Fantasy příběhy

Probudilo mě šimrání na boku. Jako kdyby mi po boku někdo jel prstem od vrchu až k pasu, ale prst to nebyl. Hezky to chladilo a nechávalo to za sebou mokrou stopu. Musela to mýt nějaká kapka vody? Ale kde by se teď tu někde vzala voda, když nepršelo, nic.

Pootevřela jsem oko a uvědomila jsem si, že vlastně ještě pořád sedím na parapetu okna. Usnula jsem tu. Jak jsem až čekala na další blesk, který však nepřišel. Ani déšť nebyl. 

Pohlédla jsem na svůj pravý bok, kde jsem cítila to šimrání a spatřila jsem tam ještě několik dalších kapek vody. Vlastně kapičky byly všude po mé pravé půlce těla, která byla skoro celá venku. Asi rosa.

Mělo by mě vše bolet, když jsem tu spala zády opřená o trám okna, ale nic mě nebolelo. Byla jsem naučená spát i nepřirozeně, jako třeba ve stoje opřená o strom a nebo i vzhůru nohama. Nojo milovala jsem různé pokusy.

Bylo ještě opravdu brzy. Ještě ani nevyšlo slunce a do východu zbývaly asi ještě dvě hodiny. Zavřela jsem oči a vrátila svou hlavu zpět, jak jsem se probudila a jak jsem i usnula. Seděla jsem s pokrčenýma nohama v kolenou. Ruce jsem měla zkřížené a opřené o kolena. Hlavu položenou o zkřížené ruce a záda opřená o trám okna.

Jen jsem poslouchala zvuky. Slyšela jsem již prvních pár ptáčků a cvrkání cvrčků. Po vzdálené silnici jsem slyšela přejet pár aut. Slyšela jsem i šustění listů trávy a jehličí v lese. Najednou jsem však uslyšela klidné a pomalé oddychování. Bylo blízko a mě bylo jasné, že je to Anro. Nejspíš ještě spal. Počítala jsem dobu mezi nádechy a byly pravidelné, takže spal a nebo se kontroloval.

Ne, musel spát.

Trochu jsem zavětřila. Sice to může znít zvláštně, ale ano, zavětřila jsem. Chtěla jsem cítit jakýkoliv pach tady v okolí. Cítila jsem vlhko, trávu, jehličí a ještě i kouř z mého oblečení.

Zbystřila jsem. Uslyšela jsem pohyb.

Byly to dobře slyšitelné kroky, které se blížili sem k jídelně. Slyšela jsem také šustit zástěru, takže jsem se uklidnila, protože to byla nejspíš jen nějaká kuchařka, která šla chystat jídlo k snídani.

Hned po chvilce šly další takové dvě osoby a po sléze ještě dvě. Zbystřila jsem opět, když se změnil rytmus Anrooa oddechování. Nejspíš ho ty ženy probudili, ale hned opět srovnal rytmus. Bylo to jen na chvilku.

Seděla jsem tu tak dlouho, že jsem si ani neuvědomila, že již začalo svítat. Teprve když mě první paprsky zahřály na kůži, otevřela jsem opět oči a vykoukla ven. Rosa byla již pryč. Byl čas, kdy jsem normálně vstávala.

Potichoučku jsem seskočila z parapetu a co nejvíc potichu se protáhla. Byl čas zahájit opět den rozcvičku a tak jsem se pustila do cvičení. Začala jsem dvaceti klučičími kliky. Poté jsem udělala dvacet kliků s tlesknutím, dvacet kliků jen na levé ruce a dvacet kliků i jen na pravé ruce. Už jsem se chystala na sto dvacet sklapovaček, když jsem na sobě ucítila něčí pohled.

Podívala jsem se směrem k kuchyním, ale tam nikdo teď nebyl. Podívala jsem se tedy směrem, kde by měl ležet Anro, ale ten tam neležel. Vůbec jsem si nevšimla, kdy se postavil a opřel o parapet okna. Zaujatě mě pozoroval se zkříženýma rukama na hrudi, kterou měl nahou.

Stuhla jsem na místě s rukama podél těla a pozorovala jeho pohled, který se vpíjel do toho mého. Oba dva jsme na sebe hleděli, ale ani jeden nechtěl uhnout pohledem. Nechtěla jsem uhnout pohledem jako první, ale věděla jsem, že on jím neuhne. A tak jsem se zahleděla na jeho svalnatou hruď a rychle jsem ji sjela pohledem. Měl opravdu veliké svaly na to, že mu muselo být tak sedmnáct.

