Fantasy příběhy

No, asi bych se měla s vámi nejprve seznámit, ale nejsem moc přátelský tip, který je obklopen tunou přátel, to vážně ne. No čím to asi bude? No, nejspíš tím, že nemám moc v oblibě lidi, sama ani člověkem nejsem, to vím jistě, ale nevím, čím jiným jsem.

No, tak abych začala. Už za chvilku vás zahrnu několika týdny svého života, ale ještě chci něco jiného.

V mém životě bylo mnoho nástrah a zvratů, ale kdybych vždy neotevřela ty zamčené dveře před sebou a nezvedla bych se ze země, když mě něco srazilo na kolena, asi bych byla již v Bohnicích, jestli chápete (v blázinci).

Chci už jen říct, abyste si dali pozor. Život je jen váš příběh, který si píšete sami a nedovolte, aby vám ho někdo jiný napsal a nebo zničil, jako mně...

Ospale jsem otevřela oči a probudila jsem se do nového rána. Protáhla jsem se a hned jsem vyskočila z postele. Ne že bych se tolik těšila do nového dne, ale neměla jsem tolik času na lenošení. Byla jsem opět oblečená v krátkých kraťasech černé barvy a v tilku též černé barvy. Milovala jsem černou. Jako každé ráno jsem i toto zahájila rozcvičkou.

Nejprve jsem stáhla své dlouhé neposlušné vlasy do gumičky. Mé vlasy měli tmavě hnědou až světle hnědou barvu. A pustila jsem se do cvičení. Udělala jsem dvacet klučičích kliků, dvacet kliků z tlesknutím, dvacet kliků na jedné ruce a to vždy deset na jedné a deset na druhé. Nakonec jsem udělala sto sklapovaček a potichu jsem se rozeběhla ke dveřím, které jsem neslyšně otevřela.

Vyšla jsem na chodbu, přes kterou jsem neslyšeně přeběhla a poté jsem seběhla ještě točité schody, které vedli dolů do patra a poté i do přízemí. V přízemí pod schody jsem se pustila rovně ke dveřím, které vedli ven. Nemusela jsem ani zkoušet jestli jsou zamčené. Věděla jsem že jsou zamčené, protože to byly vždy. Doběhla jsem k oku, které bylo hned vedle dveří a otevřela jej.

Pod oknem na mě čekali moje staré a ošoupané tenisky, které jsem si obula a hned jsem vyskočila oknem ven. Dopadla jsem hladce na pevnou zem a rozeběhla jsem se po trávě k lesu, který byl jen o kus dál. Po chvilce jsem kličkovala mezi stromy a pozorovala změny tohoto místa. Skoro vždy to tu bylo stejné, protože se tu nic nedělo. Chodila jsem sem již deset let každé ráno a pozorovala jsem, jak se to tu mění.

Po chvilce jsem se však musela již otočit, protože jsem se musela vrátit, tlačil na mě čas. Běžela jsem tryskem zpátky i do kopce a zastavila jsem se až před dveřmi, jako každé ráno. Opřela jsem se dlaněmi o kolena a na chvíli jsem se vydýchala. Hned poté jsem se zahleděla na ceduli, která vysela nad dveřmi. Každé ráno jsem se na ni dívala a každé ráno jsem si ji přečetla.

Dětský domov

na

kopci

Ano, bydlela jsem v dětském domově. Neměla jsem rodinu. Ta mi záhadně zmizela, když mi bylo šest let a od té doby trčím tady. Je to již deset let, co zmizeli a bohužel to bylo přesně na mé narozeniny, to ale bohužel nikdo neví. Proto také neslavím nijak své narozeniny. Vždy jen připočítám ke starému číslu jedničku a to se opakuje každý rok.

Dnes jsem měla další hloupé narozeniny. Bylo mi již šestnáct let. Celý týden jsem se teď připravovala na tento den, protože jsem věděla, že mě budou všichni gratulovat a blahopřát, jako kdyby bylo něco zvláštního na tom, že je to šestnáct let od doby, kdy jsem se narodila.Vlastně jsem vůbec nechápala lidi, kteří slavili své narozeniny a to byly skoro všichni.

