15. kapitolka
Otvírala jsem dveře a uvažovala jsem o tom, co je to za nespravedlivost. On, když mi bylo nejhůře, tak se mnou mohl být a já teď s ním být nemohu? Co to sakra je?
Cítila jsem na svých zádech jeho pohled.
Schválně jsem si na chvilku zrušila štít, abych viděla, na co ošetřovatelka myslí, protože se mi nelíbil její úsměv.
Toto bylo poprvé, kdy jsem opravdu chtěla zrušit svůj štít, abych si přečetla něčí myšlenky.
Otočila jsem se na ošetřovatelku a podívala jsem se jí do očí.
,,Ať už je ta krasotinka pryč. Ten kluk to je teda kusanec, ještě lepší než tělocvikář. Honem, už si chci sáhnout na ty jeho svaly. Kdo ví jaký je vůbec v posteli? Určitě je jako ďábel. Hmmm."
Nechutné, jaké až můžou mít lidé myšlenky.
Ještě jsem se podívala do očích Anroa, když už jsem si nedržela ten štít.
,,Nechoď pryč."
Nic víc jsem nemohla přečíst. Musel tušit, že umím číst myšlenky a nebo je taky uměl číst, kdo ví? Ale uměl velice dobře zablokovat svoji mysl. To se mi líbilo.
,,A nemohu zůstat? Mohla bych s čímkoliv pomoci. Medicíně velice rozumím, hlavně zvířecí, ale i lidské." navrhla jsem.
,,Ne, nebudeš potřeba, já to zvládnu." a otočila se ke mě zády.
Za dveřmi na chodbě jsem uslyšela kroky, které jsem slyšela i před chvílí.
Bylo mi jasné, že ty kroky míří sem a proto jsem dělala že již odcházím a otevřela jsem dveře právě včas, aby dovnitř vpochodovala ředitelka.
Ředitelka na mě překvapeně kývla a usmála se. Já jen přikývla.
,,Prosím tě Zdeni. Ošetři jej ano? Jo a tuto dívku si tu nech taky, z vyučování jsou oba dva omluveni."
,,K čemu mi tu ale bude? Ještě se mi tu bude plést." zkřížila jsem ruce na hrudi. To je už teda vážně nemožné.
,,Může ti poskytnou různé informace, protože to ona se s ním poprala. Ano?"
Ošetřovatelka se na mě překvapeně podívala a já jen přikývla.
Ředitelka nečekala na odpověď, protože měla zřejmě dost práce a proto odešla se zabouchnutím dveří.
,,Doufám že se mi nebudeš plést, protože jinak tě už ani ředitelka nezachrání." řekla mi Zdena s přivřenýma očima, ve kterých měla hněv.
Ach jo.
Všude jen samí hněv.
Co to sakra je?
Ani jsem jí neodpověděla, protože si to ani nezasloužila. Jen jsem na ni upřela tvrdý a chladný pohled.
Ošetřovatelka si opět došla ke skříni ještě pro nějaké nářadí a já zatím obešla lehátko, abych se podívala na Anroovi záda, protože ty jsem ještě neviděla. Bylo mi jasné, že ty na tom budou nejhůře.
Jakmile jsem upřela pohled na jeho záda, zabolelo mě zvláštně v hrudi.
Skoro po celém prostoru zad byla obrovská tmavě fialová modřina. Ani jsem si to nemusela dlouho prohlížet, abych věděla, že to má obražený.
Muselo jej to velice hodně bolet.
Možná že to měl i krapet opuchlé.
Ach ne. Co jsem to za zrůdu. To jsem mu nemohla přece jen méně ublížit?
Anro nejspíš mé pocity ucítil a tak se na mě otočil hlavou. Zadíval se mi do očí a v očích měl slova: ,,Mě to nevadí."
,,Ale mě ano." zašeptala jsem směrem k němu a opět jsem obešla lehátko, abych již neviděla na tu zrůdnost, co jsem mu udělala.
Postavila jsem se před něj a svou ruku jsem položila hned vedle něj na lehátko. On ji však vzal do svých rukou, které si položil do klína.
Začal si pohrávat s mými prsty a já si všimla, že jej to uklidňuje a že přestávat vnímat tu bolest, protože teď vypadal uvolněně. Před tím byl takový ztuhlý.
Pozorovala jsem jeho zaujaté oči, které pozorovaly naše ruce.
