8. kapitolka
To snad Štefan nemyslel vážně! Předevčírem jsem měla narozeniny já a Anro měl narozeniny ještě o den dřív. A právě teď jsme dostali od Štefana luxusní dárek-auto a to ještě tak neskutečně drahé auto.
Lamborghini Reventon. Toto auto stojí 1 600 000 $ což je asi tak 30 400 000 Kč.
Toto auto svým vzhledem připomíná stíhačku, což se mi velice líbí.
Je to jedno z nejkrásnějších aut, které se dá na silnicích vidět.
Z 0-100 zrychlí za ,,příjemných" 3,4 sekundy a je schopno jet až 330 km/h. To je ten největší luxus, který by si kdo přál. To jsme si snad já ani Anro nezasloužili. To je neskutečné. Ještě ta jeho černá barva.
Proudilo mnou neskutečné nadšení a překvapení, toto jsem opravdu nečekala. Podívala jsem se zaskočeně na Anroa a ten se též na mě podíval. Oba dva jsme se tvářili pořád ledově, ale v očích jsme měli úžas a vděk.
První z nás dvou se vzpamatoval Anro. Došel ke Štefanovi a pevně jej objal. Poplácal ho ještě po zádech a poděkoval mu. Poté přišla řada na mě. Když Anro ustoupil. Přistoupila jsem ke Štefanovi já. Objala jsem ho kolem krku a on si mě k sobě přitiskl. Trochu jsem se odtáhla a dala jsem mu pusu n tvář.
,,Děkuji." zašeptala jsem mu do ucha a odtáhla jsem se od něho. Byl úplně okouzlen, ale brzy se vzpamatoval. Já i Anro jsme ještě pořád civěli na to auto. Oba dva jsme tomu nemohli pořád uvěřit a tak jsem se otočila na Štefana.
,,Ale proč?"
,,Zasloužili jste si ho."
,,Ale proč tak drahé?"
,,No." odmlčel se a přistoupil ke mně. Přiblížil se k mému uchu a zašeptal: ,,Jsem miliardář, tak pro ne?" cítila jsem na krku jeho studený dech a ještě jsem ucítila, když se rty dotkl jemně mého ucha. Bylo mi to docela i nepříjemné, ale tak co. Musela jsem mu to dovolit, když on nám dal takovýto dar.
,,Máte to auto, ale napůl ano?" oba dva jsme pokývali hlavou.
,,Tady jsou klíčky a papíry." řekl Štefan a podal oboje Anroovi.
,,Doufám, že máš řidičák." řekl pobaveně Štefan směrem ke mně a já přikývla, protože jsem ho taky měla. Tady ve státě kde žiji, se totiž dá udělat řidičák již v šestnácti a tak jsem dělala řidičák již v patnácti a odevzdali mi jej teprve nedávno.
,,Jo a ještě jsem ti chtěl Ynrano říct, že všechny dneska koupené věci jsou u mě v autě v kufru a tak pokud chceš, tak si můžeš nějaké z nich vzít a jít se přestrojit třeba i do auta." přikývla jsem ,protože jsem se opravdu chtěla přestrojit.
Dneska byl velice teplý den a proto pro mě byla jasná volba kraťasy a tílko. Dnes jsme ani neměla tělocvik, takže jsem si nemusela brát nějaké sportovnější oblečení. Otevřela jsem kufr a dala jsem do něj ještě i ty tašky, které jsem měla v ruce. Odnesl sem i Anro své tašky.
Začala jsem se přehrabovat v taškách a nakonec jsem vyhrabala černé kraťásky se cvočky tvaru pyramidek. K tomu jsem vytáhla tílko černé barvy s anglickým nápisem: Dej si pozor! Jsem největší predátor na světě! Ten nápis byl rudou a bylo ještě provedeno, že z toho nápisu ztéká krev. Vzala jsem si ještě nové spodní prádlo.
