13. kapitolka
Mohla jsem jen čekat, než se probudí. Seděla jsem u něj na lehátku a hladila jsem ho po nezraněných částech těla. Musel to být Černý vlk. Ti můžou být v dospělosti dost velcí. Tomuto muselo být tak jeden rok a vypadalo to, že zřejmě utekl nějakému lovci, který se jej snažil ulovit.
Bohužel byl lov Černých vlků povolen a to byli již ohrožení.
Nepochopila jsem, proč je vůbec nějaký lov zvířat povolen. Měl by se zakázat a pečlivě hlídat. Stejně se policajti a vojáci často jen válí a nic nedělají. Tak by to mohli kontrolovat a třeba i nějaké přibrat, díky čemu by nebyla taková nezaměstnanost.
Měli by se střílet lidi, kteří zabíjejí zvířata.
Ti, kteří tvrdí, že zabíjejí zvířata, protože je to baví, tak lžou. Zabíjejí je jen pro to, že mají strach a když zabijí nevinného tvora, tak se cítí silnější. Jenže proč silnější? Právě jsou díky tomu ještě více slabší. Když jde ozbrojený člověk proti neozbrojenému člověku je to srabácství, ale když jde ozbrojený člověk proti neozbrojenému zvířeti je to normální?
Prostě nesnášela jsem za to lidi a taky je na vždy budu nenávidět.
Hladila jsem ho po hlavě a přitom jsem pozorovala jeho lesklou čistě černou srst. Tito vlci žijí v Severní Americe v oblasti Aljašky a Yukonu. Netuším, jak se mohl zatoulat až sem, ale nejspíš utekl ze zajetí.
Chudák.
Ještě pořád tu se mnou byl Anro. Asi mě chtěl hlídat a nebo měl o toho vlka taky strach. No, strach jsem z něho necítila, ale spíš obdiv. Nevím co tu obdivoval. Možná vybavení, ale to by byla hloupost, takže spíš že jsem toho vlka zvládla v pořádku operovat. Ono totiž hodně holek v mém věku by nic takového neudělalo, protože by si nechtěli zničit manikúru.
No jo, to jsem prostě já. Holka, která je spíš podobná chováním klukům než holkám. Holka, která je výjimečně jiná.
Anro seděl na parapetu okna a pozoroval mě.
To jeho pozorování mi začalo připadat zvláštní. Vždyť on mě pořád jen pozoruje a pozoruje. A do toho ještě pořád mlčí. I když to mlčení mi nevadilo. Moje láska k tichu se totiž asi nikdy nezmění.
Z myšlenek mě vyrušily jisté kroky na chodbě, které se blížili ke dveřím do této místnosti.
Když jsme sem vešli a Anro zamkl, tak Štefan asi ještě půl hodiny bušil na dveře ať Anro odemkne, ale on mu neodemkl. Cítila jsem, že teď za dveřmi opět stojí Štefan, protože jsem cítila z něho sálat obrovský hněv.
Dveře byly již odemčené. Já sama je odemkla a Anro nijak neprotestoval.
Štefan prudce vrazil dovnitř. Hněv z něho sálal, ale nebyl mířený na mě, ale mířil jej na Anroa. Díval se na Anroa vražedným pohledem, ale ten o něj nezavadil ani pohledem. Pořád sledoval jen mě.
,,To už si přehnal!" zařval Štefan na Anroa, ale ten se ani nepohnul.
,,Ty hajzle!" zasyčel Štefan a rychlým krokem se pustil k Anroovi. Ten měl však eso v rukávu, protože tam byl schovaný Syčák. Jakmile stál Štefan u Anroa a chystal se mu vrazit pěstí, Arnoovi z rukávu vystřelil Syčák jako mířená střela a rychlostí blesku se omotal Štefanovi kolem krku.
Syčák se natáhl, aby se mohl Štefanovi podívat do očí a výhružně na něj vycenil zuby a ještě na něj zasyčel. Štefanův hněv byl najednou ten tam a vystřídal ho neskutečný strach. Přímo fanatický strach.
Už jsem se chystala vstát, ale Anro se na mě podíval pohledem, který mi jasně říkal, ať nic nedělám. A tak jsem seděla dál v klidu.
Anro se podíval na Štefana.
,,Hajzle jo?" zeptal se ledově Anro. V očích se mu objevil hněv, ale hned zase zmizel. Uměl se dobře ovládat a tak zůstal klidný.
,,Ne,... jjá to tak nnemysslel." rychle zakoktal Štefan.
,,Nevěřím ti." zakroutil hlavou Anro, ale mě bylo jasné, že Štefana nechá být. ,,Syčáku, pusť ho." Syčák se podíval na Anroa a najednou se přeplazil na jeho nataženou ruku.
Štefan byl tak překvapen a vyděšen, div se neskácel k zemi. Musel se podepřít o židli, aby nespadl.
Otočil se na mě.
