Fantasy příběhy

Jela jsem autobusem opět do školy. Dívala jsem se na dnešní rozvrh hodin. Včera jsem měla všechny hodiny, kde jsem se jen učila, dnes jsem měla hodně odpočinkové hodiny, teda hodiny, kde se moc neučilo. První dvě hodiny byl tělocvik, poté byly dvě hodiny keramiky, pauza na oběd a čtyři hodiny malby. Dnešek byl opravdu pohodový den.

Dnes jsem si do školy nic nenesla, protože jsem nic nepotřebovala, stejně jsem nic speciálního neměla na tělocvik, takže budu mít jen své tenisky a poté jsem si za oblečení vzala již kraťasy opět ty, které jsem měla včera, takže riflové kraťasy a k tomu tilko černé barvy s rudým nápisem: I am death = já jsem smrt a z toho nápisu jakoby tekly kapky krve. Bylo to moje oblíbené tilko. Tilko mělo ještě veliký výstřih do V a bylo přesně přiléhavé na mé tělo.

Na ruce jsem měla gumičku, protože jsem si nechala vlasy volně rozpuštěné. Vlasy jsem tentokrát měla rozdělené opět na levé straně hlavy, ale splývaly mi po zádech až pod zadek. Měla jsem dlouhé vlasy, hodně dlouhé. Vlasy byla taky jedna z mých pých. Takovou hřívu jakou jsem měla já totiž jen tak někdo neměl.

Všechny holky mi vždy vlasy záviděly, ale mě to bylo jedno, závist je totiž k ničemu, protože i když závidíte jakkoliv, tak stejně nedostanete to, co někomu závidíte a proto já nikomu nic nezávidím. Dřív jsem záviděla těm, kteří byly zamilovaní a byly spolu, takže páru. Jenže už mě to přešlo a teď se po klucích možná tak jen dívám, ale stejně se každý do mě jen zblázní, nikdo z nich mě opravdu nemiluje.

Kdybych měla mámu, tak by mi nejspíš řekla, že buď dělám dobře a ať se na kluky vykašlu a ať cestuji, jako to říká teď skoro každá matka své dceři. A nebo by mi řekla, že na toho svého vysněného prince se ještě načekám, protože niky nepřijde. Já tomu však nevěřila. Chtěla jsem pouze někoho, kdo by byl jiný jako já. Nebyl by ani trochu podobný lidem a přece by jako člověk vypadal.

Neměla jsem žádného vysněného prince, i když možná i ano, měla. Ráda jsem vymýšlela příběhy, ale nechávala jsem si jej jen pro sebe. Můj vysněný princ by měl vypadat asi tak to: vysoká postava o trochu vyšší než já, vlasy krátké, ale tak, že by mu padaly do očí, vypracovanou postavu, zvláštní oči. Asi takto. Jinak barva vlasů, očí a kůže ta mi byla celkem jedno. Vlastně by se mi ještě líbilo, kdyby měl nějaký speciální znak, jako třeba tetování.

Tetování. Ušklíbla jsem se. Sama jsem jedno měla. Teda bylo to velice zvláštní tetování. Za prví když mě našli, tak jsem ho prý již měla a za druhý bylo skoro neviditelné. Měla jsem ho po rukách od konečků prstů po loket. Byly to vlastně různé klikyháky a pomalu nešli ani na rukách vidět. Bylo to opravdu světlé tetování a nikdo si ho pomalu ani nevšiml. Jediný člověk kdo o něm věděl byla ředitelka a já.

No jo, byla jsem celá zvláštní.

Přejížděla jsem prsty po tetování. Bříšky prstů jsem opisovala klikyháky tetování. Různé vlnovky a čáry. Některé vypadaly jako blesky.

Ani jsem si neuvědomila jak uběhl čas, takže jsem se podívala ven z okna spatřila již budovy školy. Vystoupila jsem z autobusu a zamířila si to rovnou do třetí budovy školy, kde byla tělocvična. Dnes bylo venku teplo, ale bylo pod mrakem, takže mi bylo jasné, že půjdeme do tělocvičny. Proplétala jsem se mezi ostatními žáky školy a snažila se nikoho nedotknout. Už tak jsem ublížila hodně lidem.

Ucítila jsem na sobě již známé pohledy a uslyšela jak se ke mě blíží tři kluci. Matt, Tom a Jack. No super. Skákala jsem radostí. Oni mi fakt chyběli. Brzy se mnou srovnali tempo a všichni mě pozdravili. Já jen kývla na pozdrav. Dneska jsem neměla v plánu tolik mluvit jako včera. Bohužel jsem si včera zjistila, že první dvě hodiny nemají tělocvik jen prváci, ale dokonce i čtvrťáci, což byly zrovna tito tři, takže jsem měla s nimi strávit celé dvě hodiny. No super.

