Jdi na obsah Jdi na menu
 


18. kapitolka

16. 11. 2015

Nastal pátek večer. Večer, kdy se konal školní ples.

Hurá! Úplně skáču radostí! Ne, ani trochu.

Plesy mi ani moc nevadili, teda pokud jsem tam měla s kým jít.

No tak dobrá, přiznám se. Ještě jsem nikdy jsem nebyla na plese. Možná jednou ve třinácti, ale to jsem se šla na jeden jen podívat, vůbec jsem tam netancovala, nic.

Dnes to bylo poprvé.

Naštěstí jsme byli uvolněni všichni dřív ze školy, abychom se stihli včas připravit.

No, ono jsme byly uvolněni ve dvanáct hodin a ples začínal až s osm večer, takže nevím, jestli to bylo úplně nutné, ale budiž.

Navíc já sama si potřebovala ještě jít něco koupit - škrabošku. Na tu jsme totiž zapomněli.

Jeli jsme pro ni s Anroem, po škole do města, do obchodu, speciálně s věcmi na ples.

Dlouho jsem vybírala, protože škraboška musela být dokonalá. Měli jich tam spousty, ale já jsem pořád nemohla najít tu pravou.

Hledala jsem nějakou elegantní, černou a takovou, která by vystihovala můj charakter a moji postavu.

Jo a ještě musela být na přivázáni kolem hlavy, aby se mi totiž nepletla při tancování, kdyby byla na držení v ruce.

Naštěstí ta poslední byla ta pravá.

Přesně taková, kterou jsem hledala a jakou jsem si představovala.

Avšak teď zpět k tomu hlavnímu.

Byly asi dvě hodiny před začátkem plesu.

Anro již byl ustrojen a právě teď něco řešil se Štefanem u něj v ředitelně.

A já?

No, tak právě teď jsem tu měla u sebe asi desetiletou holčičku, která byla velice šikovná na všechno kolem vlasů. Uměla všelijaké složité i lehké účesy, u měla ti i říct, jaký účes se k tobě nejvíce hodí a podobně.

No prostě senzační vlastnost.

Slíbila jsem jí, že když ze mě udělá krásku ohledně vlasů a líčení, tak jí dám nádhernou kadeřnickou sadu, kterou si velice dlouho přála, ale byla hodně drahá, takže jí ji nikdo nekoupil.

Já si to však domluvila ještě i se Štefanem a ten mi na ni dal peníze.

byla to nádherná sada pro kadeřnici a kosmetičku. Bylo tam snad vše, co ve světě kadeřnictví a kosmetiky existovalo. Taky to byl pěkně pořádný kufr, nebo spíš lépe řečeno, taková pojízdná skříňka.

No paráda.

Rovnou jsem jí tu sadu dala, protože jsem chtěla, aby ty věci použilana mé zkrášlení obličeje a vlasů.

,,Tak jo, pustíme se do toho." řekla celá šťastná holčička.

Měla takový krásný jemný a vysoký hlásek. No, on se k ní i pěkně hodil, protože ona byla taková roztomilá - menší postavy, s delšími tmavě hnědými vlásky, s tmavýma a velkýma očima a jemnými rysy. Jo a s krásným úsměvem.

Vypadala jako nějaká víla.

Sama se mi před chvílí svěřila, že byl vždy její sen sáhnout si na mé vlasy a dokonce z nich udělat nějaký účes.

,,No. Řeknu to jednoduše. Ty jsi již tak nádherná, že kdybych ti udělala nějaký složitý účes a makeup, tak by si nebyla o nic hezčí a navíc, tobě by to ani neslušelo." zamyslela se. Myslím, že se jmenuje Adélka. Měla takové krásné tvářičky, když se zamyslela.

,,A navíc, tobě sluší jen tvoje krása. Krása tvých vlasů i obličeje. Udělám ti trochu něco jednoduššího a potom se na sebe budeš moct podívat do zrcadla, jestli ti to tak vyhovuje, ano?" usmála se tím svým krásným úsměvem.

,,Ano." odpověděla jsem trochu mileji. Nechtěla jsem být na ni ošklivá a chladná.

