21. kapitolka
K mému potěšení se naštěstí blížil konec plesu, ale ještě pořád zbývala jedna hodina a za tu dobu se bohužel ještě měl vyhlásit král a královna plesu.
Co to jako má být? Král a královna plesu? Co to sakra zase je?
Prý se to hodnotí podle toho, jak tancuješ, jak vypadáš a jaký děláš dojem na ostatní. Hlasovat můžou všichni.
No super.
Vlastně po celou dobu plesu se může hlasovat, ale ten kdo nechce hlasovat, tak nemusí. Já s Anroem jsme byly hlasovat.
U pódia se vlastně nacházel takový stůl s knihou, kam jste vždy napsali jednu čárku ke jménu toho, pro koho jste hlasovali.
Kniha byla bohužel otevřená hned na dvojlistu, kde jsem byla napsaná já a Anro. Bylo tam nespočet čárek a dokonce tam byla i naše fotka, jak tady na plese scházíme schody.
Těch fotek tam bylo i víc. Byla tam i fotka, jak spolu tancujeme, jak spolu stojíme u okna a u každého pak byla ještě jedna speciální fotka - u mě jak tancuji s Jackem a u Anroa jak stojí opřený o stůl se skříženýma rukama na hrudi.
Hurá.
Od té chvilky na balkóně uběhli již dvě hodiny a já s Anroem jsme si mezitím ještě několikrát zatancovali. Dokonce mě přišel požádat o tanec i zástupce ředitelky.
Bylo to nechutný. On celý byl nechutný, protože měl sako jen tak tak zapnuté přes ten jeho pupek, který mu div nepřetékal přes kalhoty a ta jeho brada. No strašný a ještě když se někdo takový, který pořád jen jí a potí se, tancuje s vámi v těsném objetí a lepí se na vás, tak teda bohové s vámi.
Naštěstí jsem tanec s ním přežila.
Jack už naštěstí nepřišel, takže byl klid. Nikdo jiný se neodvážil mě požádat o tanec. Teda zatím.
Jakmile jsem však na toto pomyslela, hned jsem spatřila na druhé straně sálu, jak se na mě upřeně dívá tělocvikář. Co ten tu sakra dělá?
Byl opřený o zeď a na sobě měl jen košili a černé rifle, možná proto jsem jej nespatřila nikdy na pódiu s ostatními učiteli.
Vypadal dobře.
Hned se odlepil od zdi a pustil se směrem k nám. No super.
Já a Anro jsme zatím stáli u okna. Opět jsem byla mezi oknem a Anroem, protože mě opět chránil před hlukem, z kterého mě před chvilku rozbolela neskutečně hlava.
,,Je ti dobře?" ptal se starostlivý Anro a hladil mě rukou po nahém rameni.
,,Ano, už mi je dobře." přikývla jsem a zahleděla jsem se mu do očí. Byla v nich starost a pýcha, kterou choval ke mně. Ovšem byl v nich i hněv, ale ten mířil jen sám na sebe a na všechny kolem kromě mě.
,,Pokud chceš, můžeme už jít." staral se o mě, ale já věděla, že teď už nás nepustí pryč, když už zbývá jen hodina a už vůbec nás nepustí, když jsme favoriti na královnu a krále plesu.
,,Ne, to už vydržím, už jen hodina." řekla jsem tiše a klidně a opět jsem se podívala přes jeho rameno na ostatní. Tělocvikář byl již skoro u nás.
Byla jsem ráda, že tu je se mnou Anro a dává na mě pozor.
Nemohla jsem pořád dostat z hlavy tu chvilku na balkóně, pořád jsem na to musela myslet. Pořád se mi v hlavě přehrávala ta chvíle, kdy jsme se málem políbili.
Kdybych byla rychlejší, určitě by mě stihl políbit... Teď mě za to určitě nemá rád.
Ach jo.