Druhou ruku jsem měla v kapse u kraťas a koutkem oka jsem pozorovala ošetřovatelku, která si zaujatě prohlížela Anroova záda, nebo spíš jeho svaly a nenávistným pohledem se dívala na mě.
No jo no.
,,Máš to obražené a to pořádně. Začíná ti to i napuchat, takže ti to zchladíme leden, aby to nenapuchlo pořádně. Jinak nic zlomeného nemáš. Musíš mít opravdu hodně tvrdé kosti, protože to vypadá, že si na ty záda dopadl pořádnou silou."
Anro se na mě podíval, protože to já s ním hodila o zem. Nedíval se na mě však naštvaně, ale tak nějak pyšně a s obdivem.
,,Já zatím dojdu pro led a ty si tady zatím lehni." řekla ošetřovatelka a odešla z místnosti. Nejspíš šla do kuchyně.
Zůstali jsme sami.
,,Promiň. Mrzí mě to." řekla jsem sklesle. Ani jsem se mu nedokázala dívat do očí. Dívala jsem se jen na naše ruce.
On však jednu svou ruku uvolnil a chytil mě jemně pod bradou a zvedl mi hlavu tak, abych jsem se mu dívala do očí. U toho mě pohladil i po pravé tváři, poté však vrátil svou ruku zpět do svého klína.
,,Ne, neomlouvej se." řekl tišeji a zadíval se zpod svých bílých vlasů do mých očí. Já však ty jeho skoro ani neviděla a proto jsem vytáhla svoji pravou ruku z kapsy a zabořila jsem prsty do jeho ofiny a pokusila jsem se ji dát na stranu, abych alespoň jednou mohla vidět pořádně ty jeho oči.
Musela jsem jeho vlasy držet, protože jinak by se opět vrátily na své místo. Ruku jsem si tedy opřela o jeho spánek a mezi prsty jsem si pohrávala s jeho vlasy.
Od jeho očí nešel odtrhnout pohled.
Byly krásně šedé jako bouřkové mraky a byly v nich i zlaté žilky, který vypadaly jako blesky.
Nádhera.
Bohužel nás však vyrušily hlasité kroky na chodbě, které patřilo je a jedině ošetřovatelce.
S Anroem jsem se pustili a já od něj o krok ustoupila.
Anro si rychle lehl na břicho a já rychle a tiše doběhla k oknu, kde jsem se posadila na široký parapet.
Seděla jsem vlastně po levém boku ležícího Anroa.
Ošetřovatelka přišla s několika pytlíky ledu a tvářila se jako kdyby jí někdo ublížil, ale při tom jí nikdo nic neudělal.
Anro na mě upíral svůj pohled a já na něj taky, ale nenápadně, protože mě ošetřovatelka neustále pozorovala.
Ošetřovatelka byla až natolik zabraná do pozorování mého pohledu, že si neuvědomila, že dává led na Anroova zraněná záda a tak jí šikulce spadl led na zem.
Anro jen protočil očima a nenápadně si povzdechl.
Další kroky za dveřmi.
Do místnosti vešla další ošetřovatelka. Nemohl to být nikdo jiný, protože byla úplně stejně ustrojená jako ta Zdena tu.
,,Ahoj Zdeni. Můžeš jít, já to za tebe udělám." Zdena si znepokojeně odfrkla, ale naštěstí odešla.
Ta nová přistoupila k Anroovi z levé strany, takže mu málem zaclonila výhled na mě.
,,Tak co to tu máme?" zeptala se sama sebe a zadívala se na Anroova záda.
Žena vypadala krásně. Muselo jí být tak přes dvacet. Byla Takové střední výšky, ale byla hubená. Měla tmavě hnědé delší vlasy pod ramena. Měla je na styl helmy. Vypadala mile a vesele.
Měla velice roztomilý obličej. Díky velkým tmavým očím a pihám kolem malého nosu.
,,Hodně naražená záda, rychle napuchající..." říkala si pod vousy. O mě nemohla mít ani tušení.
Ale ne. Další kroky.
Tady je ale sakra živo!
Do místnosti nakoukl mladší tělocvikář.
,,Jejda, promiň. Já myslel, že tu budeš sama." už to vypadalo že odejde, ale najednou upřel pohled na Anroova a nejspíš si odchod rozmyslel.
Vstoupil dovnitř a zavřel za sebou dveře. Přistoupil k Anroovi z pravé strany a ve tváři měl zmatení a údiv.
