Fantasy příběhy

Pořád jsem musela myslet na tu věc, kterou jsem spatřila pod schody. Nevěděla jsem, co to bylo, ale bylo mi jasné, že to bylo něco velmi důležitého. Vyvolávalo to ve mě zvláštní pocit a pořád se mi točila hlava, jako kdybych měla mít každou chvílí vidinu, ale žádná pořád nepřicházela.

Bylo mi špatně až přímo zle. Hodně dlouho jsem ležela na posteli a dívala se do stropu. Jen moje šelma mi byla oporou. Celou dobu byla u mě a nenechala mě na holičkách. Neměla jsem ponětí o čase, ale minuta mi přišla jako věčnost. Bylo to, jako kdybych byla pohlcena nějakým kouzlem, ale to bych cítila, kdyby to bylo kouzlem. Toto udělala ta věc pod schody, která mi byla neznámá.

Když se to trochu zlepšilo a mohla jsem alespoň trochu myslet a přemýšlet, rozhodla jsem se, že zajdu za matkou a ta mě určitě vyléčí. Snažila jsem se posadit a poté postavit. Zvládla jsem to až na třetí pokus a to s opravdovou námahou. S pomocí šelmy o kterou jsem se opírala jsem došla k oknu, které jsem tak tak otevřela. S velikou námahou jsem nás přenesla do jeskyně, kde byla matka. Ve vchodu do jeskyně jsem se skácela na zem.

,,Co se ti to stalo?" uslyšela jsem v mysli matčin hlas, ale přišlo mi, jako kdyby byla na míle vzdálená.

,,Nevím ,ale nějaký předmět, který jsem spatřila mi toto činí."zašeptala jsem s velikou námahou.

,,Pokud se dostaneš blíž, tak můj plod tě dokáže vyléčit." pokusila jsem se zvednout, ale nešlo mi to. Najednou si vedle mě lehla šelma a mě bylo jasné co po mně chce. Chce abych na ni vylezla.

,,To nejde." zašeptala jsem, protože i když jsem moc nevážila, tak bych ji ublížila. Jenže ona se nedala odbít a zavrčela na mě, jako že je to rozkaz. Tak jsem ji nechtěla rozzlobit a vylezla jsem na ni a ona mě odtáhla až k jezírku, kde jsem se z ní svalila. Matka ke mně natáhla jeden ze svých kořenů a pohladila mě po hlavě.

,,Přímo hoříš, dcero." natáhla ke mně jednu ze svých větví, kde rostl jeden jediný plod. Utrhla jsem jej a velice namáhavě snědla, ovšem když jsem ho snědla, tak mi bylo již dobře a nebyly již žádné známky po motání hlavy.

,,Děkuji ti mami." posadila jsem se a prohrábla si vlasy.

,,Doufám, že si uvědomuješ, že to nebylo zadarmo, protože jeden plod mi vyroste jednou za tisíc let." překvapeně jsem se na ni podívala a nakonec jsem se chytila za čelo, protože jsem ještě pořád byla krapet unavená.

,,Cokoliv, mami."

,,Moc dobře výš jaké je přání tvého otce. Chce abys mu dala vnuka a já chci, aby se opět usmál. Chci aby byl opět šťastný. Prosím splň mu to jeho přání kvůli mně." prosila. Něco mě zabolelo u srdce a já cítila zradu. Všichni se proti mě spikli. Jenže jak bych mohla matku odmítnout. Přikývla jsem, ale věděla jsem, že to matce stačit nebude a bude chtít, abych ji řekla že souhlasím.

,,Dobře, souhlasím." ovšem nemohla jsem se na ni ani podívat. Cítila jsem spiknutí a to bylo zlé. Zvedla jsem se a odešla k okraji jeskyně.

,,Kam jdeš? To tu se mnou už ani chvíli nezůstaneš?" zastavila jsem se a svou ruku jsem položila na hřbet šelmy. Natočila jsem k ní pouze hlavu.

