Fantasy příběhy

Trvalo snad věčnost než skončila škola. Každou přestávku jsem strávila s kluky. Ne že bych chtěla, ale z donucení.

Také jsem se seznámila, teda seznámila to je hodně silné slovo. Spíš kluci mi jen ukázali pět dalších prvaček, kterých jsem si již také všimla, protože jsem s nimi chodila do třídy.

Byly to hrozné barbínky, ale věděla jsem, že pokud se budu chtít zbavit holek a nebýt středem pozornosti, že chodím sama, tak bych se s nimi měla trochu potkat a tak.

Neměla jsem již náladu mluvit. Za dnešek jsem promluvila víckrát, než bylo mým zvykem a bohužel to bylo z donucení. S kluky jsem se rozloučila kývnutím hlavy a šla jsem na autobusovou zastávku čekat na autobus.

Nikdo kromě mě tu nebyl. Dívala jsem se, jak všichni odjíždějí domů v luxusních autech a nebo na kolech za mnoho tisíců. Po tolika letech v domově dětí, jsem si již zvykla na to málo co mám a těmto lidem jsem ani nezáviděla.

Podle mě byl víc šťastný ten, který nic nemá, než člověk který má vše. Totiž ten, který celý život neměl nic, tak už nic víc ani chtít nebude a je šťastný za to, co má, ale ten kdo vždy dostal to co chtěl bude vždy chtít víc a víc.

Já byla z těch, kteří nikdy nic neměli. Nic jsem ani nechtěla. Uměla jsem si i vážit věcí, což bohatí neuměli.

Hlavně teď v poslední době jsem nic neměla, protože domov dětí ve kterém jsem žila a žiji začal krachovat a jestli si ho někdo nekoupí, tak já a všechny ostatní děti půjdeme bydlet na ulici. Jenže já jsem se s tím již smířila, protože mi bylo jasný, že ho nikdo nekoupí.

Tak kdo by ho také koupil? To by se musel stát zázrak a v ty já už dávno nevěřím.

Přijel mi autobus.

Nastoupila jsem a šla jsem se posadit skoro až na konec autobusu k oknu. Nikdo tu nebyl. Autobus byl úplně prázdný, jen já a řidič. Krajina mi ubývala před očima a já jsem se topila ve svých myšlenkách jako normálně.

Nechtěla jsem, aby domov dětí zkrachoval. Ne kvůli sobě, ale kvůli těm dětem, kteří ještě ani nic nevěděli.

Já to zjistila jen díky svému vynikajícímu sluchu a vnímavosti okolí. Byla jsem v domově dětí jedna z nejstarších, ostatním dětem bylo většinou kolem šesti až deseti let. Jen dvou klukům tam bylo tolik jako mně.

Věděla jsem, proč domov dětí krachuje, protože každoročně pořádá takovou akci, kterou nemůže ani peněžně utáhnout. Je to akce jménem - S Ničím. Je to akce, kdy domov dětí nabídne nějaké třídě ze všech škol v okolí pobyt za pár korun v domově dětí, aby si vyzkoušeli, jaké to je žít bez rodiny.

Je to pobyt trvající měsíc.

Musí se tam sami o sebe starat a snažit se šetřit si peníze. Většinou je to pro ty, kteří se bez peněz neobejdou a kteří jsou naučení, že je pořád obskakuje máma a táta.

Já jsem se již několikrát této akce zúčastnila, ale pro mě to nebylo nic jiného, než normální život. Vždy se pro ty děti jen vymyslel ještě nějaký bonusový program, který jsem vždy s radostí plnila, protože jinak se v domově nic speciálního nedělo.

Vystoupila jsem z autobusu v blízkém městě. Potřebovala jsem si totiž jít něco koupit. Za peníze, které jsem si šetřila snad již dva měsíce, ale přece to bylo dost málo.

Nojo, ach ty peníze. Byla bych nejraději, kdyby ani neexistovaly, protože bez nich by byl svět lepší. Peníze znamenají jen moc, po které touží každý a díky peněz může jen někdo ovládat ostatní.

Šla jsem do blízkého obchodu s krmivem pro domácí mazlíčky. Koupila jsem tam své kočičce nějakou tu kapsičku, tu její oblíbenou a poté malí sáček granulí.

Moje zlatíčko Tajemství mi pěkně vypapávala moje peníze, ale já jsem se o ně ráda podělila a hlavně s někým kdo mě opravdu měl rád a ví jaká opravdu jsem.

Poté jsem zašla ještě do nedalekého obchodu specializovaného na kreslení a malování. Potřebovala jsem nějaké to plátno a ještě pár tužek s gumou.

Zbylo mi jen  velice málo peněz. Takových pár kovových drobáků.

Měla jsem vše co jsem chtěla a tak jsem se vydala opět na autobusovou zastávku, kde jsem tak tak stihla autobus, který mě odvez až na zastávku u domova dětí.

Nejraději bych se rovnou rozeběhla k lesu, ale musela jsem ještě jít do svého pokoje si tam odnést věci.

