1. kapitola
Ahoj, s radostí vás zdravím. Určitě bych byla ráda, kdybyste se uvolnili a spokojeně se usadili a poslechli si můj příběh. Příběh, který nebyl zrovna moc snadný, který byl naplněn bolestí, smutkem, strachem, ale i štěstím, láskou a smíchem.
Možná že jsem neměla obyčejný život, ale rozhodně stál za to. I když byly chvíle, kdy jsem chtěla umřít, jen abych si již ulevila od bolesti a námahy, ale moje duše byla silná.
Doufám, že jste na tom lépe než já a že máte krásný život a pokud ne, zkuste si přečíst ten můj a seznámit se s mými myšlenkami a prožít chvíle mého života, alespoň v představách a v mysli.
Užijte si život, protože je až moc krátký.
Otevřela jsem ospale oči, ale ospalost mě hned přešla, protože dnes byl jedinečný den. Dnes se slaví den tance, zpěvu a pohybu.
Rychle jsem se ustrojila, omyla obličej a vyběhla z pokoje.
Seběhla jsem schody a proběhla kolem svého otce. Ještě přes rameno jsem na něho zakřičela pozdrav, protože jsem již otvírala dveře, které jsem poté také zabouchla a rozběhla se po kamenné cestě ke konci vesnice.
Běžela jsem mezi domy a viděla jak se všichni kolem mě usmívají. Těšilo mě vidět rozesmáté tváře lidí, které znám od dětství a kteří jsou na mě tak milí.
Rozesmáté tváře lidí se dívali za mnou, ale jen pár z nich mě stihlo pozdravit, běžela jsem totiž velice rychle.
Věděla jsem kam běžím a měla jsem i tušení, koho potkám.
Chtěla jsem tu partu kluků potkal. Měla jsem je ráda a byly to moji přátelé.
Měla jsem pravdu.
U posledního domu se o zeď opírala parta kluků. V čele s dvacetiletým klukem jménem Michael. Byl to nejhezčí kluk, kterého jsem znala a nebyla jsem jediná, kdo si to uvědomoval. Věděla to i celá vesnice.
Michael měl krátké světlehnědé vlasy, ale tak dlouhé, že mu padaly do světle modrých očí se zlatými žilkami, které byly jako blesky ztracené v ranní obloze. Byl vysoký tak 185 centimetrů, hubený a na rukách se mu rýsovaly svaly.
Super kluk.
Po jeho boku, jako věrní ochránci, stáli jeho čtyři přátelé. Čtyři kluci - Ronny, Matt, Matrin a Ness. Bylo jim tak mezi osmnácti a dvaceti.
Byly to dobří přátelé, ale když se jednalo o holky, jako kdyby se neznali.
Velmi dobře jsem věděla, že se jim líbím. Lidé měli totiž nechráněné oči a já v nich dokázala číst jako v knize.
Byla jsem krásná, to jsem musela nechat. Taky, že to lidé v mém okolí dobře věděli a kluci když kolem mě procházeli, jako kdyby se vždy tak nějak napřímili a vypnuly hrudi.
Mé tělo bylo jako poklad - vysoká, hubená a pevná postava s elegantními a neodolatelnými křivkami. Mé tělo zdobily i velice dlouhé a zdravé vlasy po kolena zlatavé barvy.
Někdy jsem na slunci zářila jako sluníčko.
Nejzvláštnější na mě však byly oči - u panenky hnědé, přecházející v zelenou, měnící se v modrou. Jo a mé barevné zorničky zdobily ještě zlaté žilky.
Tehdy mi bylo zrovna čerstvých sedmnáct let a moji rodiče mi již sháněli ženicha. Bohužel ano. Měli dlouhý seznam jmen, protože o mě mělo mnoho kluků zájem.
Rychle jsem se ke klukům blížila a na tváři jsem měla oslňující úsměv.
Kluci mi milý úsměv oplatili, ale Michael se usmál darebácky a mě bylo jasné, že opět něco provede.
jakmile jsem byla u nich, stalo se to, co jsem očekávala:
Michael mi skočil do cesty a chytil mě do náruče. Abychom se neskáceli na zem, tak se se mnou několikrát zatočil dokola.
Když mě postavil na zem, stále mě objímal kolem pasu a jeho obličej byl nebezpečně blízko.
