Prolog
Nevěřil na kouzla ani zázraky. Byly to jen báchorky pro děti a naivky, aby se jim lépe spalo. Avšak klidný spánek narušily jisté okolnosti. Jeden z těchto dvou mýtů se stal skutečností.
Proplétal se úzkými a tichými uličkami, zatímco se do okolních zdí a všeho kolem zakusovala temnota. Pohltila celé město a tiše se kradla kolem, jako by se snažila skrýt, ale bylo to zbytečné. Obyvatelé města byli ke všemu slepí, a to převážně k malému chlapci, který se neslyšně plížil kolem nich.
Byly to teprve dva týdny, kdy se princ Revar vzbouřil a zabil svého otce. Král Ormang III. nebyl dobrým vládcem. Lidé jej přezdívali Krvavým králem. Zasloužil si více než kdo jiný toto přízvisko. Nejednou tekly městem potoky krve. Celé království bylo nasáklé krví, a tak lid jásal, když byl Ormang zavražděn.
Byly to dva týdny, co Revar dokázal, že báje se mohou stát skutečností. Otec jej celých patnáct let držel na uzdě a vychovával ho po svém. Bylo jen otázkou času, kdy princ zatouží po moci. Stalo se tak na oslavě jeho patnáctých narozenin. Ztratil trpělivost, vybuchl a vlna temné magie zabila většinu hostů v hlavním sále.
Zrůda. Všichni potomci z rodu Spasitelů byly netvory, ale dalo se na to rychle zapomenout, když byl Krvavý vládce mrtvý. Nově jmenovaný král Revar rozdával úsměvy na potkání, ale pod tím vším se skrývalo zlo.
Bosý chlapec minul starého žebráka a zastavil se v ústí uličky. Obezřetně si prohlédl lidi, jež procházeli hlavní ulicí. Nikdo k němu nezabloudil ani pohledem, a tak se vydal do davu.
Snažil se vyhnout všem fyzickým kontaktům, ale zároveň se držel kraje. Kdyby se dostal do středu, mohli by jej tam ostatní ušlapat anebo by jej strhli a odvedli až na druhý konec města. Držel se v jižní části, protože to bylo dostatečně daleko od hradu, a navíc ve východní a západní čtvrti jej hledali vojáci.
Bylo snadné v takovém zmatku okrást pár obchodníků, kteří se svými stánky lemovali obě strany ulice. Kupci z jihu ukradl jedno z mnoha vystavených jablek a místnímu pekaři vzal kus čerstvého chleba.
Nikdo si jej nevšiml, když si nacpal svoji kořist pod ošuntělou košili a nenápadně se vytratil do jedné z bočních uliček. Na tváři měl spokojený úsměv. Už se nemohl dočkat, až se zakousne do voňavého chleba. Jen co na to pomyslel, břicho mu odpovědělo naléhavým zakručením.
„Už si to slyšel?“ ozval se zpoza rohu čísi hlas, a tak se malý zloděj přikrčil za prázdnou dřevěnou bednou. Krom slov totiž zaslechl i řinčení zbroje. V půlce města byl hledaný za krádež jídla, peněz, zlatých prstenů, náramků, knoflíčků a podobných cetek. Měl jedinou výhodu – nikdo nevěděl, jak vypadá. Nikdo jej totiž už dlouhá léta nechytil při činu.
„Co myslíš?“ Dva vojáci vyšli z další uličky a zamířili na rušnou hlavní třídu.
„Král prý dneska zase vyjde mezi svůj milovaný lid.“ Chechtal se jeden z mužů.
„Nech bejt! Od tý doby, co je králem, nemusíme skoro nic dělat, a ještě nám i přidal.“
„To sice jo, ale slyšel jsem, že se chystá jít do války s Ostrovními lidmi. Jeho parchant otec nás aspoň nehnal na smrt.“
Mladík se přitiskl co nejvíce ke zdi a hlavu schoval k pravému rameni. Muži se k němu pomalu přibližovali. Pokud bude mít štěstí, nevšimnou si ho, ale pokud ne, bude muset utíkat, a to zatraceně rychle.
„Kdo ví, co si zas slyšel. Podle mě je lepší než jeho otec.“
„Nebo je to jen další parchant. O to hůř, pokud zvládne hrát takové divadlo.“ Po svých slovech si voják odplivl na zem.
Chlapcovi se rozbušilo srdce. Byli už tak blízko. Zbývalo jim jen pár kroků, aby se ocitli hned vedle něj. Snažil se uklidnit splašený dech a bušící srdce. Ruce si tiskl na žaludek, aby utlumil jeho hlasité žádosti o kus jídla. Jestli na sebe upoutá pozornost i jen sebemenším pohybem, tak dnešní den nepřežije. Byl však odhodlaný udělat cokoliv, aby se to nestalo.
„Ty si furt jenom stěžuješ!“ Zastavil se jeden z mužů a stejně tak udělal i druhý, jen o krok dál.
