20. kapitolka
Bylo až neuvěřitelné, jak dlouho jsme se houpali do rytmu hudby a já nevnímala nic jiného, než jeho.
Bylo úžasné být v jeho objetí, cítit jeho tělo na tom svém a cítit jeho ruce kolem svého pasu.
On byl celý úžasný.
Když jsem byla s ním, zapomněla jsem na vše zlé a myslela jsem jen na něj. Zapomněla jsem dokonce i na čas.
Bohužel to skončilo dřív, než jsem chtěla.
Po snad hodinovém tanci s Anroem jsme se šli posadit na volnou pohovku a ruku v ruce jsme jen tak seděli a pozorovali okolí.
Po očku jsem sledovala i jeho.
Nevím jestli byl na tom stejně jako já, když jsme spolu tancovali a tak jsem se to snažila zjistit nějak z jeho reakcí, ale on se tvářil ledově jako vždy a stejně jako já.
Možná že mě vyzval k tanci jen proto, že ho mě bylo líto. Ale ne, to nemůže být pravda, protože to by mi jinak neoplatil můj miniaturní úsměv.
Ano, usmála jsem se a to jen díky němu.
Byla jsem konečně po dlouhé době zase trochu šťastná, protože měl někdo stejný jako já o mě zájem.
Již jsem si chvíli všímala, že mě pozoruje od jednoho stolu Jack. Bylo mi jasné, že čeká, než Anro ode mne odejde a poté mě zřejmě vyzve k tanci.
Super.
Jen jsem doufala, že neodejde zrovna ve chvíli, kdy začne nějaká pomalá písnička.
,,Nemáš žízeň?" zeptal se mě a krapet se ke měn naklonil. Seděli jsme těsně vedle sebe, že jsme se dotýkali rameny a dokonce i stehny.
Podívala jsem se na něj.
Nevím jestli měl on žízeň, ale já ji opravdu měla. Jenže já jsem nechtěla aby mě opustil.
,,Trochu." odpověděla jsem a on se hned zvedl. Chytila jsem jej prudce za ruku a přitáhla jej k sobě.
,,Nemusíš chodit pro pití, chci aby si tu byl se mnou." řekla jsem a doufala jsem, že nikam nepůjde.
,,Chci, aby ses se mnou cítila dobře." řekl a v očích měl překvapení. ,,Já se hned vrátím." ujistil mě, když jsem se zatvářila smutně.
Nerada jsem pustila jeho ruku a jen jsem poraženě přikývla hlavou.
Upřeně se na mě podíval a rychlejším krokem se vydal ke vzdálenému, ale nejbližšímu stolu s občerstvením.
Ale ne.
Všimla jsem si, že se Jack rychle pohnul a přiřítil se ke mně.
Ach jo.
,,Nechtěla by sis zatancovat?" svůdně se usmál a natáhl ke mně ruku.
,,Tak jo, ale jen jeden tanec." přikývla jsem, protože mi bylo jasné, že se jej nezbavím.
Spokojeně přikývl a já se chytla jeho ruky. Pomohl mi vstát a hned si mě vedl na parket.
Ještě jsem se otočila na Anroa a všimla si, jak se mu tváří mihl hněv směřující na Jacka a jak zatnul pěsti.
Zavrtěla jsem hlavou, když jsem si všimla, jak si to zamířil cestou k nám. Zaskočeně se zastavil na místě a překvapeně se na mě podíval.
,,Potom." naznačila jsem ústy a tak jsem odpověděla na jeho nevyslovenou otázku.
Zkřížil obranně ruce na hrudi a šel nenápadně za námi.
Jack si ničeho nevšiml a jen si mě vedl na parket. Na parketu bylo jen pár párů, asi jen dvacet.
Jack se se mnou zastavil na kraji davu tančících párů, asi chtěl, aby nás vidělo co nejvíc sedících párů.
Blbec.
Bohužel zrovna začala pomalá písnička.