Věděla jsem, že musí vypadat divně, když pozoruji jeho svaly a tak jsem se posadila na zem. Lehla jsem si na záda a rozdělila své neposlušné vlasy na dvě části. Vlasy jsem měla rozpuštěném, protože jsem na ně již neměla ani gumičku. Ruce jsem si dala za hlavu a pokrčila jsem nohy v kolenou. Započala jsem svých dnešních 120 sklapovaček.

Cítila jsem na sobě pořád jeho pohled, ale tak co, bylo mi to celkem i jedno, protože jsem ho také chvílemi pozorovala. Najednou když jsem byla skoro u konce se pohnul. Šel směrem ke dveřím u kterých se zastavil. Pozorovala jsem ho, protože jsem chtěla vědět, co bude dělat.

Otočil se čelem ke mně a podíval se na mě. Rychle jsem uhnula pohledem, ale nejspíš si všiml, že jsem jej sledovala. Ihned jsem se na něj podívala a všimla si, jak se zachytil trámu dveří nad svojí hlavou. Bylo mi jasné, že se bude přitahovat a také hned se poprvé před mýma očima přitáhl. Jeho svaly se napnuly a zvětšily.

Musela jsem jej sledovat, ale při tom jsem stále dál cvičila to své. Ani jsem si neuvědomila, že jsem dávno překročila svých 120 sklapovaček. Počítala jsem v hlavě dál a dál a zastavila jsem se asi u dvě stě dvacet. No trochu jsem jich udělala víc.

Probralo mě až sluníčko, které my zasvítilo do očí a tak jsem si uvědomila, kolik je hodin. Velice rychle jsem se postavila, až to i mě samotnou překvapilo. Musela jsem se jít ještě proběhnout. I hned jsem stála u okna a rozhodla se, že se půjdu proběhnout bosa, protože nemám čas si jít obout boty.

S lehkostí jsem přeskočila parapet.

Dopadla jsem již do suché trávy a pustila se co nejrychleji k lesu. Spěchala jsem a to hodně, protože jsem hodně času zameškala. Muselo být skoro šest hodin a my jsme měli v šest odjíždět. Běžela jsem rychle po jehličí, které se mi zabodávala do chodidel. Nevšímala jsem si toho.

Brzy jsem se otočila, abych se stihla vrátit.

Doběhla jsem právě v čas, ale do budovy jsem již vběhla hlavním vchodem, který byl již otevřen. Rychle po špičkách jsem vběhla do ošetřovny, kde nikdo nebyl. Nikdy tu nikdo nebyl. Vytáhla jsem ze skříňky obvazy a polštářky. Sedla jsem si rychle na židli a pinzetou si vytáhla všechny jehličky. Položila jsem rychle bez soucitu všechny polštářky na chodidla a rychle to obvázala obvazem.

Uklidila jsem to tam po sobě a vyběhla ven tak, aby mě nikdo neviděl. Povedlo se mi to. Ještě jsem se podívala, jestli na zemi není krev, ale nebyla. Rychle jsem si došla pro boty, které jsem si rychle obula. Sice to bolelo jako děs, ale věděla jsem, že nepůjde na mě vidět, že mě něco bolí.

Vyšla jsem z budovy a venku již čekalo několik kluků, kteří se chystali do školy. Všichni ti kluci byli ti, které si sebou sem přivezl Štefan. Původní děti totiž byly naučeny, že do školy jezdily autobusem a jen ti nejmenší, kteří chodily do školky vždy rozvážela ředitelka.

I Anro tu již stál. Opět měl na sobě to stejné oblečení jako včera. Černé kraťasy a černou mikinu. Spatřila jsem i Štefana, který něco dělal v autě. Postavila jsem se stranou jako vždy a hleděla jsem do dálky. Dva kluci mě zaujatě pozorovali. Muselo jim být tak třináct. Vypadali teda divně. Obyčejné hnědé vlasy, s jemnými rysy, nižší postavou a nebyly ani zrovna hubení. V rukou měli nějaký moderní mobil a chystali se mě vyfotit.

Zabránil jim v tom Anro. To mě překvapilo. Chytil toho jednoho za ruku, nejspíš hodně pevně, protože ten kluk sykl bolestí. Anro se na něj ještě varovně podíval a hned poté jej pustil. Kluci si něco o něm mleli, ale to byly jen nějaké nadávky. Já raději poslouchala rozhovor Štefana a Anroa, který jsem ale bohužel nestihla od začátku. Také jsem je tajně sledovala.

,,Drž se jí." radil Štefan.

,,Proč?!" Anro měl krásný hlas. Takový drsný, ledový a tvrdý. Přesně jako já. Bylo to pro mě jako pohlazení po duši.

,,To nevidíš jak je stejná jako ty?" povzdechl si ,,Konečně by si mohl mít nějakého přítele a jednou by z vás dvou mohlo být i něco víc."

,,Nechci přítele!" zavrčel.

,,Ale jednou ho budeš potřebovat." na delší dobu se odmlčel. ,,Dělej jak chceš." řekl na konec a zamířil směrem ke mně. Cestou se díval do země, ale jakmile se na mě podíval, tak se hned opět usmál a měl opět dobrou náladu.

,,Tak co? Jsi připravena?" zeptal se a při tom si mě celou prohlédl. Od hlavy dolů k patám a opět nahoru. Věděla jsem, jak až ho moje tělo láká, ale bylo mi to dost jedno. Tak ono to tílko kolem mé hrudi, které mi tak tak zakrývalo podprsenku a prsa a ty ohořelé kraťasy a tenisky. To musel být pohled.

Nechtěla jsem odpovídat a tak jsem pouze přikývla. Usmál se na mě a zamířil k autu. Bylo mi jasné, že jej mám následovat a tak jsem šla za ním. Všimla jsem si, že něco na autě upravil. Když jsem to auto viděla poprvé, všimla jsem si, že jsou ve předu jen dvě sedadla, ale Štefan teď přidal i třetí, asi pro mě. Uprostřed, kde byla dřív mezi sedadly mezera, se teď objevilo další. Třeba tam to sedadlo bylo ještě i dřív, ale pouze složené, kdo ví.

Otevřel mi dveře u spolujezdce. Také byl slušně vychovaný. Přikývla jsem mu na poděkování a on se vítězně usmál. Vlezla jsem do auta a posadila se na prostřední sedadlo, protože mi bylo jasné, že by se tam Anro neposadil. Do ruky jsem vzala pás a připoutala se jím.

Hned vedle mě na místo spolujezdce si sedl Štefan a usmál se na mě. Chytil pás a také se připoutal. Jakmile se připoutal, tak do auta vběhlo mnoho dětí. Všichni kluci se posadili na svá místa a hned se i připoutali. Jako poslední nastoupil do auta Anro. Byl tichý jako duch, ovšem jako vždy. Jemně dosedl vedle mě a tiše za sebou zavřel dveře. Stejně tiše se připoutal. Ještě se na mě podíval a hned poté se rukou opřel o okno a hlavu též natočil k oknu.

Štefan nastartoval auto a rozjel se po příjezdové cestě. Kluci vzadu pořád o něčem hlasitě debatovali a mě to drásalo uši. Milovala jsem tichu a přímo jsem nesnášela hluk, ale snažila jsem se ovládnout. Dívala jsem se před sebe, ale chvílemi jsem i pozorovala Anroa. Hlavně když se díval z okna, ale i on mě pozoroval.

Dlouho trvalo než jsme rozvezli všechny kluky a poslední kluci byli zrovna ti dva, kteří si mě dnes ráno chtěli vyfotit a přímo z pohledu na mě slintali. Když vystoupili z auta, schválně šli před auto, aby mi zamávali a poslali mi vzdušné pusy. Štefan i Anro se na mě podívali. Štefan velice překvapeně a pobaveně a Anro s ledovým výrazem jako normálně.

Podívala jsem se jak na Štefana, tak na Anroa a pokrčila jsem pouze rameny, protože jsem opravdu nevěděla, co to má znamenat.

Jeli jsme dál. Muselo již být půl sedmé možná i víc hodin. Mířili jsme do středu města, kde byly velkoobchody. Dnes ráno jsme měli jet nakupovat. Nakupování jsem neměla nijak moc extra v lásce, ale když jsem si šla jednou za čas koupit něco na sebe, tak jsem v obchodě strávila klidně dvě hodiny. Byla jsem velice vybíravá v oblečení, protože jsem ho moc neměla.

Vjeli jsme na parkoviště před největším obchoďákem ve městě. Nikdy jsem tu nebyla, nebo spíš uvnitř ne. Zaparkovali jsme na místě pro autobusy, protože jsme byly taky takový autobus. Vystoupili jsme všichni tři. Já vystoupila dveřmi pro spolujezdce a oba dva to velice překvapilo. Bylo mi to však jedno. Bylo mi spíš divné tu takto jít oblečená. Všichni v mí blízkosti totiž na mě civěli jako na nějakou děvku.

Anro si toho všiml a tak se zachoval jako správný gentlmen. Shodil svůj batoh ze zad na zem a vylovil z něho mikinu, kterou mi podal. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale mikinu jsem přijmula. Hned jsem si ji oblékla. Byla bez zipu, tudíž přes hlavu. Měla černou barvu a vepředu bylo anglicky napsáno: Zkus zabít mého přítele a já tě zabiji dřív. Krásně napsáno.

Přikývla jsem na znamení, že jsem přichystaná a vyrazili jsme směrem k obchoďáku. Vešli jsme dovnitř velkým vchodem a pustili se přes halu k eskalátoru, po kterém jsme vijeli nahoru. Všude bylo spousty lidí, takže super no. nesnášela jsem přítomnost mnoha lidí a už vůbec ne úplně cizích lidí.

Bylo to tu obrovské a mělo bylo jasné, že sem jen tak už nepojedu. Nejen pro to, že je tu mnoho lidí, ale taky proto, že je tu tolik hluku. Z toho rámusu mě až bolela hlava.

V prvním patře jsme se pustili doprava a já si četla názvy různých obchodů. Vešli jsme do toho největšího. Už si ani nepamatuji jeho jméno, protože mě absolutně nezajímá nějaké blbé jméno obchodu. Bylo to tu rozděleno na pánské a dámské oddělení. Štefan nás zastavil u košíků a pozorně se na nás podíval.

,,Takže, teď si každý jděte v tomto obchodě po svých, ale ne že od sud odejdete a půjdete někam jinam! Každý si vyberte tolik oblečení kolik chcete a hlavně se nedívejte na cenu, to máte přímo zakázané! Já budu mezi vámi chodit a vždy se setkáme u kabinek, kde si budete oblečení samozřejmě zkoušet. Můžete jít." řekl nám Štefan a Anro vzal automaticky jeden košík do ruky a šel směrem k pánskému oddělení.

Koukala jsem se za ním, ale najednou mi padl pohled na Štefana, který tu stál vedle mě. Bylo mi jasné, že tentokrát půjde se mnou a že bude i celou dobu se mnou, protože musel dohlédnout na to, že si vezmu dostatek oblečení, když žádné nemám. Vzal do ruky jeden košík a naznačil mi, ať jdu.

Podívala jsem se směrem k dámskému oddělení a vydala jsem se tím směrem. Jako první jsem zamířila k tílkům. Ty mě zajímali, hlavně v tomto období tepla. Tílka měli v takovém kulatém stojanu a proto jsem si ten stojan hezky obešla a shlédla jsem všechna tílka. Vzala jsem do ruky jedno černé s anglickým nápisem: Dej si pozor! Jsem největší predátor na světě! Jo tak to se mi líbilo.

Dala jsem tílko do košíku a Štefan na mě spokojeně pokýval hlavou.

,,Kolik jich mohu?" zeptala jsem se a zadívala se mu upřímně do očí. Též se mi podíval do očí a na chvilku se zamyslel. Zkoumavě si mě prohlédl a poté se darebácky usmál.

,,Minimálně tři." Došlo mu, že kdyby mi řekl maximálně tři, tak se vezmu tak dvě víc ne a proto nade mnou takto vyzrál. Byl hodně chytrý.

Podívala jsem se zpět na tílka a ještě jsem vylovila tílko na jednom raménku, to bylo též černé barvy, ale mělo obrázek meče zabodnutého v kameni. To se mi taky velice líbilo. Též šlo do košíku. Další tílko bylo bílé barvy a po celé jeho ploše byl černý strom, nebo spíš jeho větve hlavně. To šlo též do košíku.

Vedle na stojanu byly krátká tílka a trička, která končila někde nad pupíkem. To se mi taky líbilo s tak jsem se podívala na Štefana, aby mi řekl kolik si jich můžu vzít.

,,U každého oblečení nejméně tři. Jo a dnes budeme kupovat jen oblečení na léto a když tak na podzim, ale na zimu až dýl jo?" přikývla jsem na souhlas a jen si řekla v hlavě. ,,To jej bude stát majlant, ale vypadá dost bohatě, takže jemu to nebude dělat potíže."

