Fantasy příběhy

Škola naštěstí rychle utekla. Bohužel jsem po tělocviku strávila celou přestávku v šatně, protože jsem si převazovala rány na nohou, které začali znovu krvácet a hlavně ta pravá, na kterou mi šlápl neovladatelný Anro.

Anro za mnou dokonce i přišel do holčičí šatny. Ještě pořád na sobě neměl tílko. Zvládala jsem se mu nedívat na svaly, ale představovala jsem si, co by udělala každá jiná holka.

Zrovna jsem si obvázala levou nohu a šla jsem se podívat na pravou.

Sundala jsem si obvazy a polštářky nasáklé krví a podívala jsem se na rány, které se ještě zvětšily.

Anro, který stál naproti mně opřený o skříňky, měl opět zaťaté svaly. Opět mu v nich škubalo. Tentokrát kvůli hněvu, který měl na sebe, ale hlavně kvůli vůni krve. Milovala jsem krev, ale nedělala se mnou takovéto věci jako s ním.

Snažil se ovládat, ale dělalo mu to veliké potíže.

Postavila jsem se na levou nohu a trochu jsem zkřivila tvář bolestí. Sice levá na tom byla lépe než pravá, ale i přes to mě to bolelo jako čert. Taky z ní ještě tekla krev.

Chtěla jsem odejít dál od Anroa, aby neměl takové potíže se ovládat, ale věděla jsem, že i když půjdu kamkoliv, tak on půjde za mnou. Proto jsem se rozhodla, že ho půjdu, alespoň trochu uklidnit.

Dělil nás jeden krok, který jsem musela překonat.

Sebrala jsem všechno sílu, abych se mohla odrazit a poskočit k němu. Poskočila jsem, ale při dopadu jsem sykla bolestí a kdyby mě on nezachytil, tak bych asi spadla k zemi bolestí.

,,Proč?" zeptal se mě a pomohl mi opět na lavičku. Můj dotyk ho trochu uklidnil.

,,Nevím." řekla jsem mu jako odpověď. Dobře jsem věděla na co se ptal. Ptal se, proč jsem kvůli němu trpěla. Proč jsem chtěla kvůli němu trpět, jen abych mu trochu pomohla. Ale odpověděla jsem pravdivě, protože jsem opravdu nevěděla, proč jsem to udělala.

Posadil se vedle mě na lavičku a lokty si opřel o kolena. Do dlaní si položil hlavu a nehty si zaryl do kůže na hlavě.

,,Jsem jen netvor." řekl tiše a při tom se díval na moji nohu, ze které jsem si otírala krev.

,,Můžu si za to sama." podívala jsem se na něj.

,,Ne to já." řekl, ale já věděla, že si za to mohu sama. Neměla jsem ho tak naštvat.

,,Naštvala jsem tě." taky že to byla pravda.

,,Neovládal jsem se." řekl již krapet opět naštvaně a rychle se postavil a udeřil se schválně hlavou do skříněk.

,,Nech toho!" pokusila jsem se postavit, ale on mi v tom zabránil.

,,Ne, seď." a tak jsem se posadila. Posadil se vedle mě a pozoroval mě. Opět jsem si utřela krev a položila jsem si na nohu dost tlustou vrstvu polštářků a obmotala jsem to obvazem.

Zakrvácené polštářky a obvazy jsem vyhodila do koše.

¥ ¥ ¥

Jeli jsme ze školy opět do domova dětí. Byly asi čtyři hodiny. Jeli jsme v tichu. Po té přestávce v šatně po tělocviku, jsme spolu už ani jednou nepromluvili, protože jsme to nepotřebovali.

Naštěstí se dnes oznámilo, že ples je odložen na příští týden, protože se dnes ve škole nějak poškodily pojistky a navíc si mnoho žáků stěžovalo, že ještě nemá ani partnera a nebo nemají ještě ani šaty.

Já byla jedna z těch, kdo neměl partnera. Nikdo se ještě neodvážil mě pozvat. Navíc já bych stejně všechny odmítla a řekla bych jim, že už s někým jdu. Nejraději bych na ten ples ani nechodila. Šla bych na něj jedině s Anroem, protože ten byl na tom určitě stejně.