Došla jsem k oknu, kterým jsem opět vlezla zpět dovnitř. Tenisky jsem si uklidila do své přihrádky na boty, která byla jako jediná prázdná. Teď však byla též zaplněna, ale pouze jedněmi botami. Každé dítě v tomto domově dětí si mohlo vybrat, co chtějí za peníze, které byly na ně dány.

Většina dětí si vybrala nějaké oblečení, boty, telefony, počítače, ale já nic z toho nechtěla. Já si jednou vybrala za ty peníze kočku, kterou mi málem ani nedovolili a teď jsem si vybírala pro ni krmení. Když přece jen ještě nějaké peníze zbyli, tak jsem si je schovala a vždy jsem si na něco ušetřila. Většinou to bylo buď něco pro tu kočku a nebo nějaké potřeby na malovaní.

Velice ráda jsem totiž malovala.

Nechala jsem boty botami a rozeběhla jsem se neslyšně opět ke schodům. Teprve teď se začal celý dům probouzet. Nikdo však ještě nevylezl z pokojů. Měla jsem velice bystré smysli a proto jsem většinou slyšela i věci, které ostatní ani neslyšeli. Potichu jsem vyběhla schody do druhého patra, kde se nacházel můj pokoj, ve kterém jsem byla sama.

Každý pokoj byl pro více lidí, nejméně pro čtyři, ale já jsem se sem dostala, když byla nouze o postele a o pokoje, tak jsem se dostala sem do tohoto velice malinkého pokoje pro jednoho člověka. Bylo to tu velice malé, ale mě to vůbec nevadilo, měla jsem tu alespoň klid. Já navíc stejně milovala ticho a lidi jsem zrovna moc v oblibě neměla.

V mém pokoji byla jedna skříň, poté postel, která vypadala jako dvojpatrovka, ale ve skutečnosti byla nahoře postel a dole již žádná postel nebyla, ale byl tam můj psací stůl se židlí a pelíšek pro moji kočičku Tajemství. Nic víc v mém pokoji nebylo, jen ještě veliké zrcadlo na zdi. Měla jsem v pokoji, velice zkosenou zeď, protože jsem byla již u střechy a také proto jsem měla střešní okno, kterým jsem v noci pozorovala hvězdy.

Rychle jsem za sebou v pokoji zavřela dveře a zamkla se uvnitř. Došla jsem ke skříni a otevřela jsem ji. Polovina skříně byla zabraná oblečením a ta druhá byla zabraná mými věcmi, které se nikam jinam nevešly. Prohledala jsem všechno oblečení a ještě jsem se podívala z okna, abych usoudila, jak dnes bude. Slunce již bylo docela vysoko a zářilo plnou svou silou.

Dnes bude určitě veliké teplo. Řekla jsem si a vylovila jsem ze skříně riflové mini kraťasy a černé tilko s velikým výstřihem do V, který bylo přiléhavé na mé hubené tělo. Převlékla jsem se a vlasy jsem si zčesala do vysokého culíku jako každé ráno. Ještě jsem se na sebe podívala do zrcadla a popadla jsem velikou černou tašku přes rameno a hodila jsem si ji přes hlavu na rameno.

A vyběhla jsem z pokoje. Nebyla jsem taková holka, že bych se každé ráno na sebe dívala hodiny do zrcadla a několikrát si předělávala makeup, abych se zalíbila nějakému klukovi svých snů. Holky se již normálně v mém věku malují, ale já ne. Mě to nic neříkalo a navíc jsem nerada na sebe poutala pozornost. Bohužel tu na sebe dnes určitě hodně upoutám, protože dnes byl první školní den na nové škole.

Přihlásila jsem se na střední uměleckou a právě včera skončili letní prázdniny, před kterýma jsem chodila ještě do 9. třídy. Teď jsem šla do prváku. Nikdo z mé bývalé školy nešel se mnou také sem do této školy, protože nikdy neuměl moc dobře malovat a už vůbec neuměl malovat tak, aby se sem dostal. Byla jsem opět a zas sama.

Na chodbě jsem již potkala několik ještě velice ospalých dětí, které se chystali dolů na snídani. Sotva se držely na nohou. Tak jsem rychle mezi nimi prokličkovala a dolů do přízemí jsem sjela po zábradlí, které bylo u schodů. Dole jsem zatočila doprava a vešla jsem do prostorné místnosti, kam jsme chodili snídat, obědvat a večeřet. Já se tu však nerada zdržovala a proto jsem většinou jedla u sebe v pokoji.

Pro všechny jsem tu byla taková podivínka a byla jsem za to ráda, protože si mě nevšímali a nebo alespoň nijak nerušili. Bosa jsem vběhla do jídelny a došla si pro jedno jablko, pro jeden hrozen vína, pro krabičku jahod a pro flašku vody. Byla jsem vegetarián, protože mi přišlo divné jíst zvířata, když oni nejedí nás a navíc jsem až moc ta zvířata milovala.

Jablko jsem si vzala jako snídani do ruky a víno s jahodami jsem si zabalila do tašky jako oběd a svačinu. Rychle jsem se rozeběhla ke dveřím a ke své přihrádce na boty, ze které jsem si vyndala své tenisky, které jsem si obula. Již jsem šla ven dveřmi, protože teď již byli odemčené. Před dveřmi stála ředitelka a já ji pozdravila přes rameno, protože jsem již spěchala po příjezdové cestě dolů z kopce k hlavní silnici.

U silnice jsem se zastavila a rozhlédla jsem se, jestli nejede nějaké auto, ale žádné nejelo. Přeběhla jsem cestu na druhou stranu a tam jsem se zastavila u autobusové zastávky. Z této zastávky odjížděli a přijížděli pouze děti z tohoto domova dětí, protože nejbližší vesnice byla vzdálená jeden kilometr a nejbližší město bylo vzdáleno deset kilometrů.

Zrovna do toho města jsem jela. Brzy přijel autobus a já do něj nastoupila ještě s několika dětmi z domova dětí. Posadila jsem se skoro až úplně dozadu k oknu a dívala jsem se na ubíhající krajinu, která mi mizela před očima a opět se nová objevovala. V ruce jsem stále držela jablko, do kterého jsem se právě zakousla. Mělo ještě takovou kyselou chuť, přesně takovou, jak jsem to měla ráda.

Netrvalo dlouho a již jsem spatřila první domy města. Město to nebylo nijak moc velké. Mělo ještě jednu střední školu a poté ještě dvě základní školy a jeden gympl. Já chodila do té nejmenší a nejstarší školy ve městě. Do umělecké školy, která byla na opačné straně města, než jsem se právě nacházela. Moje nová škola vlastně nebyla ani moc ve městě. Nacházela se pár metrů za městem, ale patřila ještě k městu.

Autobusová zastávka byla hned před školou. Byla jsem v autobusu sama, jen s řidičem. Vystoupila jsem před školou a hned jsem spatřila parkoviště, na kterém bylo zaparkováno mnoho aut a všude kolem bylo mnoho studentů. Bylo štěstí, že na této škole nebyly uniformy. Nesmělo se tu však nosit křiklavě barevné oblečení a nějak pestře barevné. Byly dovoleny pouze černá, šedá, bílá a riflová barva.

Mě to však nedělalo problém, protože já prakticky nosila pouze černé oblečení. Bílé jsem vůbec nenosila a křiklavé barvy jsem nesnášela. Nějak barevné oblečení jsem stejně ani neměla.

Škola byla stará snad již dvě stě let, ale vypadala úžasně. Neměla žádný moderní styl. její zdi byly zarostlé břečťanem a dalšími plazivými rostlinami. Škola se celkově skládala ze tří budov. V jedné byla jídelna a ošetřovna i s kancelářemi. V druhé se výhradně učilo a ve třetí byla tělocvična a místnost, kde se pracovalo s keramikou. Vlastně tam byla ještě jedna budova, ale v té se již mnoho let neučilo, nikdo však nevěděl proč.

