3. kapitolka
Sešla jsem schody již v čistém oblečení. Musela jsem se přestrojit a oblékla jsem si černé džíny upnuté na tělo a černou mikinu přes hlavu s kapucí a s nápisem: My life is animal. Vlasy jsem si již nechala rozpuštěné. Byly rozděleny na dvě části na straně hlavy. Vlasy jsem měla přes ramena na hrudi vepředu. Splývaly mi po hrudi až pod pas. Musela jsem vypadat krásně, ale bylo mi to jedno, protože mě kluci nezajímali, ne že bych byla na holky, to ne.
V jídelně se již hromadili děti a pojídali svou večeři - špagety s omáčkou, kterou byly polity. No, jako jedla jsem i lepší věci, ale tak tohle bylo taky dobré jídlo. Sama jsem si došla pro talíř se špagetami a došla jsem si sednout ke stolu pro starší, kde seděla vždy ředitelka, uklizečky, já a ještě dva kluci v mém věku. Nikde jinde taky nebylo místo. Sedla jsem si úplně na kraj stolu, abych byla od ostatních co nejdál. Bohužel si dnes oba dva kluci sedli naproti mně.
Ani jsem pomalu nevěděla, jak se jmenují, protože mě to nezajímalo. Pořád po mě civěli a vyseli na mně pohledem, div neslintali.
Cítila jsem kolem sebe napjatou náladu, takže byla určitě pravda, že se chystala ředitelka mít řeč o stavu Domova dětí. Všichni byly zvědaví co se děje a ředitelka měla zamyšlený výraz, protože určitě přemýšlela o tom, jak to říct. Jak říct, že se z nás asi každou chvílí stanou bezdomovci. A že to na ulici možná ani nepřežijeme.
Nechtěla jsem slyšet její slova. Nechtěla jsem skončit opět na ulici, jako jsem tam skončila přesně před několika lety, když mě tam pak našli a donesli sem. Nechci tam zpět. I toto je lepší domov než ulice. Toto je mnohem lepší domov. Domov, který bych nikdy v jiné chvíli nenazvala domovem. I toto bylo mnohem lepší než nic. Než nic, které nás všechny čekalo.
Pomalu jsem jedla jídlo, protože jsem věděla, že ředitelka si počká až budou všichni po jídle. Jedla jsem stejným tempem jako ředitelka a sledovala jsem ji pohledem. Přímo jsem ji leizrovala pohledem. Musela si mého pohledu všimnout, ale vždy se snažila se na mě nedívat. Bohužel jednou udělala chybu a podívala se do mých očí. Ihned jsem si přečetla její myšlenky:
,,Ona snad něco tuší. Nebo se mi hrabala ve věcech a nebo to jde až tak vidět že jsme již zkrachovali a z posledních peněz vydržíme tak tři dny? Pane bože, ten její pohled. To jej jako kdyby mi četla myšlenky nebo co. No doufám že je číst neumí." hned poté odvrátila tvář.
Takže přece jen je to pravda. Skončím opět na ulici. Nevěřím, že by tento domov dětí někdo koupil. To je úplně nemožné. proč by jej taky někdo kupoval? Je ale dobře, že si ani pohledem na mě nevzpomněla na mé narozeniny, takže to letos snad proběhne bez oslavy.
Podívala jsem se po dětech kolem sebe. Bylo jich snad padesát možná i osmdesát. Rychle jsem je přelétla pohledem a spočítala. Ano bylo jich 73. Teda i se mnou. Všichni měli ve tváři strach. Báli se co se bude dít a měli právo se bát. Mnoho dětí bylo ještě malých, kteří se o sebe nedokázaly sami postarat. Nevěděly, co za rostliny by když tak mohli jíst, ale toto jsem vlastně věděla jen a pouze já.
Podívala jsem se do talíře a spatřila poslední sousto mé večeře. Rychle jsem se podívala do talíře ředitelky a též tam bylo již jen jedno poslední sousto. Nabrala jsem sousto na vidličku a vložila jej do úst. Pomalu jsem to rozžvýkala a spolkla. Položila jsem příbor na talíř a opřela jsem se o opěradlo židle. Vyčkávala jsem jako všichni ostatní.
