Fantasy příběhy

Rozhodla jsem se, že nebudu vycházet ze svých komnat. Nechtěla jsem již vidět otce, bratra a už vůbec ne Skara. Nenáviděla jsem je všechny a tak to zůstane již na vždy. Opět pro mě přišel Skar, že mě otec chce u snídaně, ale já jej odmítla. Musela jsem však dolů jít, protože jsem něco potřebovala. Oblékla jsem si dlouhé zelené šaty, u kterých byla sukně tak dlouhá, že jsem ji tahala několik metrů za sebou. Šaty měli veliký výstřih do účka a byly přesně přiléhavé na mé tělo, jen sukně nebyla. Sukně byla vepředu na nohou schválně v polovině stehen rozdělená a táhla jsem ji za sebou snad pět metrů jako nějaký dlouhý plášť.

Sešla jsem schody a prošla dlouhou chodbu, která byla neustále temná až do hlavního sálu. Dnes jsem otevřela dveře vlastní silou. Jakmile jsem vstoupila, všichni přítomní se na mě otočili. Bylo tam pár služebných, které uklízeli rozbitou sochu, kterou včera otec určitě z hněvu rozbil. Kromě služebných tam jinak byly jen ti tři muži, kteří na mě upírali zvědaví pohled.

,,Tak přece jen si přišla." řekl otec a postavil se.

,,Ne, nepřišla. Přišla jsem jen o něco požádat. Od teď chci nosit jídlo ke sobě do pokoje a chci věci k malování. Různé barvy, papíry a štětce či tužky."

,,Dobrá, to vše ti dám, ale jen když splníš to, oč jsem tě včera večer požádal." pohlédl na Skara a ten zase na mě. Ohrnula jsem ret, vycenila zuby a zavrčela jsem velice výhružně i šelma se ke mně přidala.

,,Nikdy!" řekla jsem nakonec. ,,To si to raději seženu sama!"

,,No tak, kotě. Co ti na mě tak vadí?" tázal se Skar s darebáckým úsměvem.

,,To že jsi spolčený proti mě s mým otcem a bratrem! A hlavně mi na tobě vadí, že kvůli tobě teď tady trčím, na tomhle místě!" prudce jsem se otočila se šelmou po boku a razila si to zpět ke dveřím. Slyšela jsem, jak se za mou odsunula židle a najednou se přede mnou objevil Skar. Zastavila jsem se a on mě popadl kolem pasu.

,,Puso, počkej. Kam pak to odcházíš? ty tu nechceš být se mnou?"

,,To mě radši mučte, něž abych tu musela s tebou zůstat."

,,Však ty na mě změníš názor. To uvidíš." naklonil se ke mně a pokusil se mě políbit, ale já jej prudce odstrčila a větrem rozrazila dveře, které málem vyletěly z pantů. Hlasitými kroky jsem šla chodbou ke schodišti, které jsem vyběhla až ke své komnatě, kde jsem za sebou zamkla dveře.

Šelma si lehla na mé posteli a hlavu si položila na tlapy. Sledovala mě svým bystrým pohledem a já se dívala na ni. Byla nádherná a obzvlášť teď. Její nádherná černá srst se leskla a ty její zlaté oči svítili jako dva plamínky. Milovala jsem ji a ona zase mě. V těchto šatech, které jsem měla na sobě, jsem nemohla nic dělat a tak jsem došla ke skříni, ve které jsem se dlouho přehrabovala, než jsem našla to správné oblečení.

Jediné oblečení které tam bylo a nebyly to šaty, byl korzet černé barvy. Byl to korzet někam do války či tak, ale já si jej oblékla teď, i když mě válka čekala až za několik dní. K černému korzetu jsem tam našla ještě černou sukni, která byla též jak do války. Byl u ní tlustý opasek, za který šel dát meč a byly na něm záchytky na dýky. Sukně mi sahala do dvou třetin stehen. Sukně vypadala jako pěkně ušitý kus látky ve tvaru obdélníku, který již někdo nechtěl sešít a tak u pravého boku byla sukně spojená jen u opasku ozdobným knoflíkem.

Když jsem si vše oblékla a podívala se na sebe do zrcadla, byla jsem se sebou spokojená. Jen vlasy mi překážely, když jsem je teď měla rozpuštěné a tak jsem je rozčesala s pomocí maminčina kouzelného hřebenu a nakonec je svázala do vysokého culíku.

Po rozčesání vlasů jsem se posadila k šelmě na postel a začala ji hladit na hlavě a krku. Dlouho jsme si hleděli do očí, ale já jsem se poté zahleděla ven z okna a zamyslela se nad tím, co mě vlastně ještě v budoucí době čeká za nepříjemnosti.

