Fantasy příběhy

Seděla jsem v koruně nejvyššího stromu v lese a hleděla jsem nepřítomně na domov dětí, který od sud šel dobře vidět. Někde pode mnou byl hrob Tajemství, mé kočičky. přemýšlela jsem o jejích posledních slovech. Mluvila lidsky, to za prvé a za druhé chtěla, abych dala šanci tomu klukovi, který mi dal vlastně ty poslední chvíle s kočičkou, protože zabavil ty poldy. Za to bych mu měla někdy poděkovat, ale to bude ještě chvíli trvat.

Nejraději bych tu již zůstala a nikam nechodila, ale za těch jedenáct hodin co tu sedím mi přišlo již snad deset SMS na mobil. Nepodívala jsem se na ně, protože jsem věděla co na nich bude. Určitě mi je napsala ředitelka a určitě na nich bylo, ať se okamžitě vrátím do domova dětí a nebo kde jsem a tak podobně. Neměla jsem na nikoho náladu.

Měla jsem chuť jen najít toho, kdo zapálil můj pokoj a zabít ho stejným způsobem jako on zabil kus mého srdce a Tajemství. Měla jsem ohořelé tilko, to moje oblíbené, ale bylo mi to jedno. I ty kraťasy byly ohořelé, ty byly taky moje oblíbené. Sundala jsem si tilko, abych si prohlédla, jaké má škody. Skoro celá část, která by byla na zádech chyběla, takže to tilko bylo na vyhození do koše.

Byl však čas vrátit se do té hnusné budovy, kterou jsem celým srdcem nenáviděla. Nemohla jsem se tam vrátit jen v podprsence, když všechno moje oblečení shořelo. Vlastně všechny moje věci shořely. Teď již opravdu neměla nic. jen toto ohořelé tilko a tyto ohořelé kraťasy a svoje tenisky celé od bláta a ohořelé od ohně. Teď jsem již opravdu byla bez ničeho.

Z toho, co zbylo z tilka, jsem si musela udělat provizorní zakrytí. Vzala jsem ho na délku a zezadu ho přiložila na hruď ve výšce prsou. Vepředu mezi prsy jsem si tilko zavázala na uzel. Moc mě to nezakrývalo, ale bylo to provizorní a lepší než, kdybych to tilko vůbec neměla. Normálně se už nedalo nosit.

Začala jsem lézt dolů ze stromu a z několika posledních metrů jsem seskočila na zem. Dopadla jsem mrštně na nohy a podívala jsem se ještě na hrob, který byl hned přede mnou.

,,Sbohem." řekla jsem a otočila jsem se k němu zády a rozeběhla se směrem pryč. Běžela jsem i když mě bolely všechny části těla. Dávala jsem si tím takový trest, že jsem nedokázala běžet před tím tak rychle, abych ji dokázala zachránit. Bylo mi jedno že mi shořely všechny věci, hlavní bylo, že jsem ji prostě nedokázala zachránit.

Byla jsem k sobě krutá já vím, ale už jsem byla taková a na vždy taková budu. Milovala jsem své tělo ale nenáviděla jsem se za to, co jsem udělala a nenáviděla jsem i všechny ostatní, protože jí nikdo nepomohl i když mohli.

Za chvilku jsem již vcházela do budovy, ani jsem se nepodívala venku na shořelou střechu, ze které se již ani nekouřilo, protože tu již byly hasiči, kteří ji uhasili. Přijeli trochu pozdě. Ani policie tu už naštěstí nebyla a já byla ráda. Nenáviděla jsem policisty.

Šla jsem rovnou do jídelny, protože už byl čas večeře. Přinesli se sem další stoly, aby si sem mohlo sednout i osmnáct nových kluků, kteří se hned spřátelili s dětmi, které tady již bydlí delší dobu. ke stolu starších se přidali dvě židle, aby si tam mohli sednout i ti dva muži, nebo alespoň jeden muž a ten jeden kluk.