V očích měl čirý děs a strach. Strach o mě. Nevím co měl v hlavě právě za myšlenky, ale nejspíš si myslí, že mi Anro ubližuje. Pokud si toto myslí, tak vůbec neví jaká já jsem. Já bych si nikdy nenechala od někoho ubližovat.
Nechtěla jsem tu strávit již ani vteřinu a proto jsem vzala vlka jemně do náruče a vyrazila jsem pryč.
Šla jsem ke schodům, po kterých jsem vyšla nahoru. Poté jsem vyrazila k sobě do pokoje. Opět jsem měla pronásledovatele Anroa, který mi naštěstí otevřel dveře do pokoje, já bych si je asi sama neotevřela.
Vlka jsem donesla ke své posteli a jemně jsem ho položila na svou peřinu. Posadila jsem se vedle něho. Ještě pořád spal.
Bylo již dávno po večeři. Ani jsem neměla hlad. Musela se blížit dokonce i půlnoc. Byla jsem docela i unavená, ale nechtěla jsem spát. Potřebovala jsem být vzhůru, až se vlk probudí.
Anro mezitím seděl na své posteli zády opřený o zeď a četl si nějaké papíry. Nevím co to bylo.
Již mě nebavilo pořád sedět a tak jsem si k vlkovi lehla. Obličej jsem měla u toho jeho, až jsme se skoro dotýkali nosy. Cítila jsem na své tváři jeho chladný dech. Pravidelně a pomalu oddychoval.
Zaposlouchala jsem se do jeho oddychování, až jsem nakonec usnula.
° …°
Probudilo mě až začmuchání. To se vlk probral. I pouhé jemné zavětření mě vzbudilo, což bylo dobře.
Zvedla jsem se na loktech a všimla si deky, kterou jsem byla přikryta. Musela to být Anroova deka, protože na té mé jsme stále leželi.
Vlk prudce otevřel oči a opatrně zvedl hlavu, aby se podíval na své rány.
Potichu zakňučel.
Najednou pohled jeho zářivě zelených očí padl na mě.
Velice mě to překvapilo, protože jsem v jeho očích nespatřila strach či nedůvěru, ale radost. Vůbec neměl strach.
V očích měl jen radost a novou naději.
Uslyšela jsem pravidelné rány, ale to jen vlk vrtěl ocasem, kterým narážel do postele. Měl opravdu radost.
Taky se ke mně naklonil a olízl mi snad celou tvář.
Pohladila jsem ho na oplátku po hlavě a tiše zašeptala:
,,Jsem tu s tebou. Já tě ochráním." na souhlas pokýval hlavou, jako kdyby mi rozuměl a já si myslím, že i jo. Zvířata jsou velmi chytrá.
Byl však ještě pořád hodně unavený a bylo nejspíš jen pár hodin po půlnoci, takže chtěl ještě spát.
Položil si hlavu na moji peřinu a pravým okem mě sledoval.
Já se však ohlédla přes rameno na Anroa. Pravidelně a tiše oddechoval. Oči měl zavřené a hlavu měl opřenou o zeď. Spal. Vypadal stále tajemně a nebezpečně. Jako vždy. I ve spánku měl ledový výraz.
Chvilku jsem jej sledovala, ale poté jsem na své kůži ucítila Vlkův nos. Otočila jsem se opět na něj. Vlk chtěl, abych si všímala teď jenom jeho a tak jsem si lehla opět tak, že jsem měla obličej, hned u toho jeho.
Rukou jsem jej objala kolem krku a on se ke mně přitulil. Ještě jsem jej přikryla dekou a poté usnul.
Netrvalo dlouho a také jsem usnula. S obličejem zabořeným v jeho kožichu.
º … º
Ráno jsem se probudila chvíli před rozbřeskem. Muselo být asi pět hodin. Pravý čas na zahájení rozcvičky. Co nejjemněji a nejtišeji jsem vylezla zpod peřiny na zem. Vlka to neprobudilo, tak jak jsem chtěla.
Ale Anroa to probudilo.
Jakmile jsem se ocitla na zemi, byla jsem levou nohou jakoby ve dřepu a pravou jsem měla nataženou doprava. Rukama jsem byla opřená o zem a hlavou jsem se dívala přes rameno na Anroa, který mě opět sledoval.
Bylo mi již jedno, že mě uvidí, jak se rozcvičuji a proto jsem hned započala rozcvičku.
Ve své rozcvičce jsem na sebe každým dnem více přitlačovala. Cvičila jsem více těžkých cviků a stále déle.
Byla jsem k sobě prostě tvrdá a jinak jsem to prostě neuměla.
Všechny kliky, dřepy, angličáky a podobně jsem již měla za sebou. Už jen zbýval dlouhý běh.
Podívala jsem se na spícího vlka a snažila jsem se rozhodnout, jestli mám jít dnes taky běhat a nebo jestli tu mám být s ním.
Zůstala jsem.
Posadila jsem se vedle něho na postel a začala jsem jej hladit po kožichu.