Už jen přikývla a pustila se do práce.

,,Můžu na tvoje vlasy použít nějaké spreje?" zeptala se ještě.

,,Ano." přikývla jsem hlavou a zahleděla se ven z okna.

Seděla jsem kousek u okna mezi postelemi, protože tady to bylo asi nejlepší.

Nemohla jsem se totiž dívat na sebe do zrcadla a navíc Adélka potřebovala prostor.

Seděla jsem na židli, kterou jsem donesla z jídelny. Seděla jsem na ni tak, že jsem měla opěradlo vepředu, že jsem se o něj neopírala, protože jsem měla hodně dlouhé vlasy a tak na ně musela mít Adélka prostor.

Nejprve mi vlasy rozčesala nějakým kartáčem a poté hřebenem se zuby blízko u sebe, aby byly vlasy krásně hebké a pročesané.

Poté si vzala nějaký kartáč, kterým mi všechny vlasy načesala na pravou stranu hlavy. Jako kdyby vzala všechny vlasy a přehodila je přes temeno hlavy na pravou stranu. Prakticky jsem neměla na levé straně hlavy žádné prameny, všechny byly na pravé straně.

Zajímavé, tak jsem se již taky párkrát zkusila učesat, ale vlasy tak nechtějí moc držet bez nějakých tužidel na vlasy.

Přišla přede mně se podívat, jak ty vlasy vypadají a uznale a spokojeně zakroutila hlavou.

Vrátila se zpět za mě a rozdělila vlasy na dvě části, na temeni blíž k pravé straně hlavy, asi někde nad koncem pravého oka.

Dívenka poté vytáhla ze své nové sady nějaký sprej a začala mi jej stříkat na vlasy. Průběžně nastříkala sprej, poté vlasy rozčesala a přidala tenký pruh vlasů, který byl dán na levou stranu.

Hezky tak postupovala, dokud nepřidala všechny vlasy z levé strany hlavy. Vlastně z toho vznikl úplně stejný účes jako před tím. Všechny vlasy na hlavě, byly dány na pravou stranu.

Sice jí to trvalo asi tři čtvrtě hodiny, ale určitě to stálo za to, protože když se přišla opět zepředu podívat, jako to vypadá, vypadala velice spokojeně.

Poté se pustila do líčení.

Nejprve mi chtěla nanést trochu korektoru pod oči, aby zamaskovala ty stíny pod očima, ale já jsem nechtěla, protože já bez stínů pod očima nejsem já.

Adélka tedy vytáhla ze své sady paletu se stíny. Byla to veliká paleta stínu a to tam byly jen odstíny šedé a poté ještě černá a bílá. No to teda zírám.

Vytáhla si takový ten štěteček na stíny a začala mi na oči nanášet stíny.

Měla jsem oči jemně zavřené.

Bylo mi příjemné, jak tím jemných štětečkem přejíždí po mém víčku.

Po chvilce byly stíny hotovy.

Vytáhla tedy řasenku a ještě se mě optal, jestli chci řasenku a nebo umělé nalepené řasy, ale naštěstí mě varovala, že ty nalepené řasy se často odlepují a k tomu jsou velice nepříjemné.

Takže jsem je nechtěla. Brala jsem řasenku.

Po řasence následovala rtěnka.

,,Jakou barvu mají tvé šaty?" zeptala se, když vybírala asi z dvě stě odstínů jednu rtěnku.

,,Černou, která přechází do bílé." řekla jsem klidně.

,,Dobře, něco zkusím." a vzala do ruky rtěnku, kterou jsem však nemohla vidět. Trvala na tom, že musím zavřít oči, Tak jsem ji jednoduše poslechla.

Po nanesení rtěnky byl můj makeup hotov. Adélčina práce byla u konce, teda možná. Pokud se mi její práce nebude líbit, tak ji bude muset udělat znovu.

Adélka mě vzala za loket a odvedla mě před zrcadlo.

,,Můžeš otevřít oči." řekla se smíchem a já teda otevřela oči.