Vyběhla jsem po cestě až k domovu dětí a pohlédla jsem opět na nápis nad dveřmi.

Vešla jsem dovnitř a boty jsem si hodila do své prázdné přihrádky. Vyběhla jsem schody a rovnou jsem běžela do svého pokoje. Už tam na mě čekala.

Tajemství, ta moje malá kočička.

Musela jsem se usmát. Opravdu jsem ji měla z celého srdce ráda. Jen ji jsem si pustila ke svému srdci. Hned ke mně přiběhla a já jsem ji popadla do náruče. Přitulila se hlavičkou k mé tváři a olízla mi svým hrubým jazýčkem tvář.

Pohladila jsem ji po černé hlavičce. Ona vlastně byla celá černá, jen její oči zářili jako dva zelené smaragdy. Začala radostně vrnět a já jsem ji postavila zpět na zem.

Došla jsem k její mističce na jídlo a nasypala do ní obsah jedné kapsičky. Tajemství se hnedka pustila do jídla. Jen jsem nad ní zakroutila hlavou a odložila jsem si tašku přes rameno na židli.

Dnes už tašku do školy nebudu potřebovat. Vlastně dnes již stejně skoro nic nestihnu, protože už bylo skoro sedm hodin a to se chystala večeře, která byla dnes povinná. Nevěděla jsem proč, ale podle mě to mělo souvislost s mými narozkami a tím krachem.

¥ ¥ ¥

Zdravím.

Nechtěl jsem se opět někam stěhovat. Měl jsem toho již plné zuby. Pořád sem a tam. Nikdy jsem nikde nestrávil delší dobu jak rok. Byl jsem z toho již otrávený.

Nechápal jsem je.

Dneska ráno mi řekli ať se sbalím, že opět odjíždíme někam jinam. Že se někam jedem  podívat, ale dobře jsem věděl, že se nikam podívat nejedeme, ale že se rovnou opět stěhujeme.

Balil jsem si věci. Stejně toho moc nebylo. Nikdy jsem toho moc neměl. Do jednoho batohu se to vše vešlo. Všechny moje věci. Všechno moje oblečení.

Měl jsem toho ještě méně než kostelní myš. Pomalu jsem neměl ani co na sebe, protože jsem si místo oblečení pořídil svého zvířecího kámoše - Syčáka. Byl to had, jak už šlo ze jména odhadnout.

Měl jsem ho velice rád a nemohl jsem ho tu nechat.

Obmotal se kolem mé pravé ruky a spokojeně kmital jazýčkem po mé kůži na ruce. Už věděl jak se schovat pod rukáv mojí černé mikiny. Měl jsem ho sice jen týden, ale již jsem ho to naučil. Bral jsem ho totiž sebou úplně všude. Musel jsem, nutilo mě to. Ten pohled na něj mě nutil jej pořád chránit.

Hodil jsem si batoh na záda a vyšel jsem ze svého pokoje, který jsem stejně nenáviděl. Všechno tady jsem nenáviděl.

Šel jsem po chodbě až jsem došel k hlavním dveřím ze kterých jsem vyšel. Hned do mě udeřil prudký vítr a kapky vody.

Ten déšť mi nevadil, protože jsem jej miloval, ani ten vítr nebyl protivný. Bylo totiž hnusné dusno a vítr mě krásně chladil na tváři a čechral mi moje vlasy.

Vlasy jsem měl bílé jako sníh, i když všichni říkaly, že jsou mnohem bělejší než sníh. No nevím. Byly prostě bílé a dlouhé tak, že mi padaly do očí a dosahovali až skoro ke špičce nosu. Zakrývaly mi uši, ale teď mi vlály kolem hlavy.

Nejen moje vlasy byly zvláštní.

Já celý byl zvláštní.

Byl jsem vysoké postavy, snad 190 centimetrů. Měl jsem široká ramena, stejně tak i hruď, které dominovaly svaly, které byly jak na celé hrudi, ale také byly na rukou a nohách.

Dost jsem na sobě pracoval, ne abych se zalíbil holkám, ale proto, že mě to bavilo a neměl jsem ani nic moc jiného na práci.

Další mojí zvláštností byly moje oči šedé jako bouřkové mraky. Vlastně moje oči byly pomalu jak bouře. Někdy když jsem se do nich díval, připadal jsem si, jako kdyby se v nich blýskalo.

No nevím.

Jo a pak jsem měl takové tetování. Vypadalo jako vlkodlak, ale nevím vůbec kde jsem k němu přišel, protože když jsem se prý našel při jedné bouřce, tak jsem již toto tetování měl. Tetování se nacházelo na mém pravém rameni.

Před vchodem již čekalo auto pro dvacet lidí. Byl to spíš takový minibus.

Byl jsem tu zatím jako první, teda jako z děcek. Jinak tu již čekal Štefan, řidič a majitel tohoto auta neboli minibusu a majitel tohoto domu, který teď byl jeden rok mým domovem. Mým dalším domovem z mnoha.