Došla jsem si k výdejnímu okénku pro večeři. Dnes se podávaly zapečené těstoviny. Ty které jsem měla ráda, ty které nebyly ještě ani moc propečené. Došla jsem si ještě pro příbor a šla jsem si sednout. U stolu pro starší byla volná už jen jedna židle a to ta moje. Ta na kraji. Sedla jsem si na ni a podívala se kolem sebe. Držela jsem si kolem sebe štít.

Vedle mě nalevo seděla ředitelka a napravo již nikdo, protože tam byl konec stolu. Naproti mně seděl ten bělovlasý kluk, který mě pozoroval zpod jeho delších bílých vlasů. Vedle něho seděl ten muž, který mě také pozoroval. Tak není se čemu divit, neměla jsem na sobě skoro nic.Ty kraťasy a to tilko ovázané jen tak, aby mi zakrylo podprsenku, to bylo fakt super no. Jen moje dlouhé vlasy mě ještě skrývali. Naschvál jsem si je nechala rozpuštěné.

,,To nemáš nic na sebe?" zašeptala na mě ředitelka a já se na ni podívala opět ledově a chladně, ale i tvrdě a zvedla jsem jedno obočí. Nechápavě se na mě dívala a najednou jí došlo, že mi vše shořelo.

,,Omlouvám se." zašeptala a uhnula raději pohledem. Stoupal ve mě hněv, protože mi opět připomněla krutost lidí. Jak já ji nenávidím.

,,Takže ty jsi ta Ynrana?" optal se mě ten muž a já na něj pohlédla ledovým pohledem. Přikývla jsem, neměla jsem moc chuť mluvit, ale toho muže to neodradilo.

,,Já se jmenuji Štefan a tohle je Anro." poplácal  bělovlasého kluka po zádech a já spatřila, jak sebou trhl. Bylo mu to nepříjemné, ale Štefan si toho nevšímal. ,,Rozhodl jsem se, že koupím tento domov dětí." a usmál se na mě. Já však jen přikývla a koutkem oka jsem sledovala Anroa. Opravdu mě hodně zaujal.

Konečně jsem se pustila do jídla. Jedla jsem, ale pořád jsem musela sledovat Anroa. Také má takové zvláštní jméno jako já. Všimla jsem si, že mě také sleduje. Bylo mi divné, že měl na sobě černou mikinu, i když bylo veliké teplo a ani rukávy neměl vyhrnuté. Na nohou měl kraťasy, též černé barvy.

Stůl byl na šířku tak málo široký, že jsme se s Anroem málem dotýkali koleny. Taky že jo, kdybych neměla nohy schované pod svou židlí. Obě ruce měl na stole, ale jednu tak nějak jemně, jako kdyby ji měl zraněnou. Najednou jsem si však všimla, že se mu v rukávu něco pohnulo. To nemohl být pohyb jeho ruky. Rychle schoval ruku pod stůl, ale musel vědět, že jsem si toho všimla. Chtěla jsem ho ještě sledovat, ale Štefan opět začal mluvit:

,,Je mi líto, že ti vše shořelo. Je to škoda a chci, abys zítra se mnou ráno jela do města, abychom ti tam něco koupili. Už jsem podepsal smlouvu, takže tento domov dětí je oficiálně můj." přikývla jsem. Tak co jiného jsem měla udělat. Chtěl mi jen pomoct, i když já pomoc nechtěla, ale věděla jsem, že ji teď potřebuji.

,,Ty toho moc nenamluvíš co?" pokrčila jsem rameny a on se opět usmál takovým přátelským úsměvem. Muselo mu být tak 35 let. Ale tak byl o dost starší než já. ,,To si budeš rozumět s Anroem." usmál se na něj a Anro se ani nepohnul.

,,Budeme ti muset zařídit nějaké místo na spaní, protože jsou již všechny pokoje i postele plné. Moji kluci je všechny zaplnili. Ještě i Anroovi budeme muset najít místo na spaní."