,,Ahoj Adrianno, nebo ti mám říkat dračice?" zašeptal směrem ke mně a já si všimla závistivých pohledů jeho přátel. On si jich však vůbec nevšímal.
Bylo vždy překvapivé slyšet, jak moje jméno uměl s lehkostí vyslovit, jako kdyby jej říkal každodenně snad stokrát.
,,Nazdárek Michaely, nebo ti mám říkat hezoune?" usmála jsem se na něho a jemně se vymanila z jeho náruče.
Dávali jsme si takové přezdívky, protože jsme se tak nějak pošťuchovali, ale taky jsme spolu i flirtovali.
,,Copak? Neříkej že se ti nelíbí, když tě objímám." svůdně se usmál a naklonil hlavu trochu na stranu.
,,Uvnitř mě je divoké zvíře, které objetím nezkrotíš." usmála jsem se a zkřížila jsem ruce na hrudi.
,,A to mě právě láká víc a víc." opět mě chtěl obejmout, ale já jsem pouze uskočila s lehkostí a přesností stranou a tak se mu vyhnula.
,,Promiň, ale nemám čas se s tebou tady objímat. Život je krátký." přiskočila jsem k Ronnovy a vzala mu z ruky jablko, které chtěl právě nakousnout, ale nestihl to.
Rychle jsem se skrčila před jeho rukou, která si chtěla jablko vzít zpět a poté jsem udělal kotrmelec směrem pryč, ze kterého jsem se opět mrštně vyhoupla a rozeběhla se pryč.
Na obličeji jsem měla rozzářený úsměv.
Slyšela jsem, jak se kluci za mými zády rozeběhli ke stájím pro své koně a věděla jsem, že mě budou pronásledovat.
Dnešek jsem chtěla původně strávit sama, ale asi to nedopadne.
No, tak nevadí. Budu alespoň obklopená přáteli.
Běžela jsem bosa po jemné trávě a uháněla jsem co nejrychleji pryč. Byla jsem rychlá, protože jsem nebyla žádný lenoch a slaboch.
Po chvilce jsem již za sebou slyšela dusot mnoha koní.
Zahvízdala jsem na prsty a po chvilce, kdy už mě skoro měli se po mé levici objevil obrovský vraník - můj Ďábel.
Ďábel byl můj kůň, nebo spíš můj přítel. Byl to nádherný vraník s velice silným a obrovským tělem. Byl to vznešený tvor plný elegance, síly a divokosti.
Vyšvihla jsem se mu na hřbet a chytila se jeho hřívy.
Ihned se rozeběhl tryskem pryč.
Ohlédla jsem se přes rameno a spatřila jsem, jak se mě kluci na koních snaží dohnat, ale byly čím dál víc pozadu. Neměli totiž tak rychlé koně jako já.
Ďábel mě dovezl až ke Staré vrbě, kam jsem prve mířila a kam jsem taky chtěla. Vrba rostla na břehu potoka a její větve se skláněli nad vodou, ale i nad souší. Měla obrovskou korunu a velice široký kmen.
Seskočila jsem z Ďábla a ten někam opět odběhl.
Kluci byly ještě daleko a tak jsem zatím rychle vylezla do koruny stromu na první a nejnižší větev.
Posadila jsem se a pustila se do jablka.
O chvilku později se pod stromem zastavila parta kluků. Nevěděli, že jsem na stromě a proto se rozhlíželi všude kolem sebe a přemýšleli, kam jsem se asi schovala.
Velice dobře jsem se bavila.
,,No, měli byste se podívat nahoru, pokud mě chcete najít." řekla jsem a přitom si hrála se svým mečem, který jsem měla za tlustým opaskem hnědé barvy, který doplňoval mé krátké hnědé kraťasy a krátké černé tílko.
Kluci se na mě omámeně podívali a při tom sesedli z koní.
Nacházela jsem se asi osm metrů nad nimi.
,,Jak ses tam nahoru dostala?" zeptal se Matrin a nevěřícně na mě hleděl.
,,No vylezla jsem sem." odpověděla jsem se smíchem a postavila jsem se.
Saltem jsem seskočila na zem před Matrina, který na mě civěl s otevřenou pusou. Prstem jsem mu pusu zavřela a zadívala jsem se do jeho oříškových očí.