Vstoupila jsem do auta na zadní sedačky a zkontrolovala jsem si, jestli mě chlapy sledují, ale ti byly nadchnuti autem. Rychle jsem se oblékl a ztrhla jsem ještě z oblečení cedulky, které jsem hned poté vyhodila do koše. To ohořelé oblečení jsem schovala do jedné speciální tašky a tu mikinu jsem vrátila zpět Anroovi.
Ještě jsem si z tašky z papírnictví vše dala do té tašky přes rameno a vrátila jsem se zpět k chlapům. Podívali se na mě a sjeli mě pohledem. Musela jsem vypadat krásně, ale to mi bylo jedno. Bylo přesně za pět minut osm a my jsme měli co dělat, abychom to stihli do školy.
Rozloučili jsme se se Štefanem a opatrně jsme nastoupili do našeho nového auta. Připoutali jsme se a Anro opatrně nastartoval. Auto krásně zavrčelo při startování. Nádherný zvuk. Anro opatrně vycouval a naposledy jsme se kývnutím hlavy rozloučili se Štefanem.
Jakmile jsme jeli po parkovišti, všichni na nás civěli. Toto auto se totiž moc často nevidí. Je jich na světě jen pár. Asi tak dvacet, nebo kolik. Anro opatrně najel na hlavní silnici a hned jsme jeli šedesát. Bohužel byla jen tato rychlost povolena tady ve městě, ale za městem to určitě rozbalí. To jsem si byla jistá. Jízda tímto autem byla velice pohodlná.
Svůj řidičák jsem měla v dětském domově u ředitelky na stole. Přišel včera poštou, ale ředitelka mi jej chtěla dát až dnes, protože včera na to zapomněla.
Lidi kolem si i naše auto fotili, jak až byli překvapeni. Pár krát jsme stáli na červený a tak i lidi v autech se otáčeli, aby si nás mohli vyfotit.
Jakmile jsme vyjeli z města, Anro přitlačil na plyn. Hned jsme jeli sto padesát a rychlost stále stoupala. Těsně před školou začal Anro brzdit a opatrně najel na školní parkoviště. Naštěstí byla skla auta černá, takže nešlo vidět dovnitř a tak všichni žáci kolem jen čekali, kdo z toho auta vystoupí.
Snad všichni žáci byly na parkovišti a kdo tam nebyl, tak se tam hned objevil. Bylo tu již jen jedno volné místo a tak se Anro chystal najet. Tak jo, on svůj první dojem udělal úžasně, stejně tak jako já. Jenže já krásou, ne károu. I když on taky okouzlí krásou.
Opatrně zaparkoval a já jsem tuto jízdu nazvala za velice povedenou jízdu. Musel to být dobrý řidič. Opravdu uměl dobře řídit.
Vyndal klíčky ze zapalování a podíval se na mě. Já se na něj taky dívala. Oba dva jsme naráz kývli a dali si tak znamení, že oba dva naráz vystoupíme. Zvedl ruku a začal na ni odpočítávat. Nejprve tři prst, poté dva a nakonec jeden. Poté jsme oba dva naráz přikývli a otevřeli dveře.
Vystoupili jsme naráz. Já již s taškou přes rameno a on s batohem v ruce, který si hned hodin na pravé rameno. Jen na jedno, protože na dvou ramenech to bylo jen pro šprty a ty, kteří prostě nedokázali pochopit, že to prostě není v módě.
Anro vypadal strašně sexy. I já jsem to dokázala uznat, ale já mu dokázala odolat. Jo a co já? No, dnes už jsem se vybodla na nějaké skrývání krásy a tak jsem šla v plné své kráse.
Všichni na nás překvapeně civěli. Já byla velikou pozorností u kluků a Anro zase u holek. Sakra proč jsme jen tak bili krásní. Možná jsme museli trochu vypadat jako dvojčata nebo něco takového, protože jsem se oba dva stejně tvářili. Ledově a tvrdě.
U brány již čekali ti tři blbečci, kteří se považovali za mé kámoše. Dokonce i několik mladších učitelů se přišlo podívat, kdo to přijel. Bylo mi jasné, že Anro bude muset jít ještě do kanceláře a že ho Štefan zaměstnal úkolem mě hlídat. Nesnášela jsem, když mě někdo hlídal, ale věděla jsem, že u něj to hrozné nebude, protože on mě nebude soudit a bude mlčet.
Mihla jsem se s kluky - Matem, Tomem a Jackem. Oni na nás civěli s otevřenými pusami a ani nepozdravili, tak já je taky ne. Vůbec jsme se nezastavovali a šli jsme prostě dál. Až do kanceláře. Tam mě nechal Anro na chodbě, i když nechtěl, ale úřednice mě tam nechtěla.
Asi po dvou minutách Anro opět vyšel a my jsme se vydali směrem do ,,učební" budovy, kde jsme vyběhli schody až úplně nahoru do nejvyššího patra, kde jsme vešli do učebny matematiky. Ještě tu nebyl učitel, takže to byla naše klika, protože jsme přišli trochu později.
Moje zadní lavice u okna byla volná, asi si každý pamatoval na ten incident první den. Posadila jsem se na svou židli vlevo a Anro si sedl na židli vedle mě vpravo.
Teprve teď jsem si uvědomila, že vlastně nemám nic k jídlu, ale tak co, to přežiji.
¥ ¥ ¥
Trvalo dlouho než konečně skončilo vyučování, ale dnes byl zatím nejlepší den na této škole. Sice zatím třetí den, ale to je jedno. Ti tři kluci - Jack, Tom a Matt za mnou dnes ani jednou nepřišli. Nejspíš se báli Anroa, ale měli také důvod. Vypadal jako někdo, s kým si není radmo zahrávat.
Snad všichni kolem si mysleli, že spolu chodíme, ale že já jsem s ním jen proto, že je bohatý-to kvůli tomu autu a že on je se mnou jen pro to, že jsem jak modelka. Toto usuzovali proto, že jsme všude chodili spolu, ale ani jednou jsme se sebe nedotkli a ani jednou jsme na sebe nepromluvili.
Jenže toto byly hloupé pomluvy, které si vymýšleli, protože nám to záviděli, i když neměli co.
Když jsme odpoledne šli k parkovišti, šli jsme opět vedle sebe a měli mezi sebou mezeru tak jednoho člověka. Všichni tu čekali, než mi odjedeme. Ani jeden žák či učitel ještě neodjel domů. Všichni tu byly nastoupení a mnohý z nich měli již připraveni mobily.
Oba dva jsme opět naráz nastoupili. Anro nastartoval a motor opět krásně zavrněl. Opatrně vycouval, ale z parkoviště tentokrát odjel rychle a když najížděl na hlavní silnici, tak se ani nerozhlédl a vjel na silnici. Ještě více to rozjel a my jsme frčeli pryč.
Milovala jsem rychlou jízdu autem, ale naposledy jsem jela takto rychle asi před třemi lety a to, když mě vezl jednou ten kluk s dýkami, někam do školy myslím. Ten se taky nebál jezdit rychle, stejně tak i Anro.
Jízdu do domova dětí jsem si užila. Když jsme již přijížděli po příjezdové cestě k domu, všimli jsme si, že před hlavním vchodem jsou snad všichni nastoupení a ceduli s nápisem ,,Domov dětí na kopci" překrývalo plátno s nápisem: ,,Všechno nejlepší!" . Ale ne.
Oba dva jsme se na sebe podívali a já jsem v jeho očích spatřila větu: Ale ne. Taky jsem nechala, aby viděl tu samou větu i v mých očích a poté jsme se podívali opět před sebe.