,,To nemusíte." řekla jsem a všichni se na mě překvapeně otočili. Můj hlas byl plný, silný, hluboký, ledový a tvrdý jako vždy. Nic výjimečného, ale všechny překvapila moje věta. Jasně jsem jí naznačila, že nechci pomoc, ani když jsem úplně bez ničeho. Já ale věděla, že mám přes tak něco, protože v mém pokoji byl trezor, o kterém nikdo nevěděl. Ten byl moje poslední záchrana, snad také neshořel.

,,Překvapuje mě, že nechceš pomoc ani když jsi bez ničeho a je ti nejhůře." řekl po chvilce ticha Štefan a já si říkala, že on asi nikdy neumí zavřít pusu. On byl prostě užvaněný člověk, které jsem neměla ráda. Museli pořád rozebírat co se stalo a o jedné věci žvanili několik hodin. Což jsem já vůbec nedělala.

,,Nikdy jsem pomoc nepotřebovala!" řekla jsem trochu hodně útočně a prudce jsem odstrčila židli. Postavila jsem se a uchopila do ruky talíř. Ani jsem nezasunula židli a rovnou jsem odnesla talíř a odešla jsem co nejrychleji pryč. Mířila jsem rovnou do svého shořelého pokoje.

Zastavila jsem se až před jeho shořenýma dveřmi. Mě a pokoj dělila pouze policejní páska s nápisem: Zákaz vstupu. Byla jsem rozhodnuta neposlechnout a tak jsem pásku podlezla. Vešla jsem do svého pokoje. Byl úplně jiný než před tím, ale přesto stejný. Všude bylo vše shořelé, ale přesto vše stálo na stejném místě.  Ve stropě byla díra, kterou šlo vidět ven. Nebyla zakryta, takže sem napršelo, ale vše bylo suché.

Došla jsem k ohořelému pahýlu, který byl dřív můj stůl a postel, ale teď to bylo celé shořelé a rozpadlé. Postel se musela zhroutit na stůl. Otočila jsem se a podívala se na prasklé zrcadlo. Táhla se přes děj dlouhá prasklina a proto jsem se viděla dvojitě. V zrcadle jsem viděla svůj odraz, který skoro vůbec nevypadal jako já. Hodně mě tento požár poznamenal a toto zrcadlo to dobře vědělo. Trám zrcadla byl dřevěný, takže teď celý ohořelý.

Přesně jsem věděla, kde se nachází trezor. Byl velice dobře schován. Mazaně za zrcadlem. U zrcadla totiž mohl shořet pouze dřevěný trám a jinak nic. Uchopila jsem zrcadlo a zvedla jej. Opřela jsem jej o zeď o kus vedle a umožnila si tak pohled na železná vrátka od trezoru. Byla bez poškození. Sice již trochu zrezivělá, ale pořád nedobytná. Byla tak šikovně udělaná, že by nešla vypáčit.

Na dvířkách bylo kolečko s čísly, jako je klasicky na trezorech. Chytla jsem jej a začala vytáčet velice složitý kód, který jsem si sama vymyslela. Kód byl složen ze třiceti číslic, takže nerozluštitelný. Ten Kód jsem si bez problémů pamatovala, protože jsem trezor dost často otevírala.

Zhluboka jsem se nadechla a nastavila poslední číslo a zámek klapl. Dvířka se otevřela. Umožnil se mi pohled na můj teď největší poklad, jinak vždy byla můj největší poklad Tajemství. Kdyby to šlo, tak bych ji tam taky nejraději schovala, ale nešlo to. Byla mrtvá.

Dívala jsem se na to vše, co mi zbylo. Nic jiného jsem neměla. Byly tam desky na výkresy. Byly úplně plné mými kresbami a malbami. Desky byly potištěné malinami. Uchopila jsem je do rukou a otevřela je. Malbám ani kresbám uvnitř nic nebylo. To jsem si oddechla, protože tyto desky se všemi těmi obrázky měli hodnotu tři sta tisíc. Kdybych je prodala, měla bych z nich jednou pěkné peníze, ale já je chtěla prodat, až bude čas, až nebudu mít nic. Teď ještě nějakou trochu mám.

