Fantasy příběhy

Těch pět měsíců co byl bez ní, mu přišlo jako celá věčnost. Každý den se dřel, aby byl schopen ji zachránit a jen pár dnů odpočíval a psal si poznámky o tom, co jej Ďábel naučil. Každý den čekal, že je to konečně ten pravý den, kdy spolu s Ďáblem ji poletí zachránit. Již dávno přestal věřit, že ten den nastane dřív než za rok, ale dnes mu přišel Ďábel nějako napjatý. Kontroloval jej jak bojuje ve všech způsobech boje.

Když bylo odpoledne, tak měl vždy pauzu, ale dnes žádná pauza nebyla. Místo toho musel dělat kliky a běhat kolem vesnice. Ďábel ho vůbec nešetřil až do západu slunce, kdy mu konečně řekl, že má přestávku. Michael se svalil do trávy a zhluboka se nadechoval. Ďábel seděl opodál ve trávě a hleděl na vodopád. Michael se zvedl a došel až k němu a posadil se vedle něho.

,,Myslíš že tam opravdu je?" optal se a také se zadíval na vodopád.

,,Co?" optal se Ďábel a zahleděl se na něj. Byl s ním opravdu spokojený. Za ty měsíce se opravdu snažil a udělal z něj opravdového muže.

,,No ten tajný vchod." vysvětlil Michael a všiml si jeho pohledu.

,,Ano, je tam, ale nevím jestli ho najdeme. Již pár dní jsem ho v noci hledal, ale ty dveře jsem prostě nenašel."

,,Třeba tam je speciální značka, kterou může vidět jen člověk." zamyslel se Michael.

,,To je možné, také dnes se tam půjdeme podívat spolu a dnes ten vchod taky nejdeme." řekl odhodlaně a postavil se. Michael byl ihned na nohách a překvapeně na něj hleděl.

,,Takže dnes ji opravdu jdeme zachránit?"

,,Ano, dnes je ten pravý den, ale než půjdeme hledat ten vchod, tak bych pro tebe něco měl." řekl tajemně a došel k popínavé květině s velikými červenými květy. Něco zašeptal v jazyce, kterému Michael nerozuměl a kytka se rozestoupila. Za ní na zdi něco bylo, ale Michael to neviděl. Ďábel to vzal do rukou a když se k němu otočil, tak držel v dlaních meč. Kytka se ihned vrátila zpět na své místo.

Na tom meči bylo něco zvláštního, protože to vypadalo, jako kdyby byla kolem něho nějaká temná zář. Meč byl v černé pochvě, na které byly vyšity stříbrnou nití znaky. Zřejmě to byla nějaká řeč, ale Michael ji nerozuměl. Ďábel přišel až k němu a podíval se na něho zvláštním pohledem, jako kdyby mu chtěl právě něco velice důležitého svěřit.

,,Toto, je ten nejlepší meč na světě, protože je z Měsíční záře a ta je velice vzácná. Ten meč má velikou moc a může jej ukovat pouze velice mocný kovář."

,,Takže další výtvor Adrianny." pokýval hlavou a tasil meč. Opravdu zářil černou záři a byly v něm vyryty stříbrné znaky jako na pochvě. Projel jím nějaký proud. Jako kdyby ho zasáhl blesk.

,,Co to je?" uskočil a málem pustil meč.

,,Ten meč má moc a aby si s ním mohl bojovat, tak si na to musíš zvyknout. Musíš se s ním seznámit. Byl vyroben speciálně pro tebe, takže s ním nemůže bojovat nikdo jiný, protože by to z něho vysálo sílu." podal Michaelovi pochvu a on do ní meč opět schoval. Zastrčil si ji za opasek a cítil opět tu moc.

,,Musíš si sním trochu zabojovat, aby ses seznámil s jeho váhou, rychlostí, ladností a hlavně s jeho mocí." Ďábel se opět posadil do trávy a Michael o pár kroků ustoupil. Postavil se do útočné pozice a tasil meč. Několikrát s ním zakroužil a udiveně se zastavil.

,,Co se děje?" zeptal se Ďábel s úsměvem na tváři.

,,Ten meč, přišlo mi, jako kdybych slyšel tlukot jeho srdce, ale to je nemožné." kroutil hlavou Michael s stále a znovu obracel meč z jedné strany na druhou a pozoroval ho.

,,Nevím co ten meč děla, ale u něho je vše možné. Je možné, že má srdce a že jen ty jej můžeš slyšet. Nevím, byl již tisíc let ukryt za tou rostlinou a mohl se velmi změnit. Anna ani já jsme ho nekontrovali." pokrčil rameny a Michael na něho překvapeně zíral.