Najednou se ředitelka postavila a otočila se ke všem čelem. Vlastně se postavila na židli, aby šla pořádně vidět. Byla totiž menší postavy. Zhluboka dýchala a snažila se být klidná. Měla to těžké já vím, ale přes tak ne až tolik těžké. Podívala se na mě a mě došlo, že si vzpomněla na to, že mám narozeniny. Ale ne, proč jen to.
,,No, tak chtěla bych začít tím, že ti kteří si pamatují, tak Ynrana má dnes narozeni, již šestnácté. Přesně na den je to již deset let co jsi tu s námi a já jsem za to ráda a doufám, že sis tady těch deset let užila. Stejně jako já s tebou." přikývla jsem hlavou, ale při tom jsem to tu nenáviděla. ,,A kdyby sis přála nějaký dárek, tak stačí jen říct." řekla ředitelka, ale prosila mě pohledem, abych žádný dárek nechtěla.
Postavila jsem se. Já si nemusela stoupnout na židli, protože i takto jsem byla stejně vysoká jako ředitelka na židli. Byla jsem hodně vysoká, také jsem měřila asi 180 centimetrů. Na každého jsem se postupně podívala a snažila se při tom již rovnou nevykecat, že domov dětí zkrachoval. Najednou mi došlo, že mnoho těchto dětí ani nikdy v životě zatím neslyšelo můj hlas. Málokdy jsem mluvila a proto nikdo vůbec nevěděl, jak zní můj hlas.
,,Ano, je to již deset let co to jsem, jedny kulatiny, ale i přes tak nechci žádný dárek. Nechci. Děkuji." řekla jsem a při posledních dvou slovech jsem se dívala na ředitelku. Muselo jí dojít že něco vím, ale snažila se to na sobě ne dát znát, ale přede mnou nikdo nic neschoval. Opět jsem se posadila na svou židli. Ředitelka se zhluboka nadechla a vydechla. Teď přicházela ta nejhorší část.
,,Bohužel musím vám také zdělit jednu velice špatnou zprávu... Bohužel jsme v takové peněžní krizi a proto tu můžete zůstat ještě tři dny. S těžkým srdcem vám říkám, že jsme zkrachovali. Nemáme kupce a proto půjdou ti nejmladší do jiných volných dětských domovů a ti nejstarší..." odmlčela se a podívala se na mě a ty dva kluky. Již větu nedořekla, protože věděla, že nám dojde kam půjdeme. Na ulici.
,,Můžete se rozejít do svých pokojů a kdyby se našel kupec, tak vám to hned oznámím." slezla ze židle a skrčila se na židli, aby si jí snad nikdo nevšiml nebo co, ale všichni věděli, že tam je schovaná a navíc šla i vidět.
Počkala jsem, než se jídelna vylidní, abych se již nikoho nemusela dotknout. Brzy však byla jídelna prázdná a já odnesla i ten svůj talíř. Rychle jsem odešla z jídelny a vyběhla jsem schody. Rychlým krokem jsem i šla ke dveřím svého pokoje, kde však stáli ti dva kluci v mém věku. Jak se jen jmenovali? Mark a Sten. myslím že i jo. Asi jo.
Nebyly nijak extra moc hezcí. Oba dva bili hubení, ale byly snad o půl hlavy nižší než já. Oba dva měli hnědé vlasy na krátko ostříhané a jinak jeden měl zelené oči a druhý hnědé. Nebylo na nich nic zvláštního. Jako na nikom v mém okolí. Vypadali ale mile, ale teď měli na tvářích zkroušené výrazy. Zastavila jsem se před nimi a zkřížila ruce na hrudi. Podívali se na mě.
,,Co je?" zeptala jsem se stroze a čekala na odpověď.