Hned vedle byl sáček a v něm oblečení pro holčičku ve věku šesti let. To bylo oblečení, ve kterém jsem byla ustrojena, když mě našli na ulici. Ponechala jsem si ho. Nebylo nijak moc hezké, ale alespoň nějaké bylo. Mělo černou barvu. Bylo to tričko a kraťásky. Jen se zlatými knoflíčky, takže opět něco, co bych jednou mohla za něco prodat.

A ta poslední věc která tam byla, byla zakázaná. Neměla jsem dovolení to mít v držení. Byly to dýky. Bylo jich celkem deset a všechny byly v pouzdrech a ty pouzdra byly přidělané k opasku, který měl jít kolem pasu. Opasek byl z černé kůže, stejně tak i pouzdra. Dýky měli též černou barvu i ostří bylo černé a to na nich bylo nejzajímavější. Leskly se modře. Jak jsem je získala?

No, tak před třemi lety tu byl jeden kluk, který byl takový nebezpečný. Říkalo se, že prý i zabil pár lidí. I tehdy jsem se tu s nikým nekámošila a tak se o mě nějak začal zajímat. Začal se se mnou bavit a nakonec mi ukázal i tyto dýky, které někde ukradl. Naučil mě s nimi házet a bojovat. Bohužel se mu táhlo na osmnáct a byla jsem asi v polovině výcviku s dýkami, když musel odejít. Ty dýky mi dal a řekl, že zbytek výcviku již zvládnu sama.

Od té doby co odjel jsem se jich již nikdy nedotkla a schovala jsem je zde. Přísahala jsem, že je již nikdy nevezmu do ruky, ale rozhodla jsem se tu přísahu zrušit.

,,Již si vypršela." ďábelsky jsem se usmála a uchopila jsem pásek s dýkami do ruky. Cítila jsem to nebezpečí, které z nich sálalo a tu moc, kterou byly naplněny. Přišlo mi, jako kdyby vrněli a jako kdybych cítila tlukot jejich srdce, ale to byl nejspíš další můj výmysl. Nikdy jsem již nedokončila svůj výcvik a mě bylo jasné, že teď nastal čas jej dokončit.

Vzala jsem všechny ty věci do levé ruky a potichu jsem opět zamkla trezor a vrátila zpět zrcadlo. Věděla jsem, že jsem tu nechala své otisky prstů, ale bylo mi to jedno. Chtěla jsem již od sud co nejdříve prchnout. Opatrně jsem přešla přes pokoj a podívala se nenápadně z vyražených dveří.

Spatřila jsem pohyb a rychle jsem se schovala za zeď hned vedle vyražených dveří. Poslouchala jsem. Slyšela jsem kroky, které mířili směrem pryč od mého pokoje. Zřejmě si mě ten někdo nevšiml. Ještě dlouho jsem poslouchala kroky, až zmizely, ale i přes to jsem dlouho poslouchala. Nic jsem již neslyšela a proto jsem se rozhodla vylézt ze svého úkrytu.

Vykoukla jsem hlavou ze dveří a opravdu jsem nikoho neviděla.

Opatrně jsem podlezla policejní pásku a začala se potichu plížit chodbou. Měla jsem nastražené uši a pořád jsem se rozhlížela kolem sebe. Chtěla jsem opět co nejdříve vypadnout. Neměla jsem to tu ráda. Navíc jsem potřebovala co nejrychleji zmizet, protože jsem měla u sebe zbraně, které jsou samozřejmě zakázané.

Seběhla jsem neslyšně schody a proběhla kolem dveří do jídelny, kde všichni ještě jedli. Dívala jsem se na ně a nikdo z nich si mě nevšiml, až na Anroa. Ten na mě upíral svůj bystrý pohled. Nevyvedlo mě to z míry, ale velice mě to překvapilo. Nemohla jsem se však zastavit a proto jsem běžela stále dál. Proběhla jsem rychle chodbou a v hale jsem si obula své tenisky.

Vyběhla jsem ze dveří.

