místnosti byly Skar, otec i bratr. Přesně ti, které jsem potřebovala. Všichni na mě překvapeně hleděli.
,,No konečně, už jsem myslel, že jsem tě ztratil." řekl otec a postavil se. Zahleděl se za mě a všiml si postav za mnou.
,,Koho pak sis to přivedla?" řekl až moc překvapeně. Hrál dobré divadlo, to byl totiž celý on.
,,Přivedla jsem si své přátele." ze stínu vyšel Ďábel a když jsem pohlédla vpravo, tak se tam postavil a také na mě pohleděl. Pohlédla jsem doleva a tam se postavil Michael a usmál se na mě. ,,Ďábla a Michaela."
,,K čemu pak je potřebuješ? Hele není to ten drzý muž, který se proti mě postavil? Vypadáš trochu jinak, možná trochu víc jako muž." Michael se usmál a přikývl.
,,Ano, jsem to já. Trochu víc jsem na sobě zapracoval, protože se ti chci pomstít za to, co jsi udělal Anně!" pohladil mě po břiše.
,,Ty myslíš toho potomka?" optal se otec s přehnanou překvapeností a Michael přikývl.
,,Ještě jednou na ni šáhneš a rozmáznu ti ten tvůj hnusnej ksicht tam na zdi." zavrčel Skar.
,,Myslíš si, že se tě bojím? Ty vlku? Pokud si to myslíš, tak se velice pleteš." zavrčel na oplátku Michael a tasil svůj meč. Natáhla jsem k němu ruku a položila ji na jeho ruce, kterými držel meč. Pochopil mě a sklonil zbraň k zemi.
,,Nejdřív, než se vy dva pozabíjíte, tak chci ještě něco říct a udělat." podívala jsem se postupně na Michaela a poté na Ďábla a na oba kývla hlavou. Oba dva pochopila. Dala jsem jim tím znamení, že až zabiji toho tvora, tak může začít bitva. Podívala jsem se otci do očí.
,,Otče, nechci ti dát vnuka, ze kterého uděláš vražedný stroj a tobě Skare nechci dát syna. Pochop, věřím, že kdyby si byl na mém místě, udělala by si to samé." na pravé ruce mi vyrostli drápy místo nehtů. Zaryla jsem si drápy do břicha a pronikla dlaní dovnitř. Nahmatala jsem toho tvora a pevně jsem ho uchopila do dlaně. Najednou jsem trhla a vyrvala si ho z břicha. Jakmile jsem ho ale vyrvala, ruka mi začala hořet fialovým plamenem a já toho tvora spálila na popel, který jsem pustila na zem. Moje rána se ihned zahojila díky moci země.
,,Chápu tě." zašeptal Skar a když jsem na něho pohlédla uviděla jsem, jak mu po tváři stekla slza. Tu slzu jsem však viděla jen já a taky jsem ji měla vidět jen já. Na chvíli vypadal jako zraněné zvíře a mě ho bylo líto, ale musela jsem to udělat. Hned poté jsem se podívala na otce, který rudl hněvem.
,,Za to mi zaplatíš." zavrčel zkr zuby a hned poté se změnil v draka. Tasila jsem meče a tak učinili i muži po mé levici a pravici. Skar se změnil ve vlkodlaka a Můj bratr též tasil meč. Ještě jsem rychle přiskočila k Ďáblovi a odepla mu řetízek s přívěškem, který měl na krk.
,,Jeden z nás tří ho potřebuje víc než ty." přikývl na svolení, že si ho můžu vzít. Navíc já sama mu ho darovala před několika lety. Rychle jsem doběhla k Michaelovi a připnula mu ho na krk.
,,Ten tě alespoň trochu ochrání." usmála jsem se a on též. Rychle mě ještě políbil a jen tak, tak jsem nás oba dva stihla strhnout na stranu, protože po nás zrovna skočil Skar.
,,Pamatuj na to, co tě učil ďábel." zašeptala jsem mu a rychle se otočila, protože na mě zezadu útočil otec. Rychle jsem opět vytasila meče a sekla ho do ocasu, kterým mě chtěl pod kosit nohy. Všimla jsem si, jak se kolem mě něco mihlo a poté to skočilo na otce. Byla to šelma, která byla se mnou. Zakousla se mu do krku a držela se. Otec začal házet hlavou, ale bylo mu to k ničemu a tak to brzy vzdal a přestal si šelmy všímat. Měl totiž proti sobě silnějšího protivníka než byl on sám.
