Fantasy příběhy

Letěla jsem. Neměla jsem pod nohama pevnou zem. Byla jsem nad propastí, kterou vytvořil potok či řeka, která byla hluboko pode mnou a byla široká asi deset metrů. Můj první odhad nebyl až tak trefný. Věděla jsem, že je nemožné, aby to člověk přeskočil, ale já jsem to musela přeskočit. Já byla nucena. Byla jsem odhodlaná jen pro to, abych tajemství zachránila obětovat i vlastní život.

Dopadal jsem na druhé straně propasti a ani jsem se nezastavila na odpočinek. Běžela jsem dál. Žádná překážka mě nezastaví, teď už ne. Když jsem přeskočila i propast širokou deset metrů, tak mě již opravdu nic nezastaví. Běžela jsem tak rychle, až jsem si připadala, že se vznáším a ne že běžím. nutila jsem se běžet ještě rychleji než to bylo možné.

Auta která jela o několik metrů dál po silnici, jela stejně rychle jako já běžela. Já však musela být rychlejší než auto. Donutila jsem své svaly pracovat ještě usilovněji. Až z toho svaly sténaly a praskaly. Bylo mi to jedno, dokázala jsem to, co jsem chtěla, běžet rychleji než auta opodál na silnici. musela jsem vypadat jako velice rychlá čmouha, která letí krajinou.

Znenadání se zatáhla obloha.

Začalo pršet.

Chladné kapky vody mě začaly chladit na holé kůži a začaly se vsakovat do oblečení a do půdy pode mnou, do které jsem se brzy začala bořit a tak jsem změnila způsob běhu tak, že jsem se po blátě spíš klouzala. Milovala jsem déšť a teď se právě hodil. Dodával mi novou energii a sílu a mírnil bolest nohou, které jsem nutila běžet stále rychleji a rychleji i když jsem je již dávno necítila.

Musela jsem běžet dál a dál. Musela jsem prostě tajemství zachránit a to taky udělám. Z posledních sil jsem donutila své svaly k tomu největšímu výkonu, kterého jsem byla schopna, k výkonu, který byl i nad mé síly. Musela jsem být mnohem rychlejší než vítr, než kapky vody, které padaly všude kolem mě, ale i přes tak jsem si připadala, jako strašně pomalá.

Najednou jsem však proběhla mezi několika stromy a spatřila jsem známou budovy a velice známém kopci. Jenže pohled na budovu mě ohromil tak, že srdce vynechalo jeden úder. Ohromilo mě to natolik, že jsem se zastavila. Spatřila jsem to, co jsem nechtěla:

Plameny, které se plazily po střeše, kde byl můj pokoj.

Můj dech se neskutečným způsobem zrychlil. Vůbec jsem necítila své tělo a neměla jsem již ani žádnou sílu, ale ten pohled na plameny probudil uvnitř v mém těle jisté zvíře, kterým jsem byla, zvíře, které žilo jen pro Tajemství. Tělem mi projela nová síla a energie, ale už ta úplně poslední.

Napnula jsem všechny své svaly a donutila své tělo k dalšímu pohybu. Uběhla jsem teď snad dvacet kilometrů za sotva pět minut. Udělala jsem něco co bylo nemožné, ale i přes to vše jsem se donutila rozeběhnout se po příjezdové cestě k budově.

U budovy jsem spatřila několik policejních aut, ale hasiči tu ještě nebyly. Poté tu stálo jedno velké auto, které vypadalo jako minibus. Před budovou taky stály všechny děti z domova dětí, naštěstí se stihli zachránit. Ale spatřila jsem tu i několik neznámých tváří. Dvacet kluků, ale dva z nich byly spíš již muži, teda jeden byl určitě muž a ten druhý již skoro taky. Ten druhý mě zaujal, protože mě pozoroval ledovým a tvrdým pohledem, který jsem měla normálně já, ale nezaujal mě natolik, abych se zastavila.

Vběhla jsem do budovy, ze které se valil kouř.

Doběhla jsem velice rychle ke schodům, po kterých jsem vyběhla tak rychle, že jsem si připadala, jako kdybych je vyletěla. Rozeběhla jsem se ke svému pokoji, ale v cestě mi zastavilo několik policistů, kteří se mi postavili do cesty, ale ani policista mě nedokázal zastavit a proto jsem je pouze velikou silou odstrčila a pokračovala v cestě do svého pokoje.

Dveře do mého pokoje byly vyraženy a pohlcovaly je plameny. Věděla jsem, že je uvnitř moje kočička, protože jsem slyšela její křiky bolesti, její bolestné mňoukání. Její volání o pomoc a nikdo ji pomoct nešel.

Popadl mě hněv.

Nezastavil mě ani neskutečně hustý kouř, který se valil z mého pokoje.

Skočila jsem do plamenů.

