10. kapitolka
Zpátky do Domova dětí jsem se vrátila až těsně před svítáním. Šla jsem normálně v tom bojovým oblečení, co jsem si koupila. Ostatní oblečení jsem nesla v ruce. Meč jsem si však nechala na Mýtině Slz. Dala jsem ho k Těm ostatním věcem pod kořeny stromu.
Celou cestu jsem běžela, ale jakmile jsem vyběhla z lesa, tak jsem již pouze šla. V našem okně jsem opět spatřila Anroa, ale tentokrát tam spal. Držel v ruce nějaké papíry. Asi nějakou knihu a nebo nějaké jeho zápisky.
Došla jsem až k hlavnímu vchodu a otevřela jsem okno, které bylo pouze přivřené. Bylo tak, jak jsem ho nechala já. Bylo nedotčené. Vklouzla jsem dovnitř a opět jsem ho za sebou zavřela.
Zula jsem si boty a hodila je do naší přihrádky. Bylo mi až divné si uvědomit, že vlastně skoro vše máme společné. Přihrádku na boty, pokoj, lavici ve škole, Všechny školní hodiny a dokonce i společné auto a dnes jsme měli i společný dort. Sakra proč?
Nehodlala jsem to řešit a tak jsem se pustila cestou ke schodům, po kterých jsem neslyšně vyšla nahoru. Potichu jsem se pustila chodbou a když jsem zabočila za roh, málem jsem už všechno proklínala.
Byly tam ti dva kluci, kteří se mě dnes snažili vyfotit.
Zkřížila jsem ruce na hrudi a opřela jsem se levým ramenem a levou stěnu. Ani jeden z nich o mně nevěděli a to jsem stála tak dva metry za nimi. Ach jo. Pozorovala jsem je, co budou dělat, ale bylo to již předvídatelné.
Snažili se co nejtišeji otevřít dveře do mého pokoje, protože si mysleli, že tam budu spát. Jenže tam najdou jiného spícího. Já však nechtěla, aby se dostali do mého pokoje. A tak jsem zakročila. Trochu tišeji jsem si odkašlala.
V klucích hrklo. Úplně znehybněli a pomalu se na mě otočili. Ve tvářích měli nejprve zděšení. Následoval zmatek a poté ohromení. Otevřeli pusy dokořán, když mě spatřili.
Odlepila jsem se od zdi a ruce jsem strčila do kapes u mini kraťasů. V pravé ruce jsem ještě pořád držela svoje oblečení. Na nohou jsem sice pořád měla obvazy, ale tak co.
,,Co tu chcete?!" mluvila jsem trochu útočně, ale hlavně ledově a nedobytně.
,,Nic, jen jsme se tu chtělo na něco podívat." řekl jeden a druhý hned začal horlivě přikyvovat. Měli ze mě strach. To se mi líbilo. Měla jsem ráda, když měl ze mě někdo strach.
,,Co ten foťák?!" kývla jsem hlavou směrem k druhému, který držel v ruce foťák.
,,Ten?" zeptal se sám sebe jeden a ten druhý s foťákem se schoval za toho prvního. Věděla jsem, že si mě chtěli vyfotit a kdo ví co všechno.
,,Ano, ten!" řekla jsem již více chladněji a na chodbě se dokonce i ochladilo. Všimla jsem si, že ten druhý s foťákem si foťák naměřil na mě a chystal se mě vyfotit. Jedním rychlím krokem jsem byla u nich a ani se nestihli vzpamatovat a už jsem držela oba dva přitisknuté ke zdi za krky.
Oba dva začali sípat a v očích se jim objevil čirý děs. To se mi líbilo. Ďábelsky jsem se usmála, až šel ze mě strach.
,,Ještě jednou a-" naschvál jsem udělala pomlku, abych slyšela ještě jejich rychle bušící srdce a viděla jejich vykulené oči. ,,Nepoznáte sami sebe!" zasyčela jsem jim do obličejů a poté jsem je pustila. Oba dva začali pelášit pryč. Sotva se drželi na nohou.
