2. Kapitola
Čtyřnohé zvíře se hnalo kupředu, až mu od kopyt odletovala hlína. Jezdec se pevně držel sedla a přivřenýma očima pozoroval krajinu před sebou. Pod sebou cítil nezkrotnou sílu, vzpouzející se svaly a naslouchal hlasitému oddechování, avšak zvíře se neúnavně řítilo vpřed a ostatní jim jen stěží stačili.
Když seděl na hřbetě svého černého hřebce, cítil se vždy svobodný. Mohl být volný jako vítr, divoký jako vichřice. Jen v sedle mohl zažít, jaké to je létat.
Měli namířeno daleko. Až na samotný konec království. Znal tuto zemi jako své boty. Procestoval ji již nesčetněkrát. Vyrostl tu a dost možná tu i zemře.
Císař ho poslal, jakožto svého Bojovníka, na západ. Titul rytíře a hodnost Bojovníka neboli ve starém jazyce hodnost Merthase, si vysloužil za své služby koruně. Lépe řečeno jménem koruny dělal jakoukoliv špinavou práci, na kterou si jen císař vzpomněl. Vraždil, mučil, pronásledoval, stopoval, srovnával pevnosti se zemí a sbíral informace.
Život chrabrého rytíře si představoval jaksi jinak. Vlastně rytířský hodnost v této zemi neměla žádnou kladnou hodnotu. Nebyli to spasitelé země a zachránci spanilých panen, jak si většina lidí myslela. Byli to jen vojáci s titulem, kteří poslouchali svého pána. Ale měl štěstí, mohl taky skončit někde uprostřed bojiště a brodit se v hlíně nasáklé krví a překračovat hromady těl. Takto měl moc a vlastní družinu vojáků.
Merthasův oddíl skýtal dvacet mladých a silných vojáků, jež si sám vybral. Byli to jedni z nejlepších rytířů v království, ale stále se měli co učit a co zlepšovat. Trénoval s nimi a učil je dovednostem, které neuměli a ve kterých pokulhávali. Potřeboval kolem sebe ty nejlepší muže. Pokud si měli krýt záda, musel věřit i jejich dokonalým schopnostem zabijáků.
Na cestě se zdržovali kvůli odpočinku, který potřebovala převážně zvířata, jež byla každý večer ztrhaná po celodenním běhu. Muži se potřebovali dostatečně prospat, aby byli schopni se po celé dny udržet v sedle a zároveň měli dost sil, kdyby došlo k boji.
Doufal, že jim tato výprava nebude trvat tak dlouho, ale už byli na cestě třicet dní.
Opět jim docházely zásoby, ale naštěstí je nyní čekali jiné starosti. Za listnatým lesíkem se konečně objevil jejich cíl. Stará a dávno opuštěná ruina.
Koně ponechali ve stínu stromů. Prozradili by je. Dál museli jít po svých.
Vzali si zbraně a tiše se vydali k zchátralé pevnosti. Starý kámen byl porostlý plazícími se rostlinami, nejspíš břečťanem, ale i přes bujnou zeleň nemohl přehlédnout elfskou architekturu. Kdysi tu nelidé žili, ale teď už jsou jen součástí dětských pohádek.
Nepozorovaně obklíčili pevnost, ale nikde nebylo ani živáčka, pustili se tedy dovnitř. Z dálky toto místo mohlo působit opuštěně, ale opak byl pravdou. V průchodech otrhaný břečťan a promazané panty to potvrzovaly.
Ve stájích objevili koně, kteří měli čerstvě podestláno. Před několika minutami by tu potkali stájníka, ale teď tu byly jen dva tucty spokojeně přežvykujících koní.
Polovinu mužů nechal venku na hlídce, aby obešli zbylé budovy patřící k pevnosti a sám se s ostatními vydal dovnitř. Vešli do nevelké síně, kde se líně vznášel prach. Schodiště směřující nahoru bylo beze stopy, což znamenalo jen jedno: používána byla pouze podzemní část pevnosti.
Vydali se tedy po točitém schodišti a neslyšně sestupovali hlouběji do podzemí. Schodiště nebylo osvětleno a oni sebou neměli pochodeň. Přidržovali se tedy vlhkých stěn a tiše kráčeli dál. Merthas šel jako první a snažil se objevit tajné pasti a nástrahy.
Po nekonečné tmě spatřili světýlko. Došli ke konci schodiště, kde z pod dveří prosvítalo světlo. Za dveřmi se ozývaly hlasy. Podle počtu koní by tu měla být posádka čítající dva tucty mužů, ale nemusela by to být pravda.