,,No, my jsme si se Stenem říkali, že když my tři půjdeme na ulici, tak že bychom se měli spojit a držet při sobě a pomáhat si, abychom přežili." řekl ten který se zřejmě jmenoval Mark. To byl ten se zelenýma očima.
,,Já dokážu přežít i bez vás. Jste dva. to si nedokážete sami pomoct?" řekla jsem ledově a zvedla jsem jedno obočí do výšky. Tvářili se zklamaně. Moc dobře jsem věděla, že jsou oba dva do mě zamilovaní. Nechtěla jsem, aby byly ještě více zklamaní a proto jsem se na ně podívala ještě jednou.
,,Kluci, já vím, že jste do mě ob dva zamilovaní a že vám těmito slovy ubližuji, ale já ani jednoho z vás nemiluji a stejně by nám to neklapalo..." řekla jsem opět ledově, ale hlas jsem již trochu změkčila, ale opravdu jen trošku.
,,To neva, to nic." řekl ten druhý, Sten, ten hnědooký. Viděla jsem však, že jim to opravdu hodně ublížilo.
,,Vy dva si zasloužíte mnohem lepší dívku než jsem já. Nějakou veselou a milou. Moc dobře víte, že já jsem upřímná a často pravda bolí. A viděli jste mě snad někdy se smát? Ani já si nepamatuji, kdy naposled jsem se smála a jestli jsem se vůbec někdy smála." prošla jsem mezi nimi tak, abych se ani jednoho z nich nedotkla a nezkazila jim ještě víc život.
Otevřela jsem dveře do svého pokoje a oni se vydali pryč. Ještě na mě přes rameno zavolali dobrou. já však neodpověděla a jen jsem za sebou zavřela dveře.
V pokoji bylo přítmí, přesně to, které jsem měla ráda. Došla jsem k zrcadlu a podívala jsem se na svůj odraz. Byla jsem ledová a tvrdá jako vždy. Já vlastně ani jiná být neuměla. Byla jsem prostě taková. Tvrdá jako diamant a ledová jako led na jižním póle. Vypadala jsem krásně a nebezpečně.
Nějaký černý stín se otřel o moji nohu. Zahlédla jsem zelené drahokamy a došlo mi, že je to moje kočička. Sklonila jsem se pro ni a vzala jsem ji jemně do náruče. Ihned spokojeně zapředla a moje koutky se zvedli asi o milimetr do úsměvu. Byl to malinký úsměv, ale byl to jediný úsměv, který jsem uměla.
Vylezla jsem po schodech do své postele. Opřela jsem se zády o zeď a tajemství jsem si položila do náruče. Spokojeně zavřela oči a začala příst. Hladila jsem ji nepřítomně po hlavě a po jejím tělíčku. Byla jsem opět ve svých myšlenkách, ale i přes to jsem vnímala své okolí.
,,Co jen budeme dělat..." zašeptala jsem a kočička překvapeně otevřela oči. zahleděla jsem se do nich a ona otevřela pusinku jako by mi chtěla něco říct, ale pouze mňoukla a ukázala tak své bíle zářící zoubky. Nemohla mi nic říct, protože já bych jí stejně nerozuměla.
Sice jsem v zázraky nevěřila, ale teď jsem doufala, aby se nějaký stal, protože by bylo skoro nemožné, aby se Tajemství uživila jen tím, že by lovila myši. Dlouho by nepřežila, na ulici. A navíc lidé by jí nic nedali i kdyby prosila sebevíc. Nemyslela jsem na to, že já bych asi na ulici umřela, myslela jsem pouze na svoji kočičku, která mi byla nadevše drahá.
Dívala jsem se na hvězdy a najednou mi opět došlo, že takto tu sedím skoro naposled, potom se budu na hvězdy dívat z ulice, ne z okna. V mysli se mi najednou objevila jedna myšlenka:
,,Co když můžu já za krach domova dětí?" co když jsem se dotkla ředitelky a dala ji do budoucnosti takové neštěstí, že to neštěstí se rozneslo i na ostatní. Ano, za tento krach jsem mohla já. Vzpomínám si, jak jsem se ji jednou omylem dotkla a do její budoucnosti jsem uložila neštěstí - krach. To kvůli mě jsou teď všichni zklamaní.