,,Tak co? Těšíš se na tělák?" zeptal se Jack. Ten mi z nich přišel nejlepší. Nebál se mluvit a byl to takový ten vtipálek. Bohužel já se jako jediná těm jeho vtipům nesmála.

,,Mám ráda sport." řekla jsem pouze a vstoupili jsme do třetí budovy. Kluci mě vedli chodbou k obrovským vratům a já již tušila, že za nimi bude tělocvična. Jen jsem mohla doufat, aby byla tělocvična moderně zařízená.

,,Tak to se ti bude líbit naše nová tělocvična." usmál se svůdně Jack a otevřel velká vrata. Umožnil mi tak výhled na velice moderně zařízenou tělocvičnu, která byla velká snad jak fotbalové hřiště. Všechny stěny i strop byly zařízeny jako horolezecká stěna. Byly tu i tyče na šplh a provazy na šplh, ale jinak to tu bylo prázdné.

,,Jen se neboj, vše vybavení tělocvičny je ve skladu, který je hned tady." vešel do tělocvičny a zatočil doprava, kde otevřel jedny dveře a uhnul, abych se mohla podívat dovnitř. Tak to byl opravdu pořádný sklad. Byly tam lavičky, žiněnky, trampolíny, míče a mnohé další. prostě vybavení pro úplně přepychovou tělocvičnu.

,,A to jsi ještě nebyl nahoře v posilovně." řekl Jack a já se na něj otočila se zvednutým obočím. Jenom mi naznačil rukou ať jdu za ním a vrátil se zpět na chodbu, kde zatočil doleva ke schodišti, po kterém se pustil nahoru. Poté zahnul doleva a poté doprava opět k dalším vratům, které otevřel a umožnil mi pohled na posilovnu.

Posilovna byla opravdu luxusní. Všude samé posilovací stroje a uprostřed toho všeho byl ještě ring. No tak tato posilovna a tělocvična musela stát školu neskutečné peníze. Vše bylo také nové. Hned jsem se do toho všeho zamilovala. Milovala jsem takovéto stroje na posilování. Najednou jsem za sebou uslyšela kroky.

,,Copak hoši? Provádíte slečnu? Ukazujete co má naše škola za poklady?" usmál se na mě tělocvikář. Teda nejspíš to byl tělocvikář. Byl mladý, tak 27 let mu mohlo být a měl velice vypracovanou postavu.

,,Dobrý den pane učiteli. Ano provádíme. Tady Ynrana prý miluje sport, tak jsme ji chtěli ukázat naši tělocvičnu." zazubil se Jack a Tom  Mattem raději mlčeli jako vždy.

,,Tak to mě těší, doufám že nebudeš jako některé holky, které se bojí sportovat, aby si nezničili manikůru." rozesmál se tělocvikář a Jack s ním.

,,Nebojte se, taková já nejsem." řekla jsem opět chladně. On se již jen usmál a naznačil nám, abychom ho následovali. Zamířil opět ke schodům, asi si mě chtěl nějak vyzkoušet a tak jsme opět šli do tělocvičny. Já i kluci jsme byly již ve sportovním oblečení, takže jsme se nemuseli chodit přestrojovat. šli jsme mlčky za učitelem tělocviku a já hleděla na vitríny, které byly všude na stěnách. Byly v nich vystaveny poháry školy. A že jich bylo hodně.

Zastavili jsme se až v tělocvičně, kde již čekali všichni prváci a čtvrťáci a rozcvičovali se. Jakmile spatřili učitele postavili se do pozoru. Já a kluci jsme zapluli mezi ostatní a také jsme se postavili do pozoru. Učitel si nás všechny prohlédl a spokojeně se usmál. Dal nám pohov a všichni se začali opět rozcvičovat. Až na mě. Já rozcvičku nepotřebovala. Učitel se na mě díval a pak ke mně přistoupil.

,,Co pak? Ty se nepotřebuješ rozcvičit?" svůdně se usmál. Šlo vidět, že se mnou flirtuje. Ach jo. No super.

,,Ne, nepotřebuji." řekla jsem opět chladně a on se usmál.

,,Tak dobrá." usmál se a zapískal na píšťalku, která mu visela na krku na šňůrce. Všichni najednou zbystřili a zahleděli se na učitele a na mě, protože jsme stáli hned vedle sebe. Kus jsem od něj ustoupila a připojila jsem se k ostatním.