Prudce mě objal klem pasu a přitiskl si mě k sobě. To já si chtěla od něho držet odstup a proto jsem si dlaně položila pouze na jeho ramena a držela jsem svou hruď krapet od něj.
Naše tváře byly vedle sebe.
Sledoval mě hladovým pohledem a pořád se usmíval. To já jej sledovala jen koutkem oka, hlavně jsem se totiž soustředila na Anroa.
Anro se opíral o nejbližší stůl s rukami skříženými na hrudi a byl připraven kdykoliv, když se mu nebude něco líbit, mezi nás dva zakročit.
Ale ne.
Jack měl na tváři obyčejnou černou škrabošku, která mu zakrývala pouze oči, stejně jako mě.
Najednou se znepokojeně podíval na mé ruce a zamračil se.
,,Ale copak? Ode mě si přece nemusíš držet odstup, já tě přece nekousnu." usmál se svůdně a chytil mé ruce, které si dal kolem svého krku.
Moc jsem se nebránila, ale pořád jsem si od něj držela trochu odstup.
Všimla jsem si, že Anro zaťal pěsti a svaly na rukou sebou začaly škubat.
,,Tím bych si nebila tak jistá. Vypadáš, jako kdyby si měl za chvíli začít slintat." spražila jsem ho s ledovým výrazem.
,,No, vypadáš tak úžasně, že nemůžu ani odolat a už se jen tak tak ovládám." zavrněl a naklonil se ke mě ještě blíž.
,,Být tebou se ovládám." řekla jsem přísně a dívala jsem se mu do očí.
,,Copak, ty se mě bojíš?" zvedl jedno obočí a darebácky se usmál.
,,Já a bát se tebe?" zeptala jsem se posměšně.
,,Takže se mě nebojíš?" zeptal se trošku nabroušeně.
,,Jak bych se mohla bát, když jsem se nebála ani rozzuřeného Anroa a postavila jsem se mu do cesty a zachránila tě možná že i před jistou smrtí?!" připomněla jsem mu, co jsem dokázala.
,,No jo vlastně. Tvůj drsný kámošík." řekl posměšně a já jsem se zatvářila ještě více tvrdě.
Všiml si toho a nasadil nevinný úsměv.
,,Promiň, ale já a on jsme si zrovna moc nesedli." dělal ze sebe neviňátko, ale tím on opravdu nebyl.
,,Všimla jsem si." pokrčila jsem rameny a odvrátila od něj hlavu.
Přišlo mi, jako kdyby byla písnička nekonečná.
Proč sakra zrovna já?
,,Kdo se ti z nás víc líbí, hm?" vyvalil na mě najednou.
Podívala jsem se na něj se zdviženým obočím.
,,Jen mě to tak napadlo." bránil se.
,,To tě nemusí zajímat." řekla jsem tvrdě a všimla si, jak jeho ruce klesli níž, pod můj pas. Mířili nebezpečně dolů na můj zadek.
,,Ale mě to zajímá." řekl svůdně a pohladil mě rukama po zadku.
To už teda přehnal, jak nejvíc mohl!
Uchopila jsem neskutečně rychle jeho ruce za zápěstí a pustila jsem je, když jsem je držela před sebou.
Písnička naštěstí právě skončila.
Otočila jsem se a na nic jsem nečekala. Vydala jsem se pryč od něho, pryč ode všech. Namířila jsem si to ke dveřím na balkón.
Dveře jsem rychle a s lehkostí otevřela a opět je za sebou zavřela, jakmile jsem byla venku, na čistém vzduchu.
Došla jsem k zábradlí.
Zavřela jsem oči a zaťala pěsti. Snažila jsem se uklidnit.
Zhluboka jsem dýchala a nevšímala jsem si nově příchozího, který se za mnou plížil potichu jako vrah. Moc dobře jsem věděla, kdo to je - Anro.