Venku bylo vlhko i vzduch byl vlhký. Nevšímala jsem si kapek vody, které jsem měla pod nohami a raději jsem zrychlila a běžela k lesu. Přesně jsem věděla, kam běžím. Přesně uprostřed lesa byla jistá houština, do které se bál každý vlézt, protože vypadala strašidelně a nebezpečně. Také se tu všude kolem povídalo, že už do houštiny mnoho odvážlivců vkročilo, ale nikdo odtamtud nevyšel živý.

Byla to jen báchorka, protože já tam chodila každý den a nikdy se mi tam nic nestalo. Také se povídalo, že je tam netvor, ale nic tam nebylo. Jen klid a ticho. Kličkovala jsem mezi kmeny stromů a mířila hlouběji do lesa. Již tu bylo přítmí, i když bylo venku ještě světlo. To ty husté koruny tu dělaly stín a čím hlouběji jsem byla v lese, tak tím byla i větší tma.

Já však na cestu viděla.

Zastavila jsem se až před houštinou. Pohlédla jsem na hustý porost, skrz který se velice špatně dostávalo. Museli jste znát cestu a tu já znala velice dobře. Vešla jsem mezi kmeny stromů, které byly velice blízko namáčknutí na sobě. Musela jsem tu mezi kmeny tančit. Bylo tu totiž tolik trní s trny velkými i jako pěst, že kdybych se tu nepohybovala velice mrštně, tak bych již dávno byla na některý z nich nabodnutá.

I když nějaká část té báchorky byla možná pravdivá, protože sem tam se po zemi povalovali kosti lidí a často i nějaká lebka. Mě to však nevadilo. Již dávno jsem rozluštila tajemství tohoto houští. Ty kostry lidí tu byly jen proto, že kdysi dávno sem zahnala zvědavost několik človíčků a ti bohužel nebyly tak ohební, aby se vyhnuli trnům a tak tu zhynuli dlouhou a krutou smrtí. Prostě neměli štěstí.

Houština se táhla daleko. Já však mířila do jejího středu.

Ladnými a mrštnými kroky jsem se pohybovala velice rychle houštím, až jsem nakonec dorazila ke svému cíli.

Na mýtinu slz.

Tak jsem ji nazvala, protože zde bylo prolito již mnoho slz. Nejen těch mrtvých v houštině, ale taky andělů. Toto místo bylo zvláštní. Protkáno mocí, kterou jsem neznala. Někdy v noci jsem viděla, jak sem z nebes sestupují jistí tvorové. Vždy jsem je viděla jedině z veliké dálky, protože jsou velice plaší. Podle mě to jsou andělé, ale nevím to jistě. Pokaždé se sem pak jdu podívat a vždy tu najdu louže slané vody, takže podle mě louže slz.

Pokaždé když jsem jdu, se vždy zastavím na konci houštiny a chvíli toto místo pozoruji. Dnešek nebyl žádná výjimka a proto jsem se začala rozhlížet. Nic jsem však nespatřila. Ani louže slané vody a proto jsem vystoupila ze svého úkrytu. Vstoupila jsem na mýtinu a vzhlédla jsem k obloze. Byla snad již půlnoc. Cesta sem taky trvá něco přes hodinu a to i když většinu cesty běžím.

Na nebi již vládl měsíc, nezbývalo mu moc do úplňku. Asi už jen dva dny. Všude kolem bylo plno hvězd. Byly tam stovky možná i tisíce zářících teček. Milovala jsem noční oblohu. Vypadala jako kdyby byla černá, ale v přírodě nenajdete nic přírodně černého. Stejně tak obloha nebyla černá, ale velice tmavě modrá.

Došla jsem do středu mýtiny a rozhlédla se kolem sebe. Nic tu nebylo, jen houština všude dokola kolem mýtiny. Ta houština mýtinu chránila.

Měla jsem v úmyslu zde schovat tyto své věci a také jsem to šla udělat.

Došla jsem na druhou stranu mýtiny, než jsem vešla a tam jsem se zastavila u jednoho vysokého stromu. Vlastně bylo tu po obvodu mýtiny přesně šestnáct stromů, lépe řečeno dubů. Velice starých dubů. Muselo jim být tak tři sta až šest set let. A uprostřed mýtiny byla menší studánky, která nikdy nevyschla. Studánka měla šířku tak metr a uprostřed ní byl malinký ostrůvek, ze kterého vrůstal malinký dub. Tomu muselo být tak šestnáct let.

