Fantasy příběhy

Hodně dlouho jsem byla mimo realitu. Zpět do reality jsem se vrátila až večer v času večeře, protože zrovna někdo zaťukal na dveře. Postavila jsem se a došla ke dveřím, které jsem otevřela. Za nimi stál Skar s podnosem, na kterém byla moje večeře. Překvapeně se na mě podíval a začal si mě prohlížet.

,,Jdeš snad někam do války nebo co?" uchechtl se Skar.

,,Ne teď ne, ale je to jediné oblečení, ve kterém se dá alespoň trochu pohybovat." vzala jsem si od něho podnos s mou večeří. Na podnosu byla hlavně zelenina s ovocem, ale i nějaké to syrové maso tam bylo. Podnos jsem odnesla na postel a šelmě jsem na dlani dala kus syrového masa.

Otočila jsem se ke dveřím u kterých pořád stál Skar.

,,Na co ještě čekáš?"

,,Na to kdy mě konečně pozveš k sobě do pokoje na divokou noc." zakřenil se a v očích se mu zalesklo.

,,Tak to si teda ještě načekáš." darovala jsem mu pouze ledový výraz a on se i hned objevil vedle mě na posteli. Neseděl on přímo ležel a pouze si opíral hlavu o ruku.

,,Však já tě svedu a ty se mi poté sama nabídneš." říkal pomalu, klidně a hlavně sebevědomě.

,,Tak to máš opravdu veliké sebevědomí, ale já nechci žádného muže a ani muže nepotřebuji." zpražila jsem ho a on se ke mně zezadu přitiskl a svou tváří se otřel o tu mou. Zastavil se u mého ucha se kterým si začal hrát rty.

,,Nevím co od tohoto očekáváš, ale pokud si myslíš, že mě tím zlákáš, tak se velice pleteš."

,,Jsi žena, kterou si muž musí dobít a to se mi líbí." zašeptal mi do ucha a najednou se objevil u dveří.

,,Jen tak se tě nevzdám." a dveře za sebou zavřel. Ještě chvíli jsem se dívala na dveře a poslouchala jak skoro neslyšně schází ze schodů. Měla jsem hlad, protože jsem celý den nic nejedla, ale na hlad jsem byla zvyklá. Snědla jsem všechno ovoce a zeleninu a poslední kus syrového masa jsem nabídla šelmě, která jej snědla a s olizováním se mi začala tulit k noze a spokojeně vrnět.

Dnes jsem měla v úmyslu navštívit opět matku. Otevřela jsem okno a nedechla se čerstvého vzduchu, který proudil do jeskyně. Opět jsem sebe i šelmu dostala do jeskyně, ale jakmile jsem se podívala na strom strnula jsem. U stromu klečel otec a z očí mu tekly slzy, které poté padaly do jezírka.

Věděl o mně, ale ani se nehnul. Stále hleděl na strom a já věděla, že k němu matka promlouvá. Došla jsem až k němu a poklekla vedle něho. Přece mě poslechl a zašel za matkou. Mohla jsem jen odhadnout co si myslí a co právě matka říká, ale tušila jsem, že je to něco velice dojemného.

,,Přece jen jsi přišel." zašeptala jsem směrem k němu.

,,Ano." zašeptal nazpět a pohlédl na mě smutnýma očima plnýma slz.

,,Člověk ani bytost si nemohou vybrat koho budou milovat a koho ne, ale mohou si vybrat jestli s ním budou žít a nebo jestli ho usmrtí. Vy oba jste byly zbaveni srdce. Ty můj milovaný sis ho vzal sám tím, že jsi mě zabil, ale tobě moje dcero bylo skoro celé odebráno proto, aby si mohla splnit to, co ti bylo předurčeno a kvůli čemu ses narodila." uslyšela jsem matky hlas v mysli a když jsem pohlédla na strom, přišlo mi, jako bych spatřila matčiny oči, ale když jsem zamrkala, byly pryč.

Otočila jsem se na otce a on se otočil na mě. Chvíli jsme se sobě dívali do očí, ale poté se něco stalo a otec se zvedl a otočil se. On odcházel. Překvapeně jsem se za ním otočila a též se postavila.

,,Nech ho jít."

,,Co jsi mu řekla."

,,Že ho ještě pořád miluji."

,,A co on na to?"