To co jsem spatřila jako sebe v zrcadle, tak se mi nechtělo věřit, že jsem to já, protože to je úplná blbost, abych byla tou královnou noci v zrcadle já.

Neuvěřitelné.

To je úplně senzační talent!

Jak jsem si myslela, tak moje rtěnka byla čistě černá. Jen ještě přetřená bezbarvým leskem, aby se hezky leskla.

Ještě by se k těm šatům hodila taková ta sytě červená, ale ta by k nim nebyla tak sto procentní jako černá.

Nádhera.

,,Já žasnu." řekla jsem s údivem. ,,Jsi opravdu šikovná, s tímto talentem by jsi to nějak mohla dotáhnout.

Adélka zčervenala jako rajče a jen se hihňala.

Ty dokonale nabarvené rty! Ty oči, jak najednou byly obrovské a výrazné a ty vlasy! Hm. Já se úplně rozplývala sama nad sebou, ale nedala jsem to znát.

Dívenka zatím odešla i se dvou sadou z pokoje a rozloučila se tichým ,,Ahoj".

Ty vlasy byly přesně tak, jak jsem si je představovala. Byly nadýchané a dělaly na mé hlavě na temeni takovou krásnou bouli. Ani ne moc velkou a ani ne moc malou.

Ten sprej, který na ty vlysy použila, byl sprej jen na zpevnění, teda ne ani na zpevnění, ale hlavně na to, aby ty vlasy držely na místě.

Na účesu se mi taky líbilo, že ty všechny prameny vlastně jakoby ztékaly po mém pravém rameni, ruce a boku až pod pas.

Ještě bylo krásné, že já jsem měla přirozeně vlnité vlasy, že vypadaly, jako kdyby jsem si je uměle vlnila, ale já jsem je tak měla přírodně, takže ještě další nádhera.

Tak jo.

Adélčina práce trvala asi hodinu a půl a proto jsem si rychle, ale opatrně navlékla už i šaty.

Pod šaty jsem si vzala takovou speciální podprsenku, která nebyla ani na ramínka a ani se nezapínala kolem zad. Ta prostě držela sama.

No, tak ona by i normální podprsenka šla vidět, takže proto tahle speciální.

Obula jsem si i boty a do ruky jsem si vzala škrabošku.

Postavila jsem se a podívala jsem se na sebe do zrcadla v konečném vzhledu.

No, sotva jsem zapomněla dýchat.

To bylo úžasný!!!

Krása, no prostě super!

Vypadala jsem jako nějaká královna noci.

Vůbec jsem nemohla věřit tomu, že ten odraz, který je v zrcadle, že to jsem já.

Páni.

Zhluboka jsem se nadechla a opatrně jsem si přivázala škrabošku. Schválně jsem provázek od škrabošky dala pod vlasy, aby nešel vidět a potom jsem jej vzadu elegantně sepnula takovou sponou, která tam sama již na škrabošce byla.

Nádhera.

Byl čas jít dolů se všem ukázat.

Rozloučila jsem se s Vlkem, který celou dobu jen tiše přihlížel z mé postele, na které si hezky rozvaleně ležel s hlavou na tlapách.

Dala jsem mu pusu na čelo a podrbala jsem jej za ušima.

Pustila jsem se pomalu ke dveřím.

Právě byl čas večeře, takže všichni večeřeli dole v jídelně, takže tam budu moct vejít nezpozorována.

Super.

Naštěstí moje boty měli jen malinký jehlový podpatek, asi tak pěticentimetrový, ale přesto jsem si již dvě hodiny zkoušela v botách chůzi, protože jsem ještě nikdy neměla boty na podpatku.

Potichounku jsem vyšla z pokoje a ujistila se, že nikdo není na chodbě.

Nikdo tam nebyl.

Super.

Podlaha byla naštěstí čistá, takže jsem si nemusela nadzvednou sukni, kterou jsem táhla po zemi za sebou.

Na schodech jsem si však sukni již chytla, protože mi trochu překážela a nechtěla jsem si na ni šlápnout.

Pod schody jsem sukni opět upravila a vydala jsem se k jídelně.

Bylo mi hned jasné, kdo si mne všimne jako první - Anro.

