17. kapitolka
1/2
Celou sobotu a neděli jsme většinou strávili procházkami a nebo jsme něco malovali.
Ta bolest zad a rukou byla neskutečná, takže jsem se co nejméně pohybovali a měli jsme co nejmenší aktivitu.
Anroova obražená záda se však velice rychle hojila a proto v pondělí ráno, neměl na zádech již skoro žádnou modřinu.
Jenom takový malý flíček a skoro vůbec jej záda už nebolela.
Já na tom byla velmi podobně. Moje ruce se už zahojili a dokonce i nohy. Zmizeli i všechny strupy po popálení ve svém pokoji, když jsem zachraňovala Tajemství.
Byly jsme prakticky již skoro úplně zdraví.
Skoro celý týden od pátku do čtvrtka se nic nedělo. Nic zajímavého se nestalo, pouze já jsem každou noc chodila na Mýtinu Slz a tam jsem se učila bojovat se svými dýkami a mečem.
A přes den jsem chodila s Anroem do školy. Kde byla jako vždy nuda.
Zrovna dnes byl čtvrtek večer.
Opět jsem běžela k Mýtině Slz, si trochu zabojovat a naučit se další útoky.
Propletla jsem se lehce houštím a vběhla jsem na mýtinu.
Byly tu opět louže Slz a proto jsem si jen došla pro své zbraně. Opasek s dýkami jsem si zapnula kolem pasu a meč jsem si přidělala k opasku.
Již jsem na sobě měla bojové oblečení - Krátký top, který byl jako šátek kolem prsou, akorát byl z pevnějšího a pružného materiálu. K tomu mini kraťasy ze stejného materiálu a též černé barvy.
Opět jsem se začala proplétat houštinou. Mezi trny a ostrými větvemi.
Už jsem chtěla vyběhnout z houštiny, ale najednou jsem se prudce a tiše zastavila.
Něco jsem zaslechla - kroky a zavětření.
Snažila jsem se co nejtišeji dýchat a při tom jsem očima sledovala okolí.
Najednou z poza stromu vyšla nějaká osoba. měla na sobě přiléhavou mikinu a jeany též černé barvy. Na hlavě měla kapuci od černé mikiny a pod uplým oblečením šly vidět svaly.
Hned mi bylo jasné, kdo to je:
Anro.
Přišlo mi, jako kdyby se mě snažil najít. Taky že jo.
Sledoval pohledem houští, ale mě neviděl. Byla jsem dobře skryta houštím.
Přistoupil k houští zrovna k místu, kde jsem stála já. Chvilku jsem si připadala jako kdyby mě viděl, ale on mě neviděl, jen věděl, že tady stojím. Přímo před ním.
On mě totiž cítil.
Ze stínu pod kapucou, kde měl obličej, šlo slyšet zvláštní nadechování, takové hluboké.
Sakra.
Navíc mě musel i slyšet, nejen moje tichounké dýchání, ale taky tlukot mého srdce, který by měl být splašený, ale přitom byl klidný. Udržovala jsem si klid.
Neslyšně jsem vytáhla z jednoho pouzdra dýku a chystala jsem se ji hodit.
Hodila jsem ji s lehkostí a přesností. Chtěla jsem, aby se zabodla do vzdáleného stromu a taky se tam zabodla.
Anro se za dýkou podíval a o krok ode mně odstoupil. Stál teď ke mně zády a proto jsem se rozhodla se pohnout a vyběhnout ze svého úkrytu.
Dala jsem se do pohybu.
Rozeběhla jsem se směrem pryč. Směrem pryč od domova dětí.
Slyšela jsem za sebou kroky Anroa.
Běžela jsem nejrychleji, jak jsem uměla, ale přes tak byl pořád v závěsu za mnou.
Už jsem před sebou viděla jednu mýtinu.
Tam jsem se chtěla zastavit.
Zastavila jsem se prudce a lehce asi ve dvou třetinách mýtiny.
Anro se zastavil tak v jedné třetině.
Měla jsem zavřené oči a předkloněnou hlavu. Chystala jsem se na cokoliv.
Došel až těsně za mně. Šel pomalým a tichým krokem.
Já pomalu a s přesností omotala prsty kolem rukojeti jedné z dýk a chystala jsem se klidně i zaútočit.
Cítila jsem, jak Anro zvedá ruku, asi aby se mě dotkl, ale já jsem byla rychlejší.
Rychle jsem se otočila a vytasenou dýku jsem mu přiložila k hrdlu.
Již neměl na hlavě kapuci, zřejmě mu spadla, když za mnou běžel.
Tvářila jsem se chladně a ledově.
Tělem jsem byla velice blízko tomu jemu. Až jsme se sebe málem i dotýkali. Musela to být asi jen centimetrová mezera, mezi našimi těly.
Ale ne.
Dívala jsem se mu do očí, sice byly pohlceny ve stínu bíle zářících vlasů, ale mě přišlo, jako kdyby i jeho oči zářily.