Včera jsem se učila plán školy, který jsem teď vytáhla z tašky. Ještě i rozvrh jsem si vyndala a spatřila jsem, že první hodinu budu mít Matiku. No super, řekla jsem si pod vousy. Matika byl pro mě ten nejlehčí předmět, protože jsem v ní neviděla nic těžkého a taky proto, mě matika nebavila. Učebna matematiky byla ve třetím patře budovy, kde se výhradně učilo.

Musela jsem však jít ještě do kanceláře školy se oznámit, že jsem přišla. V kanceláři byla nějaká starší žena s drdolem na hlavě a brýlemi na nose. Měla velice přísný výraz, ale jakmile se na mě podívala, tak jsem ji prokoukla. Jakmile jsem se podívala někomu do očí, tak jsem v nich vždy přečetla jací ti lidé vlastně jsou a jejich myšlenky. Nesnášela jsem to a proto jsem se snažila vyhýbat se očnímu kontaktu s lidmi.

Její myšlenky byly mířeny na mě a vypadali většinou: to bude zase další propadlík, se kterým budu mít jen práci. Ach bože, proč zrovna já? a takovéto věci. Neurazilo mě to, protože jsem na takovéto slova mířená na mě byla zvyklá. Stále jsem se tvářila chladně jako normálně. Neuměla jsem se smát, byla jsem prostě ledová a tvrdá jako kámen. Já se vlastně neměla ani pro co či s kým smát, protože jsem neměla žádné přátele. Nikdo o mě nestál a já o někoho taky ne.

,,Dobrý den." pozdravila jsem a ona se postavila a potřásla si se mnou s rukou. Jen tak tak jsem vydržela její dotyk. Nejen že jsem nesnášela, když se mě někdo dotýkal, ale já při dotyku člověka jsem nahlédla do jeho budoucnosti a vložila tam něco zlého, ať jsem chtěla či nechtěla. Brzy však mou ruku pustila.

,,A vítám tě na naší škole." řekla a opět se posadila na židli a ze zásuvky vytáhla služku, na které bylo napsáno moje jméno:

Ynrana Zerstörung

Ano, moje příjmení bylo německé a do překladu do češtiny znamenalo něco jako zkáza či zničení. Nevím proč jsem měla takovéto příjmení, ale moc jsem to neřešila, protože ke mě se i hodila. Totiž každému člověku, který se mě dotkl jsem zničila život a to skoro doslovně, takže já vlastně nějaká ta zkáza byla.

Žena zatím otevřela mou složku s mými záznamy a s mými kresbami a malbami, které jsem jim sem poslala, když jsem se hlásila na tuto školu. Věděla jsem, že ty kresby mi už asi nevrátí a tak jsem měla doma alespoň jejich kopie na památku, protože ty obrázky byly opravdu velice pěkné. Hned na vrchu byl obrázek anděla, který byl za křídla přibit ke stromu. Tento obrázek jsem přímo milovala.

Něco si v mé složce přečetla a hned poté něco naťukala do klávesnice na počítači. Nedívala jsem se na monitor co tam píše, já se dívala na její rychlé prsty jak ťukají jako šílený do klávesnice a byla jsem tak bystrá, že i tak jsem věděla, co tam píše. Napsala tam:

Dívka jménem Ynrana Zerstörung se právě dostavila do kanceláře školy. Plně splňuje požadavky školy a je velice talentovaná v kresbě a malbě. Nyní je propuštěna na její první hodinu.

Asi to psala řediteli nebo ředitelce školy a nebo opravdu nevím komu a hned poté mě propustila. Vyšla jsem z budovy ,,kancelářské" jak se jí říkalo a hned mi do obličeje zaútočily paprsky slunce. Já se však nezastavila, byla jsem totiž zvyklá na ostré světlo slunce. Všude kolem mě se nacházeli studenti v hloučcích a žhavě probírali prázdniny a nové drby.

Nevšímala jsem si jich a raději jsem vytáhla mobil z kapsy, abych se podívala kolik je hodin. Do začátku první hodiny jsem měla ještě deset minut a tak jsem došla k nejbližšímu stromu, pod který jsem se posadila.

Neměla jsem žádný drahý mobil, protože jsem mobil používala jen k tomu, abych zjistila kolik je hodin a nebo k poslouchání písniček. Mobil jsem měla tlačítkový, ale vůbec mi to nevadilo, protože jsem nesnášela dotykové mobily, které stejně na můj dotyk skoro vůbec nereagovaly.

Měla jsem zavřené oči a zády jsem byla opřená o kmen stromu. Hlavu jsem zaklonila a zhluboka jsem dýchala. Seděla jsem v tureckém sedu a při tom poslouchala rozhovory ostatních.

Nevím jak, ale nějak jsem dokázala poslouchat třeba i pět rozhovorů naráz, prostě jsem si to v mysli dokázala rozdělit a poslouchat všechna slova třeba i když mluvilo pět lidí.

Jen jsem relaxovala, protože jsem věděla, že dnešek bude náročný den. Neměla jsem náladu mluvit a dávat s někým rozhovor, ale věděla jsem, že se tomu nevyhnu.

Přestala jsem poslouchat ty nezajímavé rozhovory ostatních a raději jsem se zaposlouchala do hlasu větru, který si líně kolem profukoval a byl jako jediný osvěžující v tom teplém dni. Jako bych slyšela, jak si ten vítr zpíval, jak ke mě mluvil.

Najednou jsem však uslyšela, jak někdo vyslovil moje jméno a tak jsem se zaposlouchala do rozhovoru nějakých kluků.

,,Takže ty letos budeš po škole provádět Ynranu Zerstörung?" řekl jeden kluk a tak nějak se uchechtl.

,,Ta má teda dobrý příjmení, hele aby to ještě nebyla nějaká Němka. Kdo ví, jestli se to příjmení k ní vůbec hodí." smál se druhý, ale mě to nijak nevadilo, protože mě bylo úplně jedno co si ostatní o mně myslí.

,,A jak vůbec vypadá? Je to kočka?" zeptal se opět ten první a hned mi bylo jasné, že několikrát pozvedl obočí.

,,No podle toho jak vypadala na té fotografii-" odmlčel se třetí a mě hned bylo jasné, že je to ten kluk, který mě tu bude provádět. Hned jsem si také vzpomněla na tu fotku, kterou jsem jim sem posílala.

Kdyby ta fotka nebyla povinná, tak bych jim sem ani nějakou fotku neposílala. ,,-tak to byla dost velká kočka." dořekl po dlouhé odmlce třetí a ti ostatní se rozesmáli.

,,Tak to bude nějaká šprtka, když se ti líbí ne?!" smál se ten druhý na celé kolo a já cítila, jak to toho třetího urazilo.

,,Kde pak vůbec máš tu svoji ,,šprtku"?" dělal si z něho legraci ten první a o chviličku později jsem na sobě ucítila pohledy tří lidí. Slyšela jsem, jak zatajili dech a cítila jsem na svém těle, jak si mě prohlížejí.

Vadilo mi, že si mě prohlíželi jako nějakou věc na prodej a tak jsem narovnala hlavu a upřela jsem na ně svůj ledový pohled. Všichni tři se tak nějak lekli a hned se otočili na druhou stranu.

,,Tak ta holka je vážně pořádná kočka." řekl opět ten první a pokýval uznale hlavou.

,,Ale podle mě bude fakt hodně drsná, protože ten její pohled., Ouuu." řekl druhý a s prvním se na sebe podívali pohledem ,,ať vyhraje ten lepší". No super, tak ani tady jsem nedokázala dostatečně zakrýt svoji krásu.

Můj vzhled byl v mým životě hodně osudný, protože jsem kdysi asi až do 7. třídy vypadala jako strašidlo a proto se mnou nechtěl nikdo kámošit a chodili kolem mě velkým obloukem.

V 7. třídě jsem ale najednou zkrásněla a stala jsem se velikým středem pozornosti a proto se najednou se mnou chtěl každý kámošit, ale já neměla zájem o ně, protože jsem takovéto lidi přímo nesnášela. A tak jsem se poté snažila svou krásu nějak zakrývat, ale nešlo mi to, i když jsem se snažila jakkoliv. Po měsíci jsem to vzdala a neřešila jsem to, jen jsem to maskovala tím, že jsem alespoň nosila vlasy v culíku, ale to moc taky nepomáhalo.

Měla jsem totiž tělo jak modelka, ale vůbec jsem to tak nechtěla. Totiž hodně lidí, kteří mají tělo modelky či modela, jsou dost pyšní a namyšlení, já však taková nebyla. Nikdy jsem nestála o to, mít tělo jako modelka a nikdy bych to ani nechtěla. Bohužel jsem takové tělo dostala. Pro muže úplně svádivou postavu, které nejde odolat a pro ženy a dívky postavu, kterou by si každá přála.

Měla jsem dlouhé, husté, zvlněné vlasy pod zadek barvy tmavě hnědé, která brzy přecházela ve světle hnědou, která přecházela ve zlatou. Krásný oválnější obličej s velkýma očima zeleno hnědo šedé barvy, s malým nosem a s plnými rty tmavší barvy.

Na holku jsem měla trochu širší ramena, ale velice hubená. Ruce byly osvaleny a jinak hubené. Hruď jsem měla hubenou s docela velikými ňadry a s velice hubeným břichem. Boky byly hubené a zadeček byl takový akorát, ani ne moc velký ani ne moc malý. Nohy jsem měla dlouhé a hubené, též osvalené.

Moji dokonalou postavu bohužel vždy podtrhlo i moje oblečení, protože bylo vždy přiléhavé těsně na tělo. I dnešní tilko a kraťasy byly přiléhavé těsně na tělo a proto podtrhovali moje křivky a dokonalosti mého těla. Věděla jsem, že tady po mě budou kluci jen koukat, ale můj výraz kluky naštěstí vždy odežene a nikdy nedostanou odvahu si se mnou promluvit, což byla další výhoda.

,,Hele kluci, když já nevím jestli to zvládnu..." řekl rozpačitě a nervorzně ten třetí který mě tu měl provádět. Vlastně když jsem se tak na ně dívala, tak mi i přišlo zvláštní, že se spolu kámoší, protože ten první vypadal jako průšvihář stejně tak i ten druhý a ten třetí zase vypadal, že je poslušný jako beránek.

První byl vysoký s černými krátkými vlasy a rošťáckým pohledem. Také šlo vidět, že nejspíš chodil do posilovny a že o něho mají holky dost zájem, protože ho v jednom kuse zdravily a házeli na něj svůdné pohledy. Jako oblečení měl černé tilko přiléhavé na tělo, které podtrhávalo jeho postavu a na nohách měl černé kraťasy po kolena, které měl dost volné. Na tváři mu pohrával rošťácký úsměv, který podtrhávaly jeho vlasy.

Druhý byl zase takový menší cvalík. Taky vypadal na rošťáka. Měl krátké tmavě hnědé mastné vlasy ulízané dozadu. A pořád se díval po holkách, které kolem něho procházeli a často se díval závistivě na toho prvního, protože mu asi záviděl, že ho všechny holky zdraví a že si ho všímají. Na sobě měl volné kraťasy po lýtka šedé barvy a bílé tričko, které mu bylo krátké.

A ten třetí? No super. Ten vypadal na šprta první třídy. Vlasy měl barvy něco mezi tmavě hnědou a černou též mastné a ulízané dozadu. Na nose měl brýle, který už dávno nebyly v módě. I to jeho oblečení bylo strašné. Měl na sobě bílou košili, kterou měl za kasanou v kalhotách šedé barvy. A ty černé boty? No děs běs. To snad i naše ředitelka dětského domova, které bylo padesát let, tak i ta se oblékala moderněji než on.