„A neměl bych? Žijeme v největším království, ale stejně je to totální díra. Je tu akorát zima a smrad!“
Zlodějíček poslouchal se zatajeným dechem. Byl si více než jistý, že si přišli pro něj. Jak ho ale našli? Neměl žádnou skrýš, každou noc spal na jiném místě a nikdy neokrádal stejné lidi. Nebo jej snad zaslechli?
„Zajdi si k mámě do postele, jestli ti je zima.“ Uličkou se opět rozezněly kroky. „A máš pravdu, opravdu hrozně smrdíš!“ Smějící se voják se rozeběhl pryč a ani si kluka nevšiml, když kolem něj proběhl.
„Ty hajzle!“ zavolal a rozeběhl se za svým společníkem.
Kluk na nic nečekal a vypálil ze své skrýše. Uháněl opačným směrem než vojáci. Prohnal se několika uličkami, než se konečně zastavil a celý udýchaný se opřel o zeď.
Pozoroval vojáky ve městě již dlouho dobu. Dobře věděl, jak jsou rozmístěné hlídky. Kde a kdy je očekávat, ale tito muži neodpovídali ani jednomu. Neměli tu být a v životě je na hlídce ani neviděl.
Když se tak zamyslel, dávalo to smysl. Ti vojáci totiž ani nevypadali jako běžná městská hlídka. Tito měli černou zbroj s černými plášti na rozdíl od obyčejné zbroje, jež nosila stráž. Ale co teda byli zač?
Tady na odlehlém místě na to určitě nepřijde. Zkontroloval svoji ukradenou kořist a poté se skryt v šeru vydal k Náměstí Míru. Paradoxně to bylo místo veřejných poprav. Uprostřed kulatého placu, který lemovaly staré budovy, stála obrovská šibenice. Dav, jenž si všímal trhů, se jí vyhýbal. Ale chlapce přitahovala jako magnet.
Ve chvíli, kdy se proplétal davem, se mu podařilo ukrást zlatý prsten. Stáhl ho ženě přímo z prstu, aniž by něco ucítila. Dalšímu pánovy z rukávu utrhl dva stříbrné knoflíčky, aniž by si čehokoliv všiml.
Loupení mu šlo. Naučil se to, aby přežil. Nejprve kradl pouze jídlo, aby nezemřel hlady. Při prvních pokusech přišel málem o prsty a jednou téměř o hlavu. Ale učil se a zlepšoval, až se stal neviditelným. Naučil se, jak splynout se stíny a jak chodit jako duch. Poté začal krást i cenné věci. Ne proto, že by po nich toužil nebo by je potřeboval, ale protože jej to prostě bavilo. Rád poslouchal nářek či nadávky lidí, kteří zjistili, že přišli o své oblíbené ozdoby. Lup si ale nenechával, nebyl to hlupák, a tak všechny cennosti házel do řeky a díval se, jak mizí pod hladinou.
V tom se však objevil přímo před trojramennou šibenicí na třech sloupech. Postavili ji na vysoké čtvercové plošině na dřevěných podnožích, aby i lidé až na konci náměstí viděli popravu. A proč trojramenná? Protože na trojúhelníkové konstrukci se dalo popravit mnohem více lidí.
Většinou se tu oběšenci ještě hodně dlouho houpali. Sloužili jako odstrašující případ a potrava pro hladová zvířata, ale teď tu žádný nebyl. Revar nechal všech dvanáct mrtvol sundat. Dost silně zapáchaly a ani pohled na ožraná a rozkládající se těla nebyl zrovna příjemný.
Hoch se vydal ke schodům, které byly postaveny ze zadní strany. Vystoupal nahoru a došel se posadit dopředu na kraj plošiny. Měl odsud krásný výhled na dav hezky ustrojených a dobře krmených lidí. Prohlížel si jejich tváře a tiše jim záviděl jejich životy. Byla tu však jedna věc, jež mu kouzlila úsměv na tváři a hřála jej u srdce. Jen tady se díval na všechny ty lidi ze shora, jen tady byl nad nimi. Jen tady se cítil mocný.
Vytáhl si chleba a jablko zpoza košile a pustil se do jídla. Nespěchal, vychutnával si každé sousto dobrého jídla a u toho pohupoval nohama ve vzduchu.
Byl krásný letní den. Nebe bez mráčku a slunce hřálo svými paprsky usměvavé tváře lidiček zde na zemi.
Chlapec se spokojeně usmíval. Dnes byl dobrý den. V noci se kvůli dešti nebude muset porvat s chudáky o kousek přístřešku a díky hezkému počasí vyšlo mnoho lidí do ulic, takže se mu poštěstilo i dobré kořisti.
Z poklidného oběda jej však vyrušil nedaleký hluk. V jedné z osmi ulic, které vedly na náměstí, se ozýval jásot a smích.
Celý nahněvaný vyskočil na nohy, aby se podíval, co se to děje.