εїз

Mezitím ve vesnici:

Vyšel na prázdnou ulici. Vždy nebyla tak prázdná a ani si nepamatoval, že by někdy byla. Ovšem od té doby, kdy přiletěli Pánové a odnesli Adriannu, vesnice se hodně změnila. Ulice byly prázdné, protože se lidi bály, že by opět přiletěli. Nikdo si nedovolil říct něco nahlas, všichni pouze šeptali. A k tomu všemu všichni pomlouvali tu, kterou měli tak v oblibě a která je celý život chránila. Adrianna teď byla jediným tématem, o kterém se ve vesnici mluvilo. Brali ji za zrádce a za netvora, který na ně přinesl jen zkázu a přitom to byla ona, kdo se postavil Pánům a nakonec všechny zachránila.

Často na ni myslel a obzvlášť teď. S nikým z vesnice se nebavil a na nikoho už ani nepohlédl. Chodil sám jako duch ulicemi, ale jen proto, aby našel Ďábla a mohl se od něho další moudro naučit.

Michael zamířil k hostinci, protože tím směrem byla stará vrba. Cestou nikoho nepotkal a ani nikoho potkat nechtěl. Naslouchal tichu, když v tom uslyšel rozhovor. Nějaké tři ženy se bavili u jednoho z domů. Zastavil se a poslouchal, protože zaslechl něco, co ho opravdu zajímalo:

,,Slyšela jsem, že prý ta proradná Adrianna je čarodějnice." řekla ta první.

,,To je teda štěstí, že tu již nechodí mezi námi." oddychla si druhá a když se do toho hlasu pořádně zaposlouchal, poznal, že je to jeho matka.

,,Ale co když se vrátí?" zděsila se třetí.

,,To je hloupost. Ani čarodějnice nemá šanci proti drakům." říkala posměšně ta první.

,,Viděli jste přeci ty blesky na obloze." Michael odhadoval, že ty druhé přikývli. ,,To udělala ona a málem je zabila a to jich bylo asi šest. K tomu si ji odnesl ten první, který byl z nich nejslabší." šeptala ta třetí a porozhlédla se po obloze.

,,To je ovšem pravda." přiznala jeho matka.

,,Až se vrátí, tak pošleme starého kováře za hory pro lovce duchů, ten prý umí uvěznit čarodějnici." protestovala stále ta první.

,,Hlavně je škoda, že odešel ten pohledný syn kováře. To byl ale kusanec že? Na něho neměl ani ten náš Michael, který se stále vláčel za tou zrádkyní. Moje dcera ho málem měla v kapse, ale poté ho Adrianna okouzlila zřejmě nějakým kouzlem a on dýchal jen pro ni." říkala závistivě první a jeho jméno (Michael) řekla posměšně.

,,To jo. Ten byl úžasný. Jak anděl. Moje dcera se sním i vyspala." řekla jeho matka a to ho už tak naštvalo, že nevydržel již být schován v úkrytu a vyšel z poza rohu se zaťatými pěstmi. Žena na něj zprvu vyděšeně pohlédly, ale poté když jej poznaly, tak si zhluboka oddechly a popuzeně na něj hleděly.

,,To vám huby melou až se od nich práší, když tady není Adrianna, ale chtěl bych vás vidět, jestli byste si tohle dovolily říct, kdyby tu stála. To byste raději brali do zaječích." Všechny tři se zděsily po jeho slovech a on pohlédl na svoji matku. ,,Nevěděl jsem, že jsi taková jako ony. Myslel jsem si, že jsi lepší a obzvlášť, když víš, že mi na Adrianně záleželo. Je mi z tebe hnusně." zprvu na něj zděšeně zírala, ale poté nasadila přísný výraz.

,,Je mi jedno že ti na ni záleželo, protože je to zrůda! Kdy si konečně uvědomíš, že to ona na nás seslala to neštěstí." Křičela na něho, ale on se nenechal vyvést z míry.

,,Ne, to nebyla ona, ale to byl ten váš milovaný Skar, který mě málem zabil a ona mě zachránila a to dvakrát! To on na nás seslal draky! To on za to může! Víte vůbec kde teď je?! Jeden z těch draků s Adriannou a Skarem jsou tady pod námi pod zemí! To vy si uvědomte, že to ona nás před draky zachránila a to ona nás celé ty roky chránila! Je mi z vás na nic!" Zakřičel nakonec a po jeho boku se objevil Ďábel ve své pravé podobě. Nasedl na něj a on se vznesl do oblak.

Nemohl tomu uvěřit. Jeho matka ho měla vždy velmi ráda a rozuměla mu i Adriannu měla v oblibě a teď ji tam s nějakými drbnami pomlouvá a vychloubá se, že Skar se vyspal s její dcerou a mou sestrou. Nenáviděl je. Dřív je možná měl rád, ale to je již pryč, protože se mu hnusí.

,,Slyšel jsem co si tam říkali. Je mi to líto, že nemají Adriannu rádi." řekl smutně Ďábel a letěl dál nad hory. Ani se neotočil, když jsme je přeletěly.

,,To mě též. Hnusí se mi všichni v té vesnici. Přijde mi jako by Anna byla pryč již několik dní - "

,,A přitom to jsou jen dva dny." 

,,Přesně tak. Strašně moc mi chybí."

,,To mě též." kroužili za hranicí hor, které chránily jejich vesnici, kterou teď nenáviděli.

,,Moc si přeji ji zachránit. Nechci aby trpěla v rukou Skara a jejího otce a bratra."

,,Ona ještě netrpí, protože všichni kolem ní vědí, jak je bezcitná, bez slitování a jak je mocná. Anna je pro ně záhadou a to nejen věkem." již se otočil a letěl zpět k vesnici, ale poté prudce zatočil a přistál u vodopádu. Michael z něho seskočil.

,,Jak věkem?"

,,To není důležité. Dnes budeme dělat velmi důležitou věc. Dnes totiž zjistíme co ti jde nejlépe za styl v boji a ten styl zdokonalíme co nejvíce to půjde a poté zdokonalíme i ostatní styly, protože kdyby nebyly zdokonaleny, tak by si soupeři jednoduše ukazoval svou slabinu a to mi nechceme."

,,Tak jo s čím začneme?"

,,Podle toho jak jsem tě poslední dva dny pozoroval, tak jsi v boji úplný opak než Adrianna. Tobě jde boj s mečem, který držíš v obou rukách, Adrianně šel boj se dvěma meči. Zprvu ovšem budeš potřebovat meč dobré prvotřídní kvality od dobrého kováře." řekl a vstoupil do lesa. Když z něho opět vyšel, nebyl již koněm, ale člověkem. Měl dlouhé uhlově černé vlasy svázané v culíku, který mu sahal až k pasu a tmavě hnědé oči. Jeho ramena byla velice široká a jeho ruce s hrdí byly samí sval. Na sobě měl jen černé přiléhavé kalhoty a jeho pravá polovina těla byla pokryta černými šupinami.

V rukou držel meč v pochvě. Pochva nebyla nijak ozdobená, ale to mu nevadilo. Hleděl na něho do výšky a s velikým překvapením a úžasem. Zastavil se krok před ním a odhadem byl snad o hlavu vyšší.

,,Copak, Michaely? To tě moje lidská podoba až na tolik překvapila?" řekl velice hlubokým mužským hlasem. Už né v mysli, ale slova mu vyšla z úst. Také měl velice drsný rysy.

,,Eh, nevěděl jsem, že máš i lidskou podobu."

,,To si taky nemohl vědět, to věděla jen Anna."

,,Nedivím se, proč mě nikdy nemilovala."

,,Nestrachuj se. Ona nemůže nikoho milovat a pouto mezi mnou a Annou je čistě sourozenecké. Teď si ale prohlédni svůj meč a seznam se sním." natáhl ke němu ruce s mečem a on jej tasil. Meč byl z obyčejné oceli, ale krásně se leskl a byl docela i těžký. Hned mu došlo kdo ho koval.

,,Ten byl Anny, že?"

,,Ano, to byl její první meč, který kdy vykovala a se kterým se učila bojovat."

,,Já ji stejně nikdy nezvládnu vysvobodit."

,,Proč ne?"

,,Tak se na mě podívej a poté na sebe. Nemám skoro žádné svaly a ty je máš snad všude. I holka mě porazí v boji."

,,Takhle to však nefunguje. Nemůžeš srovnat mě a sebe. Nebo sebe a Annu."

,,Proč ne?"

,,Protože ty jsi člověk bez jakékoliv moci. Já jsem polobůh a jsem velice mocný. Adrianna je polo bohyně a její moc je nepředstavitelná. Mě a Anně bylo předurčeno vše co v životě zažijeme. My  dva si nemůžeme vybírat jako ty. Ty máš v osudu rozcestí, kde si můžeš vybrat kudy se vydáš, ale já ani Anna tam nic takového nemáme. Anna to nenávidí a proto se osudu příčí, ale to je nemožné, jenže ona to zvládá."

,,Jde vidět, že vy dva jste plní překvapení."

,,Ano to jsme. Teď však zpět k meči. Je dost těžký, ale když s ním zvládla bojovat Anna a to ještě se dvěma, tak ty to taky zvládneš. Nejlépe se učí zrovna v boji, takže si teď spolu trochu zabojujeme."

,,Kde máš ale svůj meč?" sotva to vyslovil, Ďáblovi se v rukou objevil černý meč. Michael uznale přikývl a zaútočil jako první. Tvrdě udeřil do Ďáblovi čepele, ale sním to ani nepohnulo. Strhl se boj, ve kterém mu Ďábel radil a tak bojovali až do tmy.