Jsem prostě zkáza.
¥ ¥ ¥
Jeli jsme v autě snad už dvanáct hodin a zatím proběhlo vše bez nějakých problémů. Jen jsme pár krát zastavili na záchod a nebo kvůli někomu, kdo měl hlad. Celý den jen pršelo, takže panovala v autě pochmurná nálada. Všichni ale byli většinou na mobilu a nebo se dívali ven z okna jako já.
Již jsem neměl v uších sluchátka. Přestalo mě bavit poslouchat pořád dokola jedny a ty samé písničky. Sice jsem jich měl hodně, ale za dvanáct hodin se jich opravdu hodně přehraje. Štefan měl pořád puštěný písničky, které vždy změnil, když dohrálo CD dal nové. Právě jsme poslouchali písničky Maroon 5. Tyto písničky byly docela i dobré, teda z těch, které tu Štefan pouštěl byly nejlepší.
Syčák byl tentokrát kolem mého krku, ale jemně, aby mě neuškrtil. Miloval mě stejně tak jako já jeho. Hlavičku měl položenou na mém ukazováčku, který jsem měl u pravé tváře, protože jsem si podpíral hlavu pravou rukou. Syčák se jemně dotýkal svým jazýčkem mé tváře.
Byl to jedovatý had. Jeden z nejjedovatějších na světě, teda alespoň myslím. Tento druh hada se jmenoval Oxyuranus temporalis. Tento druh byl objeven teprve roku 2006 a vědělo se o něm velice málo. Byl to kriticky ohrožený druh. Na celé planetě jich je jen a pouze deset. Nikdo ani neví, že jednoho z těch hadů mám v držení a kdyby to někdo zjistil, byl by to veliký průšvih.
Syčáka jsem si koupil ještě ve vejci. Jeho vejce bylo z těch ostatních nejvíc ošklivé a proto si ho asi nikdo nekoupil, ale já viděl jak je jiné od ostatních a hned jsem ho chtěl mít. Asi když sem ty vejce dováželi, tak se jim mezi ně zamíchalo jedno toto. Doma jsem ho měl ve vejci asi týden a snažil jsem se ho co nejvíce zahřát. Poté o týden později se z něho vylíhl Syčák.
Syčák je ještě mládě, ale i tak měří již 80 centimetrů a bude ještě mnohem delší. Měl takovou hnědou barvu a černé upřímné oči. I když byl jedovatý a o tomto druhu se skoro nic nevědělo, tak i přesto jsem se ho nebál. Nějak jsem mu věřil a věděl, že mě nezabije. Syčák má rád teplo a proto rád leze ke mně pod mikinu. Myslím, že tento druh byl i nalezen někde v Austrálii v poušti. Byl to poddruh taipana.
Díval jsem se na auta, která jezdila kolem nás. Jeli jsme totiž po dálnici, takže tady se nedalo dívat na nic jiného než na ostatní auta. Nemám dálnice rád. Je rtu až moc lidí a navíc tu je vše umělé, takže se nedá ani dívat na něco přírodního. Miloval jsem přírodu a nenáviděl lidské výmysly jako je dálnice, panelák, mrakodrap, mobil a další takovéto věci. Jediné co jsem měl rád jako lidský výmysl je auto, motorka, zbraně a to hlavně meče a hudební nástroje, protože bez nich by nebyla hudba, kterou miluji.
Každý den jsem doufal, že někdo nepřijde na to, že mám Syčáka. Kdyby totiž na to někdo přišel, tak by to zřejmě nahlásil a vědci by mi ho vzali, aby na něm zkoušeli kdo ví jaké pokusy, aby o něm něco zjistili. Musel jsem ho chránit. Byl jen můj a nikoho jiného taky nebude. Nikdo mi ho nevezme a pokud se o to někdo pokusí, tak ho zabiju!