11. kapitolka
Do školy jsme dorazili včas. Opět všichni na nás čuměli, ale tentokrát jsme šli možná o kousek k sobě blíž. Něco se totiž mezi námi stalo a ani jeden z nás dvou nevěděl co.
Nějaké pouto mezi námi vzniklo.
První dvě hodiny jsme měli tělocvik a tak jsem šla do šaten se přestrojit. Zabrala jsem si jednu skříňku a dala jsem si do ní své věci-tašku přes rameno. Vytáhla jsem si oblečení na tělák a přestrojila se do něho. Školní oblečení jsem dala též do skříňky.
Bylo tu ještě pět holek. Byly to ty holky, se kterými mě seznámili kluci. Neměla jsem je ráda, protože se pořád bavili jen o klukách a byly to strašné barbíny. Taky dvě z nich byly blondýny, dvě brunety a jedna rudovlasá. Prostě to byly holky, které jsem já nevyhledávala.
Zrovna se bavili o Anroovi:
,,Ten je tak sladkej!" rozplívala se jedna bruneta.
,,Snad dneska nebude mít opět tu mikinu. Chtěla bych vidět jeho namakané tělo!" rozplývala se rudovlasá.
,,Co myslíte? Je pravda, že chodí s tou Ynranou? No s tou blbkou, která má za sebou tuny plastyk." Asi jim bylo úplně u prdele, že jsem tu byla taky. Nebo spíš o mě ani nevěděli. Nevím kdo z nich vymyslel ty pomluvy, ale měla jsem chuť mu rozbít držku.
,,No já nevím, ale myslím si, že pokud s ním ona chodí, tak jen pro prachy." řekla jedna blondýna.
,,Pokud s ním chodí, tak ne na dlouho, protože jsem tu ještě já." řekla jedna bruneta. Vypadala přímo strašně. Ta musela mít na sobě snad tunu makeupu a měla tak vysoké sebevědomí, až se mi chtělo blít.
,,Takže vy nevíte jestli s ním chodí?!" zeptala se nechápavě ta rudovlasá.
,,Ne nechodím." dala jsem jim odpověď. Všechny se na mě překvapeně otočili. Teprve teď si všimli, že tu jsem.
,,A ptal se tě snad někdo na něco?!" řekla ta bruneta s vysokým sebevědomím a s tunou makeupu.
,,Ne a jsem ráda!" řekla jsem chladně.
,,Taková čubka by s ním chodit nemohla. Vždyť by to byl chudák!" začala se smát ta bruneta.
,,Jedině přebarvená blondýna je bez mozku jako ty!" přečetla jsem si totiž v jejích očí, že je to správně blondýna.
,,Cože? Ty jsi blondýna?"
,,A co jako?"
,,Tvrdila jsi, že jsi bruneta!" a začali se hádat a kvokat jak nějaké slepice.
Nechala jsem je, ať se hádají.
Vyšla jsem ze šatny a hned vedle dveří čekal Anro. Byl opřený o zeď a ruce měl v kapsách. Na sobě měl černí upnuté tílko a černé kraťasy. V tílku šli velice dobře vidět jeho velké svaly.
Čekal tu na mě. Podíval se po mě, jakmile mě slyšel vyjít ze šatny. Také jsem se na něj podívala, ale bohužel jsem mu opět neviděla do očí.
Pustili jsme se směrem k tělocvičně, ale v obrovským dveřích, jsme bohužel narazili na tělocvikáře. Při pohledu na mě se rozzářil a když si všiml toho krátkého tílka, které jsem měla na sobě, hned začal čumět na mé křivky.
,,Á, tady je moje horolezkyně!" řekl radostně tělocvikář a políbil mě na hřbet ruky. Málem jsem si ani nestihla vybudovat štít. Již mě začínal tento učitel velice štvát.
,,Dobrý den." řekla jsem pouze. Najednou si tělocvikář všiml i Anroa a hned se podíval na jeho svaly.
,,Ty musíš být ten noví žák Anro,že? Vidím, že máš asi rád posilování, máš totiž pěkné svalstvo." řekl uznale, ale díval se na něj závistivě, protože Anro měl ještě větší svaly než samotný učitel tělocviku.