Zaútočila jsem na něj s meči v rukách a řízla ho do nohy. Normálně by dračí kůži neproniklo žádné ostří, ale meče z Měsíční záře byly trochu něco jiného. Zařval bolestí a já se pouze usmála. Ohnal se proti mě pařátem a já se nestihla úplně uhnout a tak mě řízl drápem do ruky. Byla to hluboká rána, ale já teď neměla čas se tím zabývat. Opět jsem na něho zaútočila, ale málem se to stalo osudným pro šelmu, protože jsem ji málem řízla do krku, ale nebyla to její chyba, že se mi připletla do cesty.
Rychle uskočila, ale nestihla se včas vyhnout otcovu ocasu, který ji uhodil a ona odletěla až na zeď, kde se skácela k zemi. To neměl dělat, protože ve mně zaplál obrovský hněv. Ostří mečů začalo fialově hořet a já meče zabodla otci do krku. Strašlivě zařval bolestí a začal s velikou silou házet hlavou, protože mě chtěl setřást. Pevně jsem se držela, ale nakonec jsem meče vytáhla a saltem pozadu jsem skočila zpět na zem.
Podíval se na mě pohledem plným hněvu a já se na něj pouze darebácky usmála. To ho ještě více naštvalo a vychrlil proti mně temný oheň. Rychle jsem si kolem sebe vykouzlila ohnivou kopuli a vysmála se mu. Na jeho tváři se objevil nechápavý výraz a já se pouze usmála.
,,Pokud si myslíš, že mě dnes zabiješ, tak to se pleteš. A jestli si myslíš, že dnes nebudu používat svou moc, tak to se pleteš." zašeptala jsem, ale věděla jsem, že mě velice dobře slyšel. Ihned v něm vzplál nový hněv a mě tento souboj přišel již trochu zdlouhavý. Chtěla jsem ho již ukončit a taky jsem to měla v plánu.
Skrčila jsem se do útočné pozice a pevně uchopila své meče. Na tváři jsem vykouzlila smrtelný úsměv, který bažil po smrti, kterou jsem mu chtěla dát. Rozeběhla jsem se velikou rychlostí proti otci a podběhla jsem pod ním a při tom mu velice hluboko pořezala nohy. Zařval bolestí, ale než stihl cokoliv udělat, byla jsem opět před a zašeptala mu poslední slova:
,,Slíbila jsem ti smrt a tady ji máš." zahleděla jsem se na místo, kde mělo být jeho srdce, ale již tam dlouho nebylo. Kdyby ho měl, tak by stačilo jedno jediné bodnutí a byl by mrtvý, ale ono to nebylo tak snadné zabít Pána. Ono to bylo skoro nemožné. Zastrčila jsem meče zpět na svá místa a nechala svůj plamen pořádně rozhořet. Vlasy, oči a ruce mi vzplály. Zuby se za špičatěly a nehty se změnily na drápy.
Světelnou rychlostí jsem ho řízla a spálila na každý části jeho těla a nakonec jsem mu uškvařila mozek. Jedině takto krutě šlo zabít draka, neboli Pána. Ihned v něm vyhasl život a skácel se na zem. Seskočila jsem z něho saltem a jeho tělo se proměnilo do lidské podoby. Nechala jsem to tam ležet, protože jsem si na něco vzpomněla. Šelma.
Rychle jsem k ní doběhla, ale bylo již pozdě. Měla zlomený vaz a to jsem již nedokázala vyléčit. Byla mrtvá. Po tváři mi ztekla slza a dopadla šelmě na tvář. Ona mi teď byla v těch nejhorších chvílích oporou a já ji nakonec nezvládla ani zachránit. Měla jsem za úkol chránit všechny dobré bytosti, lidi, zvířata a přírodu, ale přitom jsem nedokázala ochránit, ani ty sobě nejmilejší.
Uslyšela jsem za sebou ránu a tak jsem se rychle otočila a podívala se, co se stalo. Spatřila jsem, jak na zemi leží mrtev můj bratr a jak zrovna dveřmi prolítl Michael a spadl někde v chodbě na zem. Skar se zatím pral s Ďáblem, který ovšem byl hned za Michaelem. Skar se na mě podíval a změnil se v člověka. Doběhl ke mně a za krk mě přitiskl ke zdi.