Dav se rozestoupil a ze severní hlavní třídy vyšla královská družina. Čtyři chlapi s mohutnými svaly nesli na ramenou nosítka s trůnem, na kterém seděl sám Revar. Usmíval se na všechny lidi, jež vykřikovali jeho jméno a projevovali mu úctu, oddanost a vděčnost. Ženy po něm házely květiny a posílaly mu vzdušné polibky.
Krále doprovázelo ještě tucet vojáků v černé zbroji. Byli mezi nimi i ti dva, které potkal v ulici. Teď už chápal. Byla to královská garda. Ale co Revarovi muži pohledávali v odlehlých uličkách města? Neměli by spíš chránit krále?
Zástup procházel skrz celé náměstí, a když se přiblížili k šibenici, mohl si hoch poprvé svého krále pořádně prohlédnout. Kůži měl bledou, vlasy černé a rysy v obličeji téměř drsné. Chtě nechtě byl nový král stále ještě chlapcem. Ještě mu ani pořádně nerostly vousy, ale přesto na něm bylo něco děsivého – oči měl temně černé a bez bělma.
Kluk nerozuměl tomu, proč jej všichni ti lidé tak oslavovali. Vždyť to jeho černé oblečení, hromada zlatých šperků, nakřivo posazená koruna a ležérní posed na trůně dokazovali jen jedno – byl netvorem, a možná ještě větším než jakým kdy byl jeho otec, protože Revar ještě k tomu ovládal temnotu.
„To je náš král!“
„To je náš zachránce!“
„Milujeme tě králi!“
„Sláva Revarovi!“
„To je náš pravý vládce!“
„Ať dlouho vládne!“
„Nejsinější král v dějinách!“
„To je naše zářivá budoucnost!“
Zaslechl ještě mnoho takových pokřiků, ale něco jej zaujalo více než král. Sledoval vojáky v černém jak rozhánějí dav, aby jim uvolnili cestu. Absolutně si nelámali hlavu s tím, jestli strčili nějakého starce příliš prudce a on kvůli tomu upadl, či jestli udeřili ženu nebo malé dítě, prostě si dělali, co chtěli a nebyli za to potrestáni.
Byla to moc. A chlapec si začal uvědomovat, že po ní touží více než po zlatých prstenech, rodině či dobrém jídle. Ochromilo jej poznání, že by byl ochotný za ni dát cokoliv. I vlastní život.
Musel se dostat do královské gardy. Jen tak by se mohl pomstím všem těm lidem, kteří mu doteď ničili život. Toužil být mužem v černé zbroji. Chtěl kosit své nepřátele a strkat do všech, kteří strkali dřív do něj. Dychtil po obdivných pohledech, po slavném jméně, po uznání a strachu, který by se všem rozlil po těle, jen co by zaslechli jeho jméno.
Ale jak by se on mohl stát vojákem? Doslechl se o vojenských výcvikových táborech, kam brali téměř kohokoliv. Z chlapců vycvičili vojáky a z vojáků se pak stávali rytíři. Všechny tyto výcviky končily Závěrečnými souboji. Na jednom z nich se byl nedávno podívat. Nikdy neviděl tolik krve a násilí, ale oslnilo jej to. Seděl nad arénou celý den. Nemohl vynechat ani jeden jediný souboj.
Mohl by mít šanci? Dokázal by přežít kruté podmínky výcviku? Bude muset, protože se mu v hlavě zrodil cíl, kterého se jen tak nezbaví. Klidně si vydláždí cestu mrtvolami, když to bude nutné.
Smrt viděl denně. Byla součástí jeho života. V odpadlých částech města umírali chudáci každý den na nemoci či hlad. Umírali však i zdraví a silní. Nůž v srdci nedokázalo porazit ani mládí. Krvácení z podříznutého hrdla nedokázala zastavit ani hezká tvář. A jeho, chlapce, kterého vychovalo samo město, nemohla zastavit ani smrt. Měl na rukou krev a doufal, že se jednou vykoupe v krvi svých nepřátel. A že jich nebylo málo.
Povšiml si okousaného jablka, které ještě stále svíral v ruce a v záplavě kuráže a odhodlání, jím mrštil po králi. Mířil přesně, ale s jistotou věděl, že se netrefí. Revar viděl všechno a jeho magie jej chránila tisíckrát lépe než stovka vojáků.
Chlapec nečekal ani vteřinu a seskočil dolů, kde se schoval v davu. Na chvilku se ještě ohlédl, jen aby se zahleděl Revarovi přímo do očí. Jablko se vznášelo ve vzduchu vedle jeho hlavy. Pozvednutou rukou jej udržoval na místě. Na tváři mu pohrával pobavený úsměv.
Hoch přimrzl na místě a nasucho polkl. Nedal však na sobě znát strach. Doširoka roztáhl rty a drze se na krále zakřenil. Poté se otočil a rozeběhl se pryč. Stihl si už jen všimnout, jak se Revar otočil zpět a nechal jablko spadnout na zem.
Měl kliku. Temný král ho nechal žít a jen se zasmál nad jeho troufalostí. Měl zatracené štěstí. Mohl totiž zemřít, a tím by ztratil odvahu okrást i samotného krále.