,,Už musím, mám ještě nějakou práci." rychle jsem nás přemístila zpět do mého pokoje a samou zlostí jsem bouchla oknem tam, že se sklo roztříštilo a několik střepů se mi zarylo do pravé ruky a já nehledě na to vyšla ze svého pokoje a seběhla schody. Šla jsem rovnou do hlavního sálu, protože jsem věděla, že tam najdu jak otce, tak i Skara.

Rozrazila jsem dveře a vpadala do místnosti tak, že můj otec, které seděl na trůně nadskočil. U jídelního stolu seděl můj bratr a zamyšleně hleděl do zdi. Vylekal se tak, že vyskočil a postavil se na nohy. Podíval se na mě, jako kdybych byla nějaká smrt, ale když si uvědomil, že jsem to já, tak se přes tak jeho pohled nezměnil.

U obrovského krbu stál Skar a zamyšleně hleděl do plamenů. On se jako jediný nelekl, ale překvapil jej můj příchod a hned byl u mě, když si všiml, že mám v pravé ruce zaražené střepy. I hned mě chytil za ruku a začal mi je vyndávat.

Otec se na mě podíval pohledem ,co se děje?'

,,Byla jsem u matky a ona si přeje, abych ti splnila to tvoje přání." řekla jsem sklesle a když jsem se podívala na otce, tak se vítězoslavně smál. Skar mi ještě pořád vyndával střepy a když jsem to řekla, tak ztuhl a na chvíli přestal dýchat.

,,To není možný, to opravdu není možný." zašeptal a začal mi opět vyndávat střepy z ruky. Chvíli jsem ho pozorovalo a přišlo mi, jako kdyby jej někdo vyměnil za někoho jiného. Ucítil můj pohled a tak se také na mě podíval a usmál se, ovšem ne tím svým darebáckém či ďábelským úsměvem, ale opravdu normálním a upřímným úsměvem. Vyvedlo mě to z míry, ale nedala jsem to znát.

,,Přání ti splním dnes v noci, ale jen a pouze kvůli matce, protože si ji nechci znepřátelit." sklonila jsem hlavu a pozorovala jsem svoji ruku celou od krve.

,,Co jsi udělala, že po tobě toto chce?" zeptal se zvědavě otec a přitom na mě upřeně a zamyšleně hleděl.

,,Nevím co se mi stalo, ale nějaké kouzlo mě velice oslabilo a přivedlo do stavu blížící se smrti. Vím že to kouzlo nebylo od tebe, protože bylo velice mocné a to ty by si nedokázal. Mohla mě vyléčit jedině matka svým léčitelským plodem. Bohužel ji jeden plod vyroste jednou za tisíc let a tak za ten plod ti musím splnit tvoje přání." vysvětlila jsem a vytrhla svou ruku ze sevření Skara. Ten se na mě překvapeně podíval, ale ten jeho pohled skrýval i něco jiného. Byly v nich city, bolest a strach. Ten pohled mě mátl, protože to nemohl být Skarův pohled.

Rychle jsem se otočila a došla ke dveřím, kde na mě poslušně čekala šelma. Otevřela jsem dveře a vyšla na chodbu. Ta věc pod schody na mě tentokrát nezaútočila, ale věděla jsem, že ještě není čas ji sebrat a zjistit co to je. Rychle jsem vyběhla schody a v pokoji se posadila před zrcadlo. Dlouhou dobu jsem se dívala sama sobě do očí a cítila v sobě osamělost a samotu. Jako kdyby se vše obrátilo proti mně.

Jediný kdo tu byl se mnou byla moje milovaná šelma a za pár hodin to měl být Skar. Tady pod zemí nešlo vůbec poznat jestli je den či noc, ale bylo mi to jedno, protože můj život se ode dne, kdy si pro mě přišel můj otec úplně změnil.

Dva světy, které žili již stovky let pospolu se konečně odhalili. Svět lidí a bytostí. Lidé teď budou žít pár let ve strachu a ostražitosti, ale to se za pár let zpraví a lidé zapomenou. To je veliký rozdíl mezi lidmi a bytostmi. Bytosti totiž nikdy nezapomenou na rozdíl od lidí, kteří pořád zapomínají. Budu se muset pár let schovávat a až poté vylézt z úkrytu.