Jakmile jsem se objevila v širokých dveřích, hned si mě všiml. Upíral i tím směrem pohled. Nejspíš již čekal, až se objevím.

Snažil se ukrýt úžas, ale nedařilo se mu to úplně, protože měl oči velice dokořán.

Ruce jsem měla podél těla a hlavu jsem naklonila trochu doprava.

Jako druhý si mě všiml Štefan, který na mě zíral s otevřenou pusou a vykulenýma očima.

Přišlo mi to komické.

,,Ta je úžasná." řekl nahlas Štefan a najednou se na něj všichni podívali a posléze se všichni podívali směrem, kterým se díval.

Všechny oči v místnosti se na mě dívaly, ale já se dívala jen do jedněch. Do těch Anroových.

Anro už stál opřený o zeď a sjížděl mě pohledem od shora dolů a opět nahoru.

Šlo vidět, že ani on se nemůže nabažit mého vzhledu.

Ovšem já sama musela uznat, že vypadám opravdu úžasně a neodolatelně.

Také jsem si Anroa sjela pohledem od hlavy až k botám. Vypadal stejně úžasně jako já.

Jako oblečení si oblékl čistě černou košili s dlouhými rukávy, které měl vyhrnuté nad lokty. Měl na sobe černé jeany. Ne nějaké roztrhané či něco podobného, ale spíš takové elegantní rifle.

Na nohou měl černé elegantní tenisky.

V ruce držel černé sako, které měl přehozené přes rameno. Druhou ruku měl napůl v kapse a jinak v ní držel černou škrabošku s bílými a černými flitry.

Ach jo, proč jen vždy musí vypadat tak sexy a tak neodolatelně?

Bylo mi hned jasné, že nesnáší saka, protože jinak by v něm byl již oblečen. Ani se mu nedivím, když jsem si ho dokonce představila v saku, tak by již nevypadal tak hezky a vypadal by jako nějaký úředník.

Ještě jsem si na chvilku sundala škrabošku, aby mě viděli i bez ní a došla jsem až ke stolu dospělých.

Jakmile se Štefan postavil a přistoupil ke mně, Anro hned zpozorněl a odlepil se od zdi.

,,Vypadáš jako královna." vydechl užasle Štefan. Stál až příliš blízko. Byla bych raději, kdyby vzdálenost mezi námi byla větší, ale nehodlala jsem ustoupil.

Štefan uchopil mou ruku a přiložil si ji k ústům, aby ji políbil. Chtěla jsem ruku odtáhnout, ale bylo by to nezdvořilé. Připadala jsem si jako někde ve středověku, ale tak co, středověk nebyl tak špatný, teda podle toho z jaké strany.

Jakmile se jeho rty dotkli mé ruky, byly až moc toužebné. Štefan po mě chtěl víc než jen polibek na ruku, ale já mu víc dát nechtěla.

,,Kdybych mohl taky na ples, hned bych tam šel, jen kvůli tomu, abych si alespoň jednou s tebou mohl zatancovat." naklonil se ke mně a šeptal mi do ucha.

Už u nás stál Anro a bystře nás sledoval. Dokonce měl i pozvednuté i obočí. Štefan se jen na mě uculil a poté ustoupil.

Přede mně se postavil Anro. Stál o trochu dál než před tím Štefan a u něj bych si právě přála, aby stál ještě blíž. Nojo, tak třeba jindy.

Dívali jsme se sobě do očí a já si všimla, jak se v těch jeho objevil zmatek, protože nevěděl jestli se mi tu má klanět nebo ne. Můj vzhled jej mátl.

,,Jsem připravena." rychle jsem zasáhla a on jen přikývl. Jeho zmatek z očí zmizel.

,,Vrazíme, abychom nepřišli pozdě." postavil se vedle mě a nabídl mi rámě. Hned jsem se do jeho nabídnutého rámě zavěsila a vydali jsme se pryč z jídelny.

Ven z budovy a do auta.

Rozjeli jsme se vstříc něčemu novému.

Vstříc výzvě, kterou jsem již dávno přijala.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář