Fantasy příběhy

Raději jsem ani neběžela do domova dětí, protože tam toto ukrýt, by bylo velice nebezpečné a tak jsem jenom proběhla kolem. Jakmile jsem zmizela v lese, zastavila jsem se, protože jsem ještě před chvilkou na sobě ucítila něčí pohled.

Otočila jsem se a zahleděla se za sebe. Snažila jsem se tam někoho najít, ale nikoho jsem neviděla, tak jsem se podívala do oken a jen jedno bylo otevřené. Bylo to okno z mého a Anroova pokoje. Taky že na parapetu okna seděl Anro. Měl na sobě pouze trencle, jinak nic.

Chvilku jsem se na něj dívala, ale poté jsem se otočila a rozeběhla jsem se. Běžela jsem na Mýtinu slz. Chtěla jsem se tam dnes podívat, protože tam včera bili opět andělé a dokonce tam udeřil i blesk.

Brzy jsem tam byla a než jsem vstoupila na mýtinu, tak jsem se opět zastavila na kraji houštiny.

I když jsem se dívala, jak jsem chtěla, tak se na mýtině nic nezměnilo. Žádné kaluže slz, prostě nic. Ani nic nebylo poškozeno od blesku, prostě nic.

Vstoupila jsem na mýtinu a ještě jednou jsem se kolem sebe pořádně porozhlédla, ale opravdu nic. Došla jsem až k malému stromu uprostřed mýtiny, kde jsem si položila na zem meč i oblečení, do kterého jsem se hned přestrojila. Cítila jsem se v něm dobře. U oblečení byly dokonce i bezprsté rukavice, které jsem si hned nasadila na ruce.

Meč jsem si dala za opasek, který byl u kaťasů. Došla jsem si i ke stromu pro své dýky, které jsem si připnula kolem pasu.

Tak, mohla jsem zahájit svůj výcvik. Sice jsem nikdy žádný výcvik nepodstoupila, ale i přes to jsem věděla, jak se naučit bojovat jak s dýkami, tak i s mečem.

Tasila jsem meč. Hned se zaleskl od měsíčního svitu. I runy se zaleskly. Nejprve jsem se musela naučit ten meč používat nebo spíš s ním zacházet. Zkoušela jsem různé útoky a obrany celou noc. 

Byla jsem k sobě krutá a proto jsem nezastavovala, ani když jsem již nemohla. Meč byl totiž pěkně těžký, ale já jsem s ním musela splynout.Musela jsem zjistit, jaký ten meč je.

¥ ¥ ¥

Celý den jsem ji musel sledovat. Nevím proč, ale něco uvnitř mě, mě to prostě pořád nutilo. I kdybych nechtěl, tak bych prostě musel. Taky mě něco nutilo ji chránit, i když ona asi vůbec chránit nepotřebovala.

Konečně skončila ta blbá oslava našich narozek.

Když nám potom šel Štefan ukázat náš nový pokoj, byl jsem rád, že jsme jej měli společný, protože ji alespoň budu moct hlídat i v noci. Jenže moje hlídání v noci moc nevyšlo, protože někam zmizela.

Nejprve jsem zmizel já sám, ale to jen proto, abych mohl od poslouchávat Štefana, když si k sobě pozval Ynranu. V ředitelně totiž byl krb a tak jsem si zatím cvičil rovnováhu na komíně a přitom jsem je poslouchal.

Štefan měl štěstí, že jí nic neudělal. Jinak bych si to s ním vyřídil jako chlap s chlapem. Byl jsem až překvapen tím, proč tak nad ní šílím. Vůbec jsem nevěděl, proč takový jsem. Chtěl jsem ji bránit stejně usilovně jako Syčáka, ale toho jsem měl nadevše rád a k ní jsem přece žádné city nechoval. Nebo snad jo? Ne, nechoval! Já jsem nebyl schopen citů!

A poté když odcházela. Neměl jsem ji tak upřeně sledovat. Ani by o mě nevěděla. Kdybych na ni tak nezíral. I když jsem jí neviděl do tváře a neviděl jsem ani její vlasy, bylo mi jasné, že je to ona. Nikdo totiž nemohl tak rychle běžet kromě ní a ještě to její ladné tělo.

Ano. Normálně jsem jakékoliv ženě odolal. Ať byla sebevíc krásná, ale s Ynranou to bylo jiné. Ta byla jiná než ostatní. Byla stejná jako já a to mě právě děsilo. Děsilo mě to proto, že jsem si vždy myslel, že jsem takový sám, ale teď když jsem ji potkal, tak mi bylo jasné, že je stejná jako já, ale měla o mě zájem asi jako o nějaký kámen.

Bál jsem se dne, kdy se budeme muset rozloučit a já budu opět sám, takový jaký jsem. Možná proto jsem ji tak hlídal. Ale zpátky k tomu, že jí nemohu odolat. Když ji vidím, něco uvnitř mě mě nutká se jí dotknout. Říct jí cokoliv, o co si řekne a snést jí modré z nebe, ale tu část sebe neznám a proto se ji snažím ignorovat a neposlouchat, ale někdy je to těžké.

Věděl jsem o tom plesu, který se koná již za dva dny. Ani jsem na ten ples nechtěl jít, ale pokud bych tam měl jít, tak jedině s ní. Jenže já nevím, jestli ji tam už někdo pozval, ale to určitě ne. Jenže ještě nepřišla ta pravá chvíle ji tam pozvat.

Jakmile jsem ji spatřil utíkat pryč, zahalenou celou v černém, tak jsem se šel podívat do našeho pokoje. Myslel jsem, že tam něco najdu a tak jsem ho celý prohledal až na její skříň. Tam jsem jí lézt nechtěl. Jenže jsem nic nenašel a tak jsem se nakonec donutil prohledat i její skříň.

Již před tím, když si to tu vše urovnala, tak jsem si to zde zkontroloval a zapamatoval si, kde má jaké věci, abych když tak přišel na to, kdyby se jí tu někdo v něčem hrabal. Ani na jeden kus oblečení jsem nesáhl a při tom si hned všiml, že zde jeden kus přibyl.

Hned jsem ten kus oblečení poznal. Byly to ty šatičky ze spodního prádla. Proč sakra něco takového kupoval Štefan zrovna jí? Nikdy se o žádné ženy nezajímal až jsem si myslel, že je na stejné pohlaví jako je on sám, ale teď mi bylo jasné, že po ní jde. Že se mu velice líbí a zamlouvá se mu, jak je odtažitá a chladná a hlavně nedobytná.

Tak to teda ne.

Rozhodl jsem se počkat, než Ynrana přijde zpět. Bylo však neskutečné teplo a už jsem to v té mikině nemohl snést. Sundal jsem si jí stejně i s kraťasemi a zůstal jsem jen v trenclích. Najednou mi bylo krásně. Syčák se obtočil kolem mého pravého zápěstí a opět znehybněl. Bylo až překvapivé na jak dlouho dokázal ztuhnout a nepohnout se.

Abych ji mohl od sud pozorovat, tak jsem si sedl na parapet u okna a vyčkával jsem. Hleděl jsem chvíli do lesa a poslouchal, ale nic. Hleděl jsem chvíli na vzdálenou silnici, ale taky nic. Nakonec jsem zavřel oči a jen poslouchal.

Poslouchal jsem celkem i dlouho než jsem ji teprve uslyšel. Tentokrát byla opatrnější. Sice jsem ji neviděl, ale slyšel jsem, jak se zastavila a jak se rozhlíží kolem, jestli tu někdo není.

Otevřel jsem oči, když se pustila opět do pohybu. Běžela směrem k lesu. Už teď jsem si všiml, že tam chodí často a že to tam zřejmě i miluje. Ano, běžela tam. Jenže bohužel jsem na ni opět civěl celou dobu a tak když vběhla do stínu lesa, tak se na mě otočila a spatřila mě.

Chvilku jsme na sebe oba dva hleděli, ale ona se pak otočila a běžela hlouběji do lesa. Hlouběji a hlouběji. Dál a dál ode mne. Počkat, co to měla v těch rukách? V levé měla nějaké hadry, asi nějaké oblečení, ale co to měla v pravé ruce? Viděl jsem dobře? A nebo se mi zdálo, že tam měla pochvu s mečem? No, nevím.

Mohl jsem ji sledovat i stopovat, ale teď to bylo až moc riskantní, když mě viděla. Když tak až zítra. Teď už můžu jen čekat než přijde, ale to bude až kdo ví kdy.

Vystrčil jsem hlavu víc ven a odíval jsem se nad sebe. Nade mnou byla již jen střecha. Postavil jsem se a zachytil se okapu. Byl velice šetrný a proto jsem se rychle vyhoupl na střechu. Po střešních taškách jsem vylezl až nahoru ke komínu. Byly tu dva komíny-jeden od krbu v ředitelně a druhý od kotle, kterým se topilo. Já chtěl ten od ředitelny.

Došel jsem k němu a nahlédl jsem dovnitř. Komín vedl až dolů do přízemí, ale i přes tak jsem viděl až na dno, na ta polena dřeva, která tam byla narovnaná. I přes to jsem slyšel, jak tam někdo pomalu oddechoval a to to ještě bylo z vedlejší místnosti.

Vylezl jsem na komín a na chvíli jsem si připadal jako Santa Claus, hlavně když jsem si uvědomil, co chci udělat. Chtěl jsem skočit do komína a taky jsem to hned udělal.

Padal jsem rychle a teprve až dole těsně nad prkny jsem se zastavil o stěny komínové šachty. Těsně pod nohama jsem měl ta polena. Pustil jsem se a jemně a tiše jsem dopadl na nohy.

Vylezl jsem z krbu. Teď si asi myslíte, že zabrzdit takto v komíně jak jsem to udělal já je nemožné. Ano, je to nemožné, ale pro člověka a pokud si nepamatujete, tak jsem tu již zmiňoval, že člověk nejsem, ale že nevím co jsem. Takže pro mě to nemožné nebylo. Přežil bych i v pohodě pád z mrakodrapu a nic by se mi nestalo.

Nacházel jsem se v ředitelně. Byla tu tma, ale ještě jsem cítil vůni svíček, které tu měl asi před hodinou zapálené. Štefan spal ve vedlejší  místnosti, kam jsem se právě vydal.

Obešel jsem psací stůl a potichu jsem otevřel dveře do Štefanova pokoje. Nahlédl jsem dovnitř. Uvnitř byla veliká manželská postel, na které spal Štefan. Zdál se mu nějaký asi pěkný sen, protože se tak zvláštně culil. Měl na sobě jen spodní prádlo.

Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou dveře. Došel jsem až k posteli a s ledovým pohledem jsem sledoval Štefana. Pořád se tak nechutně culil, jako kdyby tam byla nějaká úžasná dívka a flirtovala s ním a nebo se rovnou před ním svlékala.

Nechutné.

,,Ynrano, miluji tě..." zašeptal a já jsem zaťal ruce v pěsti. A on zvedl ruce tak, jako kdyby někoho držel kolem pasu a najednou začal dělat, jako kdyby toho někoho líbal. Samozřejmě, že měl ve snu Ynranu. Nechutné a to ne málo.

Odvrátil jsem od něho pohled a podíval jsem se na noční stolek. Měl na něm nějakou složku papírů. Ta složka měla černou barvu a byla dost tlustá. Plná papíru. Tam musela být o někom pěkná slohovka.

Došel jsem ke stolku a vzal složku do ruky. Patřila pod písmeno Y a na vrchu bylo napsáno: Problematické dítě. Kdo tady mohl být tak problematické dítě? Netušil jsem a tak jsem složku otevřel. To co jsem uviděl, mě překvapilo.

Hned na první straně bylo napsáno Ynranino jméno a bylo tam i několik jejích fotek. Asi deset jich bylo. Od malé šestileté holčičky až do teď. Na prvním papíře byl napsán o ní záznam. Od kolika let tu je. Její vzhled byl napsán zezadu každé fotografie. Kdy se narodila a kde byla nalezena.

Takže i ona byla nalezena, stejně jako já. Byla tu od třinácti let. Vzhledově se opravdu hodně změnila, protože když ji našli, tak měla vlasy černé jako uhel. Až poté ji začali hnědnout a teď jí zůstali takovéto. Taky její oči se hodně změnily. Při nalezení byly šedé, poté modré, zelené a hnědé a teď jsou tak nějak všechny čtyři barvy dohromady.

Sakra. To o ní tolik věcí ještě nevím?

Vzal jsem do ruky ty všechny papíry a rychle jsem to prolistoval. Našel jsem tam spousty zajímavých věcí, ale nic jsem nečetl. Chtěl jsem si to vše přečíst. Jenže nemohl jsem si jen tak vzít nějakou složku a tak jsem se rozhodl, že si to vše okopíruji.

Vyšel jsem z pokoje a nechal úchylného Štefana, úchylným Štefanem. Došel jsem ke kopírce a začal jsem tam postupně dávat jeden papír za druhým. Naštěstí tu byla moderní kopírka, která nedělala rámus, takže jsem si to mohl hezky v klidu okopírovat.

Když jsem měl vše okopírované, šel jsem vrátit složku na noční stoleček. A málem jsem se poblil, při pohledu na Štefana. Tentokrát to bylo mnohem horší než před tím. Nebudu vám tady raději ani popisovat, co dělal. Však vy si to dokážete představit.

Co nejrychleji jsem odtamtud vypadl. V ředitelně jsem si ze stolu vzal moji okopírovanou složku papírů a ještě jsem došel vypnout kopírku. Nesměl jsem tu po sobě nechat ani jednu zřejmou stopu.

Odešel jsem již normálně dveřmi. Naštěstí mě nikdo neviděl, když jsem šel po chodbě k sobě do pokoje. Ynrana tu ještě pořád nebyla a tak jsem si sedl opět na parapet okna a opřel jsem se o trám.

V ruce jsem pořád držel složku, ale neotevřel jsem ji. Nejprve jsem se podíval k lesu, jestli tam někde neuvidím Ynranu, ale ne. Neviděl jsem ji. A tak jsem se ještě podíval na Syčáka, který byl kolem mého zápěstí a spokojeně spal.

Zahleděl jsem se na nápis na složce a přemýšlel jsem, proč toto usoudili. Jak si může někdo myslet, že je Ynrana Problematické dítě? Vždyť je pořád pryč a jen mlčí. Nic nedělá, teda jako špatného, jinak je akční hodně, tak proč?

Věděl jsem, že odpověď je v této složce a tak jsem ji otevřel. Bylo zakázané si číst složky, pokud si nebyl ředitelem. Štefan teď měl za úkol, si přečíst složku každého dítěte v tomto domově dětí. Dobře jsem věděl, že si již všechny přečetl, protože byly velice málo tlusté. Úplně na konec si nechal Ynranu a asi bude hodně překvapen.

Prostě jsem to nedokázal pochopit. Proč zrovna ona? Hned na první straně byl takový její popis. Bylo tam napsáno, kdy byla nalezena a kdy má narozeniny. U narozenin bylo však napsáno cca, jako přibližně. To jsem nechápal. To nebyly nikde její údaje, kdy se narodila?

Jako Typ dítěte byla samozřejmě problematické. Jak taky jinak, když to bylo napsáno již rovnou na deskách.

Poté tam bylo napsáno umístění, kde byla všude v domově dětí. Normálně tam má každé dítě napsáno tak jeden domov dětí, maximálně dva, ale ona jich tam měla rovnou deset. Nikde nebyla déle jak rok. Jen tady byla tři roky a tady asi už i zůstane. Jenže proč byla v tolika Dětských domovech?

Také tam bylo napsané další a v dalším byla jen poznámka, že byla tak problematická, že musela být několikrát přemístěna. To by mě zajímalo proč?

Jako poslední tam bylo napsáno zvláštní znaky. Myslel jsem, že tam nic nebude, ale překvapilo mě, co tam bylo napsáno. Bylo tam napsáno o jistém vlnovkovém tetování, které má na obou rukách od konečků prstů po lokty. A že prý byla s tetováním již nalezena.

Sakra že jsem si toho tetování nevšiml? Asi muselo být opravdu hodně světlé. Okopíroval jsem si i všechny ty fotky i s popiskem zezadu.

Chytil jsem do rukou papír s jejími fotkami a postupně jsem si je prohlížel. Když byla nalezena, vypadala, jako nějaká divoženka, ale posléze se začala měnit. začala krásnět, i když v jejích deseti letech vypadala, jako kdyby to s ní šlo opět z kopce, ale fotka ze třinácti let vypadala již opět velmi dobře. To se dostala sem.

Pořád jsem tomu nemohl věřit a tak jsem otočil na další stranu. Přišla řada na ,,Nalezení" . Do toho jsem se začetl. Četl jsem dál a dál bez zastavení a text jsem přímo hltal očima. Nemohl jsem tomu uvěřit a nechápal jsem, proč taková nezůstala, proč je teď jiná? To se nejspíš také dočtu.

¥ ¥ ¥ ¥

Neměl ani chvíli klidu. Pořád jej někdo s něčím otravoval. Pořád tamto a tamhleto. To se již nedalo ani vydržet. Vždy když si konečně našel chvíli klidu, tak si vždy někdo zase něco našel.

Byl tak rád, že neměl žádné děti ani ženu, které by jej pořád obklopovali a o něco žádali, nebo by jej jenom zdržovali od práce. To by již neměl, ani tu malinkou chvíli odpočinku.

Ale počkat, vždyť on dítě měl! Vzpomněl si zrovna. Po šestnácti letech si teprve vzpomněl. Věděl že se jeho potomek dostal na planetu lidí. Na takzvanou Zemi. Tolik let si na svého potomka nevzpomněl. Jak jen mohl, ale jemu to bylo celkem i jedno. On byl rád, že se nemusel o nikoho starat a že nemusel nikoho hlídat.

Měl mnohem vážnější práci, než jen hlídat nějakého smrada, který se stejně dokáže o sebe postarat sám. měl na práci kralování. To bylo mnohem důležitější, nebo alespoň pro něj ano.

Byl již znaven za dnešní dlouhý den a chtěl si odpočinout, ale jeho povinnosti mu to nechtěli dovolit. Vždy bylo vše proti němu. Když chtěl ono, měl úplný opak. Když něco nechtěl, tak to dostal a tak různě.

Stejně to bylo i s jeho potomkem. Žádného smrada nechtěl, ale přece jej dostal. neměl se o něj kdo starat a on sám by to nezvládl a tak pustil svého potomka vstříc vesmíru. Ať jej vesmírné vlny donesou kam chtěj a ony ho zrovna donesly na planetu Zemi. Pane bože, to si teda vybrali.

Prostě to bylo nemožné a nemožné.

Jak ho již ze všeho bolela ta jeho palice. Nemohl již ani spát, i když pořád chtěl. Musel prostě dělat své povinnosti a to jak v noci, tak i přes den. Už si dokonce myslel, že se zhroutí, ale to on nemohl.

Vždyť on byl bůh. Nebo měl alespoň krev bohů. Měl vzácnou a mocnou krev.

Hrál si se svojí zbraní. Ta jediná mu rozuměla a ta jediná byla pouze jeho, a ne nikoho jiného. Ta jediná jej chápala a nikdy jej neopustila.