Přemýšlela jsem nad tím, co teď? Nemohla jsem ho vzít sebou do školy, to bylo zakázané. Navíc nevím, jestli by chtěl tu zůstat sám beze mně. A v autě jej nechat, to by bylo hnusné.
Hladila jsem jej a poslouchala jsem, jak pravidelně oddechuje.
Zahleděla jsem se na jeho rány obvázané obvazem. Budu mu je muset vyměnit, ještě než odejdu do školy.
Najednou mě popadlo takové zvláštní nutkání se podívat na Anroa. Nevím co to bylo, ale prostě jsem se na něj musela podívat.
Otočila jsem se k němu bokem a podívala se na jeho obličej.
Pořád spal, ale to nebylo to, co mě na něm zaujalo. Teprve až teď jsem si všimla tetování, které měl na pravém rameni. Vypadalo to jako vlkodlak, ale nevěděla jsem to jistě a když jsem se pořádně zahleděla na to tetování, tak se Anro probral a zakryl si jej.
Chvíli jsme se na sebe dívali, ale já se pak opět podívala na vlka.
Tak přece jen nejsem sama, kdo má tetování.
V mém okolí totiž nebylo moc lidí kdo by ho měl. Teda do teď. No teda lépe řečeno bylo tetování v tomto domově dětí doslovně zakázané.
Hladila jsem dál vlka a cítila na sobě pohled Anroa.
Mou tvář ozářili sluneční paprsky. Začalo svítat a přišel čas se chystat do školy.
Musela jsem si dojít ke skříni vybrat si vhodné oblečení.
Jakmile jsem se postavila, tak se probral vlk. Hned se po mě sháněl, takže jsem si k němu opět musela sednout.
Vlk se hned snažil posadit a kdo ví co všechno, ale já jsem mu v tom musela zabránit, protože nejprve jsem se musela podívat na jeho rány.
Vlk samozřejmě hned začal protestovat.
Musela jsem ho tedy přidržovat jemně u postele, ale bohužel jsem díky tomu nedosáhla na lékárničku pod postelí.
Naštěstí tu se mnou byl Anro, který mě zachránil, protože mi tu lékárničku vyndal a podal mi ji. K tomu si sedl vedle mě na postel a položil své velké dlaně hned na té mé, čímž mi naznačil, že jej podrží a že já mu mohu v klidu vyměnit obvazy.
Vždy když se mě dotkl, jako by mnou projel takový zvláštní pocit a proud moci. Jako by mnou projel oheň.
Musela jsem se soustředit a tak jsem si jeho dotyku přestala všímat.
Vyndala jsem tedy své ruce zpod těch jeho a ihned jsem vzala do rukou lékárničku.
Vevnitř bylo ještě pár obvazů, které jsem hned vyndala. S obvazy jsem také vyndala ještě mast a několik polštářků.
Opatrně jsem se sklonila nad vlkem a pokusila jsem se mu sundat obvazy, ale to mi nešlo, protože na nich vlastně vlk ležel. Musela jsem tedy poprosit Anroa, aby jej trochu nadzvedl.
Jenže jak jsem se tak dívala, tak mu to nedělalo ani žádný problém. Jako kdyby vlk nevážil ani pírko.
Obvazy jsem s trochou obratnosti vlkovi sundala.
Ze začátku se mi totiž trošku pletly Anroovi mohutné ruce a tak jsem chvíli zápasila s tím, jak se postavit či posadit, aby se mi nic nepletlo.
Jakmile jsem sundala staré obvazy, hned na mě vykoukly hojící se šrámy.
Docela i hodně se mu to zahojilo, to asi díky masti, kterou jsem mu to pomazala a hodlala jsem mu to tím ještě pomazat.
Po výměně obvazů a kontrole šrámů, Anro vlka pustil.
To jsme však ani jeden nemysleli, že se na mě vlk hned vrhne.
Hned jakmile byl volný, tak vlk vystartoval a vrhl se mi do náruče tak prudce, až mě shodil na zem.
Oba dva jsem se začali válet na zemi a vlk mi celou dobu olizoval celý obličej a neskutečně vrtěl ocasem.
Byl plný radosti a síly.
To mě potěšilo. Byla jsem ráda, že jsem jej zachránila a obzvlášť, když ho vidím tak to dovádět.
Chvíli jsme se společně váleli po zemi a mazlili se.
Ze země mi pak pomohl Anro tím, že mě chytil za jednu ruku a vytáhl mě na nohy, jako kdybych vážila jen pírko.
Jenže jakmile jsem stála na nohách, jsem se ocitla těsně před Anroem. Dělila nás jen centimetrová mezera.
Oba dva nás to překvapilo.
Anroa zřejmě tak, že zapomněl pustit moji ruku.
Chvilku jsme tak stáli a dívali se jeden druhému do očí.
Po chvilce jsme se však probudili oba dva z transu a rychle jsme od sebe opět ustoupili a každý si opět hleděl svého.