¥ ¥ ¥

Byly jsme již skoro u cíle, věděl jsem to, protože Štefan najel s autem na příjezdovou cestu, která vedla nahoru až k jedné budově. Již jsem věděl co je to za budovu.Musel to být domov dětí, protože žádnou jinou budovu by Štefan nekupoval. Štefan byl totiž sám ředitelem jednoho domova dětí, kam jsem patřil a kam patřili i tito všichni kluci v autě.

Byly jsme velice zvláštní domov dětí. Za prvé jsme byly velice malý domov dětí a za druhé jsme pořád cestovali, protože Štefan hledal místo, které by se mu natolik zalíbilo, že by se tam rozhodl zabydlet a zůstat tam již do smrti. Takové místo však ještě nenašel a to jsme byly snad již všude.

Neměl jsem rodiče, to vlastně skoro všichni kluci tady v autě, ale pár z nich rodiče mělo, ale rodiče o ně neměli zájem. Tito kluci však měli ještě naději, že si je někdo adoptuje, to já už takovou naději dlouho neměl. Už jsem tu mohl být jen rok a poté od sud budu muset vypadnout. No tak ani moc mi to nevadilo, protože jsem stejně toto stěhování už neměl rád, ale zase to tu bylo mnohem lehčí. Bude to těžké až se budu muset o sebe starat úplně sám.

Štefan zaparkoval s autem na travnatém parkovišti u budovy. Bylo asi tak osm hodin ráno. Jen já a Štefan jsme byly vzhůru, ostatní spali a proto jsme vystoupili z auta jen my dva. Batoh jsem si nechal v autě, které Štefan zamkl. Syčáka jsem si samozřejmě vzal sebou, protože jsem ho nemohl nechat samotného. Tentokrát byl obtočený kolem mé levé ruky.

Obešel jsem auto a došel ke Štefanovi, který na mě čekal již u hlavních dveří. Zazvonil na zvonek a já se zatím podíval na ceduli, která vysela nad dveřmi. Bylo na ní velkým tučným písmem napsáno:

Dětský domov

na

kopci

No, tak název se jim alespoň hodil, protože ten domov dětí byl opravdu na kopci. Jen chviličku jsme čekali než nám přišla otevřít taková drobná postarší dáma. Nejspíš to byla ředitelka, teda tak bych to typoval.

,,Dobrý den." pozdravil Štefan a já mlčel. Paní si nás prohlédla.

,,Přejete si něco?" optala se a hleděla na mě podezíravě. Já se však tvářil ledově a tvrdě jako vždy. Bylo pro mě zvláštní vidět takto starou ženu, že je ředitelkou domova dětí. Štefanovi bylo totiž třicet pět let. Té ženě muselo být nejméně šedesát.

,,Ano, mohl bych si prohlídnout váš Domov dětí. Já jen, že bych měl o něj možná jistý zájem." řekl Štefan a ženina tvář se hned rozzářila. Zřejmě měla opravdu veliký zájem prodat to tu.

,,Ano, ale jistě, pojďte dál." řekla a otevřela dveře dokořán a uhnula, abychom mohli projít. Už jsme si začali rozdělávat boty, když v tom nás zastavila a řekla, ať se nezouváme, že tu dnes stejně uklizečka ještě nestírala.

Provedla nás celou budovou a pořád něco vykládala. Neposlouchal jsem ji, ani jsem si moc neprohlížel místnosti. Nic mě neupoutalo až na jednu místnost. To byl prý jen pokoj. Nevím co mě tak zaujalo na jeho dveřích, ale cítil jsem z nich brzkou zkázu. Nevím proč. Pokrčil jsem nad tím rameny.

Uběhla hodina a půl než nám vše ukázala. Když jsme se chystali jít po schodech dolů do její kanceláře, uslyšeli jsme praskot dřeva a ucítili kouř. Podívali jsme se směrem od kud vycházel kouř a praskot dřeva. Spatřili jsme ten pokoj, který mě tak zaujal, jak je v plamenech. Cítil jsem z nich zkázu a ta hned po chvilce přišla. Co to se mnou jen je?

Seběhli jsme schody a spustili poplach. Vytáhli jsme z kapsy telefon a rychle jsme zavolali policii a hasiče. Museli jsme vyjít ven před budovu, protože brzy byl kouř všude. Všude kolem pobíhali děti a ve tvářích měli strach. Jen já jsem byl úplně klidný a tvářil se opět ledově a tvrdě. Štefan pustil ven z auta i kluky a všichni jsme se spočítali jestli jsme všichni.

Po spočítání přijela policie a zakázala vracení se do budovy. Hleděl jsem na oblohu, která se najednou zatáhla a spustil se déšť. Ubíhali vteřiny a hasiči pořád nikde.

Hleděl jsem do dálky, kde jsem najednou spatřil jistou osobu. najednou se tam objevila i když jsem se na to místo díval dlouho. Neviděl jsem, že by přiběhla. Prostě se tam objevila. Vypadala jako kdyby byla k smrti vyčerpaná. Sotva se držela na nohou, ale pohled na plameny, které olizovali střechu ji donutil k dalšímu pohybu a naplnili jí energií a sílou.