Kouzelný i bylo, když už jsem se chystala pryč a on si mě ještě přitáhl k sobě. Nikdy mi nikdo neřekl tak krásnu pochvalu jako on.
Nevím co mě v tu chvíli popadlo, ale prostě jsem jej musela políbit alespoň na tvář. Krásné bylo, když se mu tam obtiskla moje rtěnka. Musela jsem mu ji utřít.
,,Doufám, že vás neruším." řekl tělocvikář, když k nám došel a zastavil se vedle nás. Sice mě vyrušil z mých myšlenek, ale to nevadí.
,,Ne, nerušíte pane učiteli." řekla jsem první a tvářila se opět ledově. Dívala jsem se mu do očí a až teď mi došlo, že vlastně pořád už držím svůj štít, že už jej nemusím ani vnímat.
Jsem dobrá.
,,To jsem rád. Jen jsem chtěl říct, že vám to Ynrano velice sluší a vám Arno samozřejmě taky." cože? On nám vykal?
Jen jsem přikývla jako poděkování a všimla jsem si, že chce ještě něco říct, ale že se nemůže rozhodnout, jestli to říct má a nebo ne.
Otevřel pusu, aby něco řekl. Nejspíš se již rozhodl.
,,Nevím jestli to není moc troufalé, ale nechtěla byste si jít se mnou zatančit?" zeptal se rozpačitě a šlo vidět, že je jen na pokraji útěku.
,,Ano, půjdu." přikývla jsem. Věděla jsem totiž, že by se tu jinak ztrapnil tím, že by vzal hned nohy na ramena.
,,Nevadí, když si ji na chvilku vypůjčím?" otočil se směrem na Anroa a ten jen přikývl, i když nevypadal zrovna moc spokojeně.
Tělocvikář mě jemně uchopil za ruku a vedl si mě na parket. Naštěstí hrála ještě taková rychlejší písnička.
Jakmile jsme se zastavili na konci kruhu tančících párů, tělocvikář najednou mávl na deejaye a ten tam pustil opět další pomalou písničku.
No do háje.
Proč mají vždy učitelé něco domluveného?!
Postavili jsme se proti sobě a on pustil moji ruku. Jemně ovinul ruce kolem mého pasu a přivinul si mě k sobě.
Nechtěla jsem jej nijak urazit a proto jsem jej objala kolem krku.
Vypadal spokojeně. Alespoň jeden z nás dvou byl spokojený a natěšený na tanec, který byl právě před námi.
Začali jsme se kolíbat do rytmu písničky.
,,Vypadáš nádherně." vydechl po chvilce ticha.
,,Děkuji." přikývla jsem a podívala jsem se do jeho hnědých očí.
,,Hned mi bylo jasné, že pokud se tu objevíš, tak jedině s Anroem po boku." pobaveně se usmál. ,,Někdy mi přijde, jako kdyby jste byli dvojčata, nebo něco podobného, protože chodíte všude spolu." usmál se.
,,Ano, ale nejsme příbuzní. Pouze jsme oba dva poznali, že jsme oba dva jiní než ostatní, ale že my dva jsme stejní." pokrčila jsem jemně rameny.
,,Ano, to jste, ale poslední dobou mi přijde, že je mezi vámi něco hodně silného, jako kdyby to mezi vámi jiskřilo. Vy dva byste se k sobě velmi hodili." udělal jako kdyby to jen tak prohodil, ale v hlase měl závist.
,,Možná ano, ale zatím jsme jen přátelé." ach jo, proč jen zase otravuje s tím to? ,,Kdepak vůbec máte vaši slečnu Ilonu?" prohodila jsem jen tak a vzpomněla si na to, jak se líbali v ošetřovně.
Hned zrudl jako rajče.
,,No ona sem nemohla, takže tu jsem dnes sám. Jak vůbec víš, že jsme spolu?" tázal se mě a zkoumavě sledoval mou tvář, ale stejně z ní nemohl nic přečíst.