Lidi které jsem milovala mě teď nenávidí, protože vědí co jsem zač a jaká vlastně jsem, jenže oni to pochopili zřejmě trochu jinak než byla pravda. Jenže ať mě nenávidí jakkoliv, tak je přes tak budu muset chránit celý život. Bylo to moje poslání a já jej také budu muset plnit.

Z mých myšlenek mě probudil až příchod Skara, který měl na sobě pouze kalhoty. Překvapeně se na mě podíval, ale já se ihned postavila a obrátila se k němu čelem.

,,Tak jsem tu." zašeptal velmi potichu a podíval se na mě z pod svých vlasů, které mu padaly do očí. Přikývla jsem a on pomalu došel ke mně. Po svém boku jsem zaslechla pohyb, ale to byla pouze šelma, která si šla lehnout ke dveřím, jako kdyby je měla hlídat a hlavu si položila na tlapy. Chvíli se na mě dívala, ale víčka ji musela ztěžknout a tak zavřela oči a její dech se pomalu zpomalil.

Skar se zastavil krok přede mnou a já se mu opět podívala do očí. Opět to byly cizí oči a ne ty jeho. Byly v nich pocity a radost, ale ne darebácká, ale slušná radost.

,,Proč jsi teď tak jiný?" podívala jsem se na něho a při tom mi spadl jeden pramen vlasů do obličeje. Zvedl ruku a jemně se dotkl mé tváře a pramínek mi zastrčil za ucho.

,,Všimla sis? To ty jsi mě změnila. Ani nevím jak, ale nějak ano. Jsem teď nějaký dobrý, ne takový jako kdysi. To ta tvoje čistota uzamkla ve mně tu zlou část pod zámek. Přemýšlel jsem o tom, jaký jsem a zjistil jsem, že si tě ani nezasloužím a tak jsem se pokusil změnit k lepšímu." pohladil mě po ruce od ramene až k dlani, kterou vzal do těch svých a hladil ji.

,,Jsi teď jiný, ale nedokážu posoudit, jestli je to dobře, protože až tě někdo vytočí, tak ta tvoje zlá část se opět osvobodí, protože ji bude pohánět hněv a ten je někdy mnohem mocnější než láska. Pořád jsi vlkodlakem a tím zůstaneš na vždy." jemně si mě k sobě přivinul a políbil na čelo.

εїз

Ráno:

Probudilo mě zašimrání vlasů na tváři a když jsem otevřela oči, tak u mého obličeje byl ten Skarův. Ještě spal, ale přes tak si mě k sobě tiskl. Naše nahá těla byla k sobě velice na těsno přitisknutá. To jeho vlasy mě probudili. Měla jsem ruce podél těla, ale on mě objímal kolem pasu. Trochu jsem jen otočila hlavou a on se ihned probral a otevřel oči.

V očích měl překvapení, ale brzy si uvědomil co se stalo a usmál se. Pohladil mě po zádech a ještě víc si mě k sobě přivinul. Políbil mě na čelo, ale to již bylo pro mě moc a tak jsem se vymanila z jeho náruče a došla ke skříni. Byla jsem pouze zakryta svými hustými vlasy.

Uslyšela jsem za sebou pohyb, byl to Skar, který si lehl na záda a díval se do stropu. Otevřela jsem skříň a vylovila z ní šaty, které jsem měla u první večeře. Měla jsem takovou prázdnou náladu a tak jsem si je oblékla. Otočila jsem se na Skara a ten pořád zasněně hleděl do stropu.

,,Na tuto noc nikdy nezapomenu." zašeptal a pohlédl na mě.

,,Jo, to já taky ne." řekla jsem a on na mě překvapeně pohlédl.

,,Ne však jako ty. Pro tebe to možná bylo super, ale pro mě to tak super nebylo." na obličeji se mu objevil smutný výraz a mě jej najednou bylo trochu líto.

,,Ty mě asi nikdy nebudeš milovat, že?" slyšela jsem v jeho hlase bolest a došla jsem k rozbitému oknu.