Cítila jsem z něho stoupající hněv, ale jakmile mě uviděl, všechen hněv zmizel.
Zastavil se až těsně za mnou.
Cítila jsem na svém krku a zádech jeho hřejivý dech.
Pohladil mě po rameni.
,,Jestli chceš, vrátím se tam a rozbiji mu ten jeho nechutný obličej." řekl tiše, ale přes to měl hlas plný síly a hněvu.
,,Ne." řekla jsem rázně. Nechtěla jsem, aby se kvůli mě poprali. Já si to s Jackem vyřídím sama později.
,,Přehnal to, hajzl jeden!" vrčel Anro a já jsem cítila, jak zaťal pěsti.
Já již byla klidná a tak jsem se rozhodla uklidnit jeho.
Otočila jsem se k němu čelem a objala jsem ho kolem krku a přitiskla se k němu.
Jeho zatnuté svaly ihned povolili a objal mě kolem pasu.
Chvíli jsme tu takto stáli, já s hlavou položenou na jeho rameni a on mě hladil po nahém pasu a zádech.
Po chvilce jsem se od něj krapet odtáhla.
,,Nechci teď mluvit o něm. Ne, když jsem s Tebou." řekla jsem klidným hlasem a opět jsem se krapet usmála.
Jen otevřel pusu, jako kdyby chtěl něco říct, ale poté ji opět zavřel a mini úsměv mi oplatil.
Najednou mi došlo, že jsou naše obličeje velice blízko u sebe.
Až moc blízko.
Nejspíš mu to došlo taky, ale prozradil jej jeho pohled. Podíval se totiž rychle na mé rty.
Také jsem se podívala na ty jeho rty a najednou jsem měla neskutečné nutkání jej políbit a ochutnat jeho rty...
Tak silné nutkání, které nešlo ovládat.
Opatrně se ke mně naklonil až se naše nosy dotkli...
Naklonila jsem hlavu krapet ke straně, stejně jako on a natáhla jsem se k němu ještě o kousek blíž.
Ještě jsem se mu dívala přivřenýma očima do těch jeho přivřených očí a poté jsem je zavřela.
Pomalu se ke mně naklonil ještě o ten centimetr, který dělil naše rty a už jen zbýval necelý milimetr, když v tom se zevnitř ozval hlas učitelů, který okamžitě volal všechny zpět do sálu.
Ale ne.
To si ze mě dělají sakra srandu, nebo co?!
Ve chvíli, kdy se po tolika letech mého bídného života, odvážil někdo mě políbit a já chtěla políbit i jeho, mi to samozřejmě musí někdo zkazit!
Do háje se všemi lidmi!
Oba dva jsme nabroušeně otevřeli oči a obličeje od sebe o kus odtáhli.
Oba dva jsme si povzdechli.
Jak já ty lidi nenávidím! Nejraději bych je všechny podřezala a vykuchala!
≈
Měl jsem chuť toho blbečka podříznout a vykuchat jako prase! Chtěl jsem jej stáhnout z kůže a poslouchat, jak mě prosí o to, abych jej zabil!
Co si to sakra k ní dovoloval?!
Slyšel jsem každičké jejich slovo.
Když jsem však zahlédl, jak to i ji samotnou vytočilo, když na ni sáhl, musel jsem se sám pro sebe v mysli usmát.
A má to blbeček jeden!
Jakmile však odešla pryč z parketu a na mě se ani nepodívala a vydala se rovnou ven, něco mě uvnitř v srdci zabolelo.
Nenechal jsem se však rozptylovat a šel jsem hned za ní.
Jakmile jsem ji spatřil a ona mě objala, úplně jsem zapomněl na čas kolem a na to, že jsem ještě před chvílí chtěl stáhnout z kůže Jacka a vidět jak pomalu a krutě umírá.
Ona mě přitahovala neskutečným způsobem.
Již dlouho jsem přemýšlel, jak můžou chutnat její rty a až teprve teď jsem se odhodlal k tomu, abych je konečně ochutnal.