,,Co se ti to sakra stalo, Anroo?" řekl nevěřícně a než se Anro zmohl k odpovědi, jsem jej já předběhla. Tentokrát já jeho a ne on mě.
,,Za to mohu já." řekla jsem hlasitě a ledově. Ošetřovatelka se překvapeně na mě otočila a tělocvikář na mě upřel nevěřícný pohled.
,,Jak se ti to povedlo?" nechápal učitel tělocviku.
,,Ne nemůže za to ona. To já jsem po ní chtěl, aby si se mnou dala zápas a takhle to skončilo." odpověděl rychle Anro. Chtěl to všechno svést na sebe, ale to jsem mu já nemohla dovolit.
,,Trochu jsem to přehnala a takto jsem mu ublížila." řekla jsem již tišeji a lehce jsem seskočila z parapetu a došla jsem k lehátku.
,,Chtěla jsem jen vyzkoušet nový hmat a trochu se mi vymkl z rukou." řekla jsem a pohladila jsem Anroa po rameni.
Anro na mě upíral pohled.
,,Já mu opravdu nechtěla takto ublížit." řekla jsem již tiše.
,,To nic." odpověděl mi Anro a chytil mou ruku do své.
Podívala jsem se na Tělocvikáře a ošetřovatelku, kteří na mě stále nevěřícně čučeli. Zatím co Anroovi napuchala rychle záda.
Na nic jsem nečekala a popadla jsem led. Jemně jsem jej přiložila Anroovi na záda a všimla jsem si, jak trochu zkřivil tvář, ale snažil se to co nejvíce zamaskovat.Opravdu hodně jej to bolelo.
Ošetřovatelka se ke mně hned přidala.
Opatrně jsme poskládaly všechen led Anroovi na záda.
,,Dobrá práce. Ty se trochu vyznáš v medicíně ne?" zeptala se mě s úsměvem ošetřovatelka, která měla na jmenovce: Ilona Veselá. To se k ní podle mě dost hodilo.
,,Ano, ve zvířecí." řekla jsem klidně a hleděla jsem při tom na Anroa.
,,Teď musíme jen počkat, než mu to splaskne." pokývala jsem hlavou a ošetřovatelka zatím odešla vrátit všechno náčiní, které ze skříně vytáhla ta nabroušená Zdena. Ani jedna věc z toho náčiní nebyla potřebná.
Já si přisunula židli k lehátku a posadila se na ni.
Všimla jsem si koutkem oka, jak tělocvikář objal Ilonu kolem pasu a v hlavě jsem si říkala: ,,Jak jinak." Ilona se usmála a hned smetla učitelovi ruce ze svého pasu.
,,Tady ne. Jsou tu žáci." zašeptala se smíchem a mě hned došlo, že ti dva se mají rádi, že se milují.
,,Prosím tě." nedal se odradit a opět ji objal. ,,Vždyť ty dvě hrdličky vnímají každý jen toho druhého." a políbil ji na rty.
Trochu se zmýlil, protože jsme je oba dva slyšeli a velmi dobře jsme je i vnímali, jenže to oni nemohli vědět.
Anro je i chvíli sledoval, stejně tak i já, ale potom jsme se na sebe opět podívali.
Opět chytil moji ruku do té své a já jej tou druhou pohladila po rameni.
Zahleděla jsem se opět na ta jeho zmrzačená záda a všimla jsem si, že napuchnutí pomalu ustupuje. Jen ta fialová barva stále drží.
Ach jo.
Jsem jen zrůda, nic jiného.
Anro stiskl moji ruku trochu pevněji, protože mu nejspíš došlo, na co myslím.
Pár za námi se zatím vášnivě líbal a hladil všude možně.
No super.
Najednou Anro upřel pohled na mé lokty a předloktí. Nechápavě jsem se podívala na své ruce a všimla jsem si, jak začaly též fialovět.
,,Promiň..." šeptl sotva slyšitelně Anro a já jen zakroutila hlavou.
,,To je nic oproti tvým zádům." řekla jsem.
,,No jo, ale ženy se nemají-" již nestihl dokončit.
,,Pšššt." řekla jsem tiše a při tom jsem ukazováček skoro přiložila na Anroovy rty.
Vyřešila jsem to jednoduše. Aby mě ruce nenapuchly, tak jsem si je jemně položila na led na Anroovích zádech.
,,To nic.." zašeptala jsem ještě.