Anro zaparkoval vedle Štefanova obrovského auta a vyndal klíčky ze zapalování. Oba dva jsme se na sebe podívali a tím si dodali odvahu. Oba dva jsme naráz vystoupili a došli jsme pár metrů před ostatní. Stáli jsme vedle sebe, s mezerou jeden člověk. Já stála napravo a Anro nalevo.
,,Tři, čtyři-" odstartoval Štefan a všichni začali zpívat: Happy birthday to you. To ne, to snad ne. A tak to začalo. Blbá oslava narozenin. Moje první oslava.
,,Najednou přinesli dort. Měl dvě patra. To dolní bylo širší a mělo 17 svíček. To horní mělo 16 svíček. Na dortu byly namalované lebky s úsměvem. Ještě tam byla i moje kočička Tajemství a nějaký had. To byl asi mazel Anroa. Hmmm, had. Ten by se mi taky líbil.
Na vrchu dortu byly dvě postavičky. Já a Anro. Byly to úplné podobizny, až na to, že jsme se opírali zády o sebe a my jsme se zatím sebe ani nedotkli.
,,Přejte si něco." řekl Štefan a mi jsme se postavili k dortu každý z jedné strany. Stáli jsme naproti a já se snažila najít jeho oči ve stínu jeho vlasů, ale nenašla jsem je. On bohužel moje oči viděl, ale tak co, já je pod vlasy moc schovat nemohla, protože to prostě nešlo, schovat oči, pod tak dlouhé vlasy.
Pořád jsem netušila, co si mám přát. Nechtěla jsem si přát nic ohledně mě. Hleděla jsem zamyšleně na Anroa a najednou mě něco napadlo: ,,Budu si přát, aby byl šťastný a měl šťastný život, ne tak pokažený, jako mám já."
,,Přeji si, abys měl šťastný život a abys byl šťastný, Anro." řekla jsem si v mysli a na okamžik jsem spatřila jeho oči. Nebo spíš odlesk v jeho očích. Už jsem jeho oči však viděla, ale vždy jen chvilku, ale dokázala jsem si všimnout, že je má šedé. To se mi líbilo.
Kývla jsem hlavou na znamení, že jsem si již něco přála a on také kývl. Naráz jsme se nadechli a sfoukli svíčky. Všichni kolem začali tleskat, jako kdyby jsme udělali kdo ví co a začali se hrnout do jídelny, protože byla řada na rozkrájení dortu.
Já a Anro jsme zůstali venku jako poslední. Ještě jsme se na sebe podívali a dodali si odvahu, před velice náročným odpolednem a večerem. Věděli jsme oba dva, že to bude přímo peklo.
¥ ¥ ¥
Večer si mě ještě k sobě zavolal Štefan. Šla jsem tedy do ředitelny, která již patřila jen jemu. Ředitelka byla již pryč a jen tak se nevrátí. Když nás totiž opouštěla, tak měla v očích radost. Nevím jestli měla dřív ráda děti, ale poslední dobou jich měla již plné zuby.
Byla jsem docela i ráda, že již vypadla. Baba jedna. Za ty peníze, které nám byly určeny si často kupovala věci pro sebe a ne pro nás. Zjistila jsem to teprve nedávno a poté ještě říkala, jak máme málo peněz, no prostě nemožné. Dokonce jsem si tuto uměleckou školu musela z poloviny zaplatit sama! No prostě bych ji nejraději nafackala.
Jenže to teď nebylo podstatné.
Zaťukala jsem na dveře ředitelny a vevnitř se ozval Štefanův hlas a vyzval mě ať vstoupím. Otevřela jsem neslyšně dveře a vstoupila jsem do místnosti. Vypadalo to tu trochu jinak. Štefan si to tu trochu přestavěl, ale vypadalo to tu mnohem lépe. Místnost osvětlovali pouze svíčky, kterých bylo snad dvacet, možná i více.
Zavřela jsem za sebou neslyšně dveře a zůstala jsem stát na místě. Koukala jsem se na Štefana, který stál u okna ode mně napravo. Stál ke mě zády a díval se ven. Měl na sobě pouze černé jeany a jinak měl hruď nahou. Viděla jsem pouze jeho nahá záda, ale i tak mi bylo jasné, že na sobě pracuje. Měl osvalené ruce i záda a hruď zepředu určitě taky.
,,Přišla si." řekl klidně a tiše.
,,Ano." měla jsem na sobě ještě pořád to oblečení ze školy. Já nebyla taková, že bych se pořád převlékala. Bylo asi hodinu po skončení oslavy. Velice mě překvapilo, když došlo na dárky. Již jsem žádné nečekala, ale dostala jsem jich ještě snad dvacet. Každý dárek byla nějaká odborná věc na kreslení. Byla jsem z toho velice překvapena.
Také dnes Štefan koupil dvě postele a udělalo se místo v jedné malinké místnosti kam se dali a udělal se tam mě a Anroovi pokoj. Štefan doufal, že nám nebude vadit společný pokoj a ani jednomu z nás nevadil. Měli jsme tam ještě dvě skříně a dva psací stoly. Na zdi ještě viselo veliké zrcadlo. Nebylo tam sice střešní okno, ale to zas tak nevadilo.
Tašky s oblečením, které jsme dnes nakoupili jsem měla na posteli. Nechali mě, ať si je sama narovnám do skříně. To mi vyhovovalo. Také jsem si je tam hned narovnala.
,,Už jsem myslel, že nepřijdeš." zašeptal a podíval se na mě přes rameno. ,,Ne jako že bys přišla pozdě. Jen je divné zvát někoho takto večer a ještě dívku k sobě jako k muži. Nevěděl jsem, jestli třeba nebudeš mít strach..." opět se díval ven z okna.
Také se mi líbilo, že Štefan tu chtěl udělat rekonstrukci tohoto starého baráku. Byl opravdu hodně zastaralí a neuchovávaný, takže byl v otřesném stavu. Loupala se omítka a tak dále. Již dnes tu byly dělníci, kteří tu byly omrknout omítku a zítra ji sem přijdou dělat novou.
,,Nemám strach." řekla jsem pevně a on se usmál.
,,To je dobře." otočil se ke mě a prohlédl si mě. Od hlavy až k patě. Stále jsem měla postavený štít a byla jsem za to ráda, protože se mi i párkrát podíval do očí. nechtěla jsem totiž vidět jeho myšlenky.
Hruď měl opravdu osvalenou, ale ne tak jako Anro. Vlastně mě byly svaly tak nějak i ukradený, ale když je možnost se na ně podívat, tak se na ně vždy podívám. Učím se totiž detaily lidského těla, abych mohla kreslit lidi a aby vypadali jako živí.
,,Chtěl jsem ti jen již něco dát. Poslední dárek. Došel ke stolu a ze zásuvky vyndal ještě dárek zabalený v balícím papíru černé barvy.
,,Jo a doslechl jsem se, že sis musela zaplatit polovinu školného sama?" zeptal se a já pouze přikývla. ,,V tom případě ti ty peníze vrátím, protože já nechci, aby si mé děti museli platit tyto věci." vzal do ruky ještě peněženku a vyndal z ní několik tisícovek.
Školné bylo dost drahé, protože se tam umělecké potřeby kupovaly pro školu jako pro žáky a nemuseli jsme si nosit svoje malířské potřeby z domova. Cena školného byla 12 000 Kč. Z toho jsem si 6 tisíc platila sama.
Štefan došel až ke mně a předal mi do ruky jak dárek, tak i peníze. Nikdy jsem v rukou nedržela tak veliké peníze. bylo to pro mne nové. Já však nebyla taková, že bych je šla hned všechny utratit, chtěla jsem si je na něco šetřit.
,,Děkuji." zašeptala jsem a podívala jsem se Štefanovi do očí. Měl krásně tmavě hnědé oči, díky kterým vypadal nevinně a roztomile. pro mě však moc roztomilý nebyl. Byl to pořád jen člověk a to nic nezmění a už vůbec ne oči. I když někdo by to změnit mohl....
,,Nemáš za co děkovat. Můžeš jít." řekl a já vyšla z ředitelny. Pustila jsem se tichu a temnou chodbou ke schodům, po kterých jsem rychle a neslyšně vyběhla až úplně nahoru.
Nahoře jsem zabočila doprava a pustila se chodbou až úplně nakonec, kde jsem zahnula doleva a pokračovala ještě chodbou až úplně na konec, kde se nacházely jedny dveře. Za těmito dveřmi byl můj a Anroův pokoj.
tento pokoj se velice dlouho nepoužíval, protože se říkalo, že v něm straší a jednou v něm prý zemřelo i jedno dítě. Nevím jestli to byla pravda, ale pokud ano, tak tedy nevím, co tam strašilo, protože tam nic nebylo.
Otevřela jsem dveře a potichu jsem vešla dovnitř. Nikdo tu nebyl. Ani Anro. Došla jsem ke své posteli, na kterou jsem se posadila. Bylo tu šero, ale to mi nevadilo. Rozhodla jsem se, že si rozbalím dárek. Netušila jsem, co to je, ale bylo mi jasné, že to bude nějaké oblečení, protože ten dárek byl měkký.
Hezky pomalu jsem rozvázala mašli a rozbalila balící papír. To co jsem našla uvnitř mě překvapilo. Byly to ty šaty, u kterých jsem načapala Štefana a Anroa jak se na ně dívají v obchodě se spodním prádlem. Na ty šaty, které jsou spíš jen podprsenka s krajkou až pod zadek. Byly černo modro bílé, jako jsem viděla u Štefana dneska v košíku.
No super. Co jsem si o tom mohla jen myslet. No asi to budu nosit jako pyžamo, když bude veliké teplo, abych udělala Štefanovi radost, alespoň tím, že to nosím.
Uklidila jsem to do skříně a zastavila jsem se před zrcadlem. Ve tváři jsem měla stín. Moje tvář byla teď ledovější než kdy dřív. Poznamenala mě smrt Tajemství a to již na vždy.
Vzpomínka na Tajemství ve mě zburcovala hněv. Zavrčela jsem sama na sebe do zrcadla. Měla jsem chuť do něčeho udeřit, ale musela jsem se ovládat.
,,Pomstím tě, neboj se." zašeptala jsem a začala jsem si představovat, jak zabíjím toho, kdo zabil moji kočičku. Jenže dýky k jeho smrti mě stačit nebudou, budu potřebovat ještě něco dalšího.
V ruce jsem ještě pořád držela peníze a najednou mě něco napadlo. Doběhla jsem ke skříni a začala jsem se v ní přehrabovat. Vyhrabala jsem černou mikinu a černé jeany. Přestrojila jsem se tak, abych byla celá v černém, potřebovala jsem totiž splynout s nocí. Na hlavu jsem si dala kapuci a vlasy jsem si nechala pod mikinou.
Postavila jsem se před zrcadlo a málem jsem splynula s černou zdí za mými zády. Vymalováno tu bylo černou a to proto, že tu taky dřív spal ten kluk s dýkami, ten tu prý taky někoho možná i zabil.
kdybych neměla na nohou obvazy, tak bych tu krásně splynula ve tmě. peníze jsem si dala do kapsy a rozeběhla jsem se směrem na chodbu, poté ke schodům a nakonec k hlavním dveřím.
Zastavila jsem se u své přihrádky na boty a vzala si odtamtud svoje nové černé botasky. Obula jsem si je pomalu, protože jinak bych dělala rámus a mohla se prozradit a navíc by mě to velice bolelo.
