14. kapitolka
Jen jsem mohla koukat za sebe přes opěradlo, jak mi mizí z očí.
Viděla jsem jej za oknem ve svém pokoji, jak za mnou smutně kouká a slyšela jsem jeho štěkot a kňučení.
Nechtěl být sám a já se mu ani nedivím. Chudáček můj.
Bohužel přišel čas, kdy jsme opět s Anroem museli odjet do školy a to mě štvalo. Nechtěla jsem svého vlka opustit, protože jsem věděla, že teď když bude sám, tak bude mít strach.
Zmizel mi za stromy stejně jako celý Domov dětí.
Opět jsem se otočila hlavou dopředu a dívala jsem se na cestu před námi.
Snažila jsem se tvářit ledově a nepřístupně, ale jinak jsem cítila veliký smutek.
Už zase jsem na sobě cítila letmé pohledy Anroa, který teď jel co to jen šlo - ale zase tak abychom nedostali pokutu; protože jsme jeli do školy na poslední chvíli.
Za to jsem mohla já.
Nechtěla jsem vlka opustit, stejně tak i on mě.
Jenže tato chvíle byla neodvratná. Avšak já se teď obracela trochu jinak k tomuto tíživému loučení.
Teď jsem si říkala, že nemusím být naštvaná či tak, protože se sním po škole opět uvidím.
Bohužel při těchto slovech jsem si najednou vzpomněla na Tajemství. Také jsem si říkala, že se s ní opět uvidím a viděla jsem ji umírat.
Nevím proč, ale najednou se Anro jemně dotkl mého ramene. Nejspíš vycítil na co myslím a tak mi chtěl říct, že se určitě nic nestane.
To doufám.
Krajina kolem nás velice rychle ubíhala a jakmile jsme přejeli přes město, tak Anro pořádně šlápl na plyn a my se prudce rozjeli v před.
Na odbočce ke škole zatočil Anro smykem, až pneumatiky zasténaly.
Opět tu na parkovišti stály snad všichni.
Anro tentokrát nejel pomalu jako jiné dny, ale tentokrát to rychle švihl na jediné volné místo na parkovišti.
I přes tak výborně zaparkoval.
Rychle jsme vystoupili z auta a rychlým krokem jsme se pustili směrem k budově na naši první hodinu.
Na Matematiku.
»•«
Sekundy byly pro mě jako věčnost, ale nakonec nastal čas oběda. Já ani Anro jsme si nevzali nic k jídlu, protože jsem to nestíhali. Jen jednu láhev vody Anro stihl vzít.
Právě jsem se napila z láhve.
Voda byla studená a osvěžující.
Kráčela jsem po boku Anroa směrem na dvůr.
Opět můj pohled upoutala ta stará budova školy, která se již léta nepoužívala a jen chátrala a rozpadala se.
Táhla mě k sobě čím dál tím víc. Už jsem jen stěží odolávala nerozběhnout se k ní a nepodívat se dovnitř, co tam je ukryto.
Odhalit její tajemství.
Teď však nebyla ta vhodná chvíle odhalit tu záhadu a proto jsem kráčela dál jakoby nic.
Mířili jsme k jednomu z mohutných dubů.
Tady jsme sedávali každý den v čase oběda a obědvali jsme, ale dnes ne.
Posadili jsme se u kmene a oba dva jsme se o něj opřeli.
Strom byl tak starý, že by jeho kmen neobjalo ani dvacet mužů, což se mi líbilo.
Koruna stromu dělala krásný stín, ve kterém jsme byli schovaní.
Dnes byl opět velice teplý den a proto se všichni schovávali ve stínu stromů a nebo vůbec nevylézali ze stínu a chladu kamenných budov.
Myslela jsem, že alespoň tu budeme mít já i Anro klid, ale kluci si nás našli.
Již z dálky jsem je poznala.
Jack, Matt a Tom. No super.
Seděla jsem po pravici Anroa a proto si kluci sedli po mé pravici.
Na chvíli bylo ticho, ale jen na chvíli.
,,Tak co? Už tě někdo pozval na ples?" zeptal se laškovně Jack a já ucítila, jak Anro vedle mě zpozorněl. Celou dobu se díval někam před sebe, ale teď upřel pohled na Jacka a na mě.
V očích měl něco zvláštního.
Takový zvláštní pocity, který se rychle střídaly.
Jenže v jeho očích se zračilo ještě něco.
Obavy.
Až teď jsem si vzpomněla, že vlastně ještě pořád udržuji svůj štít. Už jsem jej udržovala automaticky, takže jsem na něj ani nemusela myslet, již jsem ho celkem dobře ovládala.