,,Tak, Ynrano. Předvedeš dnes opět něco na horolezecké stěně?" zeptal se prosebně a já přikývla. Velice jej to potěšilo a již vstoupil do tělocvičny. My jsme šli za ním. Již tu byli všichni a už se i rozcvičovaly. Bohužel jsme měli opět tělocvik se čtvrťáky, takže tu byly i mě velice známí kluci.
S Anroem jsme se přidali k ostatním, kteří se postavili do pozoru, protože tělocvikář zapískal na prsty. Ani nepotřeboval píšťalku, ale přece jen ji měl na krku.
Za chvilku nám však dal opět pohov, protože nepotřeboval již nic říkat. Všichni však zůstali v tělocvičně. Nejen pro to, že jsem tu byla já a Anro, ale taky čekali, jestli opět udělám něco na horolezecké stěně.
Došla jsem opět ke stěně. Opět jsem po ní chtěla lézt na délku tělocvičny a opět i po stropě. Anro šel za mnou. I když nevěděl, co chci dělat, tak i přes to vše, šel se mnou.
Zachytila jsem se prvních capliků. Dnes jsem chtěla lézt jen s pomocí rukou. Nohy jsem nechtěla ani jednou při šplhu použít. Anro udělal to samé jako já.
Začali jsme oba dva vedle sebe šplhat nahoru. Jen rukama. Nohy jsme nechaly viset.
Nebyla jsem ani trochu pomalejší než naposled. Právě jsem byla ještě rychlejší. Anro postupoval vedle mě stejným tempem. Sledoval mě, jako kdyby si pořád kontroloval, jestli jsem v pořádku.
Za chviličku jsme byly u stropu. Tam jsme se otočili čelem k protější stěně a zachytili jsme se capliků na stropě.
Lezli jsme dál. Nohy nám visely dolů a mi se pouze držely rukama. Pod námi bylo hrobové ticho, ale i přes to jsem viděla, jak na nás všichni ohromeně zírají.
Nechtěla jsem se dívat na ty tváře dole. Ne, že bych měla strach z výšek, ale nechtěla jsem vidět ty jejich toužebné obličeje a tak jsem se podívala před sebe a hned po tom jsem se podívala na Anroa.
Anro na mě upřeně hleděl a sledoval mě. Sledoval kam dávám ruce a za co se zachytávám. Chvilku jsme se na sebe dívali, ale já se pak začala dívat, za co se zachytávám.
Brzy jsme byly v polovině a když jsme se již blížili ke konci stěny, najednou jsem se zachytila rukou jednoho capliku a ten se ulomil. Druhou jsem se ničeho nedržela, protože jsem se natahovala pro další.
Někdo pod námi vyjekl.
Kdyby tu nebyl se mnou Anro, asi bych ošklivě dopadla na zem. Anro mě však v čas zachytil kolem pasu pravačkou a oba dva nás držel jen svou levačkou, na které se mu napnuly snad všechny svaly.
Podívala jsem se na něj a on se mi taky zahleděl do očí. Už zase mě zachránil. Už mu třikrát dlužím. Než jsem si něco uvědomila, držela jsem ho kolem krku. Rychle jsem ho pustila a zachytila se dalších capliků.
On se ujistil, že jsem v pořádku a taky se zachytil oběma rukama. Pokračovali jsme dál, jako kdyby se nic nestalo.
Lezli jsme a já již přemýšlela, jak slézt opět stěnu. Nechtěla jsem lézt nohama dolů a hlavou dolů to bylo nemožné, takže jsem musela vymyslet něco jiného.
Dolezli jsme ke stěně a mě najednou něco napadlo. Co takhle lézt dolů bokem? To by šlo. A tak jsem přelezla na stěnu a začala jsem dolů lézt levým bokem. Anro udělal to samé, ale začal dolů lézt pravým bokem, abychom byly hlavami k sobě.
Často se na mě díval a očima se mě ptal, jestli jsem v pořádku. Vždy jsem jen přikývla. Moc jsem se na něj nedívala, protože jsem se hlavně dívala na cestu a dávala jsem pozor, abych držela své tělo vodorovně. Bylo to pěkně těžké.