,,Jak tisíc let a jak ani jeden z vás ho nekontroloval? Vždyť to není možný aby bylo Anně tisíc let."

,,Sakra. Já blbec. Teď už se nedáš odradit, co?" zakroutil hlavou ,,No tak dobrá. Mě je opravdu mnoho, ale velice mnoho let, ani nevím kolik, ale bude to již sta tisíce let. Již dlouho to nepočítám a ani počítat nehodlám. Jo a Anně, jí je již 1517 let."

,,Ale to není možné, vždyť jsem ji vyděl vyrůstat a růst do krásy."

,,Ano, to jsi viděl a já ji též viděl. Jenže já ji viděl vyrůstat do krásy již třikrát."

,,Jenže jak je to možné?"

,,Tak toto ti může říct jedině ona, protože to ani já nevím a myslím, že ani ona to pořádně neví. Neměj ji to za zlé, že ti tolik věcí tajila, ale měla těžký život a ještě těžký ho mít bude. Vůbec nemáš tušení čím si prošla a čím si ještě projde." postavil se a došel k Michaelovi, který na něj ohromeně zíral.

,,V tom případě s ní, ale nebudu moct žít až do smrti, protože nechci vidět jak ona je pořád krásná a já každým dnem stárnu."

,,Možná s ní budeš moct nějakou dobu žít, ale to se neví jistě. teď to neřeš, ale můžu tě ujisti, že Anna něco vymyslí, aby s tebou mohla být déle než jen pár let." objal ho kolem ramen a poplácal po zádech.

,,Tak jo, teď konec mluvení, protože bychom měli jít najít ten vchod." Michael zasunul meč zpět na své místo a oba dva se vydali směrem k vodopádu.

εїз

ve středu země:

Spala jsem již pět měsíců ve snu z budoucnosti. V jedné dlouhé vidině. Naplnila mě nová energie a síla, síla země. Tak mocná a silná moc. Jenže, ta moc se ve mně ukryla a já ji nebyla schopna odhalit a najít. Ita všechna energie se schovala. Již dlouho jsem spala a tomu musel být konec.

Otevřela jsem oči, které hořeli, ovšem i hned opět uhasli a oheň zmizel. Pořádně jsem se protáhla, jako když se probudí šelma po dlouhém spánku. Začali se po mě plazit plameny, ale jako kdyby mě pouze olizovaly. Nemohli mi ublížit, ale pouze mě chtěli od sud dostat zpět do podzemních síní mého otce.

Celá jsem vzplála a přemístila se takovou rychlostí zpět do svých komnat, že se mi z toho zatočila hlava a v pokoji jsem se skácela k zemi. Stihla jsem se zachytit postele, ale najednou mě opouštěli všechny síly a já se nezvládla ani udržet. Na podlaze jsem se zkroutila do klubíčka.

Ucítila jsem šimrání na noze a poté i na ruce. S těží jsem otevřela oči a spatřila svoji krásnou šelmu. Lehla si u mě a dělala mi společnost. Úplně se ke mně tulila a slastně vrněla. Chyběla jsem jí stejně moc jako ona mně. Kdybych měla sílu, tak bych se s ní teď mazlila a úplně ji rozmačkala ve své náruči, ale síla mi chyběla.

Opouštěli mě síly a to nebylo to nejhorší, protože i život mě opouštěl. Věděla jsem, že mám již posledních pár minut a nevěřila jsem již v nějakou záchranu jako byl Ďábel a Michael. Neměla jsem ani moc zakřičet a pomoc, že by přišel Skar, bratr a nebo otec.

Nemohla jsem se ani rozloučit s Ďáblem a Michaelem. No počkat, vlastně mohla. Museli být právě někde blízko, protože jsem cítila spojení mé a Ďáblovi mysli. Mohla jsem mluvit s kýmkoliv v mysli, takže i s Michaelem.

,,Sbohem moji přátelé..." zašeptala jsem v mysli a již nechala své tělo umřít. Už jen krapet života mi chyběl, když jsem v mysli uslyšela hlas, který jsem ihned poznala.

,,Ještě chvíli vydrž." prosil Ďábel.

,,Proč bych měla?" trhla jsem sebou.

,,Pokud máš ještě dost síly, tak se podívej ven z okna." sebrala jsem veškerou svoji sílu abych pootevřela oči. Hned před mým obličejem bylo okno, takže alespoň v tom jsem měla štěstí. Zrak už se mi zhoršoval i když jsem s tím bojovala. Zahlédla jsem obrysy zvláštní postavy. Byla jsem velice chytrá, takže mi došlo, že to nebyla postava, ale Ďábel a měl někoho na svém hřbetě.