Merthas tiše tasil meč a ostatní vojáci jej napodobili. Rozrazili dveře a vtrhli dovnitř. Objevili se ve společenské místnosti.
Nepřátelští vojáci ustali ve svých činnostech a zaskočeně se podívali na nezvané hosty. Většina z nich popíjela zlatavý hořký nápoj nebo hráli kostky či karty.
Návštěvníci se vesele usmáli. Podařilo se jim perfektní přepadení. Hlídka pevnosti o nich neměla ani tušení a byli to ještě takoví blázni, že nepostavili ani stráž na hradby. Cítili se tu totiž v bezpečí.
Císařovi vojáci na nic nečekali a s křikem se vrhli překvapené muže, kteří nebyli ani ozbrojení. Někteří z nich neměli na sobě ani zbroj.
Posádka věže čítala něco málo přes dva tucty lidí.
Souboj trval jen pár minut. Všechny v místnosti podřezali jako prasata na jatkách. Pár se jich pokoušelo i utéct, ale co zmohli beze zbraní? Jací vojáci u sebe nenosí své zbraně? Jen naivní hlupáci, kteří si hráli na vojáky.
Po zemi se válela rozsekaná těla, ze kterých vytékaly potoky krve. Sem tam ležela i odseknutá hlava, která se s němým výkřikem na tváři dívala do prázdna.
Zbroj měli potřísněnou od krve, která rychle zasychala.
„Celé to tu prohledejte!“ Velitel rozdal rozkazy a ze stojanu si vzal pochodeň. Vydal se spletí chodeb ještě hlouběji do podzemí, kde narazil na těžké kovové dveře. Když je otevřel, vyvalil se na něj pach hnijícího masa. Pláštěm si zakryl nos a vstoupil dovnitř.
Stanul uprostřed nevelké místnosti. Už jen díky smradu poznal, že stanul ve vězení. Podél zdí ze stropu vysely úzké železné klece s tlustými mřížemi. Napočítal jich přesně třináct. Podél dlouhých stěn po šesti a jedna naproti dveřím.
Přistoupil k nejbližší a spatřil v ní rozkládající se tělo. Kdysi to mohl být mladý chlapec, ale teď z něj zbylo jen rozkládající se maso. Kůži měl černou a z končetin zbyly ohryzané kosti. V žaludku měl obrovskou díru, ze které vypadávali tlustí bílí červi.
Obešel všechny klece, ale ani v jedné nenašel živou osobu. Buď byly klece prázdné, anebo jejich vězni již nějakou dobu nežili a stali se tak potravou pro hmyz.
Rozkládající se těla patřila mladým chlapcům. Usoudil tak, protože postavy byly menšího vzrůstu a na některých tvářích šly rozeznat chlapecké rysy. I když z některých se již olupovala kůže a jiní tvář úplně ztratily. Důležité bylo pouze to, že to byly ještě děti.
Čpící smrad ho brzy vyhnal pryč z vězení. Opět za sebou zabouchl dveře a spletí chodeb se vrátil do společenské místnosti, kam předtím vtrhli. Vojáci tam na něj čekali. Avšak neměli pro něj moc dobré zprávy.
„Pane veliteli, prohledali jsme všechny pokoje, ale krom několika zašifrovaných dopisů jsme nic důležitého nenašli.“ promluvil jeden z mužů a ukázal na dopisy položené na nejbližším stole. Merthas se na něj zahleděl ledově chladným pohledem, ale nic neřekl. Neměl na to co říct.
Prudce se rozpřáhl a udeřil pěstí do stěny. „Do prdele!“ Chlapi sebou s úlekem škubli.
Opět selhali. Byla to již několikátá pevnost, kterou prozkoumali, ale stále na nic nepřišli. Neustále stejné okolnosti, ale nikam se neposunuli a nikam to nevedlo.
Měli tu co do činění se skupinou vzbouřenců, která si říkala Napravitelé. Většinou nešlo o moc dobré bojovníky, ale vyžívali se v unášení, věznění a týrání dospívajících chlapců. Ve svém okolí činili jen rozruch a okrádali lidi. Snažili se bojovat proti císaři, ale byly to spíš jen otravné krysy, které se zatraceně rychle množily, protože jejich řady stále rostly.
Merthas se svými muži dostal za úkol, se jich zbavit. Nejprve si jich císař nevšímal. Byli jen malou škodnou, ale poté, co se rozlezli po celém království a dovolili si unést syna jednoho z nejvyšších šlechticů, rozhodl se je zničit.
