22. kapitolka
Ráno jsem se probrala v těsném objetí Anroa. Naše nahá těla se k sobě tiskla a já si najednou vzpomněla, co se stalo v noci. Ani nevím, jak se to stalo, ale zřejmě jsme se oba dva prostě přestali ovládat a nechali své city, ať si dělají co chtějí.
Musela jsme se sama pro sebe široce usmát, opravdově usmát. Nemůžu uvěřit tomu, že jsem opravdu šťastná. Po takové době... Konečně mám pocit, že k někomu patřím - k Anroovi.
„Dobré ráno..." zašeptal rozespale Anro a dal mi pusu do vlasů. Právě teď se musel probudit.
,,Dobré ráno i tobě." zaklonila jsem hlavu a usmála jsem se na něj. I hned mi úsměv oplatil a opět mě dlouze políbil. Hned mě i začal hladit po nahých zádech a ještě víc si mě k sobě tisknout.
„Chvilku jsem uvažoval, jestli se mi to přece jen nezdálo, ale jak tak koukám, tak to sen nebyl..." zavrněl a dlouze se nadechl, jako kdyby nasával moji vůni. Celou noc ke mně vlastně tak nějak zvláštně čichal...
„Ne, nebyl to sen. Byl to ten nejkrásnější den v mém životě..." zavrněla jsem jako kočka a políbil jsem jej krátce.
,,Ty dračice moje..." zašeptal mi do ucha a zmocnil se opět mých rtů.
Bylo až k zbláznění, jak až uměl úžasně líbat. A vždy přesně věděl, co se mi líbí. V jeho blízkosti jsem byla opravdu šťastná.
Vždy jsem málem zapomněla i dýchat, když si mě k sobě přivinul. Již jsem neměla problém najít jeho oči i v naprosté tmě. Viděla jsem totiž, jak ve tmě září.
Myslela jsem si, že nás nic nemůže vyrušit, ale to jsem se pletla.
Oblohu proťal zářivý a velice silný blesk a hned poté se ozval hrom. Vyskočila jsem hned na nohy a doběhla se k oknu podívat, co se děje. Obloha byla modrá bez mráčku a já spatřila jemný kouř stoupající z lesa.
Zalapala jsem po dechu.
Věděla jsem, kam ten blesk udeřil - mýtinka Slz. Ale ne, to přece nemlže být pravda. Ne, to ne. Vždyť to tam bude úplně celé zdevastované…
Hned jsem doběhla ke skříni a rychle na sebe hodila nějaké oblečení. Již jsem stála ve dveřích, když na mě ještě Anro zavolal.
„Kam jdeš?" stál tam nahý uprostřed našeho pokoje a zaskočeně na mě hleděl. Nemohla jsem si nevšimnout, že tu nikde není můj vlk.
Netušila jsem, kde by mohl být, ale hned jsem dostala odpověď - velice bolestivé a známé zavití.
„Zachránit přítele." a rozeběhla jsem se ke schodům, po kterých jsem seskákala dolů a hned jsem proskočila otevřeným oknem a rychle si obula boty.
Rozeběhla jsem se, jak nejrychleji jsem uměla a mohla. Přeskakovala jsem jeden spadlý strom za druhým a ladně jsem kličkovala mezi kmeny stromů.
Brzy jsem za sebou uslyšela další kroky, ale nevnímala jsem je, již jsem totiž vbíhala do neprostupného houští, kterým jsem protančila až na konec.
Celou cestu jsem si nechtěla připustit myšlenku, že již je pozdě a vždy když jsem si na ni vzpomněla, tak jsem ještě přidala do kroku.
Všude tu byl cítit pach spáleniny, který mě hnal dál. Cítila jsem tu i bouřku, ale toho jsem si nevšímala, protože na obloze nebyl široko daleko ani jeden jediný mráček.
Vůbec jsem nevnímala, když se mi sem tam do kůže zabodl nějaký ten trn anebo mě odřela nějaká ta větvička, kterou jsem i jednoduše zlomila.
Těsně než jsem vběhla na mýtinu Slz jsem se zastavila v úžasu a nevíře. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem spatřila před sebou.
Na mýtině bylo něco jiného než obvykle. Nebo spíš tam byl někdo.
Thor.
Samotný bůh Thor tam stál a mířil svým kladivem, ze kterého sálaly blesky na mého zraněného vlka, který ležel u malého stromečku uprostřed mýtinky a ten stromek jej chránil svými vlastními větvičkami. Chránil jej, i když věděl, že proti Thorovi nemá ani sebemenší šanci.
Zalapala jsem po dechu. Až poté si mě všimli. Thor se na vlka díval s ledovým výrazem a s ledem v očích, a jakmile mě spatřil, tak se mu na tváři objevil ledový úsměv. Stejný úsměv, který jsem uměla i já. Vlastně měl i stejnou barvu vlasů a stejné oči. Co to sakra jako má být?
„Nech mého vlka na pokoji!" zavrčela jsem na něj skrz zatnuté zuby a vylezla jsem ze svého úkrytu v houští.
„Podívejme se, kdo pak se nám tu ukázal. Již jsem myslel, že nepřijdeš." řekl klidně a velice pomalu, ale jeho hlas zněl, jako by byl nabitý elektřinou. Přece jen ovládá blesky, teda dokáže to.
„Tak to jsem ráda, že jsem tě nezklamala.“ Řekla jsem mu se stejným klidem a rychlostí hlasu. Poslední dvě slova jsem řekla trochu jedovatě a trochu posměšně.
„Drzá holčička…“ zavrtěl hlavou a na tváři se mu objevil pobavený a krapet i posměšný výraz.
„Co po mně vůbec chceš?“ zeptala jsem se chladně a pomalu jsem k nim přistoupila. Mezi mnou a Thorem byl vlk a malý stromek s tůňkou, který vlka ještě pořád chránil, jelikož Thor stále mířil kladivem na vlka.
Měla jsem chuť mu rozmlátit ten jeho ledový ksicht. Štvalo mě, že je tak klidný, jako kdyby se bavil s někým, koho zná celý život a přitom já mám pořád pocit, že jsem někde ve snu, protože sakra jak je jen možné, že obyčejný člověk potká Thora?! Vždyť je to absurdní! Ale přes toto vše jsem si držela klidnou hlavu.
,,Chci, aby si odešla se mnou." natáhl ke mně ruku, ve které nedržel kladivo a vyzývavě zvedl obočí. Byla to neuvěřitelná výzva, ale také to mohla být past.
,,A řekni mi jeden jediný důvod, proč bych to měla udělat?" zkřížila jsem ruce na hrudi a zahleděla se znuděně někam do houští, ale přesto jsem jej se zaujetím sledovala. Nemohla jsem si nevšimnout, že tu opět byly louže slz, ale žádné anděli jsem tu neviděla...
No počkat! Co se to tam krčí za tím stromem?! Ale ne... Tomu již vážně nevěřím... Už jsem vážně zešílela, nebo už fakt nevím, co se to se mnou děje.
,,Ty nechceš poznat svou rodinu?" Thorovi se na tváři objevil pobavený úsměv a já na něj upřela svůj pronikavý pohled. Cože? Moje rodina? Jak mě zrovna on může dovést k mé rodině?
,,Kde je!" zavrčela jsem skrz zatnuté zuby a namířila mu prstem na obličej. Vůbec nevím, proč jsem tím prstem na něj zamířila, ale říkal mi to instinkt, který jsem vždy poslouchala.
,,Někde mimo tento svět..." zavrněl Thor a svou ruku ke mně natáhl ještě blíž.
,,Alespoň vlastní dceři bys nemusel lhát!" ozval se někdo za mnou. Ten hlas byl jako samet, úplně neuvěřitelně hladil po duši, jako by nebyl ani skutečný.
Tušila jsem, kdo to promluvil - anděl. Ohlédla jsem se a jak jinak, než že jsem spatřila zpoza stromu vykukovat uplakaného anděla. Po tvářích mu tekly stříbrné slzy.
,,Drž zobák a zase zalez!" zavrčel Thor a anděl hned tak i učinil, ale já se pořád střídavě dívala z jednoho na druhého.