Již jsem si jich nevšímala a vešla jsem raději do pokoje. Anro ještě pořád spal a tak jsem se snažila být co nejvíc potichu. Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, podívala jsem se na Anroa. Když spal, vypadal krásně. Stejně sexy, jako když nespal.
Došla jsem až k němu. Neslyšně a přesto rychle. Seděl na parapetu okna, pravou tváří a zády se opíral o trám okna. Obličej měl směrem ke mně. Kdyby právě otevřel oči, tak by se podíval přímo na mě, přímo do mé tváře.
I ve spánku měl ledový výraz.
Stála jsem jen pár centimetrů od něho. Mohla jsem se jej dotknout, jen natáhnout trochu ruku. Něco uvnitř mě, mě nutilo tu ruku natáhnout, ale já nechtěla. Jenže to nucení bylo silnější.
Zajímalo mě, jaká bude jeho kůže na dotyk. Jestli bude chladná a ledová jako led a nebo jestli nebude pálit jako oheň. Nevěděla jsem a bylo mi jasné, že pokud se ho nedotknu, tak to nezjistím.
Již jsem natáhla ruku, abych se jej dotkla, když v tom jsem uslyšela zasyčení. Podívala jsem se na Anroovu ruku, kde byl had, který na mě výhružně syčel. Podívala jsem se na něj a najednou se moje ruka natáhla k tomu hadovi.
Had najednou syčet přestal. Něco na mě jej překvapilo. Zkoumavě si mě prohlížel a najednou se on sám ke mně natáhl. Hlavičkou se dotkl mé dlaně a najednou se začal omotávat kolem mé ruky. Byl ale jemný, nechtěl mne uškrtit, navíc to podle mě nebyl škrtič.
Had se jazýčkem jemně dotýkal mé kůže. Byl to nádherný tvor, chtěla jsem se na něj podívat z blízka, ale najednou se Anro prudce a rychle pohnul.
Celou dobu byl vzhůru, jen to hrál. Prudce mě chytil za zápěstí ruky, na které jsem měla hada. Ve tváři měl vražedný výraz. Had však zareagoval tak, jak to asi Anro nečekal.
Zasyčel na něj. Ale ne jako před tím na mě, ale tentokrát jako přátelsky a láskyplně, jako kdyby mu chtěl říct, ať toho nechá. Ať se nehněvá. V Anroovi hrklo. Toto opravdu nečekal. Podíval se na svou ruku, která pevně svírala mé hubené zápěstí a hned mě pustil.
Jeho kůže byla horká a pálila jako oheň. Takže taková byla.
Až teď jsem si všimla, že již nesedí na parapetu okna, ale že stojí těsně přede mnou. Tak to blízko jsem zatím žádnému muži či klukovi nestála. Byla mezi námi mezera asi pět centimetrů.
O krok jsem od něj ustoupila, protože jsem si všimla, jak mu cukají svaly v rukou. Nejspíš hněvem. Jakmile jsem od něj ustoupila, začal se opět kontrolovat. Had se díval pořád z jednoho na druhého. Nemohl tomu ani on uvěřit. Stále byl omotaný kolem mé prvé ruky.
,,Jdi k Anroo, ať se nezlobí." říkala jsem, ale z úst mi vycházelo pouze nějaké syčení. Znělo to jako hadí syčení. Anro na mě upřeně zíral, ale had se najednou pohnul a z mé natažené ruky se doplazil k Anroovi na rameno.
Otočila jsem se a posadila jsem se na svoji postel. Musela jsem si znovu převázat obvazy na nohou a také jsem musela zkontrolovat, jestli rány nehnisají. Sundala jsem si obvazy a dokonce i krví nasáklé polštářky. Rány byly krapet zahojeny, ale naštěstí nehnisaly.