Když jsme měla již obě dvě boty na nohou, došla jsem k oknu, které bylo již otevřené. Někdo jím musel jít ven, ale kdo? Nejspíš Anro, protože ten ještě nebyl v pokoji, ale tak co. Vyskočila jsem oknem ven a lehla jsem si do trávy. Splynula jsem s ní a podívala jsem se kolem, jestli tu někdo není, ale nikdo tu nebyl.
Bylo ticho.
Zvedla jsem se a rozeběhla se dolů z kopce. Běžela jsem podél silnice, ale opačným směrem, než jsem jezdila do školy a než jakým bylo město. Chystala jsem se do nejbližší vesnice, nebo spíš blízko k ní.
Kus od silnice jsem se ještě zastavila a podívala se za sebe, protože jsem na svých zádech ucítila něčí pohled. Byl to již mě velice známý pohled. Podívala jsem se kolem domu dětí, ale nikde nikdo a tak jsem se podívala k lesu a taky nic. Najednou mě napadlo se podívat na střechu domu dětí a tam jsem spatřila zalesknutí bílých vlasů.
Anro.
Stál tam v černém oblečení na jedné noze a tu druhou měl pokrčenou. Ruce měl zkřížené na hrudi a kapuci na hlavě. Upíral na mě pohled. chodidla měl však bosé. Stál dokonce jen na špičce nohy a na komíně. Musel mít velice dobrou rovnováhu.
Neměla jsem čas jej tu pozorovat a tak jsem se rozeběhla podél sinice. Nemusela jsem nikam moc daleko běžet. Vesnice byla vzdálená dva kilometry, to nebylo zas tak moc.
Byla to veliká vesnice a kolem bylo plno malých vesniček. Já však běžela kousek mimo vesnici, ale pořád to ještě k vesnici. Já běžela k jedné veliké stodole, kde jsou přes den trhy, ale v noci tam je Černý trh. Tyto zakázané trhy už pomalu neexistují, no tak jsou zakázané, takže co asi čekat?
Blízko stodoly jsem se zastavila a rozhlédla se kolem, jestli mě někdo nevidí. Ale nikde nikdo nebyl. Doběhla jsem k vratům do stodoly a třikrát po sobě jsem třikrát zaťukala.
U dveří totiž hlídal jeden chlápek, který dovnitř pouštěl jen nějaké lidi. Bylo to přece tajné. Chlápek pootevřel dveře a řekl:
,,Znáš heslo?!" shodila jsem si kapuci na ramena a muži se ve tváři objevilo poznání. Poznal mě.
,,Promiň, já tě nepoznal, Ynrano. Jsi v tom zahalená jako vrah." řekl, usmál se a pustil mě dovnitř. Bylo tu hodně lidí, asi jako klasicky na trhu. Dalo se tu pořídit vše a to buď za peníze a nebo věc za věc výměnou.
Dřív jsem tu trávila hodně času, ale teď jsem tu chodila tak jednou za týden. Ale i přes to si mě tu pamatovali. líbilo se mi tu, protože tady nikdo nikoho nesoudil. Tady jsme se všichni brali jako sobě rovni.
Šla jsem uličkou až na konec, protože tam se prodávali zbraně. Ano, chtěla jsem si koupit nějakou zbraň. Sice jsem měla dýky, ale já chtěla ještě nějakou větší zbraň. Znala jsem toho majitele stánku. Byl to Bob, ale dnes tu byl jeho syn Tom. Dřív jsem tu chodila hlavně za nimi, protože byly dost fajn.
Tom se tvářil nějak posmutněle. Došla jsem až ke stánku a posadila se na vysokou židli, která tu byla hned před pultem. Tom si mě všiml a hned měl na tváři úsměv.
,,Čus Ynrano! jak tak koukám, tak jsi tu v plné své kráse." usmál se okouzlujícím úsměvem, ale i přes to měl v očích smutek. Přikývla jsem, ale ani on mě nedokázal rozesmát a to to byl tak fajn kluk. Stále jsem se tvářila ledově.
,,Nač ten smutek?" zazněl můj ledový hlas.
,,Ále. Tátovi je nějak špatně. Je nemocný a myslím, že umírá, jen matka si to nechce přiznat." řekl trochu jako kdyby mu to zas tak nevadilo, ale najednou se mu objevili slzy v očích. Hodně mrkal, aby slzy zamaskoval.
,,A co léky?"
,,Nemáme peníze..."
,,Mohu ti nějaké dát." to ho velice zaskočilo, protože on dobře věděl, že jsem z domova dětí. Vlstně jsem tu ještě ani nepopsala jak vypadá. Byl to vysoký černovlasý kluk. Výškově byl asi stejně jako já a vlasy měl dlouhé tak, že mu padaly do očí a měl je neupravené. Hodně i na sobě pracoval, takže měl i svaly. Jen jeho pleť byla snědá, ale to mi nevadilo, teda ne u něho, protože on byl slušný.
,,Ne, já nemohu tě obírat o těch pár korun, které dostáváš." začal hned prudce říkat. vytáhla jsem z kapsy těch 6 tisíc a on na nich mohl jen oči nechat. Taky nikdy v životě neviděl tolik peněz pohromadě.
,,Kde jsi je vzala? Doufám, že jsi je neukradla."
,,Polovina školného, které jsem si zaplatila. Nový ředitel mi je vrátil."
,,I přes to, nechci peníze."
,,Jak myslíš. Chtěla bych si koupit zbraň."
,,A jakou pak?"
,,Meč." vykulil oči.
,,Cože? Meč? A umíš s ním vůbec bojovat?"
,,Ne, ale umím s dýkami."
,,Jak myslíš." pokrčil rameny a na pult mi přinesl na ukázku všechny meče, které tu byly. A že jich bylo hodně. Všechny jsem si prohlédla. Byly tu i samurajské meče. I obou ručné meče.
Najednou jsem však vzala do ruky jeden meč, který jsem si hned zamilovala. Byl v černé pochvě. Uchopila jsem meč za rukojeť a tasila jsem jej. V tom malém světle se zalesklo jeho černé ostří. Na ostří byly vyryty nějaké stříbrné znaky. Nerozuměla jsem jim. Asi to byly nějaké runy.
,,Tak runa se ti líbí jo? Je to vražedná zbraň. Ostrá jako břitva. zatím jej žádná lidská ruka nezkrotila."
,,Chci ho." řekla jsem na rovinu a opět jsem jej zasunula do pochvy. Když jsem jej držela v ruce, přišlo mi, jako kdybych chvílemi slyšela tlukot jeho srdce.
,,Jsi si jistá?"
,,Na 100%." řekla jsem. ,,Kolik?"
,,No, asi se ti to bude zdát moc, ale dva tisíce." řekl jemně a prosebně.
,,Jo a máš ještě nějaké oblečení na boj?" usmál se a uklidil meče. Místo toho mi ukázal různé obleky. Nejvíc se mi však líbilo takové krátké tílko, které spíš bylo jako šátek kolem prsou, jen byl z tvrdšího materiálu a k tomu byly mini kraťasy ze stejného materiálu a stejné barvy.
,,Beru toto." přikývl a uklidil ostatní oblečení.
,,Teď to dělá dva a půl tisíce." ze svých šesti tisíc jsem vyndala tři a dala jsem mu je.
,,Nech si je celé a kup otci pořádné léky." řekla jsem a on mi poděkoval. Musela jsem jít a tak jsem vzala do jedné ruky oblečení a do druhé meč.
Potřebovala jsem s tím co nejdříve zmizet.
K Domovu dětí jsem opět běžela, ale tentokrát jsem si dávala pozor, aby mě nikdo neviděl, ani Anro.