Anro mě občas podpíral, když mě noha opravdu hodně bolelo, ale někdy to nebylo zapotřebí. Hlavně mě bolela, když jsem se po hodině zvedala ze židle, protože jsem na tu nohu nedávala žádnou zátěž a najednou jsem ji musela opět zatěžit skoro celou svojí vahou.

U domova dětí stálo několik aut. Byla to auta dělníků, kteří si tu postavili lešení a dělali novou omítku a nejen to. Prý měli i opravit starý balkón, který se kdysi zhroutil a od té doby se tam nesmělo chodit.

Dělníků bylo snad dvacet a celkem i s prací pokročili. Když jsme zrovna mi přijeli, tak se před hlavním vchodem o něčem bavili se Štefanem.

Jakmile uslyšeli motor našeho auta, všichni se na mě a na Anroa otočili. Samozřejmě, že jsem je upoutala já. Jakmile jsme vystoupili naráz z auta, tak všichni dělníci na mě upřeně hleděli.

Dost mě to štvalo. Musela jsem co nejrychleji zmizet a proto jsem je obešla a vešla jsem dovnitř. Anro šel samozřejmě hned po mém boku.

Štefan se s nimi rozloučil a vydal se hned za mnou. Ale ne.

,,Ynrano, počkej." běžel za mnou. No super. Zastavila jsem se až u schodů. Otočila jsem se čelem k němu a zády jsem se opřela o zábradlí. Ruce jsem měla opět zkřížené na hrudi.

Anro se zastavil a pouze se na nás otočil, ale hned se otočil zpět a šel nahoru po schodech. Věděla jsem však, že nás bude sledovat.

,,Jak bylo dnes ve škole?" zastavil se Štefan až těsně přede mnou a já viděla, jak se přestává ovládat. Neuměl se ani trochu ovládat. To je špatné a to velmi.

,,Normálka." řekla jsem a pokrčila jsem rameny. Byla mezi námi mezera asi deset centimetrů.Vůbec to se mnou nic nedělalo. Žádné vzrušení, nic. S ním to ale dělalo věci.

Stále se méně a méně ovládal a vzrušení z něho přímo sálalo.

,,Co máš dneska v plánu?" zeptal se a mě v hlavě znělo již dost silné varování. Díval se na mě krapet nahoru, protože jsem byla o trochu vyšší než on. Rychle jsem si postavila štít, abych nestihla přečíst jeho myšlenky. Začal mě hladit od ramen až k loktům.

,,Les." řekla jsem pouze a dívala jsem se mu při tom do očí. On mé oči přímo hltal pohledem. Bylo mi navíc jasné, že pochopil tu odpověď. Myslela jsem tím, že chci jít dnes do lesa. Nebo spíš mě tam něco přímo táhlo.

,,A nechtěla bys společnost?" svůdně se usmál. Věděla jsem, že to není dobré, ale nemohla jsem ho odmítnout, protože jsem potřebovala, aby tam šel se mnou. Něco uvnitř mě mi říkalo, že je potřeba, aby tam šel se mnou.

Jenže moje odpověď bylo pokrčení ramen.

,,Já vím, že chceš." zašeptal a trochu se ke mě přiblížil. To už bylo opravdu moc. ,,Takže až půjdeš do lesa, tak se stav u mě." rychle jsem přikývla a ještě než stihl něco udělat, jsem se mu jemně vysmekla a rozeběhla jsem se nahoru po schodech.

Schody byly točité a já hned po zahnutí málem vrazila do Anroa. Celou dobu nás sledoval a poslouchal, jak jsem si myslela. Výraz měl ledoví, ale v očích zkoumavý pohled. Chtěl z mého výrazu vyčíst mé úmysly. Avšak nic nevyčetl.

Prosmýkla jsem se kolem něho a jemně jsem se při tom dotkla jeho levé ruky. Pokračovala jsem dál po schodech. On však byl opět můj pronásledovatel.

Doběhal jsem do našeho pokoje a hned jsem se začala hrabat ve skříni. Hledala jsem nějaké oblečení. Nějaké vhodné oblečení. Tašku jsem mezi tím odhodila na postel, kde taky zůstala.