Nadzvedl jedno obočí výš. Jasně se ptal: Co se děje?
Neodpověděla jsem mu. Jen jsem o kousek odstoupila a vrátila jsem svoji dýku zpět do pochvy.
Stála jsem od něho asi půl metru. Líbilo se mi, jak z něho sálalo teplo.
On však ke mně opět přistoupil a opět se mezi námi objevila malinkatá mezera. On však pozvedl ruku, ve které držel moji dýku. Tu, kterou jsem hodila, abych jej odlákala.
Podíval se na můj pás dýk a vrátil dýku na své místo.
Poté se mi opět podíval do očí.
Avšak já se prudce otočila a odstoupila od něj o dva kroky. Moje otočení bylo tak rychlé, že jsem jej i omylem švihla vlasy přes obličej.
Vlasy jsem měla stažené ve vysokém culíku.
,,Proč si mě stopoval?" zeptala jsem se jej chladně a při tom jsem se na něj podívala přes rameno.
,,Nestopoval."
,,Ale ano, moc dobře jsem slyšela tvoje zavětření. Navíc si moc dobře věděl, kde jsem, ale neviděl jsi mě." zkřížila jsem ruce na hrudi.
,,Dobrá, stopoval jsem tě." odmlčel se. Já jen čekala než odpoví. ,,Chtěl jsem vědět, kam každou noc mizíš." pokrčil rameny.
,,Chceš mě chránit, nebo co?" zeptala jsem se chladně, ale přitom trochu mírněji.
Pořád jsem k němu stála zády, ale on se najednou objevil těsně za mnou.
,,Hm, možná." řekl hlasem, jako kdyby si se mnou chtěl hrát. Cítila jsem na svém levém rameni jeho horký dech.
Byl obličejem blízko mého levého ucha.
,,Hm, dívka a meč i dýky?" zašeptal mi u ucha.
,,Ano. Miluji zbraně."
,,Neobvyklé." řekl tiše.
,,Ano." odpověděla jsem mu, ale stále jsem měla oči zavřené. Vnímala jsem všemi smysly jen jeho.
,,Zítra je ples." řekl najednou.
,,Ano. Už si nějakou pozval?" zeptala jsem se a při tom jsem doufala, že ne.
,,Ne, ale již mě jedna holka chtěla pozvat sama." odmlčel se. ,,Omítl jsem ji."
,,Nebyla to Renata?" Renata byla ta blbá obarvená blondýna s tunou makeupu na obličeji a s nechutně vysokým sebevědomím. Jedině ona to mohla být.
,,Ano, byla. A co ty? Pozval tě někdo?" zašeptal mi tentokrát do pravého ucha.
,,Ne, nepozval. Možná jen Jack se o to chtěl pokusit, ale pak když si ho málem i zabil..." nedořekla jsem to, protože mi bylo jasné, že mu to dojde.
,,Hm. To je dobře že se nezeptal." zašeptal spokojeně do levého ucha.
,,Proč?" zeptala jsem se chladně a doufala jsem, že je to dobře pro to, aby mě mohl pozvat on.
Jemně, ale rychle mě chytil za boky a otočil si mě k sobě čelem. Hned rychle svoji levou ruku ovinul kolem mého pasu a pravou rukou uchopil mou levou. Lehce si mě k sobě přivinul a já automaticky položila svoji pravou dlaň na jeho rameno.
Dívali jsme se sobě do očí a já už jen čekala, než vysloví ta slova, na která jsem čekala.
,,Půjdeš se mnou na ples, Ynn?" zeptal se mě a mě přišlo, že se jeho zorničky krapet rozšířily.
Ta slova mě přímo pohladila po duši a srdci. A k tomu ještě ta krásná zdrobnělina mého jména. Z jeho úst znělo Ynn[Yn] velmi krásně.
,,Ano." odpověděla jsem mu pomalu a hned jsem jej objala kolem krku. Úplně jsem se k němu přitiskla. On mě zas objal kolem pasu. Šlo vidět, že jej to zaskočilo, ale tak co.
Tuto chvíli jsem si chtěla užít, protože mě ještě nikdy nikdo v mém věku nepozval takto na ples, nebo na rande, či něco podobného.
Po chvíli jsem jej pustila a o krok jsem od něj ustoupila.
Oba dva jsme byly zaskočeni.
Právě jsem zažila svůj nejhezčí a nejlepší okamžik v životě - za celý život mě konečně někdo objal a to pořádně a k tomu mě objal zrovna Anro. Byl to neskutečný pocit být v jeho objetí.
Dívali jsme se jeden na druhého.
Ještě hodně dlouho jsme tu naproti sobě stáli a dívali se tomu druhému do očí. I když ne jenom do očí.
Až při svítání slunce jsme se vrátili opět do domova dětí.
2/2
Každou noc, již čtvrtou mi někam utekla a já nevím kam. Dnes jsem se však odhodlal, že to zjistím.