Vybrala jsem si dvě krátká tílka a dvě krátká trička. Jedno tílko a tričko byly barvy černé s nějakými nápisy a zbylé tílko a tričko byly na styl vesmíru. Jedno v červeném a druhé v takovém fialovém.

Přešla jsem ke tričkům a vybrala si čtyři. Jedno černé s obrázkem zeber. Další bylo na styl savany se lvi a gepardem. Třetí bylo na styl Džungle s Tygrem, hadem a papoušky. Zvířata se mi na oblečení líbila, teda dokud to oblečení nebylo ze zvířat a nebo na oblečení nebyla srst zvířat, to jsem přímo nesnášela. Čtvrté bylo černé a ve předu mělo veliký kříž vzhůru nohama a ten kříž byl ozdoben plameny.

Hned vedle byly mikiny. To jsem si taky musela nějakou vybrat. Vzala jsem si tři. Dvě byly černé s nápisy a jedna byla černá s kříži vzhůru nohama. Nebyla jsem ani trochu věřící a kříž vzhůru nohama prý znamenal satana a to jsem já brala více než boha.

O kus dál byly jeany. Tam jsem si vybrala též tři. Dvoje čistě černé a přiléhavé na nohy a třetí byly bílé. Moc jsem neuznávala barevní jeany, ale černé, bílé a klasické modré jsem brala.

U legín jsem se zastavila na delší dobu. Měla jsem ráda legíny. Vybrala jsem si jich pět. Jedny obyčejné černé, další byly bílé s motivem stromu. Třetí byly bílé s kostrami. Čtvrté byly černé z kříži vzhůru nohama a páté byly černé s lebkami.

Přešla jsem ke stojanu s mini kraťásky. Ty jsem milovala, když kraťasy, tak jedině mini. Nelíbilo se mi, když holky nosili ty kraťasy po kolena. Podle mě to k holkám nepatřilo. Mini kraťásky jsem si musela vzít čtvery, protože jsem je prostě milovala. Jedny byly čistě černé se cvočky tvaru čtverce na kapsách. Druhé byly na stejný styl jako první, akorát byly klasicky jeanové. Třetí byly bílé. A čtvrté šedé s anglickou vlajkou přes celou pravou stranu.

Na poslední chvíli jsem si všimla stojanu s košilemi, kde jsem si vzala dvě čistě bílé košile a poté ještě jednu v oranžových odstínech čtvercovou.

Už jsem si to zamířila ke kabinkám, když v tom mě zastavil Štefan:

,,A co nějaká sukně či šaty?" překvapeně jsem se na něj otočila.

,,Já a šaty?" odmlčela jsem se.

,,Ano. Slušelo by ti to." usmál se darebáckým úsměvem, až mi ukázal zuby.

,,No tak dobrá." došla jsem ještě k šatům a sukním. Neměla jsem zrovna v oblibě šaty a sukně. Podle mě mi neslušeli, ale tak nějaké šaty nebo sukni, jsem měla naposledy na sobě před pěti lety a to jsem vypadala ještě jako strašidlo. Vybrala jsem si jedy černé šaty s ramínky, které byly přiléhavé na hruď a měli volnou sukni asi do poloviny stehen. Druhé šaty byly zelené barvy na stejný typ a třetí byly modré na stejný typ akorát bez ramínek.

Sukně jsem si vybrala tři. Jedna byla celá černá. Druhá byla celá modrá s černými kruhy a ta třetí byla na styl noční oblohy. Samozřejmě že sukně byly volné a do poloviny stehen, jiné bych na sebe ani nevzala.

Hned jsem zamířila ke kabinkám, kde jsme našli Anroa, který si právě zkoušel nějaké černé jeany. Měl na sobě pouze trenky a zrovna se soukal do jeanů. Musela jsem si jej samozřejmě celého prohlédnout. Podívala jsem se taky do jeho košíku, kde moc věcí nebylo a hned na to jsem se podívala na svůj košík, do kterého se to všechno ani nevešlo.

Anro si již naštěstí všechno vyzkoušel a tak jsem šla na řadu já. Musela jsem se jim ve všem ukázat a tak jsem to brala vždy po dvou věcech. Jako že třeba tričko a k tomu rovnou i sukni a tak. Sukně a šaty jsem si nechala na konec a stálo to za to. Když jsem se oblékla do těch černých šatů a podívala jsem se do zrcadla, málem jsem nevěřila vlastním očím. Vypadala jsem nádherně.