Anro mě zaujatě pozoroval.
Sáhla jsem pod postel a vylovila jsem krabici, která byla jako moje provizorní lékárnička. Vytáhla jsem další nové polštářky a nové obvazy. Ty staré byly totiž od krve. Vytáhla jsem taky sáček, do kterého jsem dala staré obvazy a polštářky a schovala jsem to do lékárničky, abych to pak později vyhodila.
Rány jsem si opět obvázala a lékárničku uklidila zpět pod postel.
Došla jsem ke skříni a začala jsem se tam přehrabovat v oblečení. Vyhrabala jsem jeden krátký top na tělocvik. Bylo to tílko černé barvy s nápisem: I love Sport. K tomu jsem si vzala jedny černé kraťasy a vložila jsem to do tašky přes rameno, kterou jsem měla do školy.
Jako oblečení do školy jsem si vzala to, co jsem měla včera, takže černé tílko s nápisem a černé kraťasy se cvočky.
I když tu byl Anro, tak i přes to jsem se nebála přestrojit, protože mě chránili moje dlouhé vlasy, takže mě nikdo nemohl vidět. ještě jsem si sbalila jednu gumičku, abych si mohla na tělocvik stáhnout vlasy do vysokého culíku.
Anro si na sebe vzal kraťasy černé barvy a tílko též černé barvy. To bylo poprvé co jsem ho viděla, že by si nevzal mikinu. Vypadal dobře a sexy jako vždy. Své bílé vlasy si pouze prohrábl prsty, ale stejně je měl do všech stran. To se mi líbilo.
Já si musela svou dlouhou hřívu rozčesat, abych ji neměla jako afro nebo vrabčí hnízdo. Nakonec jsem si přehodila tašku přes rameno a postavila jsem se před zrcadlo.
Anro se objevil za mnou a též se na sebe podíval do zrcadla, ale spíš pozoroval mě. Opět mu cukaly svaly na rukou. Nechápala jsem to. To měl na mě ještě pořád hněv? Vždyť to nic tak strašného nebylo. Byla to jen prkotina a navíc ten had se mě sám první dotkl.
Došla jsem ke dveřím, které jsem otevřela. Vešla jsem na chodbu a šla rovnou dál. Anro šel totiž těsně za mnou a tak jsem nemusela ani dveře zavírat. Seběhla jsem rychle schody a došla jsem do jídelny.
Tam jsem si vzala Dvě jablka. Jedno na snídani a jedno na svačinu. Hned jsem si tam vzala i do krabičky mrkvový salát a lžičku-na oběd. Vše jsem si to hodila do tašky a ještě i dvoulitrovou vodu. Jen to jedno jablko jsem si nechala venku, protože jsem se chtěla nasnídat teď hned.
Anro si vzal něco podobného jako já. Prostě si vzal taky ovoce a nebo zeleninu a též dvoulitrovou vodu. Vše si to opatrně naskládal do batohu, protože měl v batohu ještě svého hada. Trochu jemněji si hodil batoh na záda na jedno rameno a oba dva jsem se pustili na chodbu a poté k hlavním dveřím, ale v polovině cesty nás odchytil Štefan.
Ale ne.
,,Anro? Mohl bych s tebou na chvíli mluvit?" podíval se na mě. Chtěl moje svolení a já jsem přikývla. Podíval se na Štefana a přikývl. Šla jsem k hlavnímu vchodu a tam si velice rychle obula boty. Vyběhla jsem ven a tašku jsem si jemně hodila k našemu autu a běžela jsem za dům, k jedinému stromu, který rostl přímo u domova dětí.
Doběhla jsem ke kmeni a i když byly větve asi o dva metry výš, než jsem byla já, tak i přesto jsem začala šplhat. Vyšplhala jsem od výšky větví a to už to šlo rychle. Vyšplhala jsem až na střechu a doběhla jsem ke komínu, který vedl do ředitelny.