Našla jsem mini kraťásky. Byly čistě bílé. Ano, ty byly vhodné. K tomu jsem vylovila krátké tílko na motiv vesmíru. Nic víc jsem nepotřebovala.

Rychle jsem se přestrojila.

Anro se též přestrojil. Vzal si černou mikinu s kapucí a černé rifle. Bylo mi jasné, že nás bude sledovat, ale nechce být spatřen a proto ta černá.

Z pokoje jsem však vyšla sama. On se mnou nešel. Věděla jsem, že půjde kus za námi.

Seběhla jsem schody a zabočila jsem k ředitelně. Zaťukala jsem, ale nikdo se neozýval. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla jsem se. Nikdo však v místnosti nebyl, ale slyšela jsem kroky hned v místnosti za psacím stolem.

Zavřela jsem dveře a došla jsem ke stolu, který jsem obešla a zaťukala jsem na dveře do další místnosti.

,,Pojď dál." ozval se Štefan a já pootevřela dveře a nakoukla dovnitř. Uvnitř byl pokoj na spaní. Byla tu veliká manželská postel a skříň. Poté několik polic s knížkami a se svíčkami a dva noční stolky.

U otevřené skříně stál Štefan oblečen jen v kraťasech pod kolena.

Když jsem vstoupila, tak se na mě otočil a zazubil se od ucha k uchu. Vstoupila jsem dovnitř, ale dveře jsem nechala pootevřené. Ještě jednou jsem se porozhlédla a bylo mi jasné, že tu nejsem naposled.

,,Doufám že ti nevadí, že jsem jen v kraťasech." řekl a opět se zazubil. Zakroutila jsem hlavou jako odpověď a zaujatě jsem došla k poličkám s knihami. Milovala jsem knihy a čtení. Nejraději jsem měla fantasy, protože mě tak nějak přitahovalo a lákalo.

Prsty jsem přejela po hřbetech knih a četla jsem hbitě jejich jména. Všechny jsem znala. Buď jsem je již četla a nebo jsem o nich alespoň slyšela.

Štefan ke mně zezadu přistoupil a zastavil se těsně za mnou.

,,Máš ráda knihy?" zašeptal mi u ucha. Přikývla jsem a stále jsem se dívala okouzleně na knihy. Najednou jsem zakroutila hlavou, abych se probudila z transu protože Štefan si ke mně přičichl. Nebo spíš k mým rozpuštěným vlasům a k mým ramenům.

Vždy jsem tak nějak zvláštně voněla. Nevěděla jsem proč. Za ty roky jsem si všimla, že voním jako bouře, že voním jako déšť a blesky. Líbilo se mi to.

,,Zajímavě voníš." zašeptal slastně a ještě jednou si ke mně přičichl. Ustoupila jsem stranou a zahleděla jsem se oknem ven.

,,Půjdeme?" zeptal se mě a já se na něj otočila. Zrovna si zapínal čistě bílou košili s krátkými rukávy.

Přikývla jsem.

Vešli jsme do ředitelny a poté jsme vyšli na chodbu. Pustili jsme se směrem k hlavním dveřím, u kterých zrovna něco řešili dělníci. Hned se na nás zahleděli, ale hlavně na mě.

Proč, sakra proč?

Vyšli jsme ven. Bok po boku. Já měla ruce v kapsách, stejně tak i Štefan. Ještě jsem se otočila, protože jsem na sobě cítila Anroův pohled. Seděl na parapetu okna a chystal se vyskočit. Rychle jsem se otočila zpět, aby se Štefan taky neotočil.

,,Co pak?" zeptal se jemně a podíval se mi do očí.

,,Nic." řekla jsem pouze a šli jsme dál k lesu.

Věděla jsem, že on tyto lesy nezná. Určitě ještě ani jednou ho nenapadlo tu navštívit lesy. Já jakmile jsem se tu objevila, tak první co jsem šla dělat, bylo prozkoumat les.