,,Přece si pamatujete na to, jak jste mě a Anroa našel v ošetřovně. Moc dobře jsme vás s Anroem slyšeli a vnímali." pokrčila jsem rameny.
,,Tak to pak jo." usmál se nevinně učitel tělocviku a snažil se schovat to, jak zrudl.
Písnička naštěstí brzy skončila a tak mě odvedl zpět k Anroovi, který na mě poslušně čekal u okna, kde jsem jej i opustila.
Přivítal mě objetím.
Nebránila jsem se, ale bylo to pro mě neobvyklé.
,,Nemusela jsi s ním jít. Moc dobře jsem věděl, na co se tě bude ptát." zašeptal mi do vlasů.
,,Mě to nevadí. Sama jsem jej trochu spražila." pousmála jsem se a opět jsem si s ním propletla prsty u levé ruky a jeho pravé.
,,Už to brzy skončí." zahleděl se za mě a na někoho se vražedně podíval. Bylo mi jasné, na koho se takto podíval - na Jacka.
,,Ano, já vím." zašeptala jsem a raději jsem nás otočila tak, abych já byla mezi ním a oknem a aby on byl ke všem zády.
Už chci pryč.
≈
Naštěstí jsme již jeli domů. Nebo spíš do Domova dětí. Myslím, že toto místo asi ani jeden z nás dvou nechce nazývat domovem.
Taky kdo by takové místo tak nazýval?
Ještě pořád jsem měla na hlavě menší korunku, která znamenala moji výhru jakožto Královna plesu. Vůbec jsem to vyhrát nechtěla, ale když jsem viděla nabručené výrazy holek kolem a hlavně naštvanou a uraženou Renatu, musela jsem se sama pro sebe škodolibě usmát.
To jediné bylo uspokojivé.
Nelíbilo se mi, když se korunky nosili přesně na středu hlavy, hezčí bylo, když byly trochu ke straně hlavy a taky jsem jí tak měla.
Druhá korunka - Anroova, se válela vzadu na sedadlu. Anro si totiž připadal v koruně jako blbeček a proto si ji hned jakmile jsme odešli sundal.
Ani se mu nedivým. Taky bych ji nemohla nosit pořád, na chvilku mi to ani nevadilo.
Bylo kolem půlnoci, ale to mi bylo jedno, protože pro mě to nic neznamenalo, jen to, že je pořád noc a že je do rána ještě stále brzo.
Mlčeli jsme.
Byla jsem klidná, ale pořád jsem měla takový blbý pocit. Jako kdyby se mělo za ne dlouhou dobu něco stát. Něco, co se mi nebude zrovna moc líbit.
No, nevím.
Cesta ubývala rychle a netrvalo dlouho a již jsme jeli po příjezdové cestě k Domovu dětí. V předsíni se ještě svítilo a stejně tak i v pokoji Štefana, kde se hned objevila i jeho silueta.
Nebyla jsem ještě připravená se se Štefanem opět setkat, ale věděla jsem, že to nijak neoddálím a taky že ne.
Anro zaparkoval a hned poté jsme vstoupili z auta a ruku v ruce jsme se vydali k budově. Dveře se hned otevřeli a v nich se objevil polonahý Štefat, který úplně zářil štěstím, ale jakmile spatřil naše spojené ruce, tak mu úsměv na tváři hned odumřel.
Nádhera.
,,Tak co? Jak pak jste se měli?" zeptal se nás, ale otázku mířil jen a pouze na mě, stejně tak i pohled. Jako kdyby tu Anro vůbec nebyl. Zkrátka jej jednoduše a prostě ignoroval a to se mi ani trochu nelíbilo.
,,Mizerně. Hodně lidí, hodně hluku a hlavně samí prasáci nadržení." řekla bez zaujetí a zadívala jsem se mu chladným pohledem do očí.
,,To mě mrzí." řekl smutně, ale hned upřel pohled na moji korunku a usmál se. ,,Bylo mi hned jasné, že budeš královnou plesu." vypadal docela šťastně a tak jsem ho tam tak nechala stát.