Bylo to zajímavé uspořádání.

Já mířila k tomu nejstaršímu z dubů. Ten byl o něco vyšší a tlustší než ty ostatní. Byl to sice starý strom, ale byl velice zdravý. Bylo zajímavé, že pod stromem byla taková menší nora. Já si však osobně myslím, že tam nikdy nic nežilo a ani nežije. Ta nora byla jakoby směrem od houštiny, takže jsem musela strom obejít.

Ano, nora tam pořád byla.

Skrčila jsem se u kořenů stromů a vložila věci, které jsem sem přinesla do nory. Nebála jsem se o ně, protože jsem věděla, že se o ně strom dobře postará. Postavila jsem se a nechala věci na starost stromu. Odešla jsem opět do středu mýtiny, ale asi v půlce cesty jsem se zastavila, protože jsem uslyšela křupání, jako by křupali kořeny stromu.

Zvuky přicházeli od stromu, kam jsem si právě uložil věci. Rychle jsem doběhla k noře, ale nory tam již nebyla, protože kořeny stromu se pohnuly a noru zakryly. Překvapeně jsem ke kořenům poklekla a začala jsem si je prohlížet. Měla jsem málo světla, ale i přes to jsem si něčeho všimla.

Sotva viditelných rukou na kořenech. Byly tam dva dolíky pro ruce, kterých se nedalo ani všimnout. Položila jsem do dolíků ruce a ty se rozzářily. Rychle jsem ruce zase zvedla a překvapeně hleděla na zářící dolíky na ruce. Zářily tam různé klikyháky, které vypadaly, jako mé tetování na rukou.

Srovnala jsem klikyháky na své dlani a poté na kořeni a byly úplně stejné. Opatrně jsem přiložila ruce opět na kořeny a vložila své dlaně do dolíků. Mé ruce začali zářit, nebo spíš mé tetování na dlaních začalo krapet zářit. Projela mnou zvláštní moc a najednou se kořeny pohnuly.

Rychle jsem uhnula rukama a s naprostým klidem jsem sledovala kořeny, které opět odkryly noru, kde byly pořád moje věci, úplně přesně na stejném míst a stejně tak, jak jsem je tam dala já sama. Nechápala jsem to, ale postavila jsem se a kořeny opět zakryly noru.

To mi již stačilo vidět, aby se mi potvrdilo, že toto místo je opravdu velice zvláštní. Musela jsem se již vrátit do domova dětí, i když se mi vůbec nechtělo, ale rozloučila jsem se s mýtinou a pustila se houštinou opět pryč.

Netrvalo dlouho a běžela jsem opět mezi kmeny stromů. Běžela jsem směrem, kterým byl domov dětí. Běžela jsem neskutečně rychle, co nejrychleji jsem uměla, ale neběžela jsem tak rychle jako dnes ráno, když jsem běžela za Tajemstvím. Tomu se nedá říkat běh, to jsem spíš letěla. Teď jsem běžela normálně jako obyčejný člověk, ale i dost rychle.

Zastavila jsem se až u budovy domova dětí. Věděla jsem, že jsou hlavní dveře zavřené a proto jsem vlezla dovnitř oknem, které bylo otevřené. Okno jsem za sebou opět zavřela a sundala si tenisky, které jsem hodila do své přihrádky na boty, kde byly ještě jedny boty. Ještě jedny tenisky, které se velice podobali těm mým, akorát byly větší. Snažila jsem se vzpomenout na kom jsem je viděla, ale nějako jsem si nemohla vzpomenout a proto jsem to nechala být a dala tam i své boty.

Najednou jsem si však všimla obálky, která byla hned u těch nových a cizích bot. Vzala jsem obálku do ruky a spatřila na ní své jméno. Rozbalila jsem obálku a vyndala z ní kus papíru, kde jsem spatřila písmo ředitelky:

Ynrano, až dorazíš ze své noční vycházky, tak se prosím tě dostav do ředitelny domova dětí. Potřebuji si s tebou promluvit.