Jakmile opět odběhla do lesa a já již neslyšel její kroky, opatrně jsem se vyplížil z pokoje.
Měl jsem na sobě černé oblečení. Černou mikinu a jeany. Kapuci jsem měl na hlavě a Syčák byl omotaný kolem mého krku.
Neslyšně jsem se dostal přes dům až do předsíně, kde jsem si obul své černé tenisky a vyskočil jsem ladně ven z okna.
Na nic jsem nečekal a proto jsem se rychle rozeběhl k lesu, kde jsem naposled spatřil Ynranu.
Cítil jsem tu ještě její vůni.
Anrana měla nádhernou přirozenou vůni. Byla to úžasná vůně, že se nedala ani k ničemu přirovnat, jedině k ní.
Měl jsem velice citlivý čich a tak jsem se rozhodl, že ji budu stopovat.
Je to možná trochu divné, člověk a stopovat, ale už jsem zmiňoval, že já člověkem opravdu nejsem.
Vydal jsem se tedy po jejím pachu.
Ještě jsem slyšel doznívat její rychlé kroky, ale to teď nebylo to podstatné, co jsem hledal.
Ty čtyři noci, když jsem čekal, než se vrátí při úsvitu, jsem hodně četl tu její složku. Bylo až neuvěřitelné, co tam o ní bylo napsáno, ale mně často připadalo, jako kdyby nic o tom co je uvnitř ani nevěděla.
Úplně celou jsem ji přečetl a poslední věta, byla snad to nejhorší, co jsem kdy četl a viděl:
Složka musí být uschována před Ynranou, protože
ji byla vymazána paměť, aby již nikdy nedělala problémy jako
dřív, protože teď je již skoro dospělá a to by mělo
mnohem horší následky, mohlo by to skončit dokonce
i něčí smrtí.
Mr. Qinli
Ta věta se mi až neskutečně zaryla do paměti. Jak může někdo někomu vymazat paměť na celé jeho mládí?! To je nespravedlivé!
Když jsem tu větu čet, připadalo mi, jako kdyby se do mého srdce zabodávala při každém slově dýka.
Drtivý pocit.
Proto jsem se možná i dost hodně rozhodl, že ji pozvu právě teď hned na ples. Chtěl jsem ji tam tak jako tak pozvat, ale možná i až zítra.
Šel jsem po stopě stále hlouběji do lesa.
Vždy jsem se na chvilku zastavil a zavětřil, neboli začenichal.
Ty jo, sám přiznávám, že to zní, jako kdybych byl nějaký pes či co.
Ale to je jedno.
Zaslechl jsem kroky.
Rychle jsem se schoval za jeden ze stromů a zavětřil jsem.
Ta osoba se zastavila.
Vykoukl jsem z poza stromu a podíval se kolem, ale nikoho jsem neviděl. Přede mnou se akorát rozléhalo obrovské houští.
To je blbost, že by tam někdo vlezl. Vždyť ty stromy jsou tak blízko u sebe, až je to neuvěřitelné. Tam by se nikdo neprotáhl.
Opět jsem zavětřil.
Cítil jsem tu Ynraninu vůni, která vedla až k houští.
Co to sakra?
Nemohl jsem použít svůj výborný zrak, protože skrz to houští nešlo nic vidět a proto jsem vzal své dva ještě lepší smysly - čich a sluch.
Šel jsem jen po čichu a sluchu.
Vystoupil jsem z poza stromu a jen jsem poslouchal.
Slyšel jsem jemné a tichounké dýchání a klidný tlukot srdce.
Cítil jsem její vůni a to dost intenzivně, jako kdyby stála jen kousek přede mnou.
Došel jsem až těsně k houští.
Měl jsem pocit, jako kdyby byla těsně přede mnou, ale neviděl jsem ji.
Musela tam být!
Měl jsem stoprocentní jistotu, protože mě čich a sluch ještě nikdy nezklamal.
Uslyšel jsem zvláštní pohyb, jako když někdo vytasí dýku.
Zavětřil jsem a ucítil jsem kov.
Najednou něco prolétlo těsně vedle mé hlavy.
Otočil jsem se a otevřel oči. Ve stromu, za kterým jsem se před chvíli schovával byla zabodnutá dýka.
Za mnou se někdo rozeběhl pryč.
Rychle jsem se podíval za tím stínem a hned mi bylo jasné, že je to ona.
Ynrana.
Doběhl jsem ke stromu pro dýku.
Vyrval jsem ji z kůry stromu a rychle si ji prohlédl.
Byla krásně černá, takže vypadala nebezpečně. Když jsem ji měl v ruce, vyzařovala z ní nějaká ,,moc". Nevím jak jinak bych to měl totiž nazvat.
Jako kdybych cítil tlukot jejího srdce.
Najednou jsem se však pustil za Ynranou, chtěl jsem přece najít ji a ne nějakou dýku.
Konečně jsem ji našel.
Můžu si s ní promluvit, jen ji musím chytit.
A to nebude těžké.