,,Jak čtvrťáci již ví. V tělocvičně i v posilovně bude vždy jeden učitel a já střídavě chodím z jednoho do druhého. Abych prvákům vysvětlil, celé dvě hodiny tělocviku si můžou vybrat co budou dělat. Můžete být třeba hodinu v posilovně a poté si tady trénovat běh a nebo šplh. Je to jen na vás." skoro celou dobu se díval na mě. No super. Další kdo mé kráse.

Hned jsem kolem sebe začala stavit zeď, teda jakoby ,,zeď ". Tak se to jen nazývalo. Museli jste jakoby kolem sebe postavit štít, který mohl být jakkoliv tlustý, ale byl v tom háček. Bylo to neskutečně těžké. Museli jste znát každý milimetr svého těla. Také jsem se své tělo snažila zapamatovat skoro rok. Dlouho jsem to nezvládala a teď ten štít umím tlustý asi jen dva milimetry. Je neskutečně těžké se pořád na to soustředit.

Postavila jsem si ,,zeď " jen proto, kdyby se mě někdo omylem dotkl, abych mu již nezkazila život. Včera večer jsem se zapřísahala, že již nikomu nezkazím život. Byla jsem opravdu zkáza, ale musela jsem se naučit ovládat. Krotit to zvíře uvnitř sebe. Tu zkázu, kterou doopravdy jsem. Nebyla jsem připravena, neměla jsem výcvik, ale přes tak jsem věděla, že to musím zvládnout. Musela jsem, protože jinak bych se z toho všeho zbláznila a já bych byla autor zkázy světa. jen jeden jediný dotek a můžu přinést zkázu.

,,Tak s čím začneme?" zeptal se mě najednou Jack. Stál hned vedle mě. Dívala jsem se na horolezeckou stěnu a teď jsem stočila pohled k němu. Stáli vedle mě ještě i Matt s Tomem a dokonce i tělocvikář tu s byl. Pozoroval mě a díval se pořád na mé křivky. Byla jsem ráda, že se mi nedíval do očí, protože jsem nechtěla vidět jeho myšlenky.

,,S horolezeckou stěnou." řekla jsem a zamířila k ní. Kluci zatím zamířili do skladu pro jištění. Po mém boku kráčel tělocvikář a pořád mě pozoroval. Už mě to začínalo dost hodně štvát. Ale opravdu, proč jen já? Sama jsem se na něj podívala a rychle uhnula pohledem, protože se mi zadíval do očí. Naštěstí jsem nedokázala přečíst ani jednu jeho myšlenku.

,,Už jsi někdy lezla na horolezecké stěně?" zeptal se a já zakroutila hlavou. Nikdy jsem na tom nelezla, protože jsem neměla možnost, ale uměla jsem výborně lézt po skalách a stromech i bez jištění, takže toto bude hračka.

,,Ale umím lézt po stromech." řekla jsem a uviděla jsem na jeho tváři úsměv. Takový posměšný. Nechápala jsem, co je na tom směšného.Možná jsem to řekla jako kdybych byla malá holka, ale já uměla výborně lézt po stromech. I vyšplhat po kmenu bez větví jsem uměla.

Došli jsme k jedné stěně a já se rukama zachytila těch barevných caplíků. Nevím jak se tomu říká a proto to budu nazývat caplíky. Tělocvikář se zrovna podíval někam jinam. Asi se díval, co dělají ostatní. Kluci byli ještě ve skladu. Podívala jsem se vzhůru po stěně až ke stropu. Stěna byla hodně vysoká, snad deset metrů. Nikdy jsem na tom nebyla a proto mě to velice lákalo.

Zachytila jsem se rukama dvou caplíků a zvedla jsem nohu, abych se s ní opřela o jeden caplík. Natáhla jsem nohu a vyzvedla se výš. Bylo to úžasné. I druhou nohou jsem se opřela. Začala jsem lézt výš a výš a to dost rychlým tempem. Nepotřebovala jsem nějaké jištění, vystačila jsem si i bez něho. Rychle jsem přelezla o pár metrů doleva, kde byla stěna více strmá a bylo to tam obtížnější.

Brzy jsem byla u stropu a uvědomila jsem si, že je v celé tělocvičně hrozné ticho. Podívala jsem se pod sebe a spatřila, jak na mě všichni zírají. Všichni měli otevřenou pusu a vykulené oči. Ohromení z nich jen sálalo. Možná tu i bylo zakázáno lézt bez jištění, ale nikde jsem tu neviděla, že by to tu bylo napsáno.