Trvalo ještě snad dvě hodiny než opuchnutí úplně opadlo a než se led úplně roztekl. Ale já jsem přes tak stále seděla po boku Anroova.
Za tu dobu jen odešel tělocvikář, který musel jít učit, takže tu již byla s námi jen ošetřovatelka.
Já i Ilona jsme opatrně sundaly sáčky již jen s vodou z Anroovích zad a opatrně je odnosili do umyvadla, kde jsme je opatrně rozlévaly.
,,Tak, kdybych neměla jistotu, že se o něj dobře postaráš, tak bych jej poslala asi do nemocnice, ale je mi jasné, že ty to zvládneš." usmála se na mě a já přikývla.
,,Děkuji." řekla jsem.
Pomohla jsem Anroovi vstát a poté jsem mu pomohla ke dveřím.
Už jsem za námi zavírala dveře, když v tom za námi ošetřovatelka ještě zavolala:
,,A doufám, že se vlk vyléčí!" jen jsem přikývla a už jsem za námi zavřela dveře.
Ilona byla opravdu milá, takže jsme se s ní trochu bavili. Hlavně o mých vědomostech ohledně medicíny. No a Anro nemohl odolat nezmínit to, jak jsem zachránila svého přítele vlka.
Avšak mě to nevadilo.
Šla jsem s Anroem přes celé nádvoří až na parkoviště k našemu autu, kde jsem si vzala od Anroa klíčky a odemkla jsem auto.
Anro nemohl v tomto stavu řídit, i když protestoval, ale nakonec bylo po mém a tak jsem mu pomohla si sednout na místo spolujezdce.
Nechal si otevřené dveře.
Měl nahou hruď, protože jeho tílko se trochu zničilo a tak jsem jej rovnou vyhodila do koše, protože by už ani zašít nešlo.
Rychle jsem se ještě otočila a doběhla jsem do našich skříněk pro naše batohy.
Cestou jsem potkala mnoho žáků již odcházejících na parkoviště.
No a když jsem se vrátila na parkoviště tak tu byly všichni nastoupení a u mého a Anroova auta byl hlouček snad třiceti holek, které tam jedna přes druhou pořád něco mleli Anroovi.
No super, ten musí být nadšený.
Hodila jsem naše batohy na zadní sedadla auta.
A než jsem stihla nalézt do auta, ještě stihl přiběhnout Jack, který se na mě překvapeně a vděčně podíval.
,,Nevím jak ti mám poděkovat, protože kdyby jsi ty mezi mě a toho šutra nevkročila, tak bych byl asi právě teď již pod kytkama. Opravdu moc ti děkuji."
,,Není za co." řekla jsem chladně, protože se mi nelíbilo jeho přirovnání Anroa.
,,Počkat, co to máš s rukama?!" zeptal se zmateně a prudce mě chytil za ruce. Celkem dost to zabolelo, protože jsem ty ruce měla obražené. No jo, Anro má opravdu velikou sílu.
,,Nic!" řekla jsem již útočně a vytrhla jsem své ruce z jeho bolestivého uchopení a nastoupila jsem již do auta na místo řidiče.
Podívala jsem se na Anroa, který hleděl přes sklo na zaskočeného Jacka s ďábelským úsměvem. Hned poté se koukl na mě a uznaně přikývl.
Nijak jsem nereagovala a pouze jsem strčila klíčky do zapalování.
Rychle jsem nastartovala.
Jack i s hloučkem holek, které byly nadchnuty Anroovými svaly prudce a vyděšeně odskočili.
Anro prudce zabouchl dveře a připásal se.
Já na nic nečekala a prudce jsem šlápla na plyn a prudce smykem jsem vycouvala. Opět jsem šlápla na plyn a prudce jsem se rozjela pryč od sud.
Rychle jsem najela na hlavní silnici a rozjela se 180 a víc směrem pryč. směrem do domova dětí za svým přítelem vlkem.
Vůbec jsem nic nešetřila.
Nebála jsem se rychlosti a nevšímala jsem si Anroova úžasu v očích.
Až teprve teď jsem se připásala.
Pohodlně jsem se usadila v sedadle a řídila jsem jen levou rukou s loktem opřeným o okno, zatím co pravou ruku jsem měla položenou, na svém pravé noze.
Cítila jsem jen:
Klid.
Rychlost.
Nespoutanost.
A hlavně:
Volnost.