ředitelka

No super. Vzdychla jsem a pustila jsem se směrem k ředitelně. Ředitelna byla v přízemí budovy, takže jsem si to zamířila ke schodům, ale těsně u schodů jsem zatočila doprava a došla jsem až ke dveřím, které tu byly skoro jako jediné z tmavého dřeva. Na dveřích byla cedulka: Ředitelna. Zhluboka jsem se nadechla a zaťukala jsem na dveře.

Po zaťukání jsem otevřela dveře a nakoukla jsem dovnitř. Ředitelka tam seděla za stolem a něco tam sepisovala. Na stole měla rozsvícenou lampičku. I světlo v místnosti měla rozsvícené, ale už hůř viděla, takže si musela pořádně svítit.

Jakmile jsem vešla dovnitř, vzhlédla od práce a usmála se na mě. Pokynula mi, ať vejdu a když jsem vešla, všimla jsem si, jak na židlích u stolu sedí Štefan a Anro. Ihned jsem zbystřila a zavřela potichu za sebou dveře. Ředitelka mi pokynula, abych si sedla na zbylou třetí židli. Došla jsem tedy k nim a posadila se na židli.

Podívala jsem se nejprve na ředitelku a poté i na Štefana a Anroa. Oba dva se na mě upřeně dívali. Jen Anro se díval zkoumavě. Najednou mi to došlo. Ty boty, které byly u mě v přihrádce byly jeho. Ano, viděla jsem je na něm, když jsem vyšla z mého pokoje s kočičkou v náručí. Určitě mu to řekla ředitelka, ať si je dá ke mně, že u mě je místa dost.

Podívala jsem se opět na ředitelku. Ta nás zaujatě sledovala.

,,Abych nějak začala. Proč jsem si vás sem vlastně pozvala? Tak za prvé, chtěla bych říct, že je mi opravdu líto toho dnešního požáru-"

,,To nemusí." skočila jsem jí do řeči. A všichni se na mě zaskočeně podívali. Jen ředitelka byla trochu naštvaná, protože nesnášela, když ji někdo skákal do řeči.

,,No, tak za druhé, jsem chtěla říct vám mladým, že vám bylo přichystáno spaní v jídelně, protože nikde jinde nebylo místo a ne že budete dělat nějaké neplechy. Za třetí chci ti Ynro říct, že od teď budeš poslouchat tady pana Štefana a doufám, že jej budeš poslouchat lépe než si poslouchala ty mě." zvedla jsem oči v sloup, nesnášela jsem když mi říkala tou svojí přezdívkou ,,Ynro". Bylo to strašné.

Pouze jsem jako odpověď přikývla a podívala jsem se na Štefana. Ten mi položil ruku na rameno a já napjala všechny svaly ve svém těle. Za jednu vteřinu jsem si vybudovala štít a doufala, že jsem ho vybudovala správně. Nejspíš ano, protože jsem si nevšimla toho, že bych vložila nějakou špatnou událost do jeho života.

Spadl mi kámen ze srdce, ale pořád jsem měla postavený štít a taky napjaté svaly. A to hlavně proto, že jsem nenáviděla, když se mě někdo dotkl. Štefan si toho zřejmě vůbec nevšiml a tak mi rameno ještě stiskl.

,,Však mi to spolu zvládneme." a usmál se na mě. Pouze jsem přikývla a doufala, že tu ruku země sundá. Naštěstí ji sundal, kdyby ne, tak bych ji normálně smetla.

,,Teď mě omluvte, ale jsem již opravdu unavená a potřebuji se na zítřek vyspat, protože to tu opustím." usmála se na nás unaveně a na závěr zívla, aniž by si dala ruku před pusu. Vstala ze židle, kterou obešla a zašla do dveří, které byly za židlí.

Rozhostilo se ticho, které přerušil Štefan, který se zvedl ze židle a došel se posadit na židli, kde před chvílí seděla ředitelka, ona vlastně už ani ředitelkou není, ředitelem je totiž již teď Štefan. Opřel se lokty o stůl a hlavu si položil na spojené dlaně. Zahleděl se nejprve na mě a poté na Anroa. Dlouho si nás prohlížel.