Málem jsem ji políbil a ona mě chtěla taky políbit! Poprvé jsem něco cítil k dívce a ona ke mě taky! Poprvé jsem našel někoho stejného!
Bylo mi jasné, že to co k ní cítím je dost podobné lásce a nebo to je alespoň něco podobného jako láska.
Zatracení lidé! Blbečci jedni! Vyrušili nás!
Když jsme se od sebe trochu odtáhli, viděl jsem v jejich očích stejnou nenávist k lidem, jakou jsem k nim vedl i já.
Ona taky nebyla člověk.
Hned mi to bylo jasné, všechno to její chování a podobně.
Nenáviděl jsem se právě za to, že jsem nebyl rychlejší, třeba bych se alespoň stihl dotknout jejích rtů, ale teď jsem to ani nestihl.
Bylo mi úplně jedno, že měla na rtech rtěnku a k tomu černou, která by se jistě obtiskla i na mé rty, to mi bylo fuk, ale to, že mě nějací blbečci vyrušili, to už mi fuk nebylo.
Ach jo.
Kdyby tu nebyla se mnou a nedotýkala by se mě, již dávno bych nad sebou ztratil kontrolu a možná že bych i několik lidí uvnitř zabil.
No, bylo na políbení pozdě.
Její ruce sklouzli na má ramena a poté sjela dlaněmi po celé délce mých rukou.
Já sám jsem nechal ruce sklouznout podél mého boku.
Jakmile se levou rukou dostala k mé dlani, propletla své prsty s těmi mými a pozvedla naše ruce ke své tváři. Hleděla na ně.
Ona sama byla nadchnuta tím, co se právě teď málem stalo.
Byly jsme na tom stejně.
Jemně si přitáhla naše ruce ke svým rtům a jemně se jimi dotkla mých prstů. Cítil jsem jejich žár, ale rtěnka jej mírně blokovala.
No nevadí.
Zahleděla se opět těma svýma krásnýma očima do těch mých. Tentokrát měly šedou barvu.
Zvláštní.
Opět mi přišlo, jako kdyby její oči zářily v okolním šeru.
Proč byla jen tak krásná a neodolatelná? Netušil jsem, ale bylo to někdy k nevydržení a nevíře, jak je až božsky krásná.
Hm.
Věděl jsem, že se musíme opět vrátit dovnitř a ona si toho byla vědoma taky.
Tiše a jemně se otočila čelem ke dveřím, ale já jsem ještě ovinul ruku kolem jejího pasu a přitáhl si ji ještě k sobě.
Velice těsně jsem ji k sobě přivinul.
,,Nebudu se bát! Nejsem žádný srab, již nikdy nesmím zaváhat!" řekl jsem si pevným a přísným hlasem v hlavě a při tom jsem jí hleděl do očí, stejně tak i ona mně.
,,Vypadáš nádherně. Jsi krásnější než bohyně." zašeptal jsem jemným hlasem a jí se opět nádherně rozzářily oči a jemně se pousmála.
Taky jsem se pousmál.
Pomalu a jemně se ke mně natáhla a dala mi jemnou pusu na tvář, hned poté když se odtáhla, rukou otřela z mé tváře nejspíš obtisknutou rtěnku.
,,Děkuji." zašeptala a její obličej byl velice blízko tomu jejímu.
Dalo by se říct, že jsem byl právě zahanben, protože i ona měla mnohem větší odvahu než já, teda ta z toho zřejmě nedělala žádnou vědu, jako já. Mě to však bylo jedno. Ať si mě klidně zahanbuje.
Když je to ona, tak mi to je jedno.
Spokojeni jsem se vydali ruku v ruce opět dovnitř do sálu.
Bude to dlouhý večer, ale po jejím buku mi to vadit nebude, ba naopak budu spokojen a bude to pro mně čest.
Ona je pro mě poklad.