Nebyl až tolik ošklivý, jak o něm holky z vesnice říkali. Náhodou byl to taky hezký kluk.
Někdo mě chytil za pravé rameno a otočil si mě k sobě - Michael.
,,Co po mně chceš?" zeptala jsem se ho a zadívala se tázavě do jeho očí.
,,Chci abys byla moje." zašeptal a přivinul si mě k sobě do náruče. V očích měl jen touhu a lásku ke mně.
,,Jenže já nechci nikomu patřit. Chci být volná, svobodná a divoká jako vítr. A navíc by sis mě musel zasloužit." usmála jsem se darebácky a vymanila se z jeho náruče.
,,Co mám udělat? Udělám cokoliv." zavrněl.
,,Hm. " odmlčela jsem se, i když jsem moc dobře věděla, co po něm budu chtít. ,,Musíš mě porazit v boji meč proti meči." darebácky jsem se zakřenila.
,,Ale to není férové vůči tobě." nakrčil obočí a našpulil zamyšleně rty.
,,Ale ano, je." odběhla jsem kus od stromu a on došel skoro až ke mně.
Tasila jsem meč a on taky.
Nikdy jsem s ním nebojovala, ale viděla jsem již, jak bojuje.
Věděla jsem, že nezačne a proto jsem začala já.
Rozeběhla jsem se proti němu a velmi rychle jsem švihla mečem proti němu a on tak tak stihl mou ránu zastavit svým mečem.
Velmi ho to překvapilo a určitě si uvědomil, že nebudu lehký soupeř a proto na mě on sám zaútočil silným švihem mečem.
Lehce jsem jeho meč odrazila a zaútočila jsem na něj ze strany.
Musel uskočit, abych mu neublížila.
Bylo až neskutečné, jak jednoduše šla vidět jeho slabina - mrštnost a rychlost. Byl sice silný, ale bez těchto dvou věcí nemohl nade mnou zvítězit.
Přidala jsem tedy na rychlosti.
Moje rány byly silné a rychlé. Točila jsem se v otočkách, jako kdybych tančila. No, tak já jsem i boj s mečem často přiřazovala s tancem. I když byl spíš šerm tancem.
Již po chvilce a po pár silných úderech se tak tak držel na nohou a tak jsem se nad ním slitovala.
Kopla jsem jej jemněji do hrudi a on zakopl. Skácel se k zemi a z ruky mu vypadl meč.
Pomalu jsem k němu přistoupila a přiložila mu meč k hrdlu.
,,Nejsem tak rovný soupeř jak sis myslel, že?" řekla jsem ďábelsky a usmála se.
,,Jsi úžasná." zašeptal.
Byla jsem bojovnicí se ctí a proto jsem k němu natáhla ruku, abych mu pomohla vstát.
Ruku s radostí přijal a s mojí pomocí se postavil.
Moji ruku držel, i když už stál a proto jsem se mu jemně vytrhla.
Došla jsem ke břehu potoka.
Tady byla největší hloubka, protože jsme tu před měsícem vykopali díru, abychom se tu mohli koupat, až budou velká horka.
Vyhnala jsem z mysli všechny myšlenky a vůbec jsem nevnímala své okolí.
Nejspíš proto jsem si nevšimla, kdy si všichni kluci sundali trika a kdy se ke mě rozeběhl Michael, který mě zezadu objal kolem pasu a skočil se mnou do vody.
Když jsme se ponořili, tak mě pustil a já se postavila. Voda mi sahala tak po břicho a najednou mě opět postříkala voda, protože i zbytek kluků skočil do vody.
,,Tohle ti nedaruji!" řekla jsem na Michaela a skočila jsem po něm abych ho potopila pod hladinu.
Kluci kolem se smáli a tak jsem je postříkala proudem vody. Začali jsme tedy vodní bitvu všichni proti všem.
Stříkali jsme po sobě vodu a smáli se na plné kolo. Dnes byl opravdu teplý den, takže osvěžení ve vodě bylo úžasné.
Byla to veliká zábava.
Po bitvě, kdy byli již kluci unavení, jsme si jen tak sedli do vody a opřeli se zády o břeh. Kluci hlasitě oddechovali a já je s úsměvem na tváři pozorovala.
Měla jsem ty kluky ráda. Jak Michaela, tak i ostatní.