Podívala jsem se zpět na Jacka a již jsem se chystala promluvit. Ještě jsem v hlavě přemýšlela, jestli mu mám říct pravdu nebo ne.
Jenže v tom se ozval někdo po mém boku.
,,Co tě to zajímá?!" zeptal se Anro celkem i útočně. Netvářil se ani moc přátelsky, ale to on nikdy.
Jack se na něj zaskočeně podíval, ale najednou se mu v obličeji mihl hněv.
,,Já se o dívky v mém okolí zajímám, na rozdíl od tebe! Ty se zajímáš jen o sebe!" řekl útočně Jack a to již Anroa naštvalo, protože Jack se trefil do černého, i když teď ne asi úplně, protože se na mě letmo podíval.
Jack si toho všiml a zaťal ruce v pěst a postavil se.
Anro se snažil držet klidný, ale nedařilo se mu to.
Už jsem se jej chtěla dotknout, když v tom se Anro zvedl a postavil se naproti Jackovi.
Oba dva stáli kus přede mnou.
Jeden se zaťatými pěstmi a druhý se skříženýma rukama na hrudi.
Nebylo pro mě těžké si všimnout, jak sebou Anroovi svaly na rukou trhají a škubají. Jenže já si všimla ještě něčeho, co mě zaskočilo.
Jeho svaly se o kus zvětšily. O kus vyrostly a to je neměl ještě ani zatnuté.
Co to bylo?
No nevím, ale nemohla jsem tu jen tak nečinně přihlížet, jak se zmrzačí.
Než jsem stihla cokoliv udělat, Jack se proti Anroovi ohnal pěstí, které se Anro lehce vyhnul.
Jack na nic nečekal a útočil dál.
To již Anroa vytočilo a proto Jacka odstrčil kus od sebe.
Již tento souboj byl povšimnut a proto se všichni žáci shlukly kolem nich a Jack s Anroem byly uprostřed davu v oválném prostoru.
Anro se Skrčil do útočné pozice a zavrčel jako včera v lese, když se snažil zahnat ty kojoty.
Bylo to výhružné zavrčení, ale Jack se nedal odradit.
Hned se na Anroa vrhl, ten se mu však prudce uhnul a chystal se Jackovi dát ránu do zad, ale já mu v tom prudce zabránila.
Viděla jsem totiž, jak až Anro napnul svaly a dokázala jsem lehce již odhadnout, co by to bylo za ránu.
Byla by to tak velká rána, že by mohla Jackovi zlomit i nějakou kost.
Prudce a rychle jsem se postavila a vklouzla jsem mezi Anroa a Jacka.
Čelem jsem stála k Anroovi, nebo spíš proti jeho hněvu.
Jeho hněv zatím vzrostl natolik, že si ani neuvědomoval, že tu stojím před ním já a ne Jack. Proto svou zaťatou pěstí, která měla patřit Jackovi, trefil mě.
Jenže já stihla nastavit své ruce a jeho ránu zablokovat. Byla to prudká rána, která mnou otřásla a kvůli které jsem o krok ustoupila.
Ten klid, který jsem si držela se narušil. Snažila jsem se být klidná, ale to se mi nedařilo. V mých svalech začalo škubat a já se podívala zpod svých řas na Anroa.
Anro stál kus přede mnou ve skrčené pozici a prudce oddechoval. Přišlo mi, že jeho postava je ještě mohutnější než normálně.
Byla jsem také ve skrčené pozici se zaťatými pěstmi.
Na poslední chvíli jsem uslyšela, jak se Jack někde za mnou zvedá ze země s něčí pomocí a cítila jsem jeho vyděšený pohled na mých zádech, ale to mi bylo právě teď celkem i ukradený, protože teď jsem potřebovala uklidnit Anroa a to nebude lehké.
Budu jej muset porazit v boji, abych jej uklidnila.
A to nebude vůbec lehké.
Budu muset využít jeho sílu, váhu a velikost ve svůj prospěch.
Anro moc dlouho nečekal a hned se na mě vrhl se zaťatými pěstmi. V očích měl jen čirý hněv, nic jiného. V takovémto stavu je pro ostatní nebezpečný a nejvíce zrovna pro mě.
Rychle jsem začala jeho pěsti odrážet, ale dělalo mi to trochu i problém, protože on se nebál použít svou sílu.
No super.
Bombardoval mě jednou pěstí za druhou a já je mohla pouze vykrývat. Pokud to takto bude ještě delší dobu pokračovat, tak mi brzy zlomí kosti v rukou.
Po jeho čele a krku tekl pot. Celé jeho tílko bylo nasáklé potem.
Už ve mě doslovně zahořel hněv.
Zaťala jsem svaly a prudce jsem jej odstrčila od sebe.