Brzy jsem slezly celou stěnu a nohami se postavili na pevnou zem. Všichni začali bouřlivě tleskat a holky začali i vzdychat nad Anroem. Byla jsem velice ráda, že tu teď byl se mnou, protože jinak bych měla možná i něco zlomeného.
Podívala jsem se na něj a neslyšně jsem mu řekla děkuji. On jen přikývl, jako by se nic nestalo.
Přišel k nám tělocvikář a začal se ustaraně ptát: ,,Není ti něco? Jsi v pořádku?"
,,Jsem v poho." odpověděla jsem a zadívala jsem se na Anroa.
,,Musíš mít opravdu velkou sílu chlapče, když si unesl sebe i Ynranu jen na jedné ruce." řekl uznale tělocvikář a trochu se mu poklonil.
Anro jen pokrčil rameny a opět mě začal sledovat.
Najednou se objevili i ti tři- Jack, Matt a Tom. Ach ne. Konečně když jsem měla od nich pokoj, tak se musejí opět objevit a začít se se mnou bavit.
,,Ty jo Ynrano, to bylo úžasný!" řekl nadšeně Jack a snažil se nevšímat si Anroa. Šlo mu vidět v očích, že Anroovi hodně závidí. Nevím jestli věřil těm pomluvám, ale Anroovi opravdu záviděl hodně věcí.
,,Co budeš dělat teď?" zeptal se mě tělocvikář a já se nemusela ani zamyslet. Chtěla jsem si vyzkoušet tu novou posilovnu.
,,Půjdu do posilovny." řekla jsem rovnou a pustila jsem se tím směrem.
,,To je dobře. Můžeš se podívat na zápasy. Právě se tam konají. Já tam za chvíli přijdu." rozloučil se se mnou tělocvikář a já vyšla na chodbu a vyběhla jsem schody nahoru.
Anro šel samozřejmě za mnou a ti tři kluci taky.
Vešla jsem do posilovny a hned jsem uslyšela rány, které si dávali soupeři v aréně. Moc mě to nenadchlo, protože si nedávali žádné pořádné rány. Taky to byli nějací prváci. Jen jsem nad nimi kroutila hlavou.
,,Já jim ukážu, jak se pere." řekl najednou pyšně Jack a šel k ringu, kde se zrovna dohrál jeden zápas a vítěz čekal na dalšího vyzyvatele, který byl samozřejmě Jack.
Přistoupila jsem o kus blíž a chystala jsem se, že budu zaujatě sledovat zápas.
Netrvalo dlouho a Jack vyhrál. Tak byl taky o několik let starší než ten jeho soupeř.
Jack čekal na vyzyvatele a hned se ozval jeho oplácanější kámoš z party. Dali si kratší zápas, protože tlouštík hned po chvilce prohrál.
,,Tak co? Troufne si na mě ještě někdo?" zeptal se Jack. Podívala jsem se na Anroa a viděla jsem mu v očích, jak chce Jackovi ukázat, jak se opravdu pere. Kývla jsem na něj hlavou jako že může a ať jen jde.
,,Já." řekl Anro silným hlasem a přistoupil k ringu. Anro ale i přes to sledoval, co dělám. Došla jsem ještě blíž, až těsně k ringu, aby ho nerozptylovalo se dívání po mně.
Když Anro došel k ringu, sundal si tílko a odhalil tak svoji svalnatou hruď. Byly tu snad všechny prvačky a čtvrťačky, protože se chtěli podívat na svaly kluků. Mnoho z nich vzdychlo.
Anro na to však nijak nereagoval a dal si na hlavu povinnou helmu, na ruce rukavice a jinak se vybodl na dobrovolné chrániče. Ani Jack si nevzal chrániče. Jenže Jack měl teď docela i nahnáno, protože viděl, jakou má Anro sílu a bál se ho.
Anro hladce vyskočil na ring a oba dva se postavili naproti sobě. Čekali, než starý tělocvikář odpíská začátek. U ringu musel být vždy jeden učitel a tady byl jen jeden, který na to mohl pořádně dohlédnout a to byl starý učitel tělocviku. Proto byly taky rvačky na ringu jen dvakrát do týdne.
Zaznělo písknutí a kluci se do sebe pustili.
