1 Prolog
,,Osud vás vede, ale to přece ještě neznamená, že se mu nemůžete vzepřít.
I poslušný kůň se může vzepřít výbornému jezdci, který má koně plně pod kontrolou.
Tak proč byste se Vy nemohli vzepřít osudu?
Je to osvobozující pocit..."
Měla jsem strach. Tiše a bez hnutí jsem se krčila snad v tom nejtemnějším koutě na světě a tajně doufala, že se už nevrátí. Jenže to jsem si jen namlouvala lež. Pokaždé se vrátil. Vždy ve stejný čas a ve stejnou chvíli.
Můj dech mi přišel až strašně moc hlasitý a tak jsem raději skoro nedýchala. Kolem bylo zžíravé ticho, které mi drásalo duši na cáry a sebemenší pohyb byl tak hlasitý, jako by mi přímo před nosem vybouchl granát.
Nic jsem neviděla, jen čistě černou a temnou tmu, která mě jen nutila napínat zrak, abych uviděla alespoň něco.
Klepala jsem se zimou a necítila nic než jen chladivou bolest. Ještě stále ani po těch letech jsem si na ni nezvykla.
Někde vysoko nad mojí hlavou byl obrovský sál s dvěma trůny a s mým spícím mučitelem a věznitelem. Jeho bratři byli doufám někde fuč.
Bylo to tu tak obrovské, ale přece jsem se zrovna já krčila tady dole v tak malinké cele a s pouty na rukou, od kterých jsem měla rozedřená zápěstí.
,,Proč zrovna já?" Musela jsem se ptát sama sebe, ale na odpověď ne a ne přijít. Jenže jaká malá dívenka by mohla něco takového pochopit? Žádná.. Já nebyla žádnou výjimkou.
,,Nejsi sama, my ti pomůžeme... Nejsi sama..." Tato slova se mi pořád přehrávala v hlavě, ale netušila jsem, co znamenají. Vždyť tu jsem neustále sama a nikdo mi nepomohl již pěknou řádku let, tak proč by se to mělo najednou změnit?
Nemohla jsem to zkrátka pochopit a přitom jsem tu měla takového času na přemýšlení. Asi jsem byla moc malá na to, abych to pochopila.
,,Co to jen znamená?" Naklonila jsem jen hlavu ke straně a vyhnala všechny myšlenky ze své hlavy.
Bylo to k ničemu.