Ani jeden z nich mě nijak extra nezaujal možná tak trochu ten první, ale ani ten ne. Ten vypadal jako na velkého sukničkáře. Kdo ví jak se tito tři dali dohromady? Ten první byl asi ten, který vždy vymyslel nějaký průšvih, do kterého stáhl i ty ostatní dva a poté je z toho průšvihu vždy dostal ten šprt.

,,Neboj, to zvládneš." řekl ten druhý a postrčil toho třetího směrem ke mně. Já se již na ně nedívala a zatím jsem pozorovala plazící se břečťan po stěnách budov. Vnímala jsem velice bystře své okolí a slyšela jsem kroky blížící se ke mně. Bylo mi jasné, že je to ten kluk, který mě tu bude provádět. Chvílema se vždy zastavil a určitě se otáčel na své přátele, kteří jej popoháněli. Postavila jsem se a upravila si kraťasy a tašku na rameni.

Koutkem oka jsem pozorovala ty tři kluky. Ten třetí stál asi tři metry ode mě a již úplně stál. Zíral na mě jako na nějakého anděla a já si jej skoro ani nevšímala. Nechtěla jsem někoho kdo mě tu provede, ale věděla jsem, že se tomu nevyhnu. Na této škole to bylo prostě povinné mít v prváku průvodce. K tomu třetímu došli jeho kámoši a snažili se ho popostrčit vpřed, ale on jako kdyby vrostl do země. Nešlo jím ani pohnout.

Šlo vidět že toho prvního to již unavuje a i přes to, jak jsem se ledově tvářila, tak se ke mě vydal s odvahou. Měl ruce zastrčené v kapsách u kraťas a zdravil všechny kolem sebe. Ten druhý a třetí na něj překvapeně hleděli. Viděla jsem prvnímu na očích že má strach mě oslovit, ale měl vysoké sebevědomí, takže se nakonec zastavil jen metr ode mně.

,,Čau, já jsem Jack Petrlou." řekl a kývl jako na pozdrav hlavou. Podívala jsem se na něj a tvářila se stále ledově. Nejevila jsem o něj žádný zájem. Nechtěla jsem se mu podívat do očí, ale nakonec jsem se podívala. Neumí snad mluvit? Třeba je němá, co já vím? Ty jo ale je to fakt kočka. Tu musím mít. Honilo se mu hlavou a já se ihned podívala stranou.

,,Ynranu Zerstörung." řekla jsem pouze a skoro neslyšně a opět jsem se na něj podívala ledovým pohledem. Tentokrát jsem se mu nepodívala do očí, protože jsem nechtěla vidět ty věci na které myslel. Určitě to mělo souvislost se mnou.

,,Jo slyšel jsem. Dobrý jméno. Jo a tam ti dva za mnou to jsou-" odmlčel se a mávl rukou na ty dva za ním ,,-Matt Teylor je ten šprt, tvůj průvodce a ten vedle něho je Tom Aiers." řekl znuděně ten konec a svůdně se na mě usmál. Ti dva jeho kámoši Matt a Tom se na jednou přiblížili a stáli teď za Jackem. Hltali mě pohledem všichni tři, ale Jack to uměl alespoň trochu skrýt.

Mlčeli jsme, oni proto, že mě pozorovali a já proto, že jsem se s nimi bavit nechtěla. Nedívala jsem se na ně. Byla jsem opřená zády o kmen stromu a stála jsem na jedné noze, druhou jsem měla pokrčenou. Ruce jsem měla kapsách.

Oni pořád stáli přede mnou jako trouby a stále mě hltaly pohledem. Jack byl stejně vysoký jako já. Tom byl o trochu nižší a Matt byl nejméně o hlavu nižší než já. Začínalo mi vadiť jak pořád civěli a proto jsem k nim opět otočila hlavu a zahleděla jsem se na každého chvíli, ale dávala jsem si pozor, abych se jim nepodívala do očí.