,,Když tě nezvládnu zabít, tak si tě alespoň vezmu sebou." už si mě chtěl přehodit přes rameno, když v tom jsem ho kopla do břicha a on se skácel k zemi. Než se stihl sebrat ze země, přiložila jsem mu ostří svého meče k hrdlu. V jeho očích se objevila hrůza z toho, že by ho zabila ta, kterou tolik miluje.
,,Ty mě možná nedokážeš zabít, ale já tebe ano." řekla jsem silným a odhodlaným hlasem. Měla jsem chuť ho zabít, za to co mi udělal, ale nemohla jsem. Nešlo to. Nemohla jsem změnit osud. Bylo nám předurčeno se ještě jednou setkat a to jsem nemohla změnit. Zhluboka jsem se nadechla a poté i vydechla. Nemohla jsem dělat nic jiného, než se postavil a zasunout svůj meč zpět do pochvy.
Překvapeně na mě hleděl, ale rychle se sebral ze země, protože se k nám zezadu přibližovali Michael s Ďáblem. Postavil se a pohlédl na mě se zdviženým obočím.
,,Bylo nám předurčeno se ještě setkat a já nemám takovou moc, abych uměla změnit budoucnost či přítomnost." vysvětlila jsem a on mě políbil. po chvilce se odtáhl a nevině se usmál. Změnil se ve vlkodlaka a rychle utekl pryč. Zrovna když zmizel za rohem, tak po mém boku se zastavili kluci. Michael už otvíral pusu, ale já ho ještě stihla zastavit.
,,Teď ne. Byla bych ráda, kdyby jste mi pomohli s těmi těly." pokrčili rameny a každý došel pro jedno tělo. Já jsem nesla tělo šelmy, protože to bylo mojí povinností. Došli jsme k nejbližšímu oknu, které jsem otevřela a všechny jsem nás přenesla do jeskyně matky. Donesli jsme těla až k jezírku u kterého jsem poklekla a kluci udělal totéž.
,,Myslela jsem, že je zabiješ, až několik let poté, co jim dáš to dítě!" hněvala se matka, až se otřásala celá jeskyně.
,,Já jim to dítě dát nechtěla!"
,,To je úplně jedno, že jsi to nechtěla! Já ti to řekla a tak si to měla i udělat!" zaplál ve mně hněv a tak jsem se postavila.
,,Klidně si vezmi jejich těla a uschovávej tu jejich duše navždy! Protože ty se nikdy do Ráje nedostaneš, pokud tě nebudu považovat za svou matku! Již nejsi moje matka a on-" ukázala jsem na tělo otce ,,-není můj otec a ten jeho syn již není můj bratr. Vy již nikdy nebudete moje rodina! Klidně tady zhyňte v této jeskyni a klidě tady žijte až do konce světa! Nechci vás již v životě vidět ani slyšet!" zakřičela jsem na ni a věděla, že ji to zničí, ale ona si nic jiného nezasloužila.
Ve vteřině jsem sebe, Michaela a Ďábla přenesla na povrch. Oba dva byly velice překvapeni mými slovy, protože já jsem nikdy nikomu nepřála nic zlého, ale to teď již skončilo. Do tváře mi svítilo právě vycházející slunce. Již velice dlouho jsem ho neviděla a také mi chybělo.
Otočila jsem se na Michaela a všimla si jeho výrazu. Byl velice naštvaný.
,,Proč si ho nezabila? Měla si takovou možnost." zašeptal rozhněvaně a z očí mu sršely blesky.
,,Měla jsem možnost, ale nemohla jsem ji využít." řekla jsem a tvrdě se mu dívala do očí.
,,Já se tě ptám, proč si ho nezabila?!" již na mě zakřičel a strčil do mého ramene, kde začínal škrábanec od otce a vedl až k loktu. Trochu jsem sebou trhla.
,,To bys nepochopil." řekla jsem již též nabroušeně a otočila jsem se k němu zády.
,,Jo, takže bych to nepochopil. Co se nadá chápat na tom, že ho miluješ?!" zakřičel na mě a obrátil si mě opět k sobě. Trochu ustoupil, když viděl můj vražedný výraz. Zrychleně jsem dýchala a jen tak tak jsem v sobě držela hněv.
,,Já ho nemiluji! Proč jsem ho nezabila nepochopí ani jeden z vás dvou. Protože ani jeden z vás si neprošel tím čím já!"
,,A čím sis prošla tak strašným?!" přitiskla jsem na jeho hruď svůj ukazováček a šla vpřed, takže jsem ho nutila, aby couval.