Jack se chtěl pochlubit před holkami, ale Anro mu jen chtěl ukázat, co je to boj. První začal Jack a zaútočil na Anroa pěstí, kterou však Anro chytil do své dlaně a odmrštil ji. Jack nenechal Anroa udeřit a tak na něj opět zaútočil, ale tentokrát kopancem. Anro ho nechával, viděla jsem, jak se ovládal.
Holky se kolem ale začali bavit, proč Anro rány jen odráží a Anro to určitě uslyšel. Podíval se na mě, jako kdyby žádal o svolení. Jako kdyby se mě ptal, jestli může Jacka udeřit.
Přikývla jsem.
Ještě jsem spatřila, jak se mu zalesklo v očích a najednou se otočil na Jacka, který si začal dělat plané naděje, ale to mu Anro ještě nic neukázal.
Anro Jacka odstrčil a zaťal ruce v pěsti. Přišlo mi, jako kdybych slyšela, jak zavrčel, ale asi se mi to jen zdálo. Jack se trochu lekl při pohledu na jeho obří pěsti, ale přesto se na něj vrhl. Anro ho však udeřil pěstí do břicha.
Velice se ovládal, protože dával ještě malé rány. Sice to trochu zadunělo a Jackem to velice otřáslo, ale i přes to se velice hodně ovládal.
Jack se na chvíli zastavil a chytil za břicho. Brzy se však sebral a snažil se dělat, že ho to nebolí, ale já jeho bolest cítila a hlavně jsem cítila jeho strach.
Opět se postavili naproti sobě a najednou zaútočil Anro. Rozeběhl se proti Jackovi, který si zakryl hlavu rukami jako obranu, ale Anro se chtěl dostat pouze za něj a to Jack nečekal. Anro kolem něho proběhl jako střela a při tom mu pod kosil nohy a ranou do zad ho srazil k zemi.
Jack se již nesebral.
Anro vyhrál.
,,Tak co? Chce někdo tohoto svalovce vyzvat k boji?" zeptal se starý tělocvikář a nikdo se nehlásil. Podívala jsem se na Anroa a zeptala jsem se ho pohledem, jestli můžu. Jestli ho můžu vyzvat.
Zakroutil hlavou.
Nechtěl mi ublížit, ale já věděla, že mi neublíží.
,,Tak co? Nebuďte srabi, kluci. Jde někdo?" říkal a já jsem se narovnala.
,,Já!" řekla jsem pevným hlasem a všichni se na mě vyjeveně podívali. Byla tu i ta parta pěti holek, které se teď na mě podívali jako na úplnou blbku, která má sebevědomí, jako já nevím co.
I starý tělocvikář se na mě překvapeně podíval, ale hned mi řekl: ,,Promiň děvče, ale tyto souboje jsou pouze pro kluky a navíc bys proti němu neměla sebemenší šanci." řekl jako kdybych byla nějaká malá hloupá husa, ale já jsem se nenechala odmítnout.
Vylezla jsem na ring i bez dovolení i bez helmy či rukavic. Zaťala jsem ruce v pěsti a postavila jsem se proti Anroovi. Ten na mě jen naštvaně hleděl a pořád stál vzpřímeně. On se mnou nebude bojovat za žádnou cenu, ale věděla jsem, že pokud ho naštvu, tak se bude rvát jako tygr.
,,Co to děláš! Slez dolů, než si něco uděláš!" Mluvil na mě zvýšeným hlasem starý tělocvikář. Podívala jsem se na něj vražedným pohledem, ale i přes to jsem neslezla.
U dveří se najednou objevil tělocvikář. Ten klasický. Opřel se pobaveně o trám dveří a určitě mu bylo jasné, že jeho otec - usoudila jsem to podle podoby, starý tělocvikář nepískne ke startu a tak to odpískal sám.
Boj začal, ať někdo chtěl či ne.
Dívala jsem se na Anroa, který se ani nehnul a taky se ani hnout nechtěl.
Rychle a hbitě jsem se k němu rozeběhla a proběhla jsem kolem něho, abych jej srazila na zem. Pod kosila jsem mu nohy a srazila jej ránou do zad na zem. Nešetřila jsem ho a proto to pěkně zadunělo.