,,No počkat! Jak vlastní dceři?!" řekla jsem chladně a někde v dálce v houští jsem zaslechla bolestný sten. Věděla jsem, komu patří.
Thor propukl v hromový smích. Jeho smích zněl jako bouřka. ,,To toho víš opravdu až tak málo?! To ani nevíš, že jsi potomek blesku?!" vysmíval se mi do očí a já jsem v hlavě měla jeden velký zmatek. Cože?! Potomek blesku?! Co to je za blbost!
,,To je blbost!" řekla jsem útočně a drsně.
,,Počkat! Ty ani nevíš, že ovládáš blesky?!" opět se rozesmál Thor a andělé za stromy začaly jen více naříkat. Ach jo! Co to sakra jako má znamenat?! Já, že ovládám blesky?! To těžko!
,,Drž už do háje zobák!" zvýšila jsem hlas, protože mě Thorův smích opravdu vytáčel a jeho naštěstí smích hned přešel.
,,Ty bídný lidské červe! Ty si tady na mě nebudeš vůbec dovolovat!" spražil mě a rozmáchl se kladivem, kterému jsem se bohužel nestihla vyhnout. Při nárazu do stromu jsem sykla bolestí.
,,Ynrano!" uslyšela jsem z houští své jméno. Ale ne! Ještě on tu scházel!
,,Anro! Uteč!" zavolala jsem na něj, ale hned jsem to schytala pěstí do obličeje. Vykřikla jsem bolestí a z houští se ozvalo nelidské zavrčení a hned poté zavití vlka. Můj vlk ležící stále na zemi odpověděl též zavitím.
,,Takže přítelíček tě přece jen přišel zachránit. Přesně jak jsem chtěl." usmál se ďábelsky Thor a ještě do mě prudce kopl tou svojí vysokou a železnou botou. Z houští se mezi tím ozýval dusot velkých tlap, hlasité funění a lámání větví.
Trvalo jen pár sekund, než se z houští na mýtinu vyřítil obrovský tvor. Byl veliký jako obrovská medvěd, ale vypadal jako vlk - Vlkodlak. Měl bělostně bílý kožich a jeho tělo pokrývaly neuvěřitelně velké provazce svalů.
Zalapala jsem po dechu, když se na mě ten tvor podíval a já poznala ty oči šedé jako bouřka. Ale ne. Celou dobu mě lákal jeden jediný člověk a on to byl celou dobu vlkodlak...
Anro však v podobě vlkodlaka na nic nečekal a hned se vrhl na Thora, kterého povalil na zem. Anro se však hned prolétl vzduchem a přistál na zemi kus ode mne. Na břiše měl kus spáleného masa, to proto, že po něm Thor vyslal blesky, které obsahovalo jeho kladivo.
Projel mnou takový hněv, až jsem ucítila v žilách jistou energii, která toužila vyjít na povrch a já ji nedokázala ovládnout a tak jsem ji vypustila z ruky, kterou jsem mířila na Thora.
Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Z konečků mých prstů vyletěly fialové blesky, které udeřily s neuvěřitelnou silou do Thora, kterého to odmrštilo na vzdálený strom. Ošklivě v Thorovi při nárazu do stromu zakřupalo. Thor vydal bolestivé a nelidské zavití.
S úžasem jsem se postavila na nohy a stejně tak i Anro, který se mi postavil po boku.
Až teď mi docházelo, že oba dva jsme objevili sebe samotné až ve chvíli, kdy jistý bůh ublížil tomu druhému. Oba dva jsme si byli vědomi toho, že nejsme lidé, ale ani jeden z nás netušil, že jsme něco takového - vlkodlak a dcera blesku.
Z dlaní mi šlehaly blesky. Sice jsem netušila, jak je použít, ale můj vnitřní instinkt mi napovídal.
,,Tak to si odpikáš, ty zmije!" zavrčel Thor a postavil se na nohy. Obloha se najednou prudce zatáhla a na nás se snesl silný déšť. Začalo pršet a oblohu proťal fialový blesk následovaný hromem.
Thor zvedl ruku s kladivem k nebi. Chtěl si jej naplnit opět bleskem, ale já mu v tom chtěla zabránit.