,,Netrap se tím, že tě nemiluji, protože já nebudu nikdy někoho milovat. Moje srdce je na to, abych někoho mohlo milovat až moc malé." uslyšela jsem za sebou jak si Skar obléká kalhoty a když otevřel dveře, tak jsem se na něho podívala. Smutně se díval do země a nakonec se podíval i na mě, ale hned za sebou zavřel dveře. Bez jakéhokoliv slova odešel.

Dlouho jsem se dívala na dveře a cítila prázdnotu, žádný pocit ve mně nebyl a vůbec nic. Pouze prázdnota. Najednou jsem ucítila pocit zrady, jako kdyby se proti mně postavili všichni. Matka, která byla celou dobu se mnou, se teď též proti mně obrátila. Otec byl též proti mně a Skar také. Narůstal ve mně hněv a to velice obrovský hněv. Můj hněv hlavně patřil otci a poté matce.

Zaťala jsem ruce v pěsti a došla jsem ke dveřím, které jsem vykopla z pantů. Seběhla jsem schody tak rychle a potichu, jako kdybych letěla. Pod nimi jsem se zastavila a opět pohlédla na tu věc. Vykukovala z pod prkna v podlaze. Teď byl ten pravý čas zjistit, co to je. Poklekla jsem k tomu prknu a když jsem se ho dotkla, tak jsem ucítila elektrizovat moc.

Vyndala jsem prkno a odhalil se mi pohled na modře zářící srdce. Nebylo to ledajaké srdce, protože bylo dvakrát tak velké jako lidská hlava. Takovéto srdce mohl mít jedině drak. Nemohlo to být srdce otce, protože na něj bylo až moc velké a to jeho měla v držení matka. Takže to bylo srdce jiného a mocnějšího Pána. To srdce tu nemohlo být jen tak. Musel jej sem někdo přemístit a ukrýt tak, aby si ho všiml jedině někdo velice bystrý.

Pořád jsem držela prkno v ruce a tak jsem ho položila vedle na podlahu. Natáhla jsem ruce a vzala to srdce do rukou, ovšem hned po mém doteku se změnilo na přívěšek draka s modře zářícím okem. Dlouho jsem ten přívěšek držela v ruce a pouze si jej prohlížela. Ano, bylo to srdce Pána, protože jedině jejich srdce se poté mění v jejich malou podobiznu. Připnula jsem si přívěšek na krk a prkno vrátila zpět.

Díky srdci Pána, které jsem teď nosila na krku ve mně proudila nová moc, která ještě zvětšila můj hněv. Všude kolem mě se po zemi plazily fialové plameny, ale nic pod nimi neshořelo. Ruce i vlasy mi začaly hořet a já šla rychlým krokem k hlavnímu sálu. S obrovskou mocí jsem rozrazila dveře, až se z ohnuly. Bratr se vyděsil tak, že odskočil snad o dva metry dozadu. Otec seděl na trůnu a postavil se tak prudce div se trůn neskácel a Skar se na mě vyděšeně podíval.

V ruce se mi objevila koule z fialových blesků, které ve mně ještě pořád proudily a v očích se mi objevil tak strašný výraz, že by nikdo nevydržel ten pohled. Můj pohled byl schopen zabíjet a byl krutý jako život.

,,Zhyň za trest, otče!" zahřměl můj hlas tak strašný, jako když se poltí skála. Rozmáchla jsem se a mrštila po otci bleskovou kouli smrti, jenže ta se roztříštila o neviditelný štít, který se zjevil před otcem a já zmrzla v kouzlu velice mocném, které někdo poslal na velikou vzdálenost. Kouzlo ani štít nevykouzlil tec, ale jiný mocný Pán, který znal čas a ovládal jej.

Proti kouzlu jsem nemohla bojovat, protože to bylo nemožné. Jediný způsob jak před ním utéct, bylo dostat se do středu země a spát, nebo zemřít. Použila jsem svou moc k tomu, abych se přemístila do středu země, kde jsem se dostala do stavu věčného spánku, protože ten kdo byl ve středu země, neměl ponětí o čase.