,,Prošla jsem ohněm a peklem. Prošla jsem již několikrát i smrtí. Shořela jsem i ve vlastních plamenech a poté opět žila dál. Je to tak kruté a bolestné, že bych to nikdy nikomu nepřála!" čapl mě za ruku, kterou jsem do něho šťouchala a sklonil ji k zemi. Obličej přiblížil velice blízko k tomu mému a zavrčel mi do obličeje:
,,To pořád ale nevysvětluje, proč si ho nezabila?!" jeho pohled byl vražedný, ale já mu ho oplácela ještě i s ledovým úsměvem.
,,Nelez mi na oči." řekla jsem po dlouhém tichu a odstoupila od něho. Otočila jsem se a udělala pár kroků, když v tom na mě zaječel:
,,Jinak co?"
,,Jinak se nedožiješ rána."
,,Myslíš?" zeptal se a já se na něho otočila. Byl ve skrčené a útočné pozici. Nahlas jsem se rozesmála.
,,Proti mně, ti je i výcvik od Ďábla úplně k ničemu. Jak chceš se svaly bojovat proti svalům a ohni?" narovnal se a byl plný hněvu, který už jen opravdu tak tak držel na uzdě.
,,Tak dobrá, protože jsem ti splnil každé tvé přání, tak ti splním i toto." řekl co nejklidněji dokázal a poté se otočil a odcházel směrem k vesnici. Také jsem se otočila a zamířila si to do lesa. Najedou jsem se zastavila a slyšela jsem, jak se Michael také zastavil. Oba dva jsme se otočili, protože Ďábel stál pořád na stejném místě mezi námi.
,,Ďáble, vyber si s kým půjdeš." zakřičela jsem na něho z dálky. Podíval se na mě a poté na Michaela. Věděla jsem, že si nedokáže vybrat.
,,Nedokážu si vybrat. Tak budu přes den s Michaelel a v noci budu s tebou, Anno." podíval se na mě a já přikývla.
,,Dobře, je to tvoje rozhodnutí. Večer při západu slunce tě budu čekat. ty víš, kde mě najdeš." řekla jsem a rychle se rozeběhla k lesu. V domě kde jsem teď pár let svého nekonečného života žila, jsem již nebyla vítaná. Musela jsem si tedy postavit nový domov. Běžela jsem dlouho, protože to, co jsem hledala, bylo velice daleko v horách.
Prudce jsem se zastavila. Konečně jsem to spatřila. Stál přímo přede mnou. Můj starý dům. Byl postaven v korunách dvou stromů. Milovala jsem ho, protože to byl dům mých snů. Byl celý ze dřeva a jeho stěny porůstaly popínavé rostliny. Na střeše rostl i mech. Měl mnoho oken, protože jsem potřebovala světlo, ale milovala jsem tmu.
Doběhla jsem k jednomu kmeni, kolem kterého byly točité schody. Celý dům jsem si jednou postavila a také mi to trvalo pár let. Ono to dá také práci, když chcete postavit dům, který má stát mnoho let a aby vydržel, když je v korunách stromů.
Již jsem nespěchala. Chtěla jsem si tuto chvíli pořádně užít. Rukou jsem přejela po zábradlí. Bylo ze světlého dřeva a každý sloupek byl nádherně vyřezaný. Každý sloupek byl znázorněn jako nějaká bytost. Jako první bytost byla dryáda. Další byl drak, poté vlkodlak, upír, siréna, harpie a tak dále. Bytosti se poté opakovaly stále dokola.
Kmen byl velice široký. Ani deset lidí by ho ne objalo. Kmen byl také velice vysoký. Zastavila jsem se na posledním schodě. Přede mnou se nacházel balkón. Měl kulatý tvar a byl též oplocený. Byl velice prostorný a uprostřed bylo houpací křeslo. Došla jsem na konec balkónu a tak na větvi seděl ptáček. Podíval se na mě a vesela zacvrlikal. Poté se vznesl a odletěl pryč. Vykouzlil mě na tváři úsměv. Každé zvíře mě udělalo vždy šťastnější.
Otočila jsem se a za mnou byl most, po kterém jsem přešla na druhý strom. Zastavila jsem se přesně na prahu domu. Na dveřích bylo vyryto zvířecí řečí: ,,Všem kdo přichází v míru, je vstup povolen." . Sama jsem si to tam vyryla a opět jsem se usmála. Kolem nápisu byly vyryty různé květiny a několik zvířat. Otevřela jsem dveře a vstoupila dovnitř.