Těsně před tím, než blesk zasáhl Thorovo kladivo jsem pozvedla ruce a blesk k sobě přitáhla větší silou a tak jsem blesk pohltila vlastními dlaněmi.
,,Chcípni!" zařval nelidsky Thor a hodil po mě svým kladivem, kterému jsem se však s lehkostí vyhnula. Nechala jsem blesk, aby mě pohltil a celé mé tělo najednou začalo pulzovat. Jakmile jsem se podívala na své ruce či nohy, byly celé utvořeny jen z blesků. Mé oblečení bylo pryč.
,,Tvrdil si, že jsem potomek blesku! Tak tady ho máš!" vyslala jsem proti němu kouli z blesků, které se nedokázal vyhnout a ani nestihl přivolat zpět své kladivo. Koule z blesků jej pohltila a vzduchem se roznesl jeho nelidský a bolestný řev.
,,Prý tvé kladivo nikdo neunese, stahuje se to i na tvou dceru?!" zeptala jsem se posměšně a došla jsem ke kladivu. Pravou rukou jsem uchopila kladivo a napnula svaly, abych kladivo uzvedla.
A bylo to. Kladivo jsem držela v ruce. Bylo lehounké jako pírko. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale říkala jsem si, že nikdo nebude ubližovat klukovi, kterého miluji ani ve snu, ani v mé halucinaci a už vůbec ne v realitě!
,,Neee!!!" zařval Thor svíjející se bolestí v mé kouli z blesků. Zrušila jsem svou střelu z blesků a Thor spadl na zem. Byl celý vyčerpaný.
,,Tak tedy otče. Pokud ty jsi takovýto, tak nechci poznat ani tebe, ani nikoho jiného a pokud nechceš zemřít, tak se mi kliď z cesty! Nebo zemřeš!" zavrčela jsem a hodila jsem mu k nohám kladivo.
Thor se jen tak tak sebral ze země a odlétl tak rychle, že po něm nezůstala ani stopa. Byl plný strachu, protože ještě nikdy nikdo neuzvedl jeho kladivo. Bez svého kladiva byl bezmocný a proto jsem věděla, že se již nevrátí.
Andělé byli již také pryč.
Obrátila jsem se na Anroa, který na mě překvapeně hleděl a hned se proměnil i zpět do své lidské podoby. Byl nahý a jeho zraněné břicho se ještě nestihlo zahojit, ale já moc dobře věděla, že vlkodlakové se umí rychle hojit.
I já jsem utišila tu bouřka, která se rozpoutala v mém těle a málem jsem padla k zemi vyčerpáním, ale Anro mě stihl zachytit a přitisknout si mě k sobě. Pevně mě objal.
,,Měl jsem o tebe neskutečný strach." zašeptal mi do vlasů a hladil mě po mých nahých zádech.
,,To já o tebe taky. Neměl si za mnou chodit." zašeptala jsem mu do hrudi a on se hned ode mne krapet odtáhl, aby mi viděl do očí.
,,Kdybych nepřišel a ten blbeček by mi neublížil, tak by jsi ani neobjevila své blesky." namítl a já se topila v těch jeho nádherných očí.
,,Ale tobě by zase nikdy neublížil." řekla jsem s úsměvem a on se též usmál.
,,Ale no tak, nech toho, zlato." a hned mě vášnivě políbil. Věděla jsem, že jsme se teď navzájem zachránili a díky tomu jsme své pouto ještě více zpečetili.
,,Víš, že jsi nádherný i jako vlkodlak?" řekla jsem laškovně a on mě popadl do náruče a opřel si své čelo o to mé.
,,Tak to jsem teda za potvoru?" a vydal se směrem k domovu dětí.
,,Ano a já jsem jeden velký blesk." pousmála jsem se a opřela jsem si hlavu o jeho rameno.
Bylo mi jasné, že teď už se jen tak neopustíme a už vůbec ne, když máme podobné tajemství. Byly jsme teď oba dva šťastní a hlavně jsme byli spolu.
Objevili jsme nejen jeden druhého, ale i každý sám sebe a to je důležité.