,,Ynrano, jde ti to bezvadně, ale hned slez dolů, než spadneš." volal na mě tělocvikář a jeho hlas byl naplněn strachem. Opravdu se o mě bál, ale nemusel. Měla jsem sílu a věděla jsem, že jen tak nespadnu. Pád opravdu nehrozil, i když jsem byla na nebezpečně kolmé stěně, takže jsem tam pomalu visela zády dolů.

Zvedla jsem hlavu a podívala jsem se na caplíky, které byly na stropě. Byly větší a byl v nich vždy takový prostor, kde se dalo dobře zachytit rukou a také se tam vešla část nohy s botou, takže opravdu bezvadný. Rozhodla jsem se, že i přes tělocvikářův rozkaz polezu dál. Neposlechnu ho. Byla jsem již taková, nerada jsem poslouchala a dělalo mi to hrozný potíž. byla jsem jako bouřka, ta taky nikoho neposlouchá.

Rukama jsem se zachytila dvou caplíků, které byly již na stropě. Zkusila jsem, jestli tam opravdu pevně drží. Uvolnila jsem se a zavřela jsem oči. Zhluboka jsem se nadechla a těsně před výdechem jsem otevřela oči, byla jsem připravena. Rychle jsem vydechla. Napnula jsem všechny svaly v rukou a pustila jsem se nohama.

Všichni zatajili dech, ale já jsem volně dýchala. Držela jsem se pouze rukama a visela jsem tam, neměla jsem však v úmyslu tam viset na jednom místě a proto jsem se pustila jednou rukou. držela jsem se pouze levou rukou a tou pravou jsem se natáhla po dalším capliku. Opět jsem se chytla. Proudil mnou adrenalin, to jsem milovala. To nebezpečí, ten pocit když si představím v jakém jsem nebezpečí.

Udělala jsem takto ještě čtyři kroky a poté už bylo místo, abych se zachytila i nohama. Zvedla jsem nohy ke stropu a zachytila jsem se za dva capliky. Vysela jsem zády dolů a kdykoliv jsem mohla spadnout. Měla jsem však velikou sílu, která byla poháněna adrenalinem. Připadala jsem si jako pavouk, také když jsem se podívala doprava, tak tam jeden lezl. Stejně jako já, zády dolů.

Podívala jsem se jaká mě čeká cesta po stropě a zahořela ve mě touha to překonat. Překonat tuto stěnu a poté slézt hlavou dolů po stěně a nakonec seskočit saltem. Přesně jako to dělá pavouk, ten jen neudělá to salto. Udělala jsem první rychlý krok a za ním další. netrvalo dlouho a přelezla jsem celý strop. Nejlepší bylo, že jsem lezla strop na délku tělocvičny a ne na šířku, takže jsem to měla mnohem delší.

Byla jsem na přechodu stropu ve stěnu. Neměla jsem strach. Cítila jsem nebezpečí, takže jsem strach opravdu necítila. Já vím, jsem zvláštní, ale zatím jsem snad nikdy strach necítila, nebo alespoň ne svůj. Opatrně jsem přelezla ze stropu na stěnu a lezla jsem opatrně hlavou dolů. Musela jsem ale rychle, aby se mi nepřekrvila hlava. Všichni opět zatajili dech a někdo taky vyjekl, když vešel do tělocvičny, asi nějaká učitelka já nevím a bylo mi to celkem i jedno.

V polovině stěny, v pěti metrech jsem se zastavila. Opatrně jsem se obrátila tak, abych byla hlavou nahoru a zády ke stěně. byla jsem čelem k přihlížejícím a že jich bylo opravdu hodně. Pustila jsem se rukama a stála tak jen na nohách. Na řadu přišlo moje salto. Trochu jsem se přikrčila a odrazila jsem se. Ve vzduchu jsem se přetočila a mrštně dopadla na zem na nohy. Uklonila jsem se jako kdybych dělala v cirkuse nějaký trik a zamířila jsem pryč z tělocvičny.

Ve dveřích mi zastoupil cestu tělocvikář a roztáhl se rukama tak, abych nemohla dveřmi projít. Držela jsem si sice svoji ,,zeď ", ale i přes tak jsem se ho nechtěla dotknout. Zíral na mě jako na něco co neexistuje, jako kdybych byla ufon nebo co. Zkřížila jsem ruce na hrudi a dívala se mu ledově do očí. Štít, který jsem měla kolem sebe mě naštěstí chránil před tím, abych se při pohledu do očí přečetla něčí myšlenky.