Jednoduše jsem jej obešla a s Anroem za ruku jsem zamířila ke schodům, po kterých jsem rychlým krokem vystoupala nahoru a vydala se k nám do pokoje, kde jsem se posadila na postel, položila hlavu do dlaní a hlasitě si povzdechla.
Anro zůstal stát u dveří, kde jsem jej nechala. Pomalu dveře zavřel a neslyšně ke mně přistoupil. Neslyšně si přede mnou poklekl na zem a chytil mě za zápěstí.
,,Copak se děje?" zeptal se ustaraně a počkal si, než se na něj podívám. Jakmile jsem to udělala, položil si moje dlaně sobě na ramena a své lokty si opřel o má nahá kolena, aby mě hned poté mohl prsty hladit po tvářích, krku a bradě.
Nechala jsem jej, ať mě hladí, protože se mi to neskutečně líbilo. Nikdy to před ním nikdo nedělal. I na odpověď si musel chvilku počkat.
,,Neskutečně mě bolí hlava, ale když se mě dotýkáš, tak ta bolest ustupuje." krapet jsem se usmála a pohledem jsem se vpíjela do jeho nádherně šedých očí. Levou rukou jsem jej hladila po krku a pravou jsem mu nejprve odhrnula vlasy, které mu opět padaly do očí, ale poté jsem se zaměřila na jeho levou tvář.
,,Dojdu ti pro trochu vody." už se chtěl zvednut, ale já jsem jej zadržela.
,,Ne!" vyhrkla jsem to ještě dřív, než mi to vůbec došlo v hlavě. Zaskočeně se opět posadil, ale ne na dlouho, protože se po chvilce postavil a již jsem jej zastavit nestihla.
,,Určitě máš nedostatek čerstvého vzduchu." řekl najednou a došel k oknu, aby jej otevřel. ,,A navíc je dneska i neskutečné vedro, takže to má určitě taky nějaký vliv na tu bolest." podotkl a zůstal chvíli stát u okna.
,,Asi máš pravdu." řekla jsem pouze, ale dobře jsem věděla, že tuší že lžu. Moc dobře jsem věděla, proč mě ta hlava bolí - blíží se něco zlého. Vždy když se blíží něco, co se mi pak nelíbí, tak mě bolí neskutečně hlava. Je to taková předtucha a nebo varování.
Opatrně jsem se postavila a došla jsem ke skříni.
Byla tu tma a jediné světlo dělal měsíc, který sem vrhal trochu svého světla.
Ale přece jen měl Anro pravdu s tím, že je dnes opravdu velké vedro a tak jsem se rozhodla, že se přestrojím, protože v těchto šatech bylo dost velké teplo.
Zde u skříně nebylo ani trošku světlo. Tady byla čistá tma a tak jsem se nebála ze sebe svléknout úplně všechno. Šaty jsem si vrátila zpět do skříně a spodní prádlo jsem hodila do koše na špinavé prádlo, který byl hned vedle skříně.
Hned poté jsem ze skříně vytáhla jedny modré tanga a ty blbé černo modro bílé šatičky, které byly spíš jako podprda s krajkou až pod zadek. Byla jsem zvyklá, že když bylo vedro, tak jsem spala jen ve spodním prádle, ale to jsem byla vždy jen sama v pokoji a teď jsem tu byla i s Anroem a proto jsem si vzala raději ty blbé šatičky, protože ty mě více zakrývaly.
Ustrojila jsem si to a opět jsem došla ke své posteli, na kterou jsem si tentokrát lehla a dívala jsem se do stropu. Cítila jsem na sobě Anroův pohled, ale nic jsem neříkala.
O chvilku později se šel zase přestrojit Anro, který si na sobě nechal jen nějaké černo modré trenky a nakonec si sedl na svoji postel, kde se opřel zády o zeď.