Brzy jsme kráčeli mezi korunami stromů a já se rozhlížela kolem sebe. Slyšela jsem za sebou tichounké kroky Anroa a vedle sebe jsem slyšela hlasité kroky Štefana. Pořád mě jen pozoroval a nic jiného nedělal.

Bylo dobře, že nás Anro sledoval. Ano, bylo to dobře. Bylo mi lépe s vědomím, že mě sleduje a nenechá mě z očí, když tu jsem se Štefanem.

Kdo ví co má v plánu.

Kráčeli jsme dál a já nás tak nějak vedla. Byla jsem ticho, i když mi Štefan pořád něco říkal. Pořád něco o místech kde byl a nebo o lidech, které poznal a pořád mluvil jen o osobě. Ano jednu jedinou otázku mi nepoložil. Jako kdyby se chtěl přede mnou jen pochlubit a tak to i bylo.

Dovedla jsem nás na velikou mýtinu. Nebyla moc hluboko v lese. Tato mýtina byla nádherná a to díky borůvčí, které bylo všude a díky těm lahodným borůvkám.

Milovala jsem to tu. V borůvčí byly i malé cestičky, které si tu vyšlapaly obyvatelé lesa.

Štefan se hned vrhl do borůvek, které začal trhat a jíst. Úplně na mě zapomněl.

Chvilku jsem jej pozorovala, ale najednou mě něco zaujalo.

Cítila jsem pocity a to strach a bolest. Tyto pocity byli slabounké, ale pro mě silným signálem, že se tu něco děje.

Věděla jsem, že to nejsou Anroovi pocity, protože ten seděl nade mnou v koruně stromu. Tyto pocity jsem cítila někde před sebou.

Další pocit: touha zabít.

Tento pocit, ale již nepatřil tomu prvnímu tvorovi. Ten patřil několika tvorům, kteří se k němu velice rychle přibližovali a to ze všech stran.

Musel to být nějaký hodně raněný tvor, kterého pronásledovalo mnoho jiných tvorů.

Jenže kolem jsem nic neslyšela. Musela jsem cítit nějakou vzpomínku této mýtiny.

Cítila jsem, jak tvor zavyl bolestí, když se poškrábal a několik trnů, které byli pár kroků přede mnou. Hned jsem se k tomu místu pustila a opravdu tam byla krev, nějakého zvířete. Bylo tam i pár chlupů.

Krev byla čerstvá. Muselo se to stát tak před pár minutami.

Namočila jsem prst do krve a jemně přičichla. Ano, byla to pravá krev. Ještě jsem ji ochutnala a už se mi to stoprocentně usvědčilo. Vzala jsem mezi prsty chlupy zvířete a přičichla k nim.

Byly to chlupy nějaké šelmy psovité. Poznala jsem to. Kolem zvířat jsem byla expert. Nejspíš chlupy raněného vlka.

Podívala jsem se před sebe a viděla jsem stopu krve. Začala jsem ji sledovat a to dost rychle.

Na konci mýtiny však zmizela.

,,Ynrano? Kam jdeš?" najednou si uvědomil Štefan, že mu mizím a odcházím. Já si ho však nevšímala a jemně jsem zavětřila ve vzduchu. Nejen že jsem cítila toho raněného tvora, ale dokonce jsem viděla na zemi i jeho stopy, jak se snažil utéct před svými pronásledovateli.

Pustila jsem se po stopě, ale o pár kroků dál mi skočil do cesty Anro. Obešla jsem ho a šla dál, ale on se mi opět postavil do cesty, ale tentokrát mi již nedovolil, abych jej obešla. Počkal si, než se mu podívám do obličeje.

,,Nech to být!" zavrčel na mě.

,,Ne!" řekla jsem pevně.

,,To nezvládneš!" opět zavrčel a mě bylo jasné, že on ví něco víc. Najednou se k nám zezadu přiblížil vyjevený Štefan.

,,Kdo jsi?" zeptal se a stáhl mě dozadu za sebe. Postavila jsem se vedle něho a řekla: ,,Anro."

,,Cože? Ale, ale co ty tu chceš? To si nás sledoval?" začal být naštvaný Štefan.

,,Ne." řekl Anro a otočil se opět na mě.