Za poslední měsíce Merthas s oddílem zničili několik základen a zabili spoustu Napravitelů, ale stále to nestačilo. Povstalců bylo nespočet. Objevovali se další a další základny. Jediné štěstí bylo, že to povětšinou byli obyčejní lidé, kteří v životě nedrželi v ruce zbraň. Nebylo tedy vůbec těžké, je zabít.
Císařští rytíři s pokusy o výslech neztráceli čas. Nebrali zajatce. Nemělo to cenu. Většina vzbouřenců nevěděla nic o vyšších plánech.
Z pevnosti rychle odešli a vrátili se ke koním. Nemělo již smysl vyrážet na cestu, a tak se rozhodli, že se utáboří.
Postavili tábor poblíž několika stromů a tři nejlepší lovci se vydali do blízkého lesa ulovit večeři.
Ostatní muži se zatím věnovali koním.
Merthas se postaral o svého vraníka. Měl krásného a statného koně plemene Derilského. Bylo to královské plemeno. Nádherná zvířata vyšlechtěná k dokonalosti. Jen někteří jedinci byli až příliš svéhlaví.
Tento hřebec byl výjimečný. Nejen, že to byl vraník, což bylo mezi derilskými koňmi velmi vzácné, ale také byl mohutný a vysoký jako málokterý kůň. Lidé se jej báli. Jeho nelítostný pohled a výška naháněly strach a stejně tak i mohutné svaly, které poukazovaly na koňskou výdrž a sílu.
Atyr, tak znělo vraníkovo jméno. Bojovník jej pojmenoval podle boha války a vzdoru, kvůli jeho bojovnosti a nebojácnosti.
Byl taky jednou z mnoha věcí, kterou vzal králi Revarovi. Největší i poslední věc, kterou kdy ukradl. Většinu svých loupeží dlouho plánoval. Sháněl si podrobnosti a nad plánem strávil hodiny. Tenkrát to však byla spontánní akce. Čin, při kterém si Revar pořádně narazil svoji zlatou zadnici.
Jakmile byli koně odstrojeni a měli se čeho napást a napít, tak si rytíři posedali na zem kolem ohně a tiše bez řečí hleděli do plamenů. Všichni přemýšleli a vzpomínali, co je za několik dní bude doma čekat.
„Veliteli, co myslíte? Kam nás příště císař pošle?“ zeptal se blonďatý voják Tolin a upřel na svého velitele zvědavý pohled.
„Možná na sever, možná na východ a možná nikam. Kdo ví, co si mezitím Revar zase vymyslel.“
Před třiceti dny je císař poslal na výpravu na západ, aby vyčistili tamní pobřeží od Napravitelů. Královští zvědové se domnívali, že je na západě jen pár povstaleckých základen, ale místo toho jich tu bylo spousty. Každý den zaútočili alespoň na jednu, někdy na dvě a občas na tři. Teprve dnes vyčistili poslední.
„Mohl by nás zase nechat na chvíli doma. Už mě nebaví se pořád hnát jako idiot za kretény, kteří se mu nelíbí.“ Arnon si nespokojeně prohrábl vlasy a zkřížil ruce na hrudi.
Nikdo mu však neodpověděl. Všichni toužili po pořádném boji a po úkolu, který se rovná jejich schopnostem. Tohle byly jen drobné šarvátky, které by zvládl kdejaký obyčejný voják.
Prohlédl si své muže. Na každém z nich viděl, že se už těší domů. Dlouhé cestování bylo náročné a pro lidské tělo namáhavé. A přece jen doma je čeká měkká postel, pořádné jídlo a některé z nich i dívka.
Po hodině se vrátili lovci i se zvěří. Měli štěstí, podařilo se jim ulovit pár zajíců. Mezitím, co je vykuchali a stáhli z kůže, ostatní připravili ohniště k opékání zvěře. Naproti sobě zatloukli do země dřevěné vidlice a ušáky napíchli na tyče, které položili nad oheň.
Zajíci byli dobře vykrmení, ale stejně to bylo málo jídla pro celou družinu.
Noc se přikradla velmi rychle. Tma je obklopila a konejšila je ve své náruči. Kolem cvrlikali cvrčci a opodál spokojeně frkali koně.
Velitel si vzal první hlídku. Jeho muži už zalehli na své cestovní deky a pod hlavy si složili prázdné vaky. Měli by je někde naplnit jídlem, jinak cestou zpátky zemřou hlady. S vodou to taky nebyla žádná sláva. Ale to jsou až budoucí problémy.