,,Tak, vy dva jste zatím mí nejstarší sirotci a proto se hlavně obracím na vás. Chtěl bych po vás, aby jste nedělali potíže, protože budu mít teď dost práce s rekonstrukcí tohoto domu. Je takový zastaralý a proto se mi nelíbí.  Budete mít volno a venku můžete být do kolika hodin chcete, ale hlavně nedělejte potíže." oba dva jsme přikývli a podívali se na sebe.

,,Taky bych ti Ynrano chtěl říct, že zítra pojedeš ráno se mnou a tady s Anroem. Slyšel jsem, že jsi měla kočičku, která bohužel zemřela při tom požáru a že jediné co shořelo byl tvůj pokoj." přikývla jsem. ,,Vypadá to, že budeš mít s Anroem toho hodně společného, protože ty si za peníze, které byly na tebe dány kupovala jídlo své kočičce a ne věci sobě a Anro to dělá úplně stejně. Takže vlastně oba dva nic nemáte, i když ty Ynrano nemáš nic doslovně." oba dva jsme opět přikývli.

,,A proto se mnou zítra ráno pojedete do města, kde na vás oba něco koupíme. Taky vám koupíme nějaké věci do školy. Tebe Anro jsem přihlásil na stejnou školu jako chodí Ynrana. Na uměleckou a vzali tě na ni. Proto jsem po tobě chtěl několik těch kreseb a maleb. Souhlas?" zeptal se a my oba dva opět přikývli.

,,Teď můžete jít." přikývli jsme a oba dva se naráz postavili. Anro si dal na záda ještě batoh, který měl pohozený vedle své židle. V tom batohu měl asi všechny své věci. Oba dva jsme se vydali ke dveřím. On byl u nich první a otevřel je. Poté uhnul aby mě pustil. Byl dobře vychován. ještě jsem za sebou uslyšela, jak Štefan spokojeně přikývl hlavou a já prošla dveřmi.

Na nic jsem nečekala a šla jsem rovnou do jídelny. Ano, bylo tam ustláno pro dva lidi u oken. Stoly byly trochu odsunuty a u zdi byly dvě matrace, na kterých byla vždy jedna deka a jeden polštář. Nevypadalo to nijak moc extra, ale tak co.

Došla jsem až k jedné matraci a posadila se na ni. Ta druhá byla o pět metrů dál. Moje byla hned pod jedním oknem, které jsem hned otevřela a vyskočila jsem na parapet. Slyšela jsem blízko kroky. Byl to Anro. To jsem věděla, ale šel neskutečně potichu, musela jsem se velice soustředit, abych jej slyšela.

Chvíli se na mě díval, ale poté šel ke své matraci o pět metrů dál. Podíval se ven z okna. Sledovala jsem ho, ale on se najednou podíval na mě. Také mě tajně sledoval. Oba dva jsme odvrátili hlavu a zahleděli jsme se jinam. Já se zadívala ven na měsíc.

Slyšela jsem, jak si Anro svléká mikinu a já si nemohla pomoct, ale musela jsem se na něj podívat. Měl velice bledou kůži, až se zdálo, že září. Na rukou i na hrudi měl bicepsy. Všiml si, že jej sleduji, ale mě to bylo jedno. Lehl a přikryl se. Asi byl unavený po dlouhé cestě. Museli přijet až kdo ví od kud.

Podívala jsem se opět na měsíc a spatřila jsem klesající světýlka. To byly opět andělé. Takže už jsem věděla, kam se zítra vypravím. Už jsem chtěla slézt z parapetu a také ulehnout, ale najednou oblohu proťal blesk, který se zaryl do země na místě mýtiny slz. To se ještě nikdy nestalo.

Je možné, že to tam bude zítra zničené.

Dlouho jsem hleděla ještě ven a čekala na další blesk či bouřku, ale nic dalšího se již nedělo.

Jen ticho a klid.