1. Kapitola
Pamatovala si jen tmu a bolest. Bolest tak palčivou a štiplavou, že je nemožné ji nevnímat, ale byla pro ni jedinou přítelkyní, stejně jako temnota, která nikdy nemizí. Má jen tyto dvě společnice a přítele, na něhož jí zbyla pouze vzpomínka ve tmě.
Nejspíš je slepá, ale nepamatuje si, jestli ji oslepili. Nepamatuje si, jestli jí vzali oči. Nikdy neviděla nic jiného než černotu, která vám zakalí rozum.
Už ani neví, co je skutečnost a co jen sen. Její sny nejsou plné obrazů. Skládají se pouze z hlasů, které k ní promlouvají nebo jí ubližují. Hezké sny jsou plné jejího hlasu, který zpívá.
Zpěv a vzpomínky jsou to jediné, co jí zbylo po příteli. Naučil ji mnoho věcí, mnoho slov. Rád jí vyprávěl příběhy a ona je jeden po druhém hltala a vtloukala si je do hlavy. Nejraději slýchala slova o světě. O tom, jak je široširý, plný různých zvuků, tvarů, barev, vůní, bytostí a světla.
Neznala svět venku. Neměla zdání, co se děje za nicotou, která ji obklopuje, co se děje mimo její celu. Pokud tam někdy byla, dávno na to zapomněla. Teď byl její domov tady. V malé kamenné cele, kde se nemohla ani natáhnout, ani postavit. Mohla jen sedět nebo ležet schoulená na boku.
Její cestou ke světu se staly kovové dveře, jež nad ní vždy zavřeli a ona je nedokázala zvednout. Byly příliš těžké a studené.
Mohla jen čekat v nesnesitelném tichu a chladu. Jedinými zvuky bylo její tlukoucí srdce a tiché pomalé nádechy. Nebo zpěv. Ráda zpívala. Byla to činnost, která ji uklidňovala a dávala jí naději.
Neměla tušení, jak plyne čas. Každý den, každá hodina či minuta vypadaly stejně. Nic se nedělo. Byla tu měsíce, roky, desetiletí? Nevěděla.
Věděla dobře jen jednu věc. Nenechají ji zemřít. Ubližovali jí, to dělali moc rádi, ale nikdy ji nezabijí. Řekli jí to, přísahali.
Nic víc neměla než zbloudilé myšlenky a svůj život, který ze srdce nenáviděla. A pokud zažila i něco jiného než toto utrpení, tak to již stihla zapomenout.
Potravu a tekutiny jí nosili jen zřídka, a tak přežívala pouze na chlemtání krve, která jí vytékala z čerstvých ran. Byla na ní závislá, jelikož jen díky ní žila, a navíc nedokázala odolat její chuti. Chutnala úžasně na rozdíl od jídla a vody, kterou jí ty zrůdy nosili.
Ne vždy byla sama. Občas byla poctěna společností. Znala pouze jejich hlasy, které ji strašily ve snech. Jejich smích doprovázel její bolest, pláč i křik.
On ji kdysi před nimi chránil, možná proto tu s ní už nebyl. Neví, co s ním provedli, nejspíš mu dopřáli dlouhou a bolestnou smrt. Mohla jen doufat, že je mrtvý, protože pokud ne…
Rychle zahnala všechny chmurné myšlenky. Nebylo dobré myslet na ošklivé a smutné věci. Mohla by se z toho zbláznit.
Měla by myslet jen na to, co je teď a neměla by se spokojit s tím, co má. Měla by bojovat. Může doufat a věřit.
I když nejlepší je na nic nemyslet.
Ale jednu otázku si musela opakovat stále dokola. Skončí to někdy? Ta bolest, samota, tma...