Nacházela jsem se ve veliké místnosti. Napravo byla kuchyň. Nebylo tam žádné speciální vybavení, protože mě stačilo jen ovoce a zelenina. Došla jsem ke skříňkám na potraviny, které jsem si sama vyrobila. Nic v nich však nebylo.
Za mnou nalevo od dveří bylo posezení. Tady mi strom trochu vypomohl a udělal mi ze svých větví takovou tvrdší pohovku. Stála hned u zdi. Rostl na ni však krásný příjemné mech, takže byla velice pohodlná. Před pohovko byl dřevěný stůl, také mé výroby a poté houpací křeslo, které jsem si upletla. Nad pohovkou bylo obrovské okno a po jeho stranách byly police a na nich knihy. Poličky se táhly po celé levé straně místnosti. Měla jsem tu velikou sbírku knih.
Ve středu místnosti byl další dřevěný stůl u kterého jsem jedla. Na stole leželi psací potřeby a potřeby na kreslení. Usmála jsem se, protože vše leželo na svém místě, kde jsem to nechala.
Na konci místnosti, přesně naproti dveří, byly další schody, které vedli do patra. Vystoupala jsem po nich nahoru, ale schodiště se zastavovalo u dveří, ale také vedlo ještě výš. Byly tam také dveře, které jsem otevřela a byla tam také jen jedna místnost.
Naproti dveřím bylo obrovské okno a před ním postel. Byla v celku obyčejná. Stou mi také vypomohl strom. Měla jednoduché krátké nohy a byla větší než pro jednoho člověka, ale zase menší pro dva. Také na ni rostl mech, aby byla příjemná. Polštář byl také živý mech, ale peřina byla z vláken pavučiny. Byla to velice vzácná pavučina, protože byla uvita při zatmění měsíce a proto vůbec nelepila a byla hebčí než samet.
Pohladila jsem ji a smutně se usmála. Ten pavouk, který ji upletl však již nežije. Již mnoho let. Ještě si pamatuji co jsem mu za to dala. Měl velice zvláštní přání. Chtěl se stát raní rosou na mé dece. Chtěl být pořád s ní a to s mu splnilo. Udělala jsem z něho rosu, která se každé ráno objevila na mé dece.
Napravo od dveří byla veliká skříň s oblečením, které jsem kdysi nosila a nosit opět budu. Došla jsem k ní a otevřela ji. Uvnitř bylo oblečení, ve kterém se dobře pohybovalo a dobře bojovalo. Vytáhla jsem jeden zelený korzet a zelené kraťasy. Obojí bylo úplně obyčejné. Jen u korzetu bylo šněrování jak vzadu, tak i vepředu. Vzala jsem na sebe opět lidskou podobu a oblékla si to. Vedle skříně nalevo bylo ještě zrcadlo. Též vlastní výroby. A napravo skříně byla ještě jedna skříň, ve které byly moje staré zbraně, ale skříň byla skoro prázdná, protože jsem skoro všechny zbraně měla ve vesnici.
Nalevo od dveří bylo několik poliček. Byly to zvláštní poličky, protože v nich byly prohlubně, které měly úlohu květináče. V každé prohlubni rostla jedna bylina. Bylina na sílu, na krásu, na zdraví. Všechny možné byliny a rostliny. Poličky se táhli po celé levé stěně.
Vyšla jsem z místnosti a zavřela za sebou dveře. Vystoupala jsem po schodech ještě výš, až k poklopu, který jsem otevřela. Vylezla jsem ven. Byla jsem na střeše domu. V celém domě mě chyběla jen jedna věc a to místo, kde bych se mohla vykoupat a to místo bylo přesně tady na střeše. Střecha měla kulatý tvar, přesně jako zbytek domu a uprostřed střechy byla tůň.
Malé jezírko s teplou vodou. Celý můj dům byl přírodní a tak moje koupel musela být také přírodní. Strom tu udržoval jezírko čisté, aby v něm nerostli nějaké rostliny. Pomořila jsem svou ruku do vody a opravdu, voda i po těch letech byla stále teplá. Ihned jsem si svlékla oblečení a ponořila se do vody. Ruce jsem si opřela o okraj a zaposlouchala se do písně ptactva. Milovala jsem tuto relaxaci a sedmnáct let jsem se těšila na tento okamžik. Vždy jsem se těšila.