Už byly skoro u okna. když mi ztěžkly oči a já je musela opět zavřít. Nemohla jsem již nic dělat, ale naposledy jsem se nadechla a vydechla. Ještě než jsem vydechla, jsem uslyšela, jak někdo skočil dovnitř. Úplně to poslední co jsem zažila, byl dotek něčích rukou, které mě zvedaly.

Moje duše se začala odpojovat, ale já pořád byla tou duší a mé tělo mě nechtělo pustit. Drželo mě pevně a chtělo abych se vrátila. Podívala jsem se jako duše na své tělo. Ten kdo mě zvedal ze země byl Michael. V pokoji právě přistál Ďábel a proměnil se do lidské podoby. Rychle přiběhl k Michaelovi a najednou se prudce zastavil. Musel ucítit, jak jsem se odpojila.

Chvíli mu trvalo, než se vzpamatoval, ale jakmile si uvědomil co se stalo, položil ruku Michaelovi na rameno a podíval se na něho smutným výrazem.

,,Ne, ona nemůže zemřít. Nesmí mě opustit. Ne to nedopustím." nevím co mu v tu chvíli proudilo v hlavě za myšlenky a zřejmě se to již nikdy nedozvím, ale on mě políbil. Nemohla jsem již cítit jeho polibek, ani jeho dotyk. Nemohla jsem již nic cítit, ale najednou ta změna. To pouto, které mě ještě pořád spojovalo s tělem se najednou změnilo. Z nitě se stal řetěz, který mě táhl zpět. Táhl zpět mou duši.

Byla to strašná bolest, ale nemohla jsem nijak odporovat. Byl to strašný zvrat, když bolest přestala a moje duše se vrátila zpět na své místo v mém těle, které jsem opět mohla ovládat. Ucítila jsem na rtech Michaelovi rty, které ty mé však pouštěli. Nechtěla jsem to dovolit a tak jsem si ho k sobě opět přivinula a objala ho kolem krku. On mě držel v náruči a tiskl si mě k sobě. Překvapeně ztuhl a tak jsem se od něho odtáhla.

Jeho pohled mě pobavil a usmála jsem se. Pohlédla jsem na Ďábla, který celou dobu stál za Michaelem. Také na mě překvapeně hleděl. Michael mě postavil na nohy a já se zvládla udržet. Projela mnou síla země a já pochopila proč. Ten polibek ji osvobodil i s energii a já Michaelovi skočila do náruče. Objal mě a přitiskl si mě k sobě. Dlouho jsme tak stáli a objímali se.

Když jsem však spatřila Ďáblův závistivý výraz, tak jsem se opatrně vymanila z Michaelovi náruče a skočila do náruče Ďáblovi. Několikrát se se mnou zatočil a pevně mě objímal, ale jinak než Michael. Michael mě totiž objímal kolem pasu a Ďábel měl ruce na mých zádech.

,,Tolik si mi chyběla sestřičko." zašeptal mi do ucha, ale dostatečně nahlas, že to slyšel i Michael.

,,Ty si mi taky chyběl, můj starší bráško. Chyběl si mi stejně jako Michael." vymanila jsem se z jeho náruče a otočila se na Michaela, který byl stále vyvedený z míry.

,,Já to nechápu. Vždyť si zemřela, tak jak to, že žiješ?"

,,Měla jsem v sobě dost síly a energie, kterou však mohl probudit jen polibek od tebe a ty jsi mě políbil včas. Moje duše se již odpojovala, ale ještě stále byla trochu spojená." konečně přikývl na  znamení, že to pochopil a já se na něj usmála. Ještě pořád jsem měla svou pravou podobu a nehodlala jsem na sebe brát jinou.

,,Máš větší svaly." řekla jsem, když jsem si ho trochu prohlédla. Měl nahou hruď a na nohách volné kraťasy po kolena.

,,Ano, Ďábel má tvrdý výcvik, ale je velmi účinný." podíval se na Ďábla a mrkl na něj. Začal si mě prohlížet, ale nemohl najít nějakou změnu. Až po chvíli mu došlo, že jsem ještě pořád ve své pravé podobě a to bylo u mě neobvyklé, protože jsem vždy měla svou lidskou podobu. Najednou pohlédl na moje břicho a všiml si, že je o něco větší. Ten tvor ještě pořád žil v mém břiše, ale dlouho již nebude.