Zaujala mě, protože se tvářila ledově a tvrdě jako já. Ve tváři měla odhodlání. Proběhl kolem mě a také se na mě podívala. Nezastavila se. Vběhla rovnou do budovy a ztratila se v kouři. Skoro nikdo si jí nevšiml, protože byl všude kolem zmatek.

Udělal jedno rychlé rozhodnutí:

Pustil jsem se za ní.

Vběhl jsem do budovy plné kouře, ale nezastavil jsem se. Spatřil jsem před sebou tu holku, její vlasy jsem viděl a tak jsem se pustil za ní. vyběl jsem za ní chody a už jen viděl, jak se vrhá proti policistům a odstrkává je stranou. Viděl jsem, jak běží dál a jak skáče do plamenů, kde dřív byly dveře, které vedli do nějakého pokoje, nejspíš do jejího pokoje.

Rozeběhl jsem se směrem za ní, ale nevěděl jsem co mám dělat a navíc mě zastavili policisti, kteří mě shodili na zem. Nechtěli, aby skočil do plamenů ještě další blázen a to jsem já nejspíš byl.

Bylo jich moc, nejspíš šest a všichni mě drželi. Protestoval jsem, ale bylo mi to skoro k ničemu a tak jsem přestal. Chtěl jsem si počkat na chvíli, kdy už mě přestanou tak pevně držet a poté vystartuji.

¥ ¥ ¥

Proskočila jsem plameny a dostala jsem se do svého pokoje. Slyšela jsem za sebou křiky, jak za mnou někdo křičí, ale už jsem se nemohla zastavit. Rychle jsem přelétla pokoj pohledem a spatřila jsem uprostřed pokoje na zemi ležet moji kočičku. Byla popálená a já se k ní rychle pustila. Ještě potichu mňoukala a volala o pomoc.

Už jsem byla u ní, když se jsem uslyšela křupnutí a zhroutil se strop přímo nad ní. Vrhla jsem se dopředu a dopadla jsem na všechny čtyři nad Tajemstvím těsně před tím, než se na ní zřítil kus stropu. Ten kus stropu mi spadl na záda. Hořel, takže jsem sykla bolestí, když mě plameny popálili na zádech.

Rychle jsem smetla ze svých zad kusy dřeva a pohlédla jsem na svoji kočičku, která se na mě dívala těma svýma zelenýma očima, ze kterých mizel život.

,,Ne, Tajemství nesmíš umřít!" popadla jsem ji jemně do náruče a ona jakoby se usmála.

,,Přišla si mě zachránit..." řekla normálně lidským hlasem. Nebo jsem již byla blázen, ale ona opravdu vyslovila slova. To sel teď nebylo podstatné.

,,Ano přišla, neumírej, prosím ne..." začaly se mi po tvářích koulet slzy. Ani už si nepamatuji, kdy jsem naposledy plakala. Možná i nikdy.

,,Přišel můj čas..." zašeptala. ,,Dej naději tomu bělovlasému klukovi, prosím Ynrano, udělej to pro mě..." zašeptala a vykašlala krev.

,,Udělám, ale prosím neumírej!" prosila jsem šeptem, ona se však jen usmála, ukázala tak své bílé zoubky a naposledy vydechla. Její tělíčko se přestalo hýbat.

,,Ne, ne, ne, ne, ne, NE!" byla jsem plná hněvu. Postavila jsem se i s mrtvým tělíčkem Tajemství a v očích mi zahořel hněv. Šla jsem vstříc plamenům a prošla mezi trámem, kde kdysi byly dveře do mého pokoje. Nechtěla jsem tuto místnost již v životě vidět.

Na chodbě byly pořád ti policisté, ale tentokrát se soustředili na někoho na zemi. Drželi při zemi toho bělovlasého kluka. Musel běžet za mnou, ale bylo mi to jedno. Určitě tohoto kluka kočička myslela, ale teď mi to bylo jedno.

Policisté si mě všimli a tři se ke mně vrhli. Všimla jsem si, jak se ze země prudce zvedl ten bělovlasý kluk a jak odstrčil zbylé tři policisty. Ti tři se postavili přede mě a jeden se rozmáchl rukou, jako kdyby mi chtěl vrazit jednu facku a taky to udělat chtěl, ale nebyl dost rychlý.

Zvedla jsem volnou ruku a chytla jí policistovu ruku za zápěstí, takže mě nestihl praštit. Rychle jsem se propletla kolem tří policistů a poté i kolem toho kluka, který se hned pustil za mnou po schodech dolů. Oba dva jsme se pustili ven z budovy, kde se on zastavil u toho muže, se kterým tam před chvílí stál. Já však šla dál. Nebo spíš běžela. Chtěla jsem pryč, někam do lesa, někam, kam bych mohla pohřbít tělo Tajemství.

Cítila jsem na svých zádech pohled bělovlasého kluka, ale běžela jsem dál až k lesu, kde jsem se schovala mezi koruny stromu. Chtěla jsem být sama a sama jsem také byla. Měla jsem již jen sama sebe.