,,Rozplakal se a řekl, že on mě nikdy nepřestal milovat a že lituje toho, že mě kdysi před lety zabil." přikývla a otočila jsem se, protože jsem chtěla již jít.

,,Co chceš dělat?"

,,Chci si vykovat velice výbornou zbraň z nedosažitelné měsíční záře. Takový meč existuje jen a pouze jednou, ale nenáleží mně, ale náleží mému příteli." vykročila jsem k ústí jeskyně, kde na mě čekala poslušně šelma.

Jakmile jsem stála opět ve svém pokoji se zavřeným oknem a šelmou po boku, bylo tam něco v nepořádku.

,,Kde jsi byla?"

,,To tě nemusí zajímat."

,,Ale mě to zajímá, protože jsi se vrátila chvíli po tvém otci."

,,Když ti to řeknu dáš mi pokoj?"

,,Ne to nedám."

,,Tak jo no, byla jsem u matky a přede mnou tam byl i můj otec."

,,U matky, hm..."

,,Co chceš Skare?"

,,Jak pak jsi mě poznala?" ozvalo se z místa, kde byla postel. V pokoji byla taková tma, že ani na krok nešlo vidět a proto jsem v dlani nechala rozhořet malý plamínek fialově zbarveného ohně. V místnosti bylo najednou alespoň trochu světla, které osvítilo Skara, ležícího na mé posteli pouze v přiléhavých kalhotách.

,,Cítím tu tvou přítomnost. Stále jsi mi neodpověděl na mou otázku."

,,Jak že zněla ta otázka?"

,,Co chceš Skare?" objevil se ihned u mě a objal mě kolem pasu a přivinul si mě k sobě.

,,Přece tebe." a začal mě líbat na krku.

,,Jenže já nechci tebe." odstrčila jsem ho od sebe, ale on se nenechal odradit a opět si mě k sobě přitiskl.

,,Ale no tak. To nechceš udělat svému otci radost?" naklonil se ke mě a položil si čelo o to mé.

,,Nemám na tebe náladu, Skare. Mám mnohem lepší práci než tu být s tebou." darebácky jsem se usmála a vymanila se z jeho náruče a došla jsem ke dveřím u kterých jsem se zastavila a otočila na překvapeného Skara.

,,Kam jdeš?"

,,Do kovárny a nepřeji si být rušena." zavřela jsem za sebou dveře a rychle jsem seběhla schody. Už jsem byla skoro dole, když jsem uslyšela jak Skar otevřel dveře a začal utíkat po schodech dolů. Šla jsem dlouhou temnou chodbou a u posledních dveří doprava jsem se zastavila a vešla dovnitř. Uvnitř byly staré pochodně, ale nehořely. Došla jsem k jedné a zapálila ji. S její pomocí jsem zapálila i ty zbylé.

Už je to dávno co jsem tu byla naposledy. Naproti dveřím byla veliká pec, ve které jsem zatopila. Cítila jsem tu přítomnost něčeho silného mocného. Ta moc šla z jedné za skříní, ke které jsem i hned došla a otevřela ji. Uvnitř bylo přesně to co jsem hledala: Měsíční záře. Byl to kámen z velice vzácného měsíce, který byl vzdálený sta tisíce mil od planety, kterou jsme obývali.

Ten kámen velice zářil a když jsem jej uchopila, projela mnou obrovská moc, která se v něm skrývala. Z tohoto kamene mohl ukovat zbraň jedině někdo mocnější a to jsem byla pouze já a Pánové. Dala jsem kámen do pece, aby se roztavil a mezitím jsem si vyrobila dvě formy na meče. Kamene bylo dostatek na dva veliké a smrtelné meče.

Když se kámen roztavil, nalila jsem hmotu z něho do forem a nechala zaschnout. Po zaschnutí jsem formy rozbila a měla jsem možnost pohlédnout na dvě krásná ostří, která však byla tupá. Kleštěmi jsem uchopila první ostří a vložila jej mezi žhavé uhlíky.

Když ostří změklo, položila jsem jej na kovadlinu a do pravé ruky jsem uchopila kladivo a začala jsem kovat. Od ostří odletovaly jiskry a vždy při úderu kladiva se ozvala veliká rána. Musela jsem tím probudit snad každého v paláci. Po kladivu jsem si vzala speciální tyčku na rytí ornamentů a ostří si ozdobila ornamenty. Když jsem byla s ostřím spokojená, udělala jsem úplně to samé i s druhým ostřím.

když jsem byla hotová a ostří jsem nechala zchladit ve vodě, vyrobila jsem si záštitu, rukojeť a hlavici. Na konec jsem vše zkovala do kupy.