No jo.

Procestoval jsem již snad celý svět a stále jsem nenašel svůj domov a svou rodinu...

Zakroutil jsem hlavou, protože na toto jsem myslet nechtěl.

Zadíval jsem se do očí Štefanovi a přitom jsem se musel dívat trochu dolů. Byl totiž nižší postavy než já, to tu byl vlastně každý.

Neměl jsem ho moc rád, ale on mě zase zbožňoval. Lákalo ho to, že jsem byl tak nepřístupný. Pořád se snažil se se mnou sblížit, ale já neměl zájem.

Neměl jsem rád lidi. Byly totiž jiní než já. Šlo z nich vždy přečíst jejich pocity a byly až moc přecitlivělí.

Teď tu mluvím, jako kdybych vlastně ani člověk nebyl a pokud jste si toho všimli, tak já ani člověk nejsem. Nevím co jsem, ale vím, že člověk opravdu ne. Byl jsem od lidí až moc rozdílný než abych jím mohl být.

Jenže ostatní lidé ten rozdíl neviděli a tak si mysleli že jsem normální a tak to asi mělo i být, teda bylo to tak lepší.

Nastoupil jsem do auta, aniž bych řekl jedno jediné slovo a posadil jsem se na místo spolujezdce.

Byl jsem tu z děcek nejstarší, takže jsem měl na to právo.

Toto auto bylo jako obyčejné auto, ale prostě bylo velké jako dodávka.

Vepředu bylo místo pro řidiče a spolujezdce a vzadu to pak bylo po třech v šesti řadách. Trochu složitější to bylo, ale pořád to bylo obyčejné jen vylepšené auto.

Pozoroval jsem, jak po okně zvenku kloužou kapky vody a kutálí se dolů.

Měl jsem mokré vlasy, ale prsty jsem si je načechral a když jsem ruce z vlasů vyndal, opět mi vlasy spadly do očí. Měl jsem to rád, protože tak dělaly vlasy v mém obličeji stín a vypadal jsem tak víc tajemně a alespoň mi jen tak někdo neviděl do tváře.

Batoh jsem měl hozený u nohou.

Ještě jsem se ani nepřipásal, protože jsem stejně ještě musel čekat na ostatní. Na dalších osmnáct kluků ve věku od dvanácti do šesti.

Brzy se všichni přivalili a nastoupili si do auta.

Vedle mě na místo řidiče nastoupil Štefan a podíval se na mě opět takovým tím přátelským pohledem. Nenáviděl jsem to, ale to už jsem mu raději neřekl.

,,Tak jo hoši, odjíždíme a tentokrát vám slibuji, že se stěhujeme naposledy. Teď se jedeme podívat po novém domově, který je vzdálený několik hodin cesty. Bude to náročná cesta a doufám že ji bez potíží zvládneme." řekl hlubším hlasem a podíval se po všech tvářích, které se na něj dívaly.

Na konec se podíval na mě a usmál se. Já se tvářil pořád ledově jako vždy, ale také jsem se na něj podíval.

Věděl jsem, že to bude dlouhá cesta. Nacházeli jsme se totiž v Kanadě a jeli jsme až do USA. Tato cesta bude trvat nejméně dvacet hodin. Stejně jsem miloval dlouhé jízdy autem, protože se při nich dobře přemýšlelo.

Byl jsem na to připraven. Doufám že jsou ostatní také připraveni, protože nesnáším, když se zbytečně zastavuje kvůli tomu, že je někomu špatně.

Zapnul jsem si pás a uslyšel jsem, jak Štefan otočil klíčky v zapalování a rozezněl se motor.

Hned po chvilce se autem rozezněla hudba, protože Štefan pustil nějaké ty písničky.

Poté se rozjel.

Vytáhl jsem z kapsy svůj MP 3 přehrávač a sluchátka, které jsem si dal do uší a pustil jsem si písničky. Miloval jsem rock a ne nějaké ty slabé písničky, které tu pouštěl Štefan v autě. Ostatním se líbili, ale mě ne.

Byl jsem prostě jiný než ostatní, jak jsem již dřív řekl.

Rozezněla se hudba ze sluchátek.

Seděl jsem rovně, ale hlavou jsem byl otočen doprava, abych se díval ven z okna. Levou ruku jsem měl nepřítomně v pravém rukávu a hladil jsem Syčáka po hlavě.

Byl jsem opět ponořen ve svých myšlenkách, které neměli konec.

Jeli jsme po příjezdové cestě a já se naposledy podíval z okna na svůj bývalý domov.

,,Stejně jsem tě nenáviděl." pomyslel jsem si v mysli a dal pohledem tomuto domu sbohem.

Ještě jsem zahlédl velkým písmem v okně napsáno:

Na prodej

Pod nápisem tam bylo ještě napsáno telefonní číslo. Měl jsem takový zvláštní pocit když jsme vjížděli na hlavní silnici. Měl jsem pocit, jako kdyby můj život, který trval zatím jen sedmnáct let, teprve teď začal...