,,Proč to nezvládnu?" zeptala jsem se.

,,Je jich moc!" řekl odhodlaně mě nepustit.

,,Kolik?"

,,Tak třicet." pokrčil rameny.

,,Pohoda." řekla jsem a rychle jsem jej obešla. Rozeběhla jsem se po stopě.

,,Jsou to kojoti!" křičel za mnou Anro a začal mě hned pronásledovat. Bylo mi úplně jedno, že to jsou kojoti, ale již jsem nikdy nechtěla vidět zemřít nějaké zvíře, které mám možnost zachránit.

Dobře jsem věděla, že mnoho kojotů již zaútočilo i na člověka a že žijí buď v párech a nebo v početných rodinách. Tato smečka byla ale opravdu hodně početná. Ale to mi bylo fuk.

Nenechala jsem se chytit.

Brzy jsem běžela mezi korunami stromů i s několika kojoty po boku. Běželi třeba i jen pár metrů vedle mě. Celkem jsem se divila, že šli po tak velikém tvorovi jako je vlk. Většinou lovili jen hlodavce a nebo ohlodávali mršiny, ale Vlk? No asi byl hodně zraněný.

Kojoti na mě koukali velice překvapeně, ale taky na mě hleděli jako na někoho, kdo jim chce sebrat jejich kořist a taky že jo.

Párkrát po mě i skočili a já hbitě uhnula. Ještě jsem zrychlila, abych byla rychlejší než oni. Taky se mi to povedlo.

Snad o sekundu později jsem uslyšela dopadnutí těla na zem a prudké oddechování zraněného tvora.

Vběhla jsem na mýtinu. Uprostřed na zemi ležel již k smrti udýchaný tvor.

Černý vlk. Bylo to sotva odrostlé štěně.

Na mýtinu již kráčeli kojoti a tak jsem rychle zareagovala a doběhla jsem k vlkovi. Hned jsem si jej zamilovala. Byl na svůj věk - tak rok, již dost veliký a to měl ještě povyrůst.

Pohledem mě prosil o život. Prosil mě, ať jej zachráním a já jsem byla odhodlaná mu pomoci. Byla jsem odhodlaná pro něj položit i život.

Obkročmo jsem se nad ním postavila, protože kojoti se k nám přibližovali ze všech stran a stále jich přibývalo.

Najednou se mezi stromy objevil Anro, který hned vběhl na mýtinu. Hned doběhl ke mně a schoval mě za svá mohutná záda. Dával při tom pozor na vlka ležícího pod námi. Kapuci již neměl na hlavě. Stál vzpřímeně a mě si tiskl pravou rukou k zádům. Byla jsem na něho nalepená.

Byla jsem ráda že tu je.

Dokonce jsem již pochopila, proč jsem potřebovala, aby šel se mnou Štefan do lesa. Kdyby totiž se mnou nešel, tak bych na borůvky vůbec ani nešla. Šla bych rovnou hlouběji do lesa a na kojoty či vlka bych vůbec ani nenarazila a nebo bych ho asi nestihla zachránit.

Jakmile tu se mnou byl i Anro, tak kojoti začali pomalu couvat. Měli strach a to vůbec nevím proč. Možná se báli Anroova výrazu, který jsem právě neměla šanci vidět. Možná to bylo schválně. Nevím.

Tiskl si mě k sobě až natolik že jsem myslela, že se od něho již ani neodlepím. Dokonce jsem se i levou tváří opírala o jeho záda a trochu i o krk. Ruce jsem měla položené na jeho ramenech.

Zavrčení. Najednou vyšlo z Anroova hrdla zavrčení.

To mě tu za sebou schovával pro to, abych neslyšela jeho zavrčení? Nebo co? Pokud šlo o toto, tak jsem to nechápala, protože já jsem taky uměla vrčet a to dost slušně.

On vrčel jako nějaký veliký pes či vlk a já uměla vrčela spíš jako nějaká veliká kočkovitá šelma.

Vymanila jsem se mu z jeho obranářského sevření a postavila jsem se vedle něho. Vycenila jsem zuby, trochu jsem se nahrbila a též jsem zavrčela. Nevšímala jsem si Arnoovi reakce, ale reakce kojotů.