Najednou jsem si uvědomila, že pořádně znám vlastně jen Michaela, protože s ním se znám již mnoho let, ale s ostatními kluky se znám jen měsíc, protože jim Michael dlouho tajil, že se se mnou přátelí.
Telátko jedno.
Ještě jsem si nezvykla na společnost tolika lidí.
Milovala jsem samotu a tak jsem byla dost často sama a nebo jedině se zvířaty. Zvířata totiž mlčela a naslouchala vám. Lidé ti mlčet moc neumí. A navíc moje láska k tichu, se jen tak nezmění.
Proč vlastně miluji tak samotu?
To vlastně ani nevím. Asi proto, že skoro celý svůj život, jsem byla naučená být sama. Dlouho o mě neměl nikdo zájem, protože jsem se skrývala a často jsem chodila celá od bláta a nebo jsem měla po celém těle modřiny a podbně.
byla jsem živé dítě.
Jen Michael se mnou byl kdykoliv jsem jej potřebovala.
Samota prostě byla vždy mým dvojčetem a na vždy to asi i tak zůstane.
No, možná jsem byla i ráda sama pro to, že jsem se necítila dobře ve společnosti. Když tak jsem mohla být ve společnosti jednoho člověka a to je maximum. Víc už jsem zvládala stěží.
Dnes jsem byla ve velké společnosti. Kluci si pořád něco povídali a mě již z nich bolela hlava.
,,Tak co? " zeptal se mě najednou Michael, který seděl hned vedle mě.
,,Co by?" usmála jsem se, ale úsměv byl pouze hraný. Začínala jsem mít ten zvláštní pocit stísněnosti, když jsem byla mezi tolika lidmi.
Milovala jsem volnost a prostor.
Zahleděla jsem se na hladinu vody a čekala jsem, než se uklidní, ale to se nikdy nestane, protože toto je potok, ne stojatá voda jako je rybník nebo jezero.
Postavila jsem se a stoupla jsem si na břeh za svými zády. Zahleděla jsem se směrem k vesnici a došla jsem ke kmeni vrby. Tam jsem se posadila.
Tu schovaná mezi kořeny jsem měla alespoň na chvíli klid.
Bolest hlavy pomalu ustala.
Zavřela jsem oči a jen jsem poslouchala. Poslouchala jsem řeč vody. Její šum jako by ke mně mluvil. Poslouchala jsem šustot listí a vrzot staré vrby ve větru, též jako by ke mně mluvila. I vítr ke mně promlouval jako stálý přítel.
Nastal ve mně vnitřní klid, který bohužel narušil někdo přítomný. Kroky jsem moc dobře znala. Byly to kroky Michaela.
Ach ne.
,,Děje se něco?" zeptal se mě jemně a tiše. Sedl si při tom na zem přede mě.
,,Ne." otevřela jsem oči a podívala jsem se mu do očí. Pohledem jsem však hned uhnula, protože mě bolelo to, co jsem viděla v jeho očí. Viděla jsem v nich jen nechápavost a samé otázky.
,,Ale ano. Co se stalo? Něco jsem udělal?" zašeptal a provinile sklopil pohled. Uchopil jednu moji ruku do svých a hrál si s ní.
,,Ne nic. Vše je v pořádku. Jen jsem si ještě nezvykla být s tolika lidmi. Bolí mě z toho hlava. Ale už je vše zase dobrý." darovala jsem mu jeden upřímný úsměv, který mi oplatil.
Naráz jsme se postavili a došli jsme k ostatním, kteří již leželi na trávě, aby oschli. O něčem si i zaujatě povídali.
Přidali jsme se k nim.
Bavili se o dnešním večeru, na který jsme se chystali snad měsíc. Každé dítě totiž muselo předvést nějaké taneční vystoupení a tak my jsme se domluvili, že budeme mít vystoupení dohromady.
Přemýšleli jsme dlouho, jak to provedeme, ale já na to nakonec kápla. Pak už zbývalo jen to vystoupení nacvičit. To sice nebylo moc lehké, ale zvládli jsme to.
Cítila jsem, že kluci jsou nervózní a tak jsem jim nabídla, že si to ještě jednou zkusíme.
Souhlasili.
Až do večera jsme nakonec zkoušeli a dělali blbosti. Hodně jsme se ještě nasmáli.
Smích, ten mě jako jediný zachraňoval.