Pořád mě sledoval pohledem a já jej teď taky, protože jsem si lehla na bok a pod hlavu jsem si dala pravou ruku. Ani by mi nevadilo, kdyby se právě stopl čas a já bych na něj mohla takto koukat již na věky.
Bylo ticho.
Jediné co bylo opravdu otravné, bylo to neskutečné vedro a blížící se kroky, které se snažili být tiché, ale moc se jim to nedařilo, nebo spíš vůbec.
Dobře jsem věděla, že je to Štefan.
Rychle jsem zavřela oči a začala jsem dělat, že spím. Myslím, že mi na to skočil i Anro, protože ke mně přistoupil a zvedl moji tenoulinkou přikrývku a přikryl mě s ní od pasu dolů.
,,Mohu dál?" zeptal se tiše Štefan, který již dovnitř nakukoval pootevřenými dveřmi. Anro už stál u okna a opíral se o parapet a díval se ven, takže to vypadalo, jako kdyby mě vůbec nevnímal. Anro Štefanovi neodpověděl, ale Štefan si sám sobě dovolil vstoupit.
Štefan došel až ke mně a posadil se na moji postel. Seděl asi v úrovni mého pasu. Cítila jsem, že je ke mně nakloněný a chystá se mě dotknout. Na své tváři jsem ucítila jeho teplou a hladovou ruku. Pohladil mě, ale já si přála jediné, aby sundal tu svoji pracku z mého obličeje.
Cítila jsem, jak Anro z pozorněl a slyšela jsem, jak se otočil k nám čelem.
,,Je tak nádherná..." šeptal slastně Štefan. ,,A v těch šatečkách je úplně k sežrání... Vrrr..." zavrněl, ale mě to přišlo úchylné. ,,Pomalu se ani nedokážu ovládat." cítila jsem to. Cítila jsem, jak se přestává ovládat. Jeho hladová ruka sjela po krku na rameno a z ramene až na můj bok.
,,Já ji miluju, ale nedokážu jí to říct, protože vidím, že ona mě ne... Anro... Myslíš, že kdybych jí to řekl, tak by se mi oddala? Že by mi dala vše, co jí příroda darovala?" jen tak tak jsem se ovládala, abych se znechuceně neoklepala. To už zašlo až moc daleko...
,,Anro... Proč nic neříkáš?" zeptal se jej Štefan, ale jeho pohled jsem cítila pořád na sobě. Nejhorší, ale byla ta jeho hladová ruka, která mi přejela po pase a najednou zamířila opět nahoru, ale ne k rameni...
Uslyšela jsem dvojité zavrčení a najednou již Štefan na posteli neseděl. Pootevřela jsem nepatrně pravé oko, abych viděla, co se děje. To co jsem spatřila mě neskutečně překvapilo.
Anro cenil na Štefana své zářivě bílé zuby, stejně jako můj vlk, který stál hned po boku Anroa, který držel Štefana pravou rukou za krk, jako kdyby vážil jen pírko a Štefan tak byl asi půl metru nad zemí.
Štefan měl v očích čirou hrůzu. Stejně jako já nic takového nečekal. Jenže kdo by sakra něco takového čekal?
,,Ještě jednou se jí dotkneš a už se nenadechneš!" zavrčel mu Anro do obličeje a v očích neměl nic jiného než čirý a temný hněv a ještě něco... Jakoby zvířecí nádech...
,,Dobře... Dobře!" snažil se vykoktat Štefan, ale moc mu to nešlo, přece jen jej musel Anro držet opravdu pevně. Anro jej pustil a Štefan spadl se zaduněním na zem a hned si začal rukama ohmatávat pohmožděný krk. Lapal po dechu a stejně tak i Anro.
,,Do prdele! Proč si tak vyjel?!" začal nadávat a klít Štefan a opět se postavil, tentokrát byl pěkně vytočený.