Měli ze mě strach.

Ještě jsem se otočila a zavrčela jsem ještě i na kojoty za sebou, kteří se nebezpečně přiblížili. Ti byli odvážnější, protože se pouze zastavili, ale nezačali couvat.

Skočila jsem na všechny čtyři a napřímila jsem se jako kočka. V hlavě mi zněla jen věta: ,,Jsem šelma. Divoká šelma." Měla jsem velikou fantasii a tak jsem si dokázala představit a vžít se do jakékoli role zvířete.

Právě jsem se vžila do role lva.

Měla jsem nebezpečný výraz lva a moje vlasy vlastně dělali něco jako hřívu. Napřímila jsem se a hluboce jsem zavrčela. Kojoti o krok ucouvli, ale jinak nic. To mi nestačilo. Chtěla jsem jim ukázat kdo je tu pán lesa, komu se nebudou stavět do cesty, ale budou tu moct pokojně žít. V míru a klidu.

Zhluboka jsem se nadechla, otevřela jsem pusu a zařvala jsem jako lev. Přesně jako lev.

Po kojotech najednou nebylo ani vidu ani slechu. Všichni byly do sekundy pryč.

Zvedla jsem se ze země a oprášila jsem si nohy. Najednou mi hned došlo, že Vlkovo oddychování je skoro stále slabší než před tím. Rychle jsem k němu poklekla, naráz s Anroem.

,,Dlouho to nepřežije." měl v krku jednu méně vážnou ránu od kulky, někdo po něm střílel, ale poté měl i řezné rány na pravém boku.

,,Ano." podívala jsem se na Anroa. Ten jen přikývl. Věděl, co chci dělat. Věděl, že jej budu chtít za každou cenu zachránit a to taky udělám.

Co nejjemněji jsem ho popadla do náruče a rozeběhla jsem se s ním lesem k domovu dětí. Naštěstí jsme nebyly skoro vůbec hluboko v lese.

Rozeběhla jsem se co nejrychleji jsem dokázala, ale i přes to se Anro držel stále po mém boku. Již jsem mu po čtvrtý dlužila záchranu. Sakra.

Jakmile jsme vyběhli z les, musela jsem krapet zpomalit, aby to nevypadalo divně a tak jsem jen rychle šla. U hlavních dveří nervozně přešlapoval sem a tam Štefan. Všiml si nás, až když jsme byly přímo u něho. Vyděšeně se podíval na vlka, ale já jsem se nemohla zdržovat.

Proklouzla jsem dveřmi dovnitř a mířila jsem k ošetřovně. Anro mi hbitě otevřel dveře, které za sebou zamkl. Asi věděl, že tu chci být sama a on tu se mnou asi chtěl být a nebo mě chtěl hlídat.

Opatrně jsem položila vlka na lůžko a rychle jsem doběhla k zásuvkám pro lékařské šití a různé nůžky nože a tak co se potřebuje při operaci.

Rychle jsem si tyto věci položila na stolek vedle a vlka jsem co nejopatrněji připojila na kapavku. Taky jsem mu dala prášek, který jej uspal, bylo pro něj lepší, když bude spát.

Anro se postavil naproti mě a sledoval co se bude dít. Opravdu jsem byla veliký znalec zvířat a hodně jsem se o nich naučila. Skoro celou základní školu jsem se sama doma učila vše odborné o zvířatech.

Měla jsem dokonce i knihy nebo spíš učebnice pro veterináře a byla jsem chytrá asi jako veterinář a to již mnoholetý veterinář. Věděla jsem i jak operovat zvíře a tak. Věděla jsem prostě vše o zvířatech, ale nechci se tu nějak chlubit.

Nasadila jsem si rukavice a vzala jsem do ruky čistící prostředek. Nejprve jsem musela rány vyčistit. Poté zašít a nakonec obvázat obvazy a počkat než se vlk probudí, ale nevěděla jsem jistě, jestli to přežije.

Ztratil totiž moc krve.

Mohla jsem jen doufat, dělat svoji práci pořádně a rychle.