Hotové meče jsem si velice dlouho prohlížela. Hlavně se mi líbila jejich černá barva a to jak ornamenty stříbrně zářily. Meče byly sice dost těžké, ale na to si zvyknu. Po chvilce jsem si uvědomila, že mi vlastně na ty meče chybí pochvy. rychle jsem našla černou kůži a stříbrnou niť. Ušila jsem si pochvy, na kterých byly stříbrnou nití vyšity ornamenty.

Meče jsem uchopila do rukou a zkusila s nimi různé útoky a poté i obrany. S meči jsem byla velice spokojená a tak jsem je zastrčila do pochev. U opasku bylo místo pouze na jeden meč a tak jsem si k pochvě toho druhého meče přišila dlouhý, ale tenký kus kůže. Bylo to něco jako toulec, ale místo toulce tam byla pochva s mečem.

Druhý meč jsem si tedy v pochvě přehodila přes rameno na záda. Byla jsem velice spokojená a hlavně jsem byla ráda, že jsem si po dlouhé době opět něco ukovala. Rozžhavené uhlíky jsem uhasila vodou a poté jsem uhasila i všechny povodně. Vyšla jsem ven z místnosti a na chodbě jsem slyšela, jak tam někdo dýchá.

,,Cos tam dělala?"

,,Co se asi dělá v kovárně?" několikrát sebou trhl, protože cítil moc a najednou se zahleděl na mé dva meče.

,,Jak si to dokázala?"

,,Myslíš ty dva meče? Už jsem jednou kovala s Měsíční září a mám s ní zkušenosti. Kovat s ní může jedině ten, kdo je mocnější, než je ona sama a to ty otče nejsi, protože ty jsi stejně mocný jako ona." obešla jsem ho a namířila si to chodbou k hlavnímu sálu, ale zatočila jsem u první vedlejší chodby a šla dál, až k posledním dveřím.

Tam byla něco jako posilovna. Cvičil se tam boj se zbraněmi. Jako malá jsem se tam učila, ale teď jsem se tam šla opět učit, po tolika letech. Rozrazila jsem dveře a trhlo ve mně, když jsem spatřila tu věc. Pomalu jsem k ní došla. Stále tam byla i po tolika letech. Poklekla jsem k ní a vzala ji do rukou. Byla to matčina kniha, kam malovala obrázky své rodiny. Všechny obrázky byly uhlem a kniha se ještě ani nerozpadala. Kniha byla z černé kůže a stránky uvnitř byly již dost staré.

Otřela jsem z ní prach a poté ji otevřela a na první stránce byl obrázek mého otce jak se usmívá. Jeho úsměv jsem si ani nepamatovala. Otočila jsem další stránku a tam byla matky i s otcem. Na další byl otec jako drak a tak to pokračovalo snad až do poloviny sešitu, kde jsem byla konečně já, ale pouze tak, jak si mě matka představovala, protože mě již nestihla namalovat tak, jak jsem doopravdy vypadala.

Knihu jsem položila na jednu z poliček, na které měli mýt vyskládané meče, ale ty ležely všude kolem, jen ne na poličce. V místnosti hořely pochodně, ale všude bylo plno prachu a nepořádku. Rozhodla jsem se, že to napravím a vše uklidím.

Pustila jsem se tedy do práce. Všechny zbraně jsem uklidila na patřičné místo a už zbýval pouze prach. Ten sem uklidila tam, že jsem otevřela okno a s pomocí větru jej vyhnala ven. Po úklidu jsem okno opět zavřela a prohlédla si místnost. Ano vypadala jako kdyby se tu uklízelo každý den. Po místnosti jsem si rozestavěla vycpané umělé panáky a postavila se doprostřed místnosti. Tasila jsem oba dva meče s velikou rychlostí a ladností jsem jimi začala sekat do panáků.

Slyšela jsem, jak někdo vstoupil do místnosti, ale bylo mi to jedno. Dál jsem útočila na panáky a jako poslední útok jsem zakroužila mečem nad hlavou a meč udělal tlakovou vlnu, která všechny panáky srazila na zem. Meče byly z Měsíční záře, takže měly měsíční moc a když věděl jejich majitel jak s nimi zacházet, tak mohl tu moc i využívat.