,,To není možný. Jak si to udělala? nikdy jsem nic takového neviděl." řekl užasle tělocvikář a v očích jsem mu spatřila závist a touhu umět to co umím já. Jo a ještě touhu po mně. Pokrčila jsem rameny. Neznala jsem na toto ani já sama odpověď.

,,To je jako kdybych se vás zeptala, proč zrovna dýcháme kyslík. Je nemožné odpovědět." po mém boku se objevil Jack a hned za ním Tom s Mattem. Všichni tři na mě civěli a já chtěla co nejdříve zmizet. Bohužel teď jsem se stala středem pozornosti. Stalo se to, co jsem ani trochu nechtěla.

,,Omluvte mě prosím." řekla jsem a tělocvikář mi uvolnil cestu. Prošla jsem kolem něho, úplně těsně a doufala jsem, že se jej nedotknu. On však natáhl ruku a pohladil mě po paži. Škubla jsem rukou, ale naštěstí jsem si kolem sebe udržela štít a proto, jsem mu nezničila život. Poprvé v životě se mi podařilo se někoho dotknout a při tom mu nezkazit život. Jo.

Kluci se dívali za mnou, ale brzy jsem se jim ztratila z dohledu, protože jsem zahnula doprava a pustila jsem se chodbou směrem pryč z budovy. V chodbě bylo šero a chlad. To co jsem měla ráda. Neměla jsem v oblibě teplo a už vůbec ne světlo. Milovala jsem tmu a chlad. Šla jsem chodbou rychlým krokem a brzy jsem došla ke dveřím ven z budovy, kde na mě zaútočilo prudké světlo.

Moje vyvinuté oči si do vteřiny zvykli na prudké světlo a šla jsem dál. Potřebovala jsem trochu čerstvého vzduchu. Šla jsem až k jednomu z dubů a usedla pod něj. Dala jsem si hlavu do dlaní mezi kolena.

,,Co jsem to zase jen provedla?" zeptala jsem se sama sebe v hlavě a zakroutila jsem hlavou. Zvedla jsem ji a podívala se před sebe. Udeřila jsem pěstí do země až to zadunělo. I když mi v ruce ošklivě zapraskalo, nic se s ní nestalo a bolesti, která mi projela rukou od rány jsem si vůbec nevšímala.

Prudce jsem se postavila.

Velice rychle jsem dýchala. Měla jsem pocit jako kdybych se nacházela někde v peci. Cítila jsem kolem sebe plameny. Měla jsem strach. Bála jsem se jako ještě nikdy v životě. Byla jsem v pasti, nemohla jsem utéct. Smrt si pro mě již šla, protože nic jiného mě již nečekalo a nemohla jsem se rozloučit s tím, koho miluji:

S Ynranou.

Cítila jsem pocity někoho jiného. A věděla jsem koho:

Tajemství, mé kočičky.

Něco se jí stalo, něco se jí děje. Někdo ji ubližuje. Musím jí jít zachránit. Znělo mi hlavou a tak jsem poslouchala své instinkty a rozeběhla jsem se směrem k hlavní silnici. Běžela jsem nejrychleji jak jsem uměla. Proběhla jsem branou školy a zahnula doleva na louku.

I když jsem tudy nikdy neběžela, najednou jsem věděla kudy se vydat, abych doběhla k domovu dětí. Běžela jsem tak rychle, že i auta, která projížděla kolem nejela o moc rychleji než já. Běžela jsem nadlidskou rychlostí. Nevím jak je to možné, ale prostě to tam bylo. Jediné co jsem teď vnímala bylo to, že jsem musela zachránit Tajemství, že jsem chtěla ji zachránit.

Běžela jsem přes jednu louku za druhou. Dál a dál a nezastavovala jsem se ani nezpomalovala. Boty jsem již měla celé zaprášené a vlasy rozcuchané. Ale nic z toho jsem nevnímala a prostě jsem běžela dál a dál, abych zachránila toho, na kom mi záleží. Bohužel jsem asi v polovině cesty uslyšela hukot.

Hukot vody.

Za chvilku jsem již viděla ten potok, nebo spíš malou řeku. Řeka byla široká odhadem tak šest metrů možná i sedm. To jsem nemohla v žádném případě přeskočit, ale mě nedokázalo již nic zastavit. běžela jsem dál aniž bych se zastavila a právě jsem ještě víc zrychlila. Běžela jsem a běžela a nakonec jsem se odrazila od srázu.

Skočila jsem.