Slyšela jsem zrovna, jak se otevírají dveře a dovnitř vchází Štefan s Anroem. Štefan šel až ke krbu. Naštěstí se nepodíval nahoru, jinak by mě totiž spatřil. Viděla jsem jeho nohy. Anro zůstal stát u dveří. Teda to nevím jistě, ale něco mi to tak říká.
,,Proč jsem s tebou chtěl vlastně mluvit? No, chtěl jsem se tě zeptat, kdy se Ynrana vrátila." díval se pořád do krbu, i když tam žádný oheň nehořel.
,,Když šla od tebe." řekl pouze Anro. Jak mohl vědět, že jsem byla u Štefana?
,,Jak to víš?" překvapeně se na něj otočil, teda to si myslím, protože podle mě by toto udělal.
,,Viděl jsem vcházet." určitě se ani nepohnul.
,,Tak to jo. A nikam už potom nešla?" slyšela jsem jen zavrtění hlavou. On mě neprásknul. Jak to? Vždyť měl na mě vztek.
,,To je dobře. A nebyly mezi vámi nějaké potíže?"
,,Ne, proč." sice to měla být otázka, ale Anro to řekl, jako kdyby to otázka nebyla. Jako kdyby to byla jen odpověď, ale chtěl znát odpověď na otázku.
,,No." jeho darebácký úsměv jsem cítila až tady.,,Měl bych o ni celkem i zájem. teda pokud ty nemáš." musel se opět darebácky usmát. Tentokrát se přímo otočil na Anroa. Cože? Takže co jsem si myslela je nakonec pravda. Opravdu mi neodolá ani jeden muž. Jediný, který mi odolává je Anro.
Anro pokrčil rameny. teda to jsem si myslela.
,,Nechci jako odpověď pokrčení ramen. Přece musíš vědět, jestli ji miluješ a nebo ne." takže přece jen pokrčil rameny.
,,Nejsem schopen citů." odpověděl nakonec tiše, ale věděla jsem, že lže. Protože ty jeho city, které vedl ke svému hadovi mi dnes ukázal.
,,Nelži sám sobě. Nikdo by jí nedokázal odolat." poslední část zašeptal a znělo to, jako kdyby se měl roztéct jenom myšlenkou na mě. ,,To její tělo a ta její nedobytnost. Ten nekonečný klid a chlad. Neříkej že tomu dokážeš odolat? Vždyť ona ani není člověk, vždy ona musí být bohyně." a sakra. to bylo znamení, že je do mě další člověk poblázněný.
,,Jsem stejný." řekl prostě Anro a taky měl pravdu. My dva jsme byly opravdu hodně stejní. i když jsem jeho skoro vůbec neznala, tak i přes to mi bylo jasné, že jsme stejní.
,,No jo, jenže víš jak to myslím..." no do háje. To si děláš srandu nebo co, že již teď myslí na sex se mnou? Vždyť mě zná teprve 2 dny a ještě ani ne celé dva dny. Teda pokud to počítám na hodiny.
,,Vím. Nevedu k ní city." řekl tvrdě a chladně. Nevím proč, ale trochu mě to uvnitř zabolelo. Nevšímala jsem si toho.
,,Nelži si sám sobě. Proč bys jinak za ní tak dolejzal?! proč bys na ni jinak tak upřeně zíral?!" snažil se Štefan naštvat Anroa, protože si myslel, že si potom přizná, že mě miluje. jenže já jsem věděla, že on je paličatý a tvrdý jako skála, takže si nic nenechá rozmluvit, Stejně jako já.
,,Já ji nemiluji!" zavrčel Anro a úplně jsem viděla, jak mu cukají svaly v celém jeho mohutném těle. Štefan najednou couvl. Měl strach, který jsem cítila až tady nahoře. Anro se totiž přestal ovládat. Najednou jsem slyšela jak se Anro otočil a prudce otevřel dveře.