Když jsem odhrnula závěs, kluci na mě nemohli oči nechat, nebo alespoň Štefan. Ten na mě civěl jako na svatý obrázek. Anro se ovládal a jen si mě prohlédl, ale věděla jsem, že se mu taky v těch šatech líbím.

,,Nádhera. A to si žádné šaty ani nechtěla."

,,Nikdy mi neslušeli." pokrčila jsem nevrle rameny.

,,A kdy si vůbec měla naposledy na sobě šaty? Hmmm?" pozvedl pobaveně obočí.

,,Před pěti lety." přiznala jsem se.

,,No ale vidíš jak ti teď sluší. Tak honem, přestroj se a já to půjdu zaplatit. Přestrojila jsem se a když jsem již rozhrnovala závěs, tak mě něco napadlo. Dala jsem Štefanovi košík a rychlo jsem doběhla ještě k tričkům, kde jsem si vzala pět bílých obyčejných triček bez ničeho a dala jsem je ještě Štefanovi. Ten jen pokrčil rameny.

Najednou jsem si vzpomněla, že jsem si nevzala plavky a tak jsme šli ještě k plavkám a Štefan mi řekl, ať si vezmu opět minimálně troje. Vybrala jsem si jedny černé s vázáním kolem krku, další modré taky s vázáním kolem krku a třetí bílé bez ramének či vázání.

Já a Anro jsme čekali u východu. Mlčeli jsme.

Když k nám došel Štefan, měl plné ruce tašek oblečení. Tvářil se zoufale, ale jen to hrál.  Anro si od něj hned vzal tašky se svým oblečením a Štefan mu kývnutím poděkoval. Také jsem chtěla vzít nějakou tašku, ale Štefan mi to nedovolil. Vyšli jsme na chodbu plnou lidí a zamířili jsme do vedlejšího obchodu s botami.

,,Oba dva si musíte koupit ještě nějaké boty a každý nejméně dvoje, je to jasné?!" oba dva jsme přikývli na souhlas a já se pustila k teniskám. Stejně tak udělal i Anro. Tenisky tu měli různé, ale já se zadívala hned na jedny modré. Byly modré s bílými obdélníčky a bílými čárami. Hned se mi zalíbili a tak jsem je vzala s číslem velikosti 41. Měla jsem velikou nohu.

Štefan chodil opět se mnou. Ovšem bylo mi to jedno, protože byl ticho a nic neříkal, jen mě sledoval. Druhé boty jsem si vzala botasky černé barvy s lebkou na vnější straně. Lebka byla ještě ozdobena kytkami a mečem. Také jsem si je vzala o velikosti 41 a poté jsem ji je šla vyzkoušet. Brzy jsme opouštěli obchod s dalšími igelitkami v rukou. Anro si také vybral tenisky a botasky. Jak jinak.

Už jsem myslela, že máme všechno, když v tom jsme zamířili do obchodu se spodním prádlem a mě došlo, že vlastně nemám ani jedno spodní prádlo. Opět jsme se rozešli a Štefan šel zase se mnou. Tentokrát mi to však bylo nepříjemné. Nepotřebovala jsem, aby věděl, jaké mám spodní prádlo a proto jsem jej oslovila:

,,Kolik?" již věděl co tím myslím.

,,No tak nejméně dvacet ponožek, taky nejméně dvacet kalhotek a nejméně pět podprsenek." celý se červenal a já jsem přikývla.

,,Štefane já nechci být nějak hnusná, ale mohl bys jít tentokrát za Anroem a nechat mě tu?" zeptala jsem se a on celý zrudl. Musel se červenat až na zadku.

,,Ale jistě." řekl, otočil se a vydal se do pánského oddělení. Konečně jsem byla opět sama.

Došla jsem se podívat na ponožky a čapla jsem dvacet kotníkových ponožek různé barvy. Poté jsem vzala ještě deset vysokých ponožek, kdyby bylo chladněji.

Následovali kalhotky. To též nebude žádné drama. Vzala jsem dvacet obyčejných kalhotek různých barev a též jsem je dala do košíku. Hned vedle jsem spatřila tanga. Nikdy jsem je nenosila, protože jsem neměla důvod, ale už jsem věděla, že k legínám je lepší mít tanga a tak jsem jich vzala deset a dala je do košíku.