,,Nemáš na ni právo!" zavrčel tiše a nebezpečně Anro a šlo vidět, že se jen tak tak ovládá. Můj vlk taky vrčel a já jen tupě přihlížela, protože jsem neměla tušení, co mám dělat. Anroova slova mě překvapovala a stejně tak i jeho reakce na to, když na mě Štefan sahal.
,,A ty na ni snad právo máš?!" zasyčel Štefan, ale skoro vůbec to neznělo výhružně. Sakra co to jen ten blbeček dělá? To nevidí, že se Anro jen tak tak ovládá, aby po něm neskočil a nezabil jej?
Anro jako odpověď pouze zavrčel.
,,Říkal si, že ji nechceš, že ji nemiluješ! To sis to snad rozmyslel?! Pokud jo, tak je pozdě! Teď je moje!" ďábelsky se rozesmál Štefan, ale to neměl dělat. Zahlédla jsem v Anroovi neovladatelný vztek, přestal se ovládat.
Prudce jsem vyskočila a postavila se těsně před Štefana. Nemohla jsem Anroovi dovolit, aby mu cokoliv udělal, nechtěla jsem, aby měl průšvih.
,,Dost." řekla jsem tiše s mrazivým klidem. Vlk hned přestal vrčet a raději se schoval pod postel, protože poznal, že teď není radmo, si se mnou zahrávat.
,,Ynrano..." řekl zaskočeně Štefan, protože mu najednou došlo, že jsem je celou dobu vlastně slyšela.
,,Mlč a vypadni!" rozkázala jsem mu, ale on se z místa ani nehnul, pohledem jsem sledovala Anroa, který se třásl hněvem.
,,Nevíš, kde jsou do háje dveře?!" podívala jsem se na něj přes rameno a když zahlédl můj pohled, tak udělal jeden krok vzad a hned poté se otočil a rozeběhl se ke dveřím, které za sebou zabouchl. Já si jej však již nevšímala.
,,Anro." řekla jsem milým hlasem jeho jméno a úplně klidně jsem k němu přistoupila. Stála jsem od něj jen jeden krok a tak jsem mohla slyšet, jak skoro neslyšně vrčí. Stále cenil zuby a stále v jeho očích byl jen čirý hněv.
,,Anro..." zašeptala jsem, když jsem od něj stála už jen dlaň daleko. Opatrně jsem k němu natáhla pravou ruku a on na mě nebezpečně zavrčel, ale já jsem ruku natáhla ještě o kousek, abych se mohla dotknout jeho tváře.
,,Miluju tě..." řekla jsem ta slova, která mě v hlavě tížila již dlouho a pohladila jsem jej po tváři, čekala jsem, že se jen uklidní, ale čekala jsem špatně.
Políbil mě. Prudce, vášnivě a hladově. Nevím proč to udělal, jestli proto, že nevěděl co má dělat a nebo proto, že mu to řeklo jeho právě přítomné zvířecí já, ale udělal to a mě to vůbec nevadilo.
Objala jsem jej kolem krku a začala jsem mu polibek oplácet. Objal mě jemně, ale i hladově kolem pasu a těsně si mě k sobě přitiskl. Nebránila jsem se mu.
Náš polibek mi přišel jako jedno velké nekonečno, ale plně jsem si to užívala. Užívala jsem si jeho blízkost, jeho vůni, jeho kůži, která se třela o tu moji a jeho rty, které jsem tak dlouho toužila ochutnat.
Po snad nekonečné chvíli, kdy rty rozmazloval mé rty, kdy mě hladil rukama po zádech, po pase a dokonce i po zadku, jsme se od sebe na chvilku odtáhli. V jeho očích už vůbec nebyl žádný hněv, jen nekonečná láska, něžnost a touha po mně.
,,Taky tě miluju..." zašeptal a jemně mě položil na svoji postel, hned si tam lehl ke mně a mě bylo jasné, co mě čeká - nejkrásnější noc v mém životě.
Nezapomenutelná noc, kterou strávím s někým, koho z celého srdce miluji.