Musela jsem to stihnout dolů. Rozeběhla jsem se po střeše a na konci jsem se odrazila. Skočila jsem salto a dopadla jsem na nohy, těsně před naštvaným Anroem. Ten se prudce zastavil. Muselo mu být jasné, že jsem je poslouchala.
Narovnala jsem se, ale i přes to mi přišlo, že nějako zmohutněl. Přišlo mi, jako kdyby byl o kus vyšší než normálně. Viděla jsem jak mu svaly úplně cukají. Měl vražedný výraz a díval se na mě jako na svou kořist. Jako kdyby mě chtěl ulovit a sežrat.
Chvíli jsme se na sebe jen dívali, ale já jsem si pak došla k autu pro svoji tašku a oba dva jsme naráz nastoupili. On si batoh hodil dozadu a hned nastartoval. Šlo vidět, že chtěl od sud co nejdřív vypadnout.
ještě jsem se otočila a spatřila jsem stát ve dveřích Štefana. Ale ne. Tvářil se naštvaně, ale jakmile mě spatřil, tak se svůdně usmál a poslal mi vzdušnou pusu. Otočila jsem se a viděla jsem Anroa, jak se dívá do zpětného zrcátka. Musel to taky vidět.
,,Jeď!" řekla jsem chladně a on se na mě překvapeně podíval, ale poslechl. Rychle s autem vycouval a rozjel se po příjezdové cestě. Najel rychle na silnici a rozjel se co nejrychleji pryč od sud.
Díval se po očku pořád na mě, ale já jsem hleděla ven z okna. Proklínala jsem všechny muže, kteří mi kdy podlehli a kteří mi podléhají. Proč sakra jen já? Nejvíc jsem však proklínala sama sebe.
Ještě pořád jsem cítila, jak v Anroovi proudí hněv a jak jeho svaly ještě pořád škubou a jsou napnuté. Vpadal velice sexy když byl nahněvaný, ale bylo to i nebezpečné, i když jsem se ho nebála, tak jsem se snažila zjistit, jak jej uklidnit, protože jsem věděla, že jemu se uklidnit nedaří.
jeli jsme po silnici tak rychle, že jsem si sotva všimla, kdy jsme mihli školu. On však jel dál a vůbec si té školy nevšímal. Měli jsme ještě čas. Vyučování mělo začít až někde za hodinu.
Nečekaně zahnul na lesní cestu, kde po pár kilometrech zastavil. Klíčky nechal v zapalování a prudce otevřel dveře, které za sebou zabouchl. Sledovala jsem ho. Šel mezi koruny stromů a měl ruce zaťaté v pěsti.
Vytáhla jsem klíčky ze zapalování a vystoupila jsem z auta. Tašku jsem si nechala v autě, které jsem zamkla. Klíčky jsem si dala do kapsy a poslouchala jsem Anrooi kroky, podle kterých jsem ho taky našla.
Seděl v tureckém sedu uprostřed malinké mýtiny a hlavu držel ve svých obřích dlaních. Bylo mi jasné, že sám sebe proklíná. Seděl ke mně zády, ale slyšel mě. Byl si mě vědom. Ještě jsem stála mezi korunami stromu, ale teď jsem již kráčela pomalu směrem k němu.
Chtěl se uklidnit, ale nedařilo se mu to a tak jsem mu chtěla pomoct, ani nevím proč, ale něco uvnitř, mě nutilo to udělat a tak jsem ten hlas tentokrát chtěla poslechnout.
Došla jsem k němu a on nahlas oddechoval. Byl opravdu velice hodně naštvaný. Hněv z něho šel cítit na několik metrů a možná i kilometrů, jak až z něho sálal.