Došla jsem k podprsenkám. To již bude horší, ale taky ne nic moc těžkého. Neměla jsem ráda podprsenky bez vycpávek a tak jsem si vzala jen s vycpávkami, ale mírnýma, ne nějakýma obrovskýma. Vzala jsem si jednu černou podprdu. Druhou bílou a ještě jednu růžovou. Hned vedle byly sportovní. Ty jsem si vzala tři. Dvě černé a jednu bílou.

Podívala jsem se do košíku a ujistila, že mám vše a taky že ano. Zvedla jsem oči a zahlédla jsem takové zajímavé podprsenky. Třeba že na nich byly cvočky ve tvaru bodců a podobné věci. Musela jsem jednu mít, protože to bylo něco. Vzala jsem si tu s bodci. Podprsenka byla černá a bodce stříbrné. Poté vedle byly ještě podprsenky bez ramínek a to jsem si vzala jednu černou a jednu pleťové barvy.

Měla jsem všechno a tak jsem se vydala hledat chlapy. Našla jsem je v dámském oddělení. Ani jeden z nich o mě nevěděli. Dívali se na takové zvláštní šaty. No, šaty se tomu ani nedaly říct. Spíš to byla ozdobená podprsenka s krajkou až pod zadek. Moc jsem toto spodní prádlo neuznávala. Teda nebylo ošklivé, ale na sebe bych to nikdy nevzala.

Tím že jsem řekla, že se na to dívali, to bylo těžké obvinění, protože se na to díval spíš jen Štefan. Anro se na to jednou koukl a jinak se pak díval jinam. Zkřížila jsem ruce na hrudi a postavila se na jednu nohu, tu druhou jsem pokrčila. Hleděla jsem na ně a Anro asi ucítil můj pohled, protože se na mě hned podíval. V očích se mu na malinkou vteřinku objevilo zaskočení, ale hned to opět ukryl.

Chtěla jsem, aby o mě věděl i Štefan a tak jsem si trochu odkašlala. Štefan se zaskočeně a překvapeně na mě otočil. Ihned zčervenal a schoval košík za záda. Ještě jsem si stačila všimnout jedněch těch šatiček v košíku. Byly modro bílo černé. Nechápala jsem důvod, proč je kupoval, ale bylo mi jasné, že to mělo být pro mě, protože on ženu neměl a navíc to byla přesně moje velikost a ještě jak zčervenal a jak to hned schoval.

Přistoupila jsem k nim a schovala košík za záda. Nechtěla jsem, aby totiž viděli tu podprsenku s bodci. Ta byla úplně boží.

,,Dáš mi peníze? Chci si to sama koupit." požádala jsem a on nejprve nepochopil.

,,Jo jasný. Ty nechceš, abych viděl, co sis koupila! Tak to jo." opět zčervenal a vyndal z peněženky dvoutisícovku. Všimla jsem si, že tam má snad ještě deset dvoutisícovek. No páni, tolik peněz. Podal mi ty peníze a usmál se na mě. Poděkovala jsem kývnutím hlavou a vzala jsem si od něj peníze.

Šla jsem ke kase a žena za ní se na mě podívala. V očích se jí objevila závist. Naštěstí jsem si nemohla přečíst její myšlenky, protože jsem měla již druhý den postavený štít. Bylo mi jasné, že mi závidí vzhled, ale to mi bylo jedno. Hne poté se zadívala za mě a v očích měla touhu. Bylo mi jasné, že kus za mnou musel stát Anro.

Každá žena na Anroa reagovala touhou. Ano, byl krásný, ale nechápala jsem to. Cítila jsem na sobě jeho pohled a mě bylo jasné, že mě sleduje. Možná mu to nařídil Štefan a nebo to třeba dělá dobrovolně. Když si prodavačka všimla jeho pohledu, podívala se na mě nahněvaně, ale mě to bylo jedno.

Namarkovala mi zboží a dala mi jej do dvou igelitek. Zaplatila jsem a zrovna to krásně vyšlo přesně na tu dvoutisícovku. To bylo fajn. Došla jsem k Anroovi a ještě jsme čekali na Štefana. Cítila jsem, jak mi Anro zvědavě kouká přes rameno a snaží se podívat do tašky, co jsem si koupila, ale nedařilo se mu to.

Cítila jsem na sobě pohled rozlobené prodavačky, která nás pořád sledovala, ale já i Anro jsme se pořád tvářili ledově a mezi námi ani nic nebylo.

Po chvilce k nám přistoupil Štefan a vyvedl nás opět na chodbu. Dovedl nás k obchodu, kde se prodávaly šaty a saka na různé plesy a tak. Nevěděla jsem vůbec proč, ale hned mi to došlo. Za pár dní měl být ve škole ples a já neměla žádné slušné šaty na ples a Anro zřejmě taky nic neměl.

,,Tak. Vy dva, si teď půjdete koupit do tohoto obchodu věci na ples. Doufám že oba dva víte, že za pár dní se u vás ve škole koná ples. Musíte mít i nějaké oblečení a to si teď koupíte. Dám vám peníze a na chvíli vás opustím. Za hodinu se sejdeme zde ano? Jo a Ještě si běžte koupit nějaké potřeby do školy." vytáhl peněženku a dal nám snad šest tisíc. Peníze si k sobě schoval raději Anro a šli jsme dovnitř.

Bylo mi jasné, že měl Anro poručeno, aby mě tu hlídal a tak šel za mnou. Šla jsem k šatům na ples. Bude to těžké nějaké vybrat, ale já to snad zvládnu. Bylo tu spoustu šatů, ale všechny byly dlouhé a nebo krátké přiléhavé. Došla jsem k jedněm dokonalým.

Šaty měly stříbrnou barvu až po pas, kde stříbrná přešla do černé, která je až k zemi. Šaty měly ramínka kolem krku a vzadu na zádech veliký výstřih až k pasu. Šaty byly ještě rozděleny asi v polovině levého stehna.Po celé délce šatů byly ještě takové stříbrné hvězdičky ze třpytek, prostě krása.

Vzala jsem ty šaty a ještě i boty, které byly speciálně k nim a šla jsem ke kabince. Anro mě následoval a jeho pohled se vpíjel do mých zad.

Vešla jsem do kabinky a Anro poslušně čekal venku, než se obleču do šatů. Musela jsem si sundat i svoji ohořelou podprsenku, protože do těchto šatů se s podprsenkou asi nechodilo.

Obula jsem si i boty, což mi trvalo nejdéle, protože jsem musela opatrně na obvázané nohy. jakmile jsem byla ustrojena, podívala jsem se na sebe do zrcadla. Málem jsem se ani nepoznala. Prostě nádhera. Vypadala jsem jak nějaká modelka, kterou jsem opravdu nebyla.

Chtěla jsem, aby měl Anro překvapení a aby mě viděl až na plese a proto jsem šaty opět sundala a vrátila jsem je hezky do krabice stejně tak i boty a ustrojila jsem se opět do toho svého ohořelého oblečení a ještě i do mikiny, u které jsem si vyhrnula rukávy. Rozhrnula jsem závěs a vyšla ven z kabinky.

,,Beru je." řekla jsem pouze a Anro přikývl. Teď byla řada na něm. Šli jsme se podívat na saka. Nedokázala jsem si představit Anroa v saku, ale tak muselo to být, protože ples byl povinný.

Ihned šel k černým sakům. Na hnědé, béžové či bílé sako se ani nepodíval. Brzy si vybral obyčejné černé sako a vzal si tam k němu ještě bílou košili. Na nějaké kalhoty či kravatu úplně kašlal a šel rovnou do kabinky. Také se nepřišel ukázat, stejně jako já.

Brzy vyšel a oba dva jsme se vydaly ke kase. Položili jsme krabice na pult a prodavačka nám namarkovala zboží. Opět stejná situace jako u předchozí prodavačky. Opět stejné pohledy a opět stejné pocity. Co to sakra s těmi lidmi jen je? Opět nám dala oblečení do tašek a každý si vzal to své. Už i já nesla tři tašky a měla jsem toho plné zuby a to Anro nesl pět tašek. Chudák.

Zamířili jsme k papírnictví hned o pár obchodů dál. Tam jsme se moc nezdržovali. Koupila jsem si tam tašku přes rameno černé barvy místo batohu a ještě jsme tam koupili několik sešitů, propisek, tužek, nějaký ten fix a pravítko. A to bylo vše. Krásně jsme to vše stihli za jednu hodinu.

Vrátili jsme se na místo setkání a Štefan tam již čekal. Odvedl nás zpět na parkoviště. Poté se však stalo něco, co jsem já ani Anro nečekali. Dostali jsme oba dva dárek k nedávným narozeninám.