Anro se skácel na zem, ale ještě než na ni dopadl, tak to zabrzdil a udělal z pádu jeden klik, takže vlastně ani nespadl na zem, protože se hned postavil. Slyšela jsem, jak zavrčel a cítila jsem z něho hněv.
Rozepnul si helmu, kterou taky hned zahodil a já si vzala rychle rukavice, než mě stihl starý tělocvikář stáhnout dolů. Stejně by se mu to nepovedlo. Zavázala jsem si bezprsté rukavice a podívala jsem se na Anroa, který byl v útočné pozici.
Také jsem se pokrčila a dala jsem ruce v pěst.
Souboj mohl konečně pořádně začít.
,,Bože ta je marná." řekla ta namyšlená bruneta s tunou makeupu. Už si ani vzpomínám, jak se jmenuje - Blbka číslo jedna.
,,Si myslíš ty!" řekla jsem směrem k ní a najednou jsme se já i Anro proti sobě vrhli.
Stoupal z něho hněv, takže bylo jasné, že mě nebude šetřit, povedlo se mi ho velice brzy naštvat a to se mi líbí. Zaútočil na mě velice rychle pěstí, ale já jsem se hbitě vyhnula jeho ráně a sama jsem mu jednu vrazila do svalů na břiše.
Skoro nic mu to neudělalo.
Opět na mě zaútočil, ale tentokrát oběma rukama. Já jsem na něj též zaútočila oběma rukama. On však sevřel jednu moji pěst ve své dlani a já zase tu jeho pěst, ale mě to dělalo větší potíže, protože měl o dost větší ruce, než jsem měla já.
Naše obličeje byly od sebe jen malinký kousek. Měl zpocenou kůži a dokonce i vlasy. poprvé jsem spatřila jeho oči. Mohla jsem se do nich krásně zahledět. Byly šedé jako bouřkové mraky a taky to vypadalo, jako kdyby v nich metaly blesky. Taky že možná jo, protože jsem ho pěkně vytočila.
Zavrčel na mě.
,,Nezlob se." utahovala jsem si z něho a odstrčila jsem ho od sebe a tak náš souboj pokračoval ještě pěknou chvíli. Ani jeden z nás neslábl a já metala jedno salto za druhým a dávala jednu ránu za druhou, stejně jako Anro.
Bohužel jsem měla zraněné ty nohy, takže jsem byla trochu pomalejší. Snažila jsem se nadát to na sobě znát, ale bylo to těžké. Anro se snažil najít moji slabinu a taky ji brzy objevil. Brzy zjistil, že to jsou ty nohy.
Protože už se blížil konec tělocviku, chtěl to nejspíš již ukončit a tak mi šlápl na jednu nohu. Obvaz se ihned zbarvil krví, sice to byl již před tím, ale teď se zbarvil ještě víc.
Sykla jsem bolestí.
Měl totiž pěknou sílu a na nohu mi přímo dupl.
Nenápadně zavětřil. Ano, opravdu zavětřil.
Jenže jediné co nejspíš ucítil byl pot a hlavně moje krev. V očích se mu nebezpečně zalesklo a já poznala, že se přestal ovládat. Ale ne.
Šel mi po nohách, protože ho nějak lákala moje krev.
Snažila jsem se mu vyhýbat, ale on mi nakonec po těch nohách skočil a svalil mě na zem. On se však svalil se mnou.
Ležela jsem na zádech a on byl nade mnou, jako kdyby chtěl začít dělat kliky, ale on se na mě jen díval, jako na kořist, jako na jídlo.
V očích měl zuřivost.
Jemně jsem se ho dotkla pravou rukou na místě, kde má srdce. Cítila jsem, jak mu srdce prudce bije a jak má napnuté svaly, ale můj dotek ho opět začal uklidňovat.
Najednou se vzpamatoval.
Cítila jsem v něm ustaranost a tak se postavil a pomohl vstát i mě. Podíval se na mě pohledem: Je ti něco? a já zakroutila hlavou, i když mě bolela ta noha jako čert. Bolela mě ta, na kterou mi šlápl, když se neovládal.
Zazvonil zvonek na konec hodiny.