,,Máš meč, který jsem ti ukovala." kývla jsem hlavou směrem k jeho opasku s mečem.

,,Ano, to mám, ale co to máš s břichem. Ještě nikdy jsem nevidět tvoje břicho takto větší." přistoupil ke mně a pohladil mě po břiše a poté se mi podíval do očí. Chtěl znát pravdu a já mu již nemohla lhát. Také jsem se pohladila po břiše a potichu zašeptala:

,,Je tam tvor, které dítětem nazývat nebudu." překvapeně se na mě podíval.

,,Moje dítě to být nemůže, nepamatuji si, že bychom my dva spolu něco měli a nebo měli?" tázavě se na mě podíval.

,,Ne, tvoje není." zašeptala jsem a stále jsem se mu dívala do očí.

,,Pak tedy koho?! Neříkej, že je toho Skara?!" již pomalu křičel. Zhluboka jsem se nadechla a přikývla jsem.

,,Ano, bohužel je jeho." naštval se a udeřil do zdi pěstí.

,,Co on udělal, že má s tebou dítě?! Bojoval snad o tebe tolik jako já?!" křičel a snažil se uklidnit.

,,Prosím tě nekřič. Já ti to vysvětlím." přistoupila jsem k němu a chytila jeho ruce. On je však vytrhl a otočil se ke mně zády.

,,Tady není co vysvětlovat!"

,,Tak to se tedy velice pleteš!" řekla jsem naštvaně a postavila jsem se před něho. ,,Udělala jsem to z donucení vlastní matky. Před pěti měsíci jsem málem umřela kvůli tomuto-" vzala jsem do ruky přívěšek draka ,,-přívěšku a jedině matka mě mohla vyléčit. Jí totiž jednou za tisíc let vyroste plod, který vyléčí cokoliv až na smrt. Ovšem za oplátku chtěla, abych otci splnila přání, což bylo dát mu vnuka se Skarem. Ovšem já nehodlám dát otci vnuka a Skarovi potomka."

,,Omlouvám se." sklonil hlavu a již si netroufal se mi podívat do očí. Vzala jsem jeho hlavu do dlaní a zvadla. Počkala jsem, až se mi opět podívá do očí a poté se na něho smutně usmála.

,,Nemohl si to vědět."

,,Co chceš dělat?"

,,Chci toho tvora zabít, jedině to mohu udělat. Jde ho jedině dvěma způsoby zabít. Ten první je, že zemřu s ním a ten druhý je, že ho vyrvu z mého lůna. Ovšemže chci udělat tu druhou možnost." všimla jsem si jak zezelenal.

,,Ano, je to trochu kruté, ale jinak to nejde." pokýval hlavou a obrátil se na Ďábla. Ten pouze přikývl a já se usmála.

,,Máš nějaký plán?" zeptal se mě Ďábel a já zakroutila hlavou.

,,Ne, nemám a ani žádný nepotřebuji. Každý bude mít svoji práci. Já nejprve zabiji toho tvora a poté se utkám v boji proti otci. Ty Michaely budeš bojovat proti Skarovi. Sice je mocnější, ale to jen díky tomu, že je vlkodlak. Ovšem, když ho vyzveš k boji meč proti meči, tak ty budeš mít navrch, protože máš meč z Měsíční záře. Ty Ďáble se utkáš s mým bratrem. U vás to bude rovný boj, ale ty máš větší moc. Až zabiješ mého bratra a uvidíš, že Skar podvádí, tak běž na pomoc Michaelovi. Věřím vám a vím, že to nějako zvládneme." došla jsem si ještě rychle pro své dva meče, které leželi opodál na zemi.

,,Co to máš za meče?" podivil se Michael a chtěl se jednoho z nich dotknout, ale já ho před ním schovala za opasek.

,,To jsou meče z Měsíční záře. Určitě ti o nich něco Ďábel řekl. Takže se jich prosím tě nedotýkej." přikývl.

,,Kde jsi vzala tu Měsíční zář?" podivil se Ďábel.

,,Můj otec je málo mocný, aby s ní mohl kovat a tak ji tu schovával. Našla jsem ji a ukovala jsem si z ní tyto dva meče." upravila jsem si ještě meč na zádech a už se chystala otevřít dveře, když v tom se o můj bok otřela šelma. Pohladila jsem ji po hlavě a zahleděla se do jejích očí. Bla v nich prosba, aby mohla jít s námi a tak jsem pouze přikývla.

,,Ta tvoje komunikace se zvířaty mě opravdu děsí." řekl Michael já se pouze usmála. Se šelmou po boku jsem otevřela dveře a připravila se na boj s otcem.