Překvapilo jej to, protože hnout s takovou skálou svalů je dost těžké a hlavně když jste dívka.
Jen se oklepal a hned se po mě opět vrhl.
Prudce jsem se mu vyhnula, protože do mě chtěl snad vrazit nebo co a rychle jsem jej chytila pod rameny a pevně stiskla.
Chtěla jsem využít jeho sílu a váhu ve svůj prospěch.
Stáli jsme k sobě zády a než Anro stihl nějak zareagovat, už jsem napjala všechny svaly ve svém těle a přehodila jsem ho nad svou hlavou a co nejjemněji s ním práskla o zem.
Krapet zasténal. Muselo jej to hodně bolet, i když jsem se snažila, aby nenarazil tak prudce. Tak ono taky není nejjednodušší uzvednout dvakrát svoji váhu a ještě si ji přehodit přes hlavu.
Všichni kolem jen zírali s otevřenými pusami, protože si až do teď mysleli, že toto můžou vidět jen v televizi, ale to se pletli.
I hned jsem k Anroovi poklekla.
Byla jsem ráda, že jsem udělala to, co jsem jen mohla.
Musela jsem mu ublížit a porazit jej v boji, aby se jeho hněv uklidnil.
I hned jsem začala zkoumat jeho tělo, takže jsem mu sundala i tílko a měla jsem krásnou možnost spatřit jeho tetování vlkodlaka na pravém rameni.
Bylo velice zvláštní, ale teď nebyl čas jej sledovat podrobně.
Prohledala jsem celou jeho přední část hrudi, ale žádné zranění jsem nenašla.
,,Jsi v poho?" zeptala jsem se jej a prsty jsem opatrně přejížděla po jeho krku a ramenech, jestli tam nemá něco zlomeného či něco podobného.
,,Jo. Já-" nestihl již domluvit větu, protože jsem ho zastavila, bude čas později, abychom si mi dva promluvili.
,,Co se to tu děje?!" uslyšela jsem hlas ředitelky, která si to k nám rázovala přes dvůr.
Celý dav kolem nás se hned rozpustil, protože nikdo nechtěl mít problém.
,,Vysvětlí mi někdo, co se tu stalo?!" zeptala se, když k nám došla.
Už už jsem chtěla promluvit, ale předběhl mě Anro.
,,Za všechno mohu já. To já jsem chtěl po Ynraně, aby si se mnou za zápasila a nepovedl se mi jeden nový úder. ona za nic nemůže." řekl klidně a ledově. K tomu se celou dobu díval mě do očí.
,,No tak dobrá. Je to poprvé, takže nebudu psát vašemu zákonému zástupci, ale doufám že se to již nebude opakovat. Teď jej prosím Ynrano odveďte na ošetřovnu a zůstaňte s ním." oba dva jsem přikývli a ona odešla.
,,Dokážeš se postavit?" zeptala jsem se ho a on přikývl hlavou.
Zvedala jsem se pomalu s ním a podepřela jsem ho, když to vypadalo, že se skácí zpět k zemi.
Když byl na nohou, přehodila jsem si jeho levou ruku přes svoje ramena za krkem. Nejprve to vypadalo, že bude protestovat, ale jakmile jsme udělali pár kroků, tak již nic neříkal, protože se potřeboval o něco podepřít.
Šli jsme do první budovy, protože tam u kanceláří byla i ošetřovna.
Pomalu a jistě jsme došli až ke dveřím ošetřovny na kterých bylo velkým písmem napsáno: Ošetřovna.
Hlasitě jsem zaklepala.
Přišla nám otevřít žena ve středním věku s černými vlasy v rozcuchaném drdolu, což jí slušelo. Na sobě měla takový ten klasický bílý lékařský plášť a na nohou bílé bačkory.
Překvapeně na nás hleděla.
,,Co se stalo?" zeptala se a už nás pouštěla dovnitř.
,,Dostal jsem nakládačku v zápase." řekl Anro a podíval se při tom na mě. V očích jsem mu však nic neviděla, tentokrát si pocity velice dobře skrýval.
,,Tak tedy dobrá. Posaď se prosím tě sem na lehátko a já tě prohlédnu." poplácala místo na lehátku a já pomohla Anroovi se na něj posadit.
Žena zatím odešla ke skříňce a různým šuplíkům, ze kterých vyndávala potřebné nářadí.
Ošetřovna vlastně vypadala úplně stejně jako v domově dětí. Ne nic moc extra, ale dobře vybavená a prostorná.
,,Tak jo, já jej zatím prohlédnu a ty uháněj na vyučování, děkuji, že jsi ho sem přivedla." usmála se na mě žena v bílém plášti a ukázala mi na dveře.
Musela jsem jej opustit.