,,Budete hodně dlouho civět?" zeptala jsem se svým hlubším hlasem tak, aby mě pořádně slyšeli. Všichni tři se najednou probudili z transu a zahleděli se mi do obličeje, já však opět hleděla jinam.

,,Co máš teď?" zeptal se první a mě bylo jasný, že myslí předmět.

,,Matiku." řekla jsem a on se opět svůdně usmál. Na mě však ty jeho pohledy neplatily. Odlepila jsem se od stromu a rozešla jsem se k budově kde se učí. Do začátku hodiny totiž zbývaly jen dvě minuty. Ti tři na mě jen překvapeně hleděli. Já však věděla kam mám jít a šla jsem svým rychlým tempem jako normálně. Ti tři se za mnou najednou rozeběhli, protože jim asi došlo, že jim odcházím.

,,Kam tak spěcháš?" objevil se po mém pravém boku Jack a snažil se se mnou držet tempo.

,,Na první hodinu." řekla jsem mu na vysvětlenou úplně ledově a to nás již doběhl i Matt s Tomem. Utekli jsme před slunečním žárem do chladu budovy. Čekalo nás mnoho schodů, které jsem brala po třech, protože by to jinak zabralo moc času. Ti tři za mnou pospíchali, ale já ne a ne zastavit. Zastavila jsem se až u dveří do učebny matematiky. Otočila jsem se na ty tři a ti lapali po dechu na rozdíl ode mě. Mě ty schody nedělali žádnou potíž. Jen ten první nelapal po dechu tolik, ten jen krapet.

,,Ty jo, jsi rychlá." řekl Jack a uznale pokýval hlavou.

,,a víš kam jít." řekl zase uznale a sotva slyšitelně Matt. Bez jakéhokoliv slova na rozloučení jsem vešla do třídy a zavřela jsem za sebou dveře. Jediné dvě volné lavice byly v poslední řadě vzadu  jedna uprostřed a druhá u okna. Došla jsem k té u okna a posadila se na židli. Tašku jsem si dala vedle stolu a zahleděla jsem se ven z okna.

Někdo ke mě přistoupil.

Zvedla jsem zrak a spatřila jsem před sebou nějakého kluka, který musel vážit nejméně metrák a půl. Snažil se tvářit drsně a ledově, ale nedařilo se mu to. Podívala jsem se na něj svým ledovým pohledem a zaútočila jsem na něj svým ledovým výrazem. Velice ho to překvapilo, ale snažil se tvářit jako vrah.

,,To je moje lavice! Takže vypadni!" řekl hlubším hlasem a všichni se na nás otočili. Kluk se snažil stát vzpřímeně, aby vypadal jako že je vyšší a asi více drsný. Mlčela jsem a v očích jsem měla led se vzdorem. Všichni nás napjatě sledovali a mlčeli.

Bylo ticho. Hleděla jsem stranou.

,,Tys mi nerozuměla?!" řekl nahlas a zaťal ruce v pěsti. Podívala jsem se na něj zuřivým pohledem a postavila jsem. Byla jsem snad o hlavu vyšší. Opřela jsem se dlaněmi o lavici a naklonila jsem se k němu. V očích jsem měla zuřivost. Vyděsilo ho to, ale snažil se to zakrýt.

,,Ani se nehnu!" zavrčela jsem na něj a svaly v rukou sebou trhaly, protože jsem je skoro ani již neudržela. Teď ho to již úplně vyděsilo, ale nechtěl aby ho měli ostatní za sraba a proto ustoupil o krok a na tváři udělal úsměv.

,,Hej, v poho, klid. Já jen chtěl vidět, jestli jsi vážně tak tvrdá jak vypadáš." řekl a dal ruce před sebe jako že se vzdává. Zrovna vešel do třídy učitel a naštěstí si ničeho nevšiml.

Začala hodina.