Zastavila jsem se těsně za ním, ale nechtěla jsem být za ním a tak jsem jej obešla. Posadila jsem se do tureckého sedu těsně před ním. Naše kolena se skoro dotýkala. Vhlédl ke mě, ale nedovolil mi, abych se mu podívala do očí.
Lokty měl opřené o kolena a hlavu v dlaních. Nechtěla jsem, aby se trestal či něco takového. Měl totiž celé ruce od krve, to byly ty rány, které jsem slyšela. Mlátil totiž do stromu dlaněmi a tak se trestal.
Chytla jsem jej jemně za jeho zápěstí. Překvapeně se na mě podíval, ale s jeho rukama jsem ani nepohnula. Upřeně na mě hleděl, ale nedíval se na mé tělo, jako to dělají jiní muži. On se mi díval do očí, také jsem chtěla najít jeho oči, ale ve stínu jeho vlasů nešlo nic najít.
Takže jemně to nepůjde. No dobrá.
Svůj stisk jsem zesílila a pohnula jsem jeho rukama směrem k sobě. Překvapila jej moje síla, ale nedal to na sobě znát. jen to překvapení jsem cítila v jeho mysli. Zničila jsem mu oporu jeho hlavy a tak se musel trochu vzpřímit.
Můj dotek s ním něco dělal. Netušila jsem však co, ale najednou jeho svaly přestaly sebou tak škubat a hněv začal mizet.
Položila jsem si jeho veliké ruce do klína a vzala jsem do rukou jeho pravačku. Věděla jsem, že moje kůže je ledová jako led, ale ta jeho pálila jako oheň. Přesný opak. Moje kůže jej chladila a ta jeho mě pálila.
Již jsem se jej dotýkala jemně, protože jsem pracovala s jeho odřenými rukami. Viděla jsem, že se mu rány začaly již hojit. Před mýma očima se normálně hojili, ale to jsem jim ještě nemohla dovolit. Měl totiž v dlaních různé třísky a špínu.
Měla jsem delší nehty, takže mi vytahování třísek a nepořádku šlo dobře a rychle. Ještě než se rány úplně zahojily, tak jsem stihla všechen nepořádek vyndat.
Nevěděla jsem, co to s ním je? Vždyť takhle rychle se rány nehojí žádnému člověku. Prohlížela jsem si jeho dlaně, ale najednou jsem na sobě ucítila jeho překvapený pohled. Podívala jsem se mu do obličeje a viděla jsem lesk v jeho očích, ale jeho oči jsem stále neviděla.
Najednou mi to došlo. Vždyť on není člověk. Stejně jako já.
Dívali jsme se na sebe ještě dlouho, ale najednou jsme si oba dva uvědomili, že jsme tu již celkem i dlouho.
Postavili jsme se a došli jsme k autu.
Dala jsem Anroovi klíčky od auta a on mě ještě zastavil, než jsem stihla nastoupit do auta.
Podívala jsem se na něj a už mi přišel opět klidný a ledoví jako dřív. Díval se na mě upřeně a najednou otevřel pusu jako kdyby chtěl něco říct, ale hned ji opět zavřel.
Všimla jsem si, že jeho špičáky jsou neobvykle špičaté a že jsou větší, než mají lidé normálně. Taky měl i ostatní zuby takové špičatější.
,,Poslouchalas, že?" věděla jsem, co tím myslí a tak jsem přikývla. myslel tím ten jejich dnešní rozhovor. Přikývl, jako by si něco v hlavě chtěl urovnat.
,,Já včera taky." přiznal a sklonil poraženecky hlavu, jako kdybych se na něj měla za to zlobit.
,,Nevěděla jsem o tobě." podívala jsem se na něj.
,,Já taky ne." podíval se i on na mě. Najednou zvedl ruku, jako kdyby mě chtěl pohladit, ale jako by se vzpamatoval a obešel auto, aby si mohl sám nasednout. Nasedli jsme do auta a on nastartoval.
Odjeli jsme do školy.