Seděl opřený o strom a hleděl do dálky. V hlavě měl spousty myšlenek, ale nejvíc se jich vracelo k rozkládajícím se tělům chlapců v klecích.
Nechápal to. Vzbouřenci se snažili bojovat proti krutovládě císaře, ale ve výsledku nebyli o nic lepší. Okrádali chudý lid a mučili děti. Čekal by, že povstalci se tomu právě budou snažit zabránit, že se budou snažit být lepší než Revar.
Zahleděl se na hvězdy.
Nikdy jej nenapadlo, že by mohl být život rytíře tak nudný. Když jako malý pozoroval vojáky procházející ulicemi města, myslel si, že jejich nablýskané zbroje a meče zažily nespočet dobrodružství. Až teď věděl, že rytíř zbroj nepotřebuje. Potřebuje jen dobrou zbraň. A pokud se v království a ve světě nic neděje, tak rytíři neměli na práci nic jiného, než chodit ulicemi v naleštěné zbroji a pyšnit se jako pávi.
Kdysi si možná přál, aby byl svět lepším místem, ale nedalo se pro to nic udělat. Svět byl zkažený, temný a ztracený. Nestál o záchranu. Kdyby lidé stáli o lepší život, rozhodli by se bojovat a nevzdali by se temnému císaři bez boje.
Skoro všechna království světadílu se Temnému králi Revarovi vzdala bez boje. Všichni raději sklonili hlavy a na těch pár, co se rozhodlo vzdorovat, král poslal svoji armádu lidí o stvůr.
Během čtrnácti let si podrobil celý světadíl a teď spřádal plány, jak ovládnout neznámé země za Bledým mořem. Problém tkvěl v tom, že ještě nikdo nedokázal přeplout moře a vrátit se. Někteří lidé věřili, že za mořem je prudký sráz, ze kterého spadly všechny lodě. Byla to hloupost.
Merthas se stal Revarovou největší zbraní. Stal se masovým vrahem, který se prodírá špínou místo císaře. Stal se jeho popravčím a pravou rukou. Získal tak velikou moc a místo, kam patří, avšak musel za to zaplatit. Revar požadoval bezmeznou oddanost.
Kdysi toužil po lepším životě, po obdivu a slávě. Zatoužil po moci a vzal si ji. Dosáhl všeho, co chtěl, ale i přes to mu něco pořád scházelo. Sláva jej neučinila natolik šťastným, jak si dřív myslel.
Každý člověk v království znal význam slova Merthas. Po celém světadílu se o něm mluvilo šeptem. Lidé se ho báli a prchali před ním. Jen málokdo měl odvahu o něm mluvit ve zlém.
Nestal se rytířem přinášejícím naději a mír. On přinášel jen strach a smrt.
Jako malý chlapec byl naivní a ještě nevěděl, co ho jednou čeká, ale teď hleděl pravdě do očí. Krutost, bolest, smrt a strach mu přinášely potěšení. Miloval temnotu, do které se propadl.
Prožíval lepší život, než jaký si kdy dokázal představit. Nemusel bojovat každý den o přežití. Nemusel krást jídlo, aby se měl čeho najíst a nemusel snít. Jen jedno zůstalo při starém – byl sám. I když měl družinu vojáků, nebyla to rodina a nemohl je nazývat ani přáteli. Byli to jen jeho muži a on jim sotva věřil. Ani doma jej nečekal žádný přítel či přítelkyně.
Miloval samotu, díky ní byl mnohem silnější.
Nechtěl se k lidem vázat vztahy. Neměl na to ani povahu. Neznal lásku, protože mu ji nikdo nedal a on ji nehodlal rozdávat kolem sebe. Avšak jednoho přítele přece jen měl – Atyra.
Lidé ho často nazývaly bezcitným, i když záporné emoce velmi dobře znal. Vztek, nenávist, bolest a opovržení mu byly velmi povědomé. Znal také radost, touhu, zájem a odvahu. Pravdou je, že soucit a láska mu sice scházely, ale dalo se bez nich žít.
Dál se opíral o strom a hleděl na nebe a na hvězdy. Ta tma noci mu byla velmi blízká. Strávil snad více nocí pod širým nebem než pod střechou.
Ticho jej uklidňovalo a pročistilo mu hlavu od všech myšlenek.
I když měl kolem sebe své muže, nevnímal je. Chtěl být jedinou bytostí uprostřed noci. S pomocí černého pláště i oblečení a černých vlasů by dokázal splynout s temnotou kolem sebe.