Zvedla jsem hlavu ke dveřím a spatřila jsem bratra i se Skarem. Jak že se to vůbec můj bratr jmenoval? Nemohla jsem si vzpomenout a bylo mi to celkem i jedno. Bratr na mě vykuleně zíral a Skar se opíral o dveře se skříženýma rukama na hrudi a na tváři mu pohrával pyšný výraz. Narovnala jsem se ze skrčené pozice a meče jsem zpět vrátila do pochev.

,,Jak jsi to dokázala?" říkal omámeně bratr.

,,Myslíš ukovat ty meče?" přikývl ,,Jo tak to byla hračka. Stačí být mocnější než je samotná Měsíční zář." pokrčila jsem rameny a zkřížila ruce na hrudi.

,,Co tu vůbec chcete?"

,,Chtěli jsme si jít trochu zabojovat." pokrčil rameny Skar. ,,Ale když jsi tu ty, tak si můžeme zabojovat s tebou." ďábelsky se usmál. Začala jsem odnášet umělé panáky zpět ke zdi a Skar s bratrem mi pomohli.

,,Tak co? Troufáš si s námi trochu zabojovat s meči?" pohladil rukojeť svého meče Skar. Skrčila jsem se, ale uslyšela jsem škrábání na dveře. Musela to být šelma, protože jsem ji nechala u sebe v pokoji. Došla jsem ke dveřím a pustila jsem šelmu dovnitř. Šla se zdviženou hlavou a když šla kolem Skara a mého bratra, tak na ně zasičela, ale šla dál a lehla si pod okno.

Dveře jsem zavřela a došla zpět do středu místnosti. Skrčila jsem se a tasila oba dva meče.

,,Klidně a s radostí, alespoň budu moc vyzkoušet své nové meče i ve skutečném boji." usmála jsem se a oba dva tasily své meče. Měli meče černé barvy, které byly ukovány z temné látky. Z temné látky mohl kovat jedině kovář poháněný nenávistí či obrovskou zlobou.

První se proti mně rozeběhl Skar a velikou silou udeřil do mého meče. Ránu jsem čekala, takže jsem ji jednoduše odrazila a ihned udeřila do jeho meče. Ránu nečekal, takže o pár kroků couvl a překvapeně se na mě podíval. já se pouze usmála a rychle se otočila, protože zezadu na mě útočil bratr. Jeho silnou ránu jsem jednoduše odrazila a udeřila jej loktem do žeber. Musela jsem se opět otočit, protože na mě útočil zase Skar a tak to šlo v otočkách neustále dokola, až jsem je úplně dohnala k únavě a oni se sotva drželi na nohách.

Já byla stále plná energie a síly, protože mi ji propůjčily meče. Rozhodla jsem se, že souboj již ukončím a tak udělala úplně stejnou tlakovou vlnu jako před tím na vycpané panáky. Oba dva se skáceli na zem a překvapeně na mě hleděli.

,,Ještě pořád se mnou chcete bojovat?" usmála jsem se a oba dva meče jsem zastrčila do pochev. Došla jsem si pro knihu matky a zavolala na šelmu ,která zvedla hlavu a hned stála u mého boku. Pohladila jsem ji po hlavě a podrbala za ušima. Slastí zavrněla a otřela se o můj bok. Otevřela jsem dveře a než jsem odešla, pohlédla jsem na Skara a bratra, kteří se sbírali ze země.

vyšla jsem z místnosti a šla jsem chodbou. Všude byly samé služky, které něco uklízeli. Všude ležely kusy kamene ze soch či kusy dřeva z obrazů. Otec se asi velice předvedl. Šla jsem ke schodům u kterých jsem se zastavila, protože jsem pod nimi něco spatřila. Ovšem nemohla jsem proto jít a nebo to jít prozkoumat, protože tu všude kolem byly služebné. Ty si toho určitě nevšimnou.

Cítila jsem na sobě pohled všech služebných, které na mě mohli vidět a tak jsem musela zahrát nějaké divadlo.

,,Co se tu stalo?"

,,Naše paní, váš otec se kvůli něčemu rozzlobil a vše tu zničil."

,,Dobrá tak uklízejte. Radím vám ať mu moc nechodíte na oči, protože když je můj otec naštvaný, je schopen vraždit." všechny zděšením zatajily dech a já